Jak Kevin Spacey zachránil jedno londýnské divadlo


Jak pravděpodobně víte, mám ráda lidi, kteří část svého života zasvětili divadlu. A z toho tak nějak přímo vyplývá, že mám ráda také Kevina Spaceyho.

Nechci ale teď ani tak psát o jeho úžasném divadelním herectví nebo o rolích, které během svého života ztvárnil. Mnohem zajímavější a méně známý mi totiž přijde příběh o tom, jakou stopu zanechal díky svému zápalu a pracovitosti na britské kulturní scéně. Příběh, který začíná v roce 1998.

Tehdy bylo totiž Kevinovi náhodou nabídnuto, aby se stal členem komise, která pomůže najít nového uměleckého ředitele pro londýnské Old Vic Theatre. Old Vic, které kdysi vedl Laurence Olivier a v jehož budově několik let sídlilo národní divadlo, mělo nesmírně bohatou historii, poslední roky však bylo na odpis. Někteří navrhovali, aby se divadlo přeměnilo na bar nebo klub, a zřízená komise, mezi jejíž členy patřil od roku 1998 i Kevin, měla přijít na způsob, jak tomu zabránit.

Jak sám Spacey přiznává, už o rok později věděl, že by tím uměleckým ředitelem, kterého má pomoci najít, chtěl být on sám. Začal se tedy zabývat historií Old Vic a vymýšlet ekonomický plán, který by divadlu vrátil diváky a prosperitu. Když byla na počátku jednadvacátého století oficiálně oznámena jeho kandidatura a on do funkce skutečně zvolen, byl to pro mnohé šok. Anglický tisk zrovna neskákal nadšením z toho, že by někdo jako on, cizinec bez jakékoliv kvalifikace, měl vést historií opředenou instituci. Široká veřejnost zas moc nechápala Kevinovo rozhodnutí − Spacey měl na kontě dva Oscary (1996, 2000) a jeho filmová kariéra byla na vrcholu. V Hollywoodu si za role mohl účtovat miliony dolarů, on se však jako Američan rozhodl přestěhovat do Velké Británie, kde nikdy předtím nežil, a upsal se, že od roku 2003 bude minimálně deset let vést jedno londýnské divadlo.

Letos, když Spacey na funkci rezignoval, už byla situace opačná. Ti, kteří si mysleli, že se zbláznil, když roli uměleckého ředitele přijal, uznali, že asi věděl, co dělá. A novináři na jeho dvanáct let ve funkci pěli chvalozpěvy.

Standing ovation po posledním představení Clarence Darrowa a těsně před tím, než Spacey pronesl dojímavý projev o tom, jakou ctí pro něj bylo vést Old Vic. (S Joem nás můžete zahlédnout v první řadě.)

Bylo by přitom mylné tvrdit, že se vše, co Kevin Spacey za těch 12 let v roli uměleckého ředitele udělal, setkalo s úspěchem. Některé hry divácky propadly, některé si přízeň kritiky nevysloužily. Celkový plán byl však chytrý. Spacey pochopil, že je nutné přivést do divadla tu nejmladší skupinu obyvatel a že o ni musí bojovat s kinem nebo koncerty. Rozhodl se tedy vstupenky pro ty, kterým bylo do 25 let, nabízet za přibližně osminu ceny nejdražších lístků. Aby bylo navíc zajištěno, že pro mladé diváky lístky zbudou, rezervoval pro ně systém v rámci každého představení 100 přesně určených míst. Sedačky, kde měli sedět, byly rozházeny různě po hledišti, řada jich však byla právě v té "nejdražší" části hlediště − tedy v první řadě a jejím nejbližším okolí. Důvod byl jednoduchý: Kevin věřil, že by divadlo pro mladé lidi mělo být interaktivní, že by je mělo vtáhnout do děje, že by jim mělo dát osobní zážitek, na který nezapomenou. A jelikož jsem před pár měsíci skončila v Old Vic s textem v ruce a stala se součástí Spaceyho one man show, musím potvrdit, že se mu to rozhodně povedlo.

Další Spaceyho zbraní bylo využití vlastního jména k propagaci divadla. Spacey měl výhodu, že měl před příchodem do divadelního světa spoustu fanoušků, a rozhodl se využít tohoto faktu v prospěch Old Vic. Znamenalo to nejen to, že jen za první tři roky ve funkci hrál hlavní roli v pěti produkcích a šestou režíroval, ale i to, že byl ochotný použít svůj status známé osoby pro přitažení sponzorů. Společnostem nebo jednotlivcům, kteří byli ochotní divadlu finančně přispět, nabízel vstupenky na premiéry, večírky a benefiční akce plné známých osobností nebo se nabídl, že je osobně provede po zákulisí. Ostatně o tom, jak jste mohli po boku Spaceyho nedávno strávit nějaký čas na natáčení House of Cards, jsem tu už dříve psala.

A samozřejmě dohlížel na složení programu, výběr režisérů a herců a veškeré fungování divadla. Ne nadarmo při pohledu na jeho životopis můžete usoudit, že několik let jeho filmová kariéra prakticky stagnovala − jak se proslýchalo, měl v prvních letech v divadle nad vším až absolutistický dohled a v jeho prostorách byl prakticky denně od rána do večera.

Pod Spaceyho vedením tak Old Vic prosperovalo. Pod jeho záštitou se členem klubu mladých diváků stalo 1000 lidí do 25 let a další tisíce mladých (včetně mě) si vstupenky na hry kupovali bez registrace. Vznikly vzdělávací programy podporující talentované herce, režiséry a scénáristy z celého světa, které Spacey částečně vedl. Došlo k rekonstrukcím prostor. Produkce Old Vic jako například Richard III. cestovaly po celém světě a byly tak viděny desetitisíci diváků, kteří by se do Británie nedostali. A především se divadlo samotné dostalo ze situace, kdy by mu hrozil finanční kolaps − po Spaceym totiž následujícímu uměleckému řediteli zůstalo na kontě 20 milionů liber. A to aniž by divadlo během oněch 12 let pobíralo jakékoliv státní dotace.

Olivier Awards 2015: Judi Dench předává Kevinu Spaceymu cenu za přínos britskému divadlu

I proto si nakonec Kevina cením. Protože opustit rozjetou kariéru v Hollywoodu a zavázat se, že se budete příšt dekádu snažit zachránit jedno divadlo − to přece jen není úplně obvyklé.

Jeden kamarád mě kdysi naučil, že když vidíte divadelní představení, které se vám líbí, není od věci dát to těm, kteří se na jeho přípravě angažovali, nějak vědět. Můžete třeba nechat v divadle pro herce nebo režiséra vzkaz nebo poslat divadlu pohled. Téměř nic vás to nestojí a je možné, že to někomu, kdo za onou produkcí stojí, udělá radost.

V posledních třech letech jsem si tuto zásadu osvojila a začala jsem u zaměstnanců divadel nechávat krátká blahopřání s žádostí, jestli by je nemohli předat těm, kterým byla určena. Jeden ze zatím posledních vzkazů jsem takhle na jaře nechala v Old Vic pro Kevina Spaceyho. Ne ani tak konkrétně za Clarence Darrowa nebo Richarda III., ve kterých jsem ho viděla, ale prostě za to, co jsem zmínila v tomto článku. Že je úžasné, co s Old Vic za posledních 12 let dokázal udělat. Že obdivuju zapálení, s jakým se do obnovy Old Vic pustil. Že mi bylo potěšením sledovat ho na jevišti. Že si cením jeho cenové politiky, díky které jsem mohla vidět i představení, jež bych za odlišných okolností musela kvůli finančním důvodům vynechat. Že doufám, že to není naposledy, co v Londýně vystupoval v nějaké divadelní hře.

Asi o měsíc později mi do St Andrews nečekaně dorazila obálka poslaná z Floridy.

A v ní krátký vzkaz:


1 komentář:

  1. Na to se dá říct jen jediná věc - Kevin Spacey je prostě velikán. Respekt.

    OdpovědětVymazat