Když si vás Kevin Spacey vyhlédne v publiku

Jak jsem psala v předchozím článku, chystala jsem se včera do Old Vic Theatre na Clarence Darrowa. Viděla jsem tu hru už loni, když byla uvedena poprvé, takže jsem místa v obecenstvu tentokrát vybírala docela takticky. Rozhodně jsem nechtěla sedět na místě, kde hrozí, že si Kevin sedne vedle mě, dá mi ruku kolem ramen a oznámí mi, že věří ve "free love." Nechtěla jsem ani řadu, kde všem potřese rukou, protože ten zážitek si nechávám na duben, kdy se chystám na představení znovu (letos podruhé, celkem počtvrté). Zkrátka a dobře, brala jsem první řadu po levé straně - Clarence Darrow se hraje s obecenstvem obklopujícím jeviště ze všech čtyř stran - s tím, že Kevinově pozornosti asi neuniknu, pozornosti zbytku obecenstva ale ano. Ideál, jak vidět Spaceyho zblízka a vyvarovat se momentu, kdy se stanu součástí hry a očekává se ode mě nějaká aktivita.

Vše začíná podle mých představ. Spacey se na mě párkrát podívá, ale vždy tak do tří vteřin sklouzne pohledem na někoho jiného. Stačí se usmívat a užívat si jeho schopnost transformovat se do role stárnoucího právníka. Pohoda. 


Pak přijde odhadem patnáctá minuta prvního dějství a Spacey, jakožto Clarence Darrow, drží v ruce nějaký papír. Stojí tehdy uprostřed jeviště, asi tři metry ode mě, pohled má upřený dopředu, vysvětluje podrobnosti nějakého právnického případu. V tom se zničehonic prudce otočí o 90º, podívá se na mě a vysloví otázku: "Můžeš to prosím přečíst?"

Jak říkám, viděla jsem tu hru už dříve a nijak jsem si nevybavovala, že by měl kterýkoliv divák v kterémkoliv momentu něco říct. Pomyslím si tedy, že Spacey nejspíš žertuje, že každou chvíli zahlásí: "Nebo já si to přečtu radši sám," publikum se zasměje tomu, jak mě odstavil, já se zasměju úlevou a veškerá pozornost obecenstva se zase upře na držitele dvou Oscarů, na jehož one man show ostatně přišli. Jenže timing na vtip uběhl. Spacey teď stojí přímo přede mnou, dívá se mi do očí a drží ten kus papíru tak, abych si ho mohla vzít. 

Nastává můj desetivteřinový debut na londýnském jevišti. Před 1100 lidmi, mezi kterými je nejen Kevin Spacey, nadále mě sledující z takové blízkosti, že by mě nepřekvapilo, kdyby kapky potu, které mu tečou po tváři, skončily na mých botách, ale i Tommy Lee Jones, kterého jedna má kamarádka zpozorovala v sedmé řadě hlediště. Později si vůbec nevybavuju, co jsem to vlastně četla. Podle toho, co Spacey na jevišti pronesl před a po mém vstupu, vím, že to byla reklama na nemovitost, ale ze samotného textu si pamatuju jen slova "lawn" a "bright". Hlavou mi během čtení probleskne, jakou musí mít Spacey radost z toho, že si namátkou ze všech lidí, které mohl oslovit, vybral zrovna cizince, jinak jsem ale v takovém šoku, že mi ani pořádně nedochází, co se děje. Nevnímám obsah vět, které čtu, nevnímám, že mě v daném momentu sledují stovky lidí. Až o několik minut později mi dojde, že jsem v onom momentu dostala příležitost být součástí hry s Kevinem Spaceym.

Když se dostanu na konec textu, Kevin mi poděkuje a dodá: "That was lovely." (Vzpomínka na ta slova bude navždy uchována v mé paměti.) Slečna vedle mě zašeptá: "Well done."

The Old Vic vyfocené během přestávky někým, kdo toho večera dorazil na představení. V první řadě po pravé straně můžete vidět mé žluté kalhoty a nohy přeložené přes sebe.

O přestávce se u mě zastaví asi dva tucty lidí. Pán, co vypadá trochu jako Javier Bardem, mi položí ruku na rameno, aby upoutal mou pozornost, když někomu píšu SMS, a s úsměvem prohlásí: "Dobrá práce." Manželský pár v důchodu procházející kolem mi pogratuluje. Slečna v mém věku sedící nedaleko mi oznámí, že je ráda, že si Spacey nevybral ji, protože by před ním nedokázala říct ani slovo. Čtveřice anglických dam ve středním věku mě osloví na baru a s laskavostí Britům vlastní mi řekne, že jsem se té role zhostila lépe, než kdyby to měly číst ony.

V onom okamžiku ještě nevím, že tím mé zapojení do hry zdaleka neskončilo. V druhé polovině se stávám členem jakési komise. O dalších dvacet minut později si mě Spacey vyhlédne jako příklad metodisty, když publiku vysvětluje, jak se rozdílné skupiny obyvatel chovají u soudu. Nemám ponětí, proč si vybírá zrovna mě; v první řadě nesedím jen já a slečny po mé pravé straně se žádné speciální pozornosti nedočkaly. K mému štěstí ale žádná další role, která je mi určena, není tak intenzivní jako ta první. Stačí jen sedět na místě a udržovat oční kontakt, zatímco ke mně Spacey mluví.

Při odchodu z divadla si do paměti ukladám poznámku: Až se příště půjdu podívat na Kevina Spaceyho, musím si s sebou vzít flašku whisky. Gin s tonikem rozhodně nestačí, aby člověk daný večer přežil ve zdraví.

- - -

Když toto píšu, pohybuju se londýnskými ulicemi směrem k Shakespeare's Globe, kde mě čeká představení s Derekem Jacobim. Nevnímám moc, co se děje kolem mě, když najednou slyším, jak pán jdoucí proti mě zvolá: "Viděl jsem tě včera v divadle. Dobrá práce!" 

Bože.

6 komentářů:

  1. Moc příjemný článek ke čtení :)
    Musím říct, že ti upřímně tvých pár minut slávy závidím. V českých divadlech toto pravděpodobně nezažiješ. Bohužel. Proto doufám, že v nejbližší době také navštívím nějakou londýnskou hru, protože ta skvělá atmosféra na mě z Tvého článku přímo dýchá. :)
    Přeji Ti krásný den a těším se na další články! :)

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuju! Samožejmě každé londýnské představení takhle probíhá - i v Británii jasně dominují produkce, kde se zachovává bariéra mezi divákem a hercem - ale já mám na tyhle interaktivnější hry zjevně štěstí. A ještě větší pak na to stát se objektem, který si na podobném představení herec vyhlédne v publiku. Vzpomínám si třeba na to, jak během Shakespearovy Bouře využil Kaliban mou hlavu na to, aby několika postavám ukázal, jak správně rozštěpit lebku, nebo na to, jak během Jindřicha VI. Jack Cade oslovil publikum slovy: "Fellow kings," aby následně ukázal na mě a dodal: "No, not you."

    OdpovědětSmazat
  3. Ha, zrovna od tebe jsem tu komentář nečekala. Dobré vědět, že stále žiješ. :-)

    OdpovědětSmazat