Na světě ke tolik krásy...
Dneska jsem se po nějaké době zase dívala na (podle mě) nejkrásnější film všech dob a uvědomila si, žě jsem sem o něm zatím nenapsala ani řádek. Možná je to i proto, že Americká krása je hodně těžce popsatelná, není to film, kde je důležitý děj, není to film o nule, která vystoupá ke hvězdám. Americká krása je taková, jakou ji člověk mít chce, jde v ní o myšlenky, o postřehy. A k tomu je jako bonus zatraceně dobře a působivě natočená. Ani nevím, co zmínit první, jestli perfektní obsazení v čele s Kevinem Spaceym, výborný scénář, krásnou hudbu, cit pro kameru nebo výborné vizuální zpracování plné růží.
Někdo v tomhle úžasném filmu uvidí příběh muže, který se rozhodl žít si život po svém, a našel po letech konečně stimulant k tomu, aby si řekl, že není spokojený. Někdo v něm jako já najde drama / satiru na přetvářku dnešní společnosti, kde si každý na něco hraje, ale jak se při bližším setkání ukáže, nikdo není dokonalý. Někoho třeba uchvátí vztahy lidí, jinému bude připadat jako sonda do života střední vrstvy, další může namítat, že je to o krizi středního věku.
Příběh u podobného filmu snad ani nemá cenu moc vyprávět. Je to prostě film o muži, který se jednoho dne rozhodne skončit s životem, jaký dosud žil, zahodí masku sympatického souseda, pilného pracovníka a dokonalého manžela a začne si plnit své sny. Jenže hned řadě lidí je jeho nová proměna lehce proti srsti...
Upřímně řečeno ani nevím, proč sem teď, za chvíli bude jedenáct večer, o Americké kráse píšu. Snad proto, že po tom, co jsem ji dnes viděla už poněkolikáté a zas mě emočně strhla, potřebuju někam napsat svoje pocity... A vy, pokud jste tenhle film neviděli, tak udělejte rozhodně co nejdřív. Rozhodně se totiž nejedná o nějakou stupidní americkou komedii, jak by se mohlo podle názvu zdát. Právě naopak. Jde tu o skutečnou krásu, nejen americkou, kterou člověk často neobjeví tam, kde by ji hledal. Kdybych měla ze všech filmů, co jsem kdy viděla, doporučit jediný, byl by to právě tenhle.
On by člověk ani nevěřil, jak může být takový pytlík poletující ve vzduchu poetický...
Dneska jsem se po nějaké době zase dívala na (podle mě) nejkrásnější film všech dob a uvědomila si, žě jsem sem o něm zatím nenapsala ani řádek. Možná je to i proto, že Americká krása je hodně těžce popsatelná, není to film, kde je důležitý děj, není to film o nule, která vystoupá ke hvězdám. Americká krása je taková, jakou ji člověk mít chce, jde v ní o myšlenky, o postřehy. A k tomu je jako bonus zatraceně dobře a působivě natočená. Ani nevím, co zmínit první, jestli perfektní obsazení v čele s Kevinem Spaceym, výborný scénář, krásnou hudbu, cit pro kameru nebo výborné vizuální zpracování plné růží.
Někdo v tomhle úžasném filmu uvidí příběh muže, který se rozhodl žít si život po svém, a našel po letech konečně stimulant k tomu, aby si řekl, že není spokojený. Někdo v něm jako já najde drama / satiru na přetvářku dnešní společnosti, kde si každý na něco hraje, ale jak se při bližším setkání ukáže, nikdo není dokonalý. Někoho třeba uchvátí vztahy lidí, jinému bude připadat jako sonda do života střední vrstvy, další může namítat, že je to o krizi středního věku.
Příběh u podobného filmu snad ani nemá cenu moc vyprávět. Je to prostě film o muži, který se jednoho dne rozhodne skončit s životem, jaký dosud žil, zahodí masku sympatického souseda, pilného pracovníka a dokonalého manžela a začne si plnit své sny. Jenže hned řadě lidí je jeho nová proměna lehce proti srsti...
Upřímně řečeno ani nevím, proč sem teď, za chvíli bude jedenáct večer, o Americké kráse píšu. Snad proto, že po tom, co jsem ji dnes viděla už poněkolikáté a zas mě emočně strhla, potřebuju někam napsat svoje pocity... A vy, pokud jste tenhle film neviděli, tak udělejte rozhodně co nejdřív. Rozhodně se totiž nejedná o nějakou stupidní americkou komedii, jak by se mohlo podle názvu zdát. Právě naopak. Jde tu o skutečnou krásu, nejen americkou, kterou člověk často neobjeví tam, kde by ji hledal. Kdybych měla ze všech filmů, co jsem kdy viděla, doporučit jediný, byl by to právě tenhle.
On by člověk ani nevěřil, jak může být takový pytlík poletující ve vzduchu poetický...
poslouchal the who. to hlavně
OdpovědětVymazat