O české byrokracii

Nechat si uznat zahraniční titul v České republice je dost možná těžší, než tu školu v zahraničí vystudovat. 

Kancelář č. 1 si ode mě před pár dny vyžádala, abych jim poslala kopii dokumentu, který oni poslali mně. Prý o mém případě nemohou rozhodnout, aniž by věděli, co mi řekli minule, a ve svých archivech to hledat nebudou. A jako bonus si samozřejmě chtěli, aby ta kopie, co jim pošlu, byla notářsky ověřená. Protože posílat notářsky ověřené kopie dokumentů úřadům, které je samy vydaly, je zjevně úplně normální. 

Do kanceláře č. 2 si mezitím našly svou cestu dokumenty, které jsem nechtěla, aby registrovali. Ochotná úřednice v kanceláři č. 3, přes kterou ony dokumenty šly, mi poradila, ať do kanceláře č. 2 zavolám, že to určitě ochotně skartují. "Fajn," říkám si a doma se pokusím s kanceláří č. 2 spojit. Jejich číslo střídavě vyzvání, aniž by ho někdo zvedl, a střídavě neexistuje. Když se konečně na druhém konci někdo ozve, přepojují si mě mezi sebou několik minut, až se hovor samovolně ukončí. 

Začínám věřit, že Kafka psal Zámek na základě osobních zkušeností. Nevzdávám se ale a zkouším to znovu a znovu. Na odhadem dvacátý pokus se dovolám, kam potřebuji, načež mi paní na druhém konci oznámí, že mají-li být ony dokumenty skartovány, musím jim podepsat papíry, že jsem jim na to dala svolení. Mířím tedy do kanceláře č. 2. Vystojím si frontu, načež se dozvídám, že mé dokumenty ještě nikdo nepřebral, a jsou tedy v kanceláři č. 3. 

Vydávám se tedy do kanceláře č. 3. Vystojím si novou frontu, až se mě ujme otráveně působící slečna, podle které ony dokumenty nemohou být automaticky skartovány: nejprve je nutné zavést do databáze, že je přijali. Slečna se tedy jme přepisovat informace do počítače a skenovat unikátní kódy, které na každý dokument přilepila. Následně mi oznámí, že jejich kancelář nemá právo nic vyřazovat a přes poslíčka pošle dokumenty do kanceláře č. 2. 

Vracím se tedy do kanceláře č. 2. Znovu si vystojím nekonečnou frontu, abych potvrdila, že dokumenty, které byly před hodinou zaevidovány, mohou být teď s mým souhlasem zase z evidence vyřazeny. Boží. 

Máloco mě tak přesvědčí, že by britské občanství, na které mám po 5+ letech v Británii nárok, nebylo špatné, jako to, když záležitost, která by bez neracionálních nařízení zabrala dvě minuty, řeším celý den.

2 komentáře:

  1. A to jsi ještě chtěla relativně jednoduchou věc, počkej, kdybys chtěla vyřídit něco složitějšího, to by nebyl jen jeden den, ale klidně celý týden. Ať žije logický systém českých úřadů! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Prave toho, jak by to asi vypadalo, kdybych potrebovala neco slozitejsiho, se bojim. :-)

    OdpovědětVymazat