Jack Daniel's Tennessee Whiskey

Aneb o nápoji, který se za poslední století vyšplhal mezi nejoblíbenější na světě.

Jednoho dne prý mladý Frank Sinatra, bylo mu tehdy něco málo přes dvacet, přišel zhroucený do baru a zeptal se obsluhy, co nejsilnějšího by mu mohli nalít. Barman vytáhl lahev Jacka Danielse a Sinatra se do nápoje zamiloval natolik, že následujících šedesát let nepil téměř nic jiného. Jeho denní spotřeba se podle pověr dala počítat ne na sklenky, ale flašky (byl schopen vypít bez problému prý více než dva litry denně) a lékaři se divili, že ho ještě nepostihla otrava alkoholem.


Od dob, kdy byl Sinatra na vrcholu popularity, už přece jen pár let uplynulo, whiskey z Tennessee se ale šíří dál a stále nachází novou klientelu. Bez obav přiznávám, že mezi její mladší věrné zákazníky patřím i já; v baru ostatně téměř nic jiného nepiju a na obrázku o něco výše můžete vidět několik málo produktů, které se mi doma s logem této společnosti podařilo nalézt a naskládat před foťák. Najdete tam krom whiskey samotné vše o trička přes čokoládu až po zapalovač Zippo.

Co je na Jacku Danielsovi tak úchvatné? Jeho ostrost a zároveň jemnost. Mám ráda i jiné whiskey (snad jen z Jamesona neskáču nijak nadšením), ale je to jen Jack Daniels, kdo ve sklenici zanechává úžasnou vůni dřeveného uhlí. Pro neznalce těžko popsatelné, pro milovníky zcela jasné. Ten krásný dovětek jako Jack prostě nikdo jiný nemá, byť dobrovolně přiznávám, že sama tuto whiskey ráda mírním nějakou tou kostkou ledu.

Dokonalý chuťový požitek nabízí Jack Daniels i proto, že je na něm - lidově řečeno - pořád poznat poctivá práce. Zatímco jiní výrobci hledají způsoby k co nejrychlejšímu a nejlevnějšímu získávání whiskey, každá kapka z nápoje pana Jacka Daniela si musí najít svou cestu do lahve přes třímetrovou vrstvu javorového uhlí. Navíc si můžete být jistí, že sud, ve kterém se uskladnila právě ta, kterou právě popíjíte, nebyl nikdy předtím použit; naopak se tvrdí, že se tyto jednou-použité sudy vyvážejí do Skotska, kde slouží ke skladování whiskey místních výrobců.

Kolem Jacka Danielse už zkrátka vznikl jako kult. A ke každému kultu patří i řada mýtů. Například ten, proč je na etiketě uvedeno ono pověstné číslo sedm. Někdo tvrdí, že je to podle počtu milenek, které Jack Daniel měl. Jiní říkají, že má na čísle podíl sedmero medailí, které Jack Daniel získal ve světě. Dočtete se také, že za něj může sedm ztracených sudů, které byly po nalezení označeny číslem sedm, nebo že se na vynálezu whiskey krom Jacka Daniela podílelo dalších šest mužů. Ve skutečnosti prostě nikdo nic neví. Tajemství toho, proč na každé lahvi čteme "Old No. 7", si vzal Jack Daniel s sebou do hrobu.

Reklama na Jacka Danielse v londýnském metru
Jack Daniel zemřel v roce 1911, prý na otravu krve, kterou si přivodil kopnutím do trezoru, jeho světoznává značka však žije dál. A s ní i její kult a nezaměnitelná chuť, které se dá velmi snadno propadnout.

Poplatky na univerzitách ve Velké Británii

Aneb co musím zaplatit ještě před samotným příjezdem do Glasgow a započetím studia.

Když jsem se hlásila na univerzitu v UK, věděla jsem, že to nebude nejlevnější, rozhodně jsem ale netušila, že ještě před samotným příjezdem zapůsobí všemožné poplatky na můj bankovní účet jako černá díra.

Hned první výdaje představovaly samotné testy důležité k přijetí. Pravda, kdybych se nehlásila do USA, bude to test jen jeden, i tak ale vyjde cena této zkoušky z angličtiny nazývané TOEFL iBT na nějakých 3,000 Kč.

Asi před týdnem jsem si navíc objednala ubytování; v následujícím roce mě na najdete v jednom z bytů na ulici Murano vzdálené cca 20-30 minut chůzí od školy. Nebyla to sice moje první volba (ani volba druhá, ani třetí...), ale snad to nebude tak hrozné. Kdybych už nemohla pochválit nic jiného, tak vypadá minimálně příjemně, že součástí vybavení je i společná místnost, kde se nachází například širokoúhlá televize, kulečník a stolní tenis.


Jednolůžkový pokoj v Murano mě ročně vyjde téměř na 3,400 liber. 400 liber už jsem platila jako povinnou zálohu, k tomu manipulační poplatek dalších několik liber, takže z mého účtu náhle během jednoho dne zmizelo něco málo přes krásných 12,000 Kč.

Tím však mé výdaje nekončí. Za Freshers' Week zaplatím 35 liber (něco málo přes tisícovku), ale v porovnání s ostatním už je to zanedbatelná částka a ten týden poznávání Glasgow ze všech úhlů za to stojí.

A ještě je tu cesta do města samotného; letenka s British Airways stojí průměrně kolem 4,500 Kč. Můžete namítat, že si mám najít jinou, levnější společnost, ale do Glasgow nic levnějšího nelétá. Ano, můžu najít nějakou nízkonákladovku letící z Londýna nebo Paříže za nějakých 500 Kč, ale u nich mi nikdo nezaručí, že vůbec odletím. A s ohledem na fakt, že se do Glasgow víceméně stěhuju a budu táhnout vše od zimního a letního oblečení až po hrnce a talíře, je každý kilogram navíc, který budu v kufru moct tahat, výhodou. A British Airways většinou dovolují kufry těžší než jiné letecké společnosti, o nízkonákladových ani nemluvě.

Nejméně příjemné překvapení mě ale čekalo dnes, kdy mi do pošty dorazila natřískaná obálka plná knížeček s důležitými informacemi (četla jsem to víc jak tři hodiny). Díky ní jsem totiž zjistila, jak nesympatický je fakt, že mi 1,820 liber (necelých 60,000 Kč), které student z EU platí ročně za studium humanitních věd na University of Glasgow, vůbec projde účtem. (Skotská vláda nejprve částku pošle mně a já ji následně zaplatím univerzitě.) I zde se totiž platí manipulační poplatek a to roztomilá 2% z převáděné částky. V mém případě tedy zaplatím dalších cca 1,200 Kč jen za to, že si chci zaplatit školné.

Ach, jak krásné je studovat v cizí zemi... Věřím ale, že to k něčemu bude a že se mi (a naší rodině) časem investice zase vrátí.

Mimochododem a závěrem: Podala jsem si žádost o přeložení na dálkové studium na Masarykově univerzitě. Uznávám, že něco, co je k Plzni blíž než Brno, by se mi líbilo víc, ale vzhledem k tomu, že je Karlova univerzita strašně neflexibilní (nechat se přeložit z prezenčního na kombinované studium je prostě nemožné), ZČU na mé maily nereaguje a na CEVRO Institutu jsem už dříve odmítla nabídku na 100% stipendium, mi žádná další vysoká škola v ČR nezbývá, na žádnou další jsem se nehlásila.

Nicméně Masarykovu univerzitu mám teď ráda a děkuju lidem na místním studijním oddělení, že mi alespoň oni přes e-mailovou korespondenci vyšli vstříc. Měla bych být tedy přeložena na dálkové studium a lehce odlišný obor (z "Politologie - Mezinároní vztahy" na "Evropská studia - Mezinárodní vztahy), který narozdíl od mého vybraného v dálkové formě studovat lze. A k tomu všemu budu dostávat podklady ke studiu přes e-mail a na školu nemusím dorazit nikdy krom zkoušek. No, není to ideální?

Teď už jen doufám, že to všechno budu zvládat. Krom studia tří oborů v Glasgow a jednoho u nás na MUNI bych si totiž chtěla ještě najít part-time job a z prospektů, které mi přišly, mám chuť přihlásit se v Glasgow do mnoha neplacených klubů: večerních kurzů cizího jazyka (upoutala mě třeba švédština), oddílu sportovní střelby, ve které může student univerzitu reprezentovat, nebo třeba diskuzního klubu. Až to pomalu vypadá, že po těch osmi letech na gymplu, budu mít konečně pocit, že něco dělám a jen se 24/7 neflákám ;-)

Shakespearův Coriolanus

Aneb jak jedna čtyři století stará hra z prostředí antického Říma vypovídá o současných problémech demokracie.
Že jste nikdy jméno Coriolanus neslyšeli? Není se, čemu divit, ani z hodin literatury, ani z hodin historie u nás tato postava moc známá není. Kdo to tedy Coriolanus byl?

Dějiny tvrdí, že se tento muž jmenoval Gaius Marcius Coriolanus, žil přibližně v pátém století před naším letopočtem a byl to slavný voják.

Shakespeare tvrdí, že se jmenoval Caius Marius Coriolanus, ale jinak jeho příběh až na dramatičtější vsuvky zachovává. Čím se tedy Coriolanus proslavil?

Především dobytím města Corioli, kde prokázal výborné bitevní schopnosti a které mu darovalo nejen přezdívku Coriolanus, ale i masivní úctu u římského senátu. Ten se rozhodl Coriolana provolat konzulem a Coriolanus, ačkoliv do té doby neměl o tuto hodnost sebemenší zájem, na jejich nabídku přistoupil.

To však ještě netušil, že pro zvolení bude muset podlézat římskému lidu, který ho bytostně nenávidí a který jen nedlouho poté, co Coriolanovi své hlasy slíbí, pod vlivem tribunů rozhodne, že je Coriolanus uzurpátorem moci a že je třeba ho z Říma vyhnat. Tímto činem nicméně proti Římu staví nejzarytějšího a nejnebezpečnějšího protivníka v dějinách. Ne nadarmo se tvrdí, že Řím dokáže dobýt zas jen Říman...

Coriolanus bývá nazýván Shakespearovou nejpolitičtější hrou a Caius Marius nejméně sympatickou hlavní postavou ze všech jeho her. Zapomeňte na urozeného vojáka s touhou chránit dobro, Caius Marius Coriolanus je od počátku egocentrický, arogantní a povýšenecký, na jeho obranu je však nutno dodat, že ryze kladnou postavu v díle (snad až na Menenia) nenajdeme a že i Coriolanův pohrdavý postoj vůči městské chudině je z velké části oprávněný.

Udělal lid snad někdy něco pro vlast?
Když povolán byl do zbraně - sám život
státu byl tehdy ohrožen - z bran Říma
je nikdo nedostal. To není služba,
za niž se dává obilí. A během
války se bouřili - taková chrabrost
nesvědčí zrovna v jejich prospěch. Senát
jen osočovali - a bezdůvodně -
což nezakládá důvod k štědrým darům.

(překlad Martin Hilský, 2008)

Z dnešního pohledu se Coriolanus jeví jako souboj pravice a levice; urozený Coriolanus, který odmítá podřizovat se chudině, vs. populističtí tribunové mající lid ve své hrsti.

Coriolanus také krásně vystihuje problémy přímé demokracie, kdy o důležitých otázkách rozhodují lidé nemající o nich ani ponětí. Názor lidu na Coriolana se tak mění z hodiny na hodinu, střídavě mu podlézají a následně ho chtějí popravit, střídavě ho nazývají zrádcem a doprošují se jeho přízně, aby byli ušetřeni. Stanovisko, které zaujme jeden občan, následně přebírají všichni, nikdo se však nehlásí k odpovědnosti, když se ukáže, že předchozí rozhodnutí byla špatná. V tomto duchu také lid odmítá převzít vinu za vyhnání Coriolana, který s armádou hodlá vyplenit Řím; všichni se doprošují, že s ním vždy sympatizovali, i když jen jen o několik dnů dříve provolávali jeho smrt.

Na druhou stranu ani Coriolanus samotný není bez poskvrny, jelikož nikoho, kdo statečně neprolil krev v bitvě, neuznává jako sobě rovného. Jeho řeč je plná ostrých slov a nadávek vůči lidu, kterému dává svou nadřazenost při každém výstupu najevo. I tak jsem mu ale po celou dobu fandila, protože - když nic jiného - měl se svými zásluhami na podobné chování částečně právo a na rozdíl od tribunů a jim podřízeného lidu byl ve svých názorech konzistentní.

Dělá to ze mě politicky pravičáka? Asi ano, protože pravicovější postavu v díle Williama Shakespeara nenaleznete. Právě pro své politické zázemí a nesmírnou pravdivost, je nakonec škoda, že Coriolanus není známější. Nahraďte si ve hře příděl obilí sociálními dávkami, hodnost konzula prezidentem, zaměňte vynikající bojovníka za hodnost výborného ekonoma či diplomata a máte hru ze současnosti.

A doufám, že se v budoucnosti dočkám i nějakého solidnějšího zpracování, než na jaké vypadá připravovaný akční velkofilm s Geraldem Butlerem. Stačilo by i divadelní, třeba takové jako jedno britské z roku 1992, ze kterého pocházejí i fotky doplňující tento článek.

Je lepší umřít, lepší hladovět
Než žebrat o to, co nám dluží svět.
Proč tu stojím v rouše prosebníka,
a stáda tupců, co lid si říká,
se doprošuju o zbytečný hlas?
Prý kvůli zvyku, ale prosím vás,
kdybychom ve všem dbali starých tradic,
zalknem prachem. Nepomůže pranic
pod horou směšných, zkostnatělých bludů
pohřbívat pravdu. Radši bez poct budu,
než ze sebe tu blbcům dělat šašky -
a to jsem v půlce téhle trapné frašky.

(překlad Martin Hilský, 2008)

Změna, která doposud nepřišla

Aneb o úřadování Baracka Obamy a malé předpovědi pro prezidentské volby v roce 2012.

Budou to dva roky, co po celých Spojených státech zaznívalo heslo: "Yes, we can!" Barack Obama jím tehdy dával najevo, že přichází doba nové politiky a že se vše obrátí k lepšímu. Američtí voliči ho zbožňovali. A většina světa od Asie přes Evropu až po Afriku také.


V jedné populární hře, kterou jste si tehdy v App Store mohli stáhnout do telefonu iPhone, běžela před volbami akce: "Dejte světu vědět, koho byste volili." Stačilo během hraní zvolil modrou (Obamovu) či červenou (McCainovu) barvu a na mapičce světa se rázem rozsvítilo jedno barevné světýlko i za vás. Evropa zářila modře. Mám pocit, že ve střední Evropě jsem červený ohýnek za válečného veterána Johna McCaina zapálila jako jediná.

Uběhly měsíce a Barack Obama zatím americkou politiku o 180° neobrátil. Reformy přicházejí zběsile jedna za druhou, zlepšení ale nepřichází. Někde - kupříkladu v Afghánistánu - bude (snad) brzy vidět, ono zázračné procitnutí se ale nekoná. A tak není divu, že jsou Američané rozladění; dle nejnovějších průzkumů 6 z 10 lidí nesouhlasí s Obamovými rozhodnutími.

Dočkáme se tedy v roce 2012 nového amerického prezidenta?

Poslední rok tvrdím, že možná ano, a teď jsem se rozhodla napsat o tom něco i sem.

Co mě k tomu názoru vede? Žádné zběsilé politické analýzy, ale docela obyčejné drobnosti. Třeba to, že byl v Massachusetts zvolen na počátku tohoto roku senátorem Scott Brown z Republikánské strany. Nevýznamný počin nezasluhující si ani zmínku? Možná. Jenže s Massachusetts byl senátorem více jak čtyřicet let Ted Kennedy a liberálněji orientovaný stát byste v USA hledali těžko.

Ted Kennedy byl osobností, jednou z nejuznávanějších postav americké politiky. V Massachusetts mu nemohl nikdo konkurovat, pozice Demokratické strany zde byla prakticky neohrozitelná. Pak Kennedy v létě 2008 zemřel a jeho místo rázem převzal Republikán. Znamená to, že se Massachusetts odvrací od liberální politiky ke konzervatismu? Ano, je to pravděpodobné. Znamená to, že ve zbytku USA se podobné názory začínají objevovat taky? Vzhledem k tomu, že právě Massachusetts by mělo být baštou liberalismu, musím soudit, že ano.

Obamova země se tak pomalu začíná obracet proti němu samotnému. Kdyby prezidentské volby přišly v první polovině letošního roku a stál v nich proti Barackovi dostatečně silný republikánský kandidát (proboha, jen ať se Republikánská strana zbaví Sarah Palin), věřím, že by se situace v Bílém domě obrátila.

Jak tomu ale bude za dva roky ve volbách? Záleží jen na tom, zda Barack Obama prosadí nějaký významný program, který by měl zásadní (pozitivní) dopad na životy většiny Američanů. Paradoxně by mu mohl pomoci i vstup do válečného konfliktu (viděli jste Vrtěti psem?), kde by mohl dokázat svou schopnost rychlé reakce a pravých vůdcovských schopností. (Chybné tahy se poznají až po letech, nezapomeňte, jak útoky z 11. září radikálně zpopularizovaly George W. Bushe, jehož vedení zahraniční politiky se v tu chvíli zdálo neomylné. Na následující rok. Jen na ten následující rok.)

S největší pravděpodobností ale bude hrát obrovskou roli, koho Republikáni ze svého středu vyvolí, aby se v boji s Obamou utkal. Osobně bych v tomto boji viděla ráda Rudyho Giulianiho, ale ten si i přes pověst maximálně schopného vůdce (to, co dokázal v New Yorku, je úžasné) udržuje auru muže, který svým "nemravným životem" nenaplňuje křesťanské ideály.


Výrazné osobnosti jsou důležité. U nás Karel Schwarzenberg pomohl jen silou své osobnosti k vzestupu TOP 09, v USA nevýrazný John Kerry prohrál Demokratům v roce 2004 prezidentské volby, které proti nepopulárnímu Bushovi dle všech předpovědí prohrát prostě nešlo.

Takže hledejte, Republikáni. A pokud ze svého středu vylovíte někoho zajímavějšího než Sarah Palin, může se situace za dva roky zase výrazně obrátit.

Ellen DeGeneres

Aneb o jedné televizní moderátorce a o talkshow, na které posledních několik let ulítávám.

Už jsem někdy říkala, že zbožňuju Ellen DeGeneres? Ne? Tak to musím napravit. Zbožňuju Ellen DeGeneres včetně její talkshow, jejích stand-up vystoupení a jejího uvádění Oscarů.

Spojené státy mají spoustu prestižních talkshow. Je tu David Letterman, je tu Jay Leno, Craig Ferguson, Conan O'Brien, Oprah Winfrey... A mně k srdci stejně přirostla nejvíc právě Ellen.

Proč? Má styl. Nikdy se nesnaží nikoho potopit (narozdíl třeba od našeho Jana Krause). Jsou pořady, kam se herci / zpěváci / politici / ... bojí chodit, protože ví, že v pěti minutách může být celá jejich kariéra v troskách (vzpomínáte na Kateřinu Jacques a biomasu?). A pak jsou tu ty druhé pořady, kam hvězdy přicházejí opakovaně a nebojí se žertovat na svůj účet sami.

Přesně takovou talkshow má právě Ellen.

Jak se jí to podařilo? Je klidná, příjemná, pohotová a nebojí se shodit před publikem. Nedělá si legraci z hostů, ale sama ze sebe, což nakonec vede k tomu, že jsou příchozí hvězdy schopné věcí, které by si jinde nedovolili. A tak se díváte na některý z dílů a zjišťujete, že Colin Firth ukazuje lem svého spodního prádla, Barack Obama při příchodu tančí, Emma Thompson poskakuje kolem tyče z night clubu, Dennis Quaid ze sebe před nic netušícím personálem v Starbucks dělá šílence, Jenna Bush volá na osobní linku svému otci, prezidentovi Spojených států... Kde jinde tohle uvidíte?


Krom toho mě na Ellen vždy zaujala ještě jedna věc; nosí kaltohy, sako, kravatu, má krátké vlasy... a jaksi vůbec nezapadá do té škatulky skutečně "ženských žen", které se zajímají o laky na nehty nebo poslední kolekci od Versaceho. Musím říct, že mi tím byla velmi sympatická a blízká. Pak jsem zjistila, že je homosexuálně orientovaná :-)

V každém případě to nic nemění na tom, že mám tuto lesbu (nedávno jsem si v MF Dnes přečetla, že ženy-homosexuálky povětšinou nenávidí slovo lesbička) velmi ráda a jestli jednou změním sexuální orientaci, asi se do ní i zamiluju. Do té doby ale budu nadále sledovat mé oblíbené osobnosti v její talkshow a pět na ni chválu, až jí zase nabídnou moderování nějaké významné události jako je třeba předávání Oscarů (video sem bohužel vložit nemůžu, ale třeba tato situace, kde během Oscarového večera požádá Stevena Spielberga, aby ji vyfotil s Clintem Eastwoodem, je úžasná).

Wherever I am, whatever I do... I do love Ellen!

MFF Karlovy Vary 2010

Aneb o dalším ročníku nejvýznamnějšího českého filmového festivalu.


Pětačtyřicátý ročník Karlovarského filmového festivalu je za námi. Podobně jako loni jsem tak na počátku července strávila v tomto lázeňském městě několik dnů, viděla něco pod dvacet filmů a potkala několik zajímavých lidí. Jaký letošní KVIFF byl? Jiný a přece pořád tak stejný. Celebritami se to tolik nehemžilo, což je možná čistě můj subjektivní pocit, ale po minulých letech byl letos až podivný klid. Tak nějak jsem si už na KVIFFu zvykla, že se De Niro jen z vlastního přesvědčení rozhodne uvést pro běžné diváky další film nad rámec toho jednoho, který měl v popisu práce, nebo že se v lázních koná beseda s Johnem Malkovichem, kam může kdokoliv přijít a prohodit s ním několik slov o filmech.

Letos dorazil (z těch významnějších představitelů světového filmu) jen Jude Law a krom promítání jeho staršího filmu The Talented Mr. Ripley (Talentovaný pan Ripley) - poznámka: hezký počin, ale vidět to znovu mě nějak neláká - se kolem něj vlastně nic extra nedělo. Ano, dorazil na narozeniny Jirky Macháčka, kde si s ním střihl na podiu karaoke. Hezké, neočekávané, ale v případě, že nepatříte mezi Macháčkovy přátele, kteří byli na party pozvaní, taky v podstatě pro běžného diváka k ničemu.

Juda Lawa jsem tedy nepotkala, neměla jsem ale ostatně ani příliš chuť. Ačkoliv mi pár jeho filmů už rukama prošlo, nepovažuji se za jeho skalního příznivce, takže běhat po kolonádě za místy, kde by se mohl objevit, jen proto, abych všem pak ukazovala rozmazaný fotky, jaksi nemělo smysl.

Letos jsem se tedy zaměřila na méně známé tvůrce, kterých se mi rok od roku daří potkat stále víc a víc. Většinou moje iniciativa končí tím, že mě potěší, když na podiu uvedou svůj poslední počin, někdy mě ale ten neznámý film zaujme natolik, že mám chuť jít hned svoje uznání takovému tvůrci přetlumočit. Letos jsem si takhle odchytla producenta Edmona Rocha (pracoval například na Parfému: Příběh vraha nebo Sedmi letech v Tibetu), který ve Varech uváděl svůj režisérský debut Garbo: The Spy (Špion Garbo). Kdybyste se k tomu filmu nějakým zázrakem dostali, vřele ho doporučuju; je to sice dokument, a tak by se dalo čekat, že zábavnost bude nulová, ale opak je pravdou. Roch svůj snímek pojal velmi originálně a neotřele, hraje si se střihem, kombinuje scény z klasických filmů s archivními záběry a jednotlivé části snímku řadí naprosto netypicky a inovativně. A přitom všem ten film nepůsobí jako snaha o přehnaný art jako ta statická nuda jménem Truchlení pro Annu (také letos ve Varech).

A jako bonus je pan Roch nesmírný sympaťák, pro kterého je film zjevně obrovskou vášní, takže o Garbovi i dalších filmech dokázal povídat nesmírně zajímavě a se zaujetím. Osobně jsem z něj byla v takovým vytržení, že se naše první prohozené věty nesly asi v tomto duchu:
Já: (nejistě, protože si nevěděla, jestli je skutečně Španěl; do té doby mluvil jen anglicky a film ve španělštině nemusí znamenat nic) "Hola."
On: (se širokým úsměvem) "¡Hola!"
Já: (nadšená, že mi zjevně rozumí) "¡Pues, eres de Espaňa!"

To, že začít mu okamžitě tykat a pronést hned na úvod něco tak vysoce intelektuálního, skutečně nebylo v mém úmyslu, asi nemusím dodávat. Ale i tak ten cca pětiminutový dialog proběhl příjemně, z mé strany částečně i proto, že jsem mu rozuměla a že mi on pochválil jak španělštinu, tak přízvuk, což vždy potěší :-) Edmon mi byl nakonec sympatický natolik, že jsem ho jako prvního člověka za všechny ty roky na festivalu požádala o podpis a od dnešního dne budu pečlivě sledovat jeho budoucí projekty a propagovat mezi známými jeho filmy.


Čas strávený v malém sále na Špionu Garbovi skutečně patřil k těm (nej)lepším okamžikům letošních Varů. Nevím, jestli na tom má nějaký podíl fakt, že jsem z diváky nejvýše hodnocené desítky viděla jen dva filmy (a oba v normálním kině, ne na festivalu), ale asi bude lepší o tom nespekulovat. A jaké že filmy byly hodnoceny nejlépe? Všeříkající je tato tabulka:


Povšimněte si srandovního faktu, že v ní nenajdeme žádný film ze "soutěžní sekce". Zdá se mi, že už je to taková malá karlovarská tradice, ale filmy zařazené do hlavní soutěže, jsou v řadě případů příšerné. Loni festival vyhrál ten pozoruhodný, alternativní počin, kde kluk sedící na stromě před domem pozoruje svého otce (ano, o tom byl celý film), letos se ocenění dočkala La Mosquitera (Moskytiéra); tu jsem neviděla, a tak nemůžu ani soudit. Zato jsem se ale dostala k íránskému odkazu na kultovního Taxikáře jménem Chiz-haie hast keh nemidani (Jsou věci, které nevíš), který bohužel s Taxikářem nemá pranic společného (snad krom toho taxíku) a ve kterém při troše štěstí ani nepostřehnete, kolik ženských postav se v něm vyskytuje; všechny jsou od hlavy k patě zahalené a tudíž se běžnému evropskému divákovi jejich dějové linky zatraceně pletou.

Íránská delegace v čele s režisérem snímku
Druhým (a posledním) pokusem o film ze soutěžní sekce pro mě bylo Trois temps apres la mort d'Anna (Truchlení pro Annu), které - jak velmi chytře poznamenal jeden z komentátorů ČSFD - by mohlo sloužit jako návod k použití stativu. Kamera se za hodinu a půl filmu vůbec nepohnula, a co bylo horší, herci na tom byli velmi podobně. Ano, i obyčejné rozmrznutí ryby v tomto filmu ztělesňovalo jeden z nejakčnějších bodů.

Osobně mám tak z Varů nejlepší zkušenosti se sekcemi jako Horizonty nebo Dny kritiků Variety, ale to teď nebudu dlouze rozebírat. Co z letošního ročníku bych tedy doporučila dál?

Velmi se mi líbil například Single Man s Colinem Firthem, který začíná za nějaký týden v kinech. Single Man krásně balancuje na hraně komedie a silného dramatu, navíc má velmi působivé vizuální zpracování a úžasnou hudbu, což jsou aspekty, které vždy ocením. A přiznávám, že i Colin Firth u mě v tomto filmu zabodoval, řekla bych, že si mé srdce získal o něco více, než jako ten konzervativně založený chlap ve svetru se sobem z Deníku Bridget Jones. Co je ale nejhezčí, je ten prostý fakt, že ve vás Single Man něco zanechá a že vás i po závěrečných titulcích nutí přemýšlet. Čím více se vzdaluji času jeho shlédnutí, tím více ve mně zraje a tím lepší mi celkové přijde.


Pokud budete někdy mít chuť na trochu neotřelý, zvláštním způsobem legrační dokument, sežente si Marwencol. Jedná se o příběh umělce Marka, kterého před lety zmlátila jedna agresivní partička tak brutálně, že několik následujících dní zůstal v komatu v nemocnici. Když se Mark dostal zase domů, celý okolní svět mu přišel podivuhodně cizí; nikoho (ani sebe samého) nepoznával a navíc se začal bát, že by ho něco podobného mohlo potkat znovu. Na zahradě si tak vytvořil vlastní, pozoruhodný druh terapie: postavil belgické městečko z doby druhé světové války, kde se jako loutky pohybují všichni jeho známí a kde on může s figurkami libovolně manipulovat a vrátit tak všem zloduchům (ztělesněným postavičkami eSeSáků), co mu kdy ve skutečném světě udělali.


Film, který se mně osobně líbil velmi, zatímco komunita na ČSFD ho považuje za průměrný, je Copie conforme (Věrná kopie). Hodně zkráceně tento snímek vypovídá o dvou lidech, kteří se téměř neznají, a zvláštní hře, kterou se jednoho dne rozhodnou hrát. Ti dva lidé jsou anglický spisovatel James, který téměř neumí italsky a v Toskánsku pouze propaguje svou knihu, a Francouzka Elle, která v Toskánsku vlastní uměleckou galerii a kterou spisovatel hned na první přednášce okouzlí svým intelektuálním vystupováním. A ona hra? Při společném výletu, který dvojice náhodou podnikne jen pár minut poté, co spolu poprvé promluví, jsou kolemjdoucími chybně považováni za manžele a temperamentní Elle tuto fámu nevyvrací, naopak ji ještě přiživuje. Mnohem zdrženlivější James brzy nemá na výběr a na hru o předstírání patnáct let sezdaného páru pomalu přistupuje taky. James a Elle se tak stávají věrnou kopií tradičních dvojic a brzy se stírá hranice mezi tím, co říkají jen v rámci hry, a tím, co si myslí doopravdy.

Copie conforme je zkrátka jeden z těch krásně mezinárodních produktů (íránský režisér, italské prostředí, anglicko-francouzská ústřední dvojice) ve stylu konverzačního dramatu, které vás neustále nutí přemýšlet, jestli hlavní hrdinka (v podání úžasné Juliette Binoche) svou poznámku o tom, že si nepřeje, aby James večer odjel, myslela vážně nebo jen v rámci své role. A jestli si ji spisovatel přebere správně, když Elle i přes jeho chladný přístup k předstírání šťastné manželské dvojice (nebo i to je součástí jeho vžití do role?) odmítá ze hry vystoupit a neustále zachází dál a dál.

Skutečně se těším, až tenhle film uvidím někdy znovu.

Italský trailer. Bohužel s dabingem, ale "náladu" filmu vystihuje úžasně.
Co dalšího ještě zmínit? Mohlo by to být třeba dánské drama R odehrávající se v prostředí věznice, které nad řadou filmů s podobným motivem vyniká hlavně svou drsnou realitou a snahou nečinit z několika potetovaných zavřených šílenců a jejich dozorců vysoce intelektuální prostředí.

Ze svého úhlu pohledu si také neodpustím zmínit snímek, který jsem letos ve Varech viděla vůbec jako první, a to starou americkou klasiku A Latter from an Unknown Woman (Dopis neznámé) z roku 1948. Zdá se pro mě být už tak trochu zvykem, že každý ročník KVIFFu začnu filmem starším než třicet let, a i tentokrát jsem z něj skákala nadšením. A asi to nebude jen mou úchylkou pro starší filmy; Dopis neznámé je totiž v černobílém povedení skutečně vizuálně úchvatný, má spád a oproti některým starším klasikám není třeba jeho děj brát s nadhledem, naopak si myslím, že by uspěl i dnes.

Dopis neznámé vypráví o kdysi nadějném klavírním virtuosovi Stefanu Brandtovi, který všechen svůj talent pohřbí v bohémském životě. Jedné noci, kdy se děj filmu začíná odvíjet, dorazí domů a nalézá zde dopis od jemu neznámé ženy začínající větou: "V době, kdy tyto řádny čteš, jsem už možná mrtvá." V následujících řádcích se pak Stefanovi začíná odvíjet příběh ženy, která ho celý svůj život milovala a na kterou on už v té záplavě milenek dávno zapomněl. Retrospektivně si tak začíná uvědomovat, jak mizerný život vede a jak jen kvůli své nevšímavosti zahodil naději na lásku, rodinu, uznání, štěstí.


A ve vyjmenování by se dalo pokračovat dál a dál. Od přátel a rodinných příslušníků se ke mně doneslo, že výborný je i film Bardsongs (Písně bardů) nebo Mr. Nobody (Pan nikdo), který se zanedlouho také objeví v kinech. Psát další statě už tu ale nehodlám, rozebírat zde každý film mi přijde zbytečné. Řada z nich by si sice zasloužila nějakou zmínku, ať už proto, že jsou úžasné, nebo proto, že by se jim měl divák velkým obloukem vyhnout, ale snad aspoň tento malý výběr poslouží jako nástin toho, co šlo letos ve Varech vidět.

Tak zas příští rok!

Jak se dostat na univerzitu ve Velké Británii

Od té doby, co jsem se dostala na University of Glasgow, se mi začalo ozývat hodně známých s otázkou, jak se dá vlastně Čech může na vysokou školu ve Velké Británii přihlásit; tedy pokud nemá zájem jen o nějaký ten roční výměnný program ve stylu Erasmu. Český internet se tímto tématem moc nezabývá, rozhodla jsem se tedy napsat článek založený na mých vlastních zkušenostech. V případě, že o studiu na tomto evropském ostrově uvažujete, ale nic o přijímacím řízení nevíte, jste na správném místě.

Část první: Výběr univerzity

Jak si vybrat univerzitu ve Velké Británii vám radit nebudu, doporučuju ale zjistit si hodnocení jednotlivých oborů a celkový ranking. Podobně jako v ČR vyniká i v Británii každá univerzita v něčem jiném a méně známá univerzita tedy může být ve vámi vybraném osobu hodnocena lépe než ta nejznámější. A co se rankingu týká, jedná se o jakousi "prestiž" školy, její hodnocení v žebříčku dalších škol. Můžete tak tedy zjistit, kolikáté místo zaujímá vámi vybraná univerzita v Británii a kolikáté ve světě.

Na západě totiž dle mého pořád mnohem víc než u nás platí, že nezáleží jen na tom, co vystudujete, ale také kde. Ohled se přitom bere na jméno školy, její prestiž, stáří. Škola z 15. století s výbornou pověstí tak prostě na zaměstnavatele vždy zapůsobí víc než jakýsi institut, který nikdo nezná a který byl založen před 30 lety.

Stránek, které se zabývají rankingem, je řada, pořadí se vždy lehce liší, ale jakýsi základní obraz o úrovni univerzity z něj získat lze. Na vrcholu bude tradičně Cambridge a Oxford, za nimi řada škol, které běžnému Čechovi už tolik známé nebudou. Nemusíte se jich ale bát; i škola , která je v Británii až kolem dvacátého místa může být světově mnohem uznávanější než Karlova univerzita. Jeden příklad za všechny je i moje University of Glasgow; v Británii se pohybuje kolem 15. místa, ve světě pak mezi 70. a 80. pozicí, přitom naše nejznámější, výše zmíněná vysoká škola se ve světovém žebříčku nachází až někde kolem 250. místa.

Pořád si nejste jistí, kam jít? Přečtěte si hodnocení studentů (to u mě rozhodlo celkem hodně). Zjistěte si, jak to vypadá v jejím okolí a jestli se jedná o malé univerzitní městečko nebo metropoli. Anebo se třeba jeďte na univerzitu podívat. Dny otevřených dveří jsou několikrát za rok, a i když se jim ozvete, že byste si rádi školu prohlédli v jiném termínu, s největší pravděpodobností vám vyjdou vstříc.

Část druhá: Podání přihlášky

Ať už je váš výběr jakýkoliv, přihlášku si nakonec podáte přes UCAS. Nutno říct, že lehčí způsob, jak se s přihlášením vypořádat, asi najít nelze a všechny přihlášky na české vysoké školy vám oproti tomu budou připadat zbytečně složité.

Vše, co musíte udělat, je založit si na UCASu účet. Na svém profilu pak vyplníte nějaké ty základní údaje (jméno, datum narození, kontakt atp.), napíšete esej a seženete si jednoho člověka, který vám dá dohromady doporučení; v nejlepším případě by to měl být učitel nějakého "významnějšího" předmětu na škole (tedy spíše cizího jazyka nebo matematiky než hudební výchovy, samozřejmě pokud tedy nechcete studovat třeba operní zpěv).

Přes UCAS si také vyberete školy a obory, které by vás v Británii zajímaly, a na ně bude vaše přihláška doručena. Zvolit si jich můžete maximálně pět, osobně jsem toto číslo nenaplnila, ale v případě, že vás skutečně pět škol vážně zajímá, bych se nebála jich tolik skutečně navolit. Ostatně cena za odeslání přihlášky není závislá na počtu vybraných škol, nýbrž je jednotná (pokud se nepletu, bude to kolem sympatických 14 liber).

Po odeslání přihlášky se od vás už žádná akce neočekává. Školy po vás nic dalšího nepožadují a na základě doporučení, vyplněných údajů (varování: když po vás budou chtít maturitní známky a vy jste ještě nematurovali, napište jim do přihlášky předpokládané známky u maturity, jinak je možné, že vaši přihlášku škola hodí do koše jako tu moji na University of St. Andrews) a eseje se rozhodují, zda o vás mají zájem. Podívejme se tedy ještě blíže právě na onu esej.

Část třetí: Esej

Smyslem této části přihlášky je v krátkosti vystihnout, proč chcete studovat právě daný obor. Pokud jste si tedy zvolili různorodé směry (např. programování a anglickou literaturu), je dobré najít něco, co mají společné, aby univerzita, která posuzuje vaši přihlášku na obor programováni, nečetla, proč milujete zrovna Williama Shakespeara.

Napsání eseje je už na každém zvlášť, osobně ale doporučuju nepouštět se do nějakých šíleně nadnesených nebo uměleckých textů. Samy výběrové komise přiznávají, že heroický příběh o tom, jak jste po události xy náhle procitli a stali se lepším člověkem, na nikoho nezapůsobí, protože podobných textů (ve snaze vypadat co nejlíp) přichází každý rok desítky.

Zároveň z mého pohledu nebude příliš úspěšná ani snaha o nějaké (z vašeho pohledu) vysoce kreativní vyprávění, protože až na výjimky bude působit šíleně kýčovitě. Zrovna před půl rokem jsem takhle narazila na ženu ve středních letech, která někomu vyprávěla, jak s dcerou už několik týdnů dávají dohromady její přijímací esej. Daná esej se pak nesla ve stylu vaření, kde po přidávání dalších ingrediencí vznikal ideální student.

Nemůžu říct, jaký názor na tuto esej měla přijímací komise, protože onu paní už jsem nikdy nepotkala (anebo ji minimálně nepoznala), ale z osobního hlediska bych o podobně patetická díla nijak nestála.

Prostě piště jasně, krátce, s vlastní hlavou. Zkuste do ní zakomponovat nějaké své úspěchy (nejlépe z daného oboru), protože jinde už na jejich prezentaci mít čas nebudete. Ukažte, že se o předmět, na který se hlásíte, zajímáte. Nebojte se do textu vložit něčí citát (cizinci tohle mají rádi). A hlavně se tím proboha nezaobírejte týdny nebo měsíce. O přepisování každého slova to dle mého skutečně není. Osobně jsem svoji esej napsala asi za hodinu a o den později si ji pouze přečetla, abych zjistila, jestli v ní nejsou překlepy a gramatické chyby. A egoisticky můžu prohlásit, že jsem s ní úspěch slavila, až na výše zmíněnou University of St. Andrews, kde mou přihlášku vyhodili kvůli nezmínění předpokládaných známek u maturity, jsem se dostala na všechny university v USA i Velké Británii, kam jsem se hlásila.

Část čtvrtá: Podmínky přijetí

Celou přihlášku musíte přes UCAS odeslat na počátku ledna, pokud se ale hlásíte na Oxford nebo Cambridge (to "nebo" je důležité, studentovi se nepovoluje hlásit se na obě školy v jeden rok), připravte se na mnohem dřívější termín (cca počátek října). Mně osobně se deadline na podání přihlášky na Oxbridge podařilo v nevědomosti úspěšně prošvihnout, takže pokud o jednu z těchto dvou univerzit skutečně stojíte, dejte si na něj pozor. A taky se připravte na to, že pokud projdete prvním kolem přijímacího řízení, budou po vás s nejvyšší pravděpodobností požadovat pohovor na univerzitě.

U ostatních škol se většinou pohovoru obávat nemusíte, i tak se ale připravte na to, že vyplnění přihlášky k přijetí nestačí. Tou základní podmínkou, se kterou můžete počítat na všech školách, je jistá úroveň angličtiny. Ve všeobecnosti se dá předpokládat, že škola bude požadovat výsledky minimálně kolem 92 bodů u TOEFL iBT, 6,5 bodů u IELTS nebo známky B u CAE. Konkrétní požadavky už najdete na stránkách každé školy, jinak samozřejmě platí, že technika má požadavky nižší, zatímco studium humanitních oborů vyšší. V případě, že se vám daná kritéria těsně nepodařilo naplnit (tedy místo minimálních 92 bodů u TOEFLu jste dosáhli třeba 87), pořád se dá s univerzitou nějak domluvit. Taková domluva pak většinou probíhá stylem, kdy budete muset přes léto absolvovat přípravný kurz angličtiny, jehož délka se bude odvíjet od počtu bodů, které vás od chtěného minima dělí.

Znalost angličtiny nicméně není posledním požadavkem, na který se je třeba připravit. Tím dalším pak bude samotná maturita. Zatímco v ČR platí, že je jedno, jak odmaturujete, hlavně když maturitu máte, Britové si potrpí i na známky. Velká řada škol po vás proto bude chtít vyznamenání, některé si můžou dát i požadavek samých jedniček. Také není úplně zvláštní, že vám řeknou, z čeho máte maturovat; pro technické obory to může být třeba matematika.

Ať už je to znalost jazyka nebo známky u maturity, všechny tyto podmínky přijetí jsou poměrně logické. Univerzita vás nepodrobuje dalšímu přijímacímu řízení, nemusíte se dostavit na žádné zkoušky, takže tímto si minimálně zčásti zaručuje jistou úroveň studentů, kteří se na ni dostanou. Diskuse o tom, že jinak těžká je maturita na gymnáziu a třeba poštovní škole, už je záležitost něčeho jiného.

Část pátá: Nabídky a odpověď

Po odeslání přihlášky vám nezbývá nic jiného než čekat na odpověď ze strany škol. Ty se o vašem osudu mohou rozhodovat až do konce dubna, osobně jsem ale první odpověď obdržela od University of Glasgow už někdy na konci ledna. Rozhodně to tedy není jako u českých škol, které vám řeknou termín, kdy se výsledky dozvíte, a před ním máte smůlu; oznámení o (ne)přijetí vám ve většině případů přijde už týdny před posledním termínem, kdy se univerzity musí rozhodnout.

Toto rozhodnutí zjistíte zase na svém profilu na UCASu, nemusíte ho ale denně kontrolovat, protože přijetí každé odpovědi vám systém zahlásí e-mailem. Když se pak přihlásíte, zjistíte, že jste:

a) nepodmínečně přijatí

b) podmínečně přijatí

c) neúspěšní

Nepodmínečné přijetí se samozřejmě nejlepší, znamená to, že jste univerzitu svou přihláškou přesvědčili o svých kvalitách natolik, že už po vás nic jiného nechce a přijímá vás na svou půdu, ať se stane cokoliv.

Podmínečné přijetí je často spojováno se splněním některé z výše napsaných podmínek (složením maturity do určitého průměru).

Pokud jste neúspěšní, univerzita vám z nějakého důvodu místo nenabídla. V mém případě právě kvůli už tolikrát zmíněné špatně vyplněné přihlášce.

(Možná existuje ještě jiný typ odpovědi, ale nikdy jsem se s ním nesetkala. Tyto tři mi nicméně přijdou nejčastější.)

Ať už dopadnete úspěšně více či méně, musíte se rozhodnout, kam nastoupit. Na toto rozhodnutí máte čas někdy do počátku května, kdy si z nabídek vyberete maximálně dvě, které vás zajímají nejvíc (všechny ostatní musíte chtě nechtě odmítnout), a jednu určíte jako svou "firm choice" (první volbu) a druhou jako "insurance" (pojistku pro případ, že byste podmínky vaší první univerzity nesplnili). Obecně se tedy dá říct, že vaše druhá volba bude nějaká méně prestižní univerzita s nižšími nároky, které jste si jistí, že splníte, nebo univerzita, která vám nabídla nepodmínečné přijetí.

A to je vše. Nyní už jen stačí dát škole co nejdřív vědět, že jste splnili podmínky přijetí (když splníte všechny, změní se vám nápis "conditional" na "unconditional"), a můžete na školu v Británii nastoupit.

Část šestá: Školné

Ve světle výše školného v Británii a především na soukromých školách v USA (na Harvard si připravte víc jak milion ročně včetně životních nákladů), mi přijde české brojení proti 10,000 Kč za semestr legrační.

Školné na státních univerzitách ve Velké Británii se pohybuje kolem sta tisíc za školní rok, často tuto hranici lehce překračuje. Při faktu, že jen bakalářské studium v Británii trvá často čtyři roky, můžeme snadno dojít k závěru, že před získáním titulu Bc. student (či jeho rodiče) vyhodí kolem půl milionu korun.

Proto osobně doporučuju hlásit se na univerzitu do Skotska, kde za studenta z EU hradí školné skotská vláda. I tak vám sice zůstanou zatraceně vysoké poplatky za bydlení (cca 3x vyšší než v Praze), jídlo či dopravu, zbavení se ale alespoň jednoho vysokého výdaje není na škodu.

Co se týká dalších částí Velké Británie (Anglie, Wales, Severní Irsko), věřím, že nějaké stipendijní programy budou mít i tam, nikdy jsem je ale pořádně nezkoumala. Je tedy možné, že podobně štědrá je ke studentům z ČR třeba i Anglie, ale skutečně bych si vymýšlela, protože poté, co jsem zjistila o možnosti hrazení studia ve Skotsku, už jsem se o další univerzity v Británii nezajímala.

Část sedmá: Ubytování

Jak už bylo řečeno, ubytování je v Británii všeobecně dražší než u nás, není výjimkou, že za kolej zaplatíte i kolem deseti tisíc měsíčně. I proto je často výhodnější najít si vlastní ubytování v nějakém bytě se spolužáky, což bohužel v prvním roce studia - když vlastně nikoho neznáte - zrovna dobře nejde.

Zbývá tedy kolej, kde se o místo (v případě, že se přihlásíte včas) nemusíte moc bát. Při přidělování se berou v potaz tři aspekty: zda je to váš první rok na univerzitě (ano), zda budete studovat full-time (ano) a zda pocházíte z daleka, tedy místa, odkud se denně dá na univerzitu dojíždět jen stěží (ano). Obecně se tedy dá říct, že minimálně první rok máte při včasném objednání ubytování u univerzity kolej 100% jistou.

Část osmá: Závěr

Tolik tedy k přijímacímu řízení na britské univerzity. Časem jsem ještě určitě napíšu něco o tom, jak se mi ve Skotsku líbí, ale to snad až se v Glasgow trochu zabydlím. Zatím doufám, že tenhle obsáhlý průvodce alespoň trochu pomůže všem, co nad Británií uvažují, ale neví, co od přijímacího řízení očekávat.

Kenneth Branagh: Muž, který Shakespearovi vrátil život

Příspěvek s tímto nadpisem jsem měla uložený v konceptech už od podzimu minulého roku. Jen ten nadpis, pod ním ani slovo. Ale víte co? Články se někdy musí dokončovat. A já si stále více uvědomuji, jak úžasné Shakespearovy hry jsou. A jak talentovaný je v nadpisu zmíněný chlap, který si za svůj životní cíl zjevně stanovil jejich převedení na filmové plátno.

Můžete si říkat, že v poslední době je tu lehce přeBranaghováno; není to tak dlouho, co jsem tu publikovala několik fotek z jeho Shakespearovských adaptací nebo úryvek z jeho knihy Beginning. Pokud však budu věřit statistikám toplistu, mnoho lidí na tento blog zavítalo v poslední době právě poté, co si ho vyhledávače zadali jméno tohoto pána. Takže se tu o něm a jeho verzích Shakespearova díla ještě dočtete.

Natočil jich poměrně hodně, v některých hrál, jiné režíroval, ve většině si ale střihl obě funkce a ještě k tomu jako bonus přihodil adaptaci scénáře a produkci. Nebylo mu ani třicet, když se trojlístku scénář - režie - herectví chopil u Jindřicha V., a za druhou a třetí funkci si hned odnesl nominaci na Oscara. A já - čistě z mého úhlu pohledu - můžu tuto Branaghovu adaptaci s čistým srdcem doporučit. Nevím, jakým zázrakem se Kennethovi (všímáte si toho úžasně staroanglického "th" v jeho jméně?) podařilo nakumulovat před kameru nejvýznamnější herce v Shakespearovském oboru (Derek Jacobi, Judi Dench), ale výsledek jeho historického opusu je úchvatný. A hlavně se na něm projevila už první tolik typická Branaghova vlastnost; převzít dialogy slovo od slova, a přesto dílo pojmout velmi osobitě. Právě v Jindřichovi V. tak vypluly více na povrch královy pochybnosti a hrůzy války. Například dlouhá, střihem nepřerušovaná scéna, kde Branagh v hlavní roli nese mrtvé tělo k "pobitevnímu spálení", je dle mého úžasná. Velká část díku za to patří i Patricku Doylovi, dvornímu Branaghovu skladateli, kterému lze jen tleskat, že ve 20. století dokázal vytvořit píseň, která zní nesmírně středověce.



Vraťme se však ještě trochu více do minulosti, kdy by nikdo nečekal, že z jistého Kennetha Branagha jednou vyroste část britského kulturního dědictví. Branagh se narodil roku 1960 do chudé rodiny ze Severního Irska. V Belfastu, kde v té době často probíhaly násilné střety mezi protestanty a katolíky, vyrůstal až do svých devíti let, kdy se jeho otci podařilo získat práci v anglickém městě Reading. Nové prostředí však pro Kena zpočátku nebylo o tolik lepší; kvůli svému nesrozumitelnému irskému přízvuku a introvertnímu založení se nedlouho po nástupu na novou školu stal centrem šikany. Události došly až tak daleko, že se sám pokusil zranit alespoň natolik vážně, aby několik týdnů nemusel opustit dům nebo nemocnici. Na pád z velké výšky, který by vyústil v nějakou tu zlomenou končetinu, však nikdy neměl dostatek odvahy, takže jeho tendence brzy zaznamenali rodiče, kteří se šikanu pokusili vyřešit přes vedení školy. Jak se dalo čekat, nepomohlo to, naopak se situace ještě zhoršila.

Problémy ustoupily, až když se Kenneth stal kapitánem školního rugbyového týmu; sám nicméně přiznává, že spíše než kvůli sportovnímu nadání této funkce dosáhl díky talentu pro pronášení velkých patetických proslovů. Vize budoucí kariéry, dalo by se říct. A tak se jednoho dne skutečně stalo, že jeho tým přišla navštívit vedoucí školního divadla a zeptala se, zda by někdo nechtěl ve školní hře vystupovat. Branagh se divadla zapsal a zanedlouho už na jevišti trávil více času než na hřišti. V té samé době se také stal členem amatérských divadelních spolků v okolí, zamiloval se do díla Williama Shakespeara a rozhodl se, že jeho životním posláním je stát se hercem a přizpůsobit Shakespearovy role tak, aby přitáhly i širší publikum. Jediný, kdo z jeho volby zpočátku nebyl nadšený, byla pochopitelně rodina.

Rodiče byli pozváni do školy na veledůležitou půlhodinu a táta se skutečně ukázal, aby zjistil, co mu chce paní Bell, kariérní poradce školy, říct. Paní Bell se chopila iniciativy a ve třech minutách shrnula mé dosavadní školní záznamy, předpokládané výsledky v budoucích zkouškách a položila přede mě nabídky zaměstnání, které v té době v Readingu byly. Měl jsem v podstatě tři možnosti: Britské železnice, pojišťovnu Prudential a armádu. Bylo na čase pohnout se kupředu.
"Chci být hercem."
Nálada v místnosti ochladla. Nedíval jsem se na otce, ale cítil jsem, jak šokem poskočil a pak mi daroval hluboký, utrápený pohled. Byl si jistý, že něco takového musí přijít, a já mu teď jeho domněnku potvrdil. Jeho syn byl homosexuál.
Paní Bell se na mně podívala zmateně. "Nejsem si jistá, že tu máme informace o této kariéře." Odešla do kabinetu, kde se shromažďovaly všechny nabídky zaměstnání. "Ne, není tu nic. Myslím, že nic podobného jsme tu ještě neměli." Pauza. "Jsi si tím jistý?"
Vytasila na mě všechny argumenty proti a táta se zapojoval, jak jen to šlo. Vysoká nezaměstnanost, nelítostný boj o místo, můj nedostatek zkušeností, málo peněz.
"Chci být hercem."

Kenneth se nakonec přihlásil na Royal Academy od Dramatic Art (RADA), pravděpodobně nejprestižnější hereckou školu ve Velké Británii, kde studovali také lidé jako Alan Rickman, Ralph Fiennes, Anthony Hopkins či Roger Moore, a k velkému překvapení rodiny byl přijat. Od vládních organizací navíc získal 100% stipendium a jeho kariéra divadelního herce se mohla naplno rozjet.

S Judi Dench v Shakespearově hře Coriolanus
Po čtyřech letech a několika menších divadelních a filmových rolích mu Royal Shakespeare Company (RSC), nejznámější a nejuznávanější světová Shakespearovská divadelní společnost, navrhla, že by u nich mohl ztvárnit nějakou roli. Kenneth, který se právě věnoval natáčení filmu v Austrálii, víceméně z legrace přes svojí agentku poslal zprávu, že klidně, pokud mu dají roli Jindřicha V. Dostal ji.

Ve svých třiadvaceti se Kenneth stal nejmladším hercem, který kdy v rámci RSC hrál v hlavní roli v této u nás poměrně neznámé historické Shakespearově hře. Publikum bylo nadšené, na představení se také nejednou přišel podívat princ Charles, se kterým se mladý Kenneth poměrně rychle spřátelil (a přátelství pokračuje dodnes, Branagh byl jedním z hostů na Charlesově svatbě s Camillou).

Obrovská mašinérie zvaná RSC však Branaghovi nevyhovovala, a tak se rozhodl, že je na čase postavit se na vlastní nohy a nebýt závislý na příležitostech, které mu nabídne někdo cizí. Rozhodl se zariskovat a z peněz, které si doposud vydělal, zaplatil na dva týdny jedno londýnské divadlo pro 150 lidí a nacvičil hru The Madness, ve které měl necelé dvě hodiny sám pobývat na jevišti. I přes Branaghův úspěch s RSC však premiéra hry nedopadla zrovna ideálně.

O sobotním večeru jsem narazil na kamenité dno. Představení začalo s dvanácti diváky v divadle pro 150 lidí, z nichž šest bylo z mé rodiny. To už jsem to taky mohl odehrát v obýváku. Osmdesát minut jsem strávil snahou vydat ze sebe to nejlepší, zatímco mě každou chvíli přepadaly myšlenky ukončit to a všem oznámit: 'Tohle je šílenství, pojďme domů.' Onu neděli strávenou v novém domě v Brentfordu jsem se bez přítelkyně a bez publika dostal do deprese.
V pondělí ráno se v The Times objevila zmínka: 'Nejlepší mladý herec posledních let.' A odpoledne v Evening Standartu vyšla další recenze - 'Oslnivé, virtuozní představení.'
Zavolal jsem do divadla. Telefony nepřestávaly zvonit, od středy bylo vyprodáno a v pondělí a úterý zbývala jen poslední volná místa. Několik herců, kteří vystupovali v jiných představeních, volalo, jestli bych nezvládl ještě jedno půlnoční matineé, aby se na mě mohli přijít podívat taky. V krátkém momentu šílenství jsem souhlasil. V sobotu odehraju dvě představení, jedno od osmi a druhé v jedenáct večer. Můj bože, jakou změnu může přinést jeden den.

Nedlouho na to Branagh založil i vlastní hereckou společnost Renaissance Theatre Company, kde se pokusil zavést trochu jiný pořádek; do rolí režisérů obsadil úspěšné Shakespearovské herce. Společnost, kvůli které napsal i v tomto článku nejednou citovanou knihu Beginning (jak jednodušeji může populární herec získat rychle peníze důležité pro provoz společnosti?), o necelých sedm let později zanikla, protože se Branagh stále více začal věnovat filmu, počáteční úspěchy ale byly nemalé.

Jako Richard III. v roce 2002
Kennethovi to přesto nestačilo a v sedmadvaceti začal připravovat adaptaci Jindřicha V., která byla zmíněna již v úvodu tohoto článku. Z natáčení seriálu Fortunes of War, které probíhalo v Rumunsku, Řecku a Egyptě a kde se seznámil se svou budoucí manželkou Emmou Thompson, pravidelně létal zpátky do Anglie a snažil se sehnat pro svůj film sponzory, kteří by mu přiřkli 4 miliony dolarů potřebné k jeho dokončení. Nutno říct, že ve světě, kde průměrný historický velkofilm stojí 100+ milionů dolarů, to nebyla zrovna vysoká částka, trvalo přesto dlouhé měsíce, než Branagh sehnal producenty, kteří by jeho nápadu věřili. Ono se ani není čemu divit; když se ani ne třicetiletý herec pokusí o režii a napsání scénáře k nepříliš známé historické hře, přičemž ani s jedním nemá předchozí zkušenosti, zavání to průšvihem.

Jindřich V. nicméně natočen byl a to za pouhé dva měsíce a dokonce za méně peněz, než Branagh původně předpokládal. Jak Kenneth později popisoval, režie pro něj byla spíše improvizací ve stylu "dejte tam tohle a uvidíme, co to udělá," Oscarová nominace právě na nejlepšího režiséra (a také herce v hlavní roli) ho přesto neminula.

Neděle 27. listopadu
Panika.

Pondělí 28. listopadu
V 8 ráno na děsivě prázdném poli v Sheppertonu. Annie Wotton a David Tringham mě pozorovali s nervózním očekáváním: Jak začnu točit bivu u Agincourtu? Nebyli jediní, koho to zajímalo. Čekalo nás 150 komparzistů, třicet koní, několik vozů, herců, kaskadérů. Do prdele s tím. Ať jdou všichni před kameru.
Natočené scény byly nejspíš komorní, ale nějak jsem tušil, že se nám možná podaří tolik chtěný efekt - vytvořit z bitvy u Agincourtu brutální, drsné peklo.

Úterý 29. listopadu
Po dni stráveném v sedle jsem s megafonem pobíhal po bojišti jako křivonohá troska s artrózou. První názory na ukázky z bitevní scény byly příznivé. Úleva.

Následující vývoj by mohl zabrat ještě desetinásobek dosud napsaného textu, ale řekněme prostě, že se Kennethovi dodnes mezi uznávanými britskými herci udržet podařilo. Nadále se věnuje divadlu, ačkoliv v menší míře než v počátcích; přece jen je těch 13 rozdílných divadelních Shakespearovkých rolí, které jsem napočítala mezi lety 1984 a 1993, více než obdivuhodné číslo. Naopak více se od počátku 90. let začal věnovat filmu, kde s manželkou Emmou Thompson až do rozvodu ztvárnil velkou řadu filmových párů. Pokud jste se zarazili u slova rozvod a máte rádi drby, dalo by se zmínit, že jednou z příčin rozchodu této lidmi milované dvojice (které se tehdy v Británii mohli popularitou rovnat snad jen princ Charles a Diana) byla pravděpodobně Kennethova nová láska Helena Bonham Carter. Ani s ní nicméně Kenneth nevydržel věčně a posledních osm let tak žije s výtvarnicí Lindsay Brunnock, za kterou se roku 2003 oženil.

Jeho vášeň pro Shakespeara ho dosud neopustila, byť mi občas přijde, že se mu v poslední době věnuje spíše po stránce režisérské než herecké. Možná je to jakýsi odkaz jeho Renaissance Theatre Company, nutno však také dodat, že právě poslední natočené Jak se vám líbí je mnohými kritiky považováno za Branaghovu nejvyspělejší a nejvyváženější Shakespearovu hru.

Jako Ivanov ve hře A. P. Čechova (2008)
Tolik tedy k tomuto muži, který byl nejednou nazván nejlepším Shakespearovským hercem od dob Laurence Oliviera a několikrát i lepším než samotný Olivier. Bylo by toho spoustu, co by se o něm dalo napsat - jeho neutuchající zájem o britské divadelní společnosti, snaha nezaprodávat se příliš velkofilmům (i proto je častěji k vidění v nějaké inscenaci pro HBO nebo BBC než v letních trhácích), další Oscarové nominace, jeho zvláštní předpoklady pro role nacistů (mezi jinými si zahrál například Heydricha), role Zlatoslava Lockharta v Harrym Potterovi - zmíním ale už jen jeho dva nejnovější projekty. Jeden režisérský a jeden herecký.

Ten herecký pro mě symbolizuje nejlepší kriminálku, co jsem kdy viděla, možná i proto, že doposud vznikly jen dvě řady (každá o třech 90 minutových dílech), hlavní hrdina je naprosto obyčejný člověk s problémy a vše se odehrává v úžasných švédských exteriérech. Tato kriminálka se jmenuje Wallander a Branagh za ni letos podruhé získal cenu BAFTA (Ceny Britské akademie filmového a televizního umění a vůbec nejprestižnější ocenění ve Velké Británii) pro nejlepšího herce v seriálu.



Režisérský projekt se jmenuje Thor a je to jeden z těch momentů, kdy Branagh vystoupil ze svých nízkorozpočtových projektů narvaných všemi významnými britskými herci. Natáčení tohoto vysoce sledovaného komiksu probíhá už několik měsíců v Kalifornii a do kin by dle plánů mělo dorazit do jednoho roku. Pro Kennetha to bude první režisérský velkofilm a upřímně doufám, že se mu podaří.

A to by už snad skutečně bylo všechno. Pokud jste se v textu dostali až sem, upřímně vás obdivuju, protože mám takový divný pocit, že já to po sobě nebudu ani schopna přelétnout očima, abych opravila případné chyby.

O Kennethu Branaghovi se tu časem ještě něco jistě objeví. Mám takové zvláštní tušení, že než ukončím studium na University of Glasgow, mohla bych ho potkat a prohodit s ním několik slov. Znám totiž několik lidí, kteří už řadu let znají jeho, navíc budu ve Velké Británii, takže... ale nebudu předbíhat. Pokud k něčemu takovému dojde a tento blog bude ještě existovat, s velkou pravděpodobností o tom něco málo napíšu.

Kenneth Branagh - Beginning (ukázka)

Už dříve jsem tu zmiňovala autobiografii Kennetha Branagha Beginning, na které je cosi neodolatelně upřímného (který autor v prvním odstavci úvodu přizná, že knihu, kterou právě držíte v ruce, píše jen pro peníze?), a dnes jsem se rozhodla publikovat sem z ní malou ukázku.

Tady je tedy Branaghův pohled na představení, ve kterém jako třiadvacetiletý poprvé odehrál krále Jindřicha. Toho dne asi vše nevyšlo úplně podle jeho představ, z dnešního pohledu ale tato premiéra na půdě mega významné Royal Shakespeare Company působí minimálně poměrně zábavně a celkem ráda bych se podívala na nějaký záznam.

(Poznámka na závěr mého úvodního slova: Branaghovu parafrázi na Shakespeara jsem si v následujícím textu dovolila ponechat v originálu, přičemž ji doprovází můj skromný pokus o překlad. Ochudit vás o tak výborně (a přitom vzhledem k obsahu vtipně) napodobenou angličtinu konce 16. století by byla škoda.)



V 19.30 jsme hráli pro platící publikum. Přes celé představení jsem se přenesl v omráčení. Když poprvé hrajete velkou klasickou roli, veškerou energii automaticky vložíte do toho, jak přijít a odejít z jeviště, kde máte kostým, jak si během chvíle, kdy nevystupujete, stihnete dát čaj. Pamatování textu a hraní role už je na druhém místě. Všechny ty pečlivě nazkoušené úhly pohledu, psychologický podtext i rozhovory s odborníky hodíte za hlavu, když cosi uvnitř vás řve: "Jak se ti, miláčku, podaří tohle si teď svléknout?"

Vše šlo dobře, dokud jsme nevyhráli bitvu u Agincourtu. Procházel jsem se po bojišti a snažil se vypadat dostatečně zdrceně, přičemž jsem měl právě přejít do scény s Fluellenem a Williamsem, kde Jindřich rozpoutá složitou, několikastránkovou zápletku obsahující výměnu rukavic. Což funguje velmi dobře, tedy pokud rukavice vlastníte. Moje měly viset připevněné na opasku, z nějakého důvodu tam ale nebyly. V tu chvíli začal můj rychlokurz parafráze Shakespeara.

Fluellen... as I do remember me / Fluellene, jak si tak vzpomínám
I bethinkst myself / Přemítám
I did have some gloves / Že měl jsem jisté rukavice
For which it was my full intent / A bylo mým záměrem
That thou should'st with them work / Že by sis je měl vzít
But see alas they are not here / Ale běda, nejsou zde
Nor know I when'st they be / A nemám ponětí, kde by mohli býti

V tomto okamžiku už každý herec z bitvy u Agincourtu hleděl na svého krále s údivem. Ze zákulisí jsem zaslechl manažery, jak se řítí k pódiu. Teď už mě nešlo zastavit, musel jsem nás z toho dostat.

Good Fluellen, / Drahý Fluellene,
although the gloves I do desire / byť rukavice, kterých si žádám
Be not here i' the field / Nejsou zde, na tomto poli
My mind does't tell me of another pair / Má mysl mi říká o jiném páru
That thou shoulds't find / Který musíš nalézt
Were'st thou to look elsewhere / Hledej jej jinde
Be busy about this errand / Buď vytížen tímto úkolem
And return again / A navrať se zpět
I absolutely prithee / Přesně jak tě prosím

Sion Probert, který hrál Fluellena, zezelenal. O čem jsem to mluvil? Nic takového nenacvičoval. Seběhl z jeviště a zatímco jsem v této dlouhé, nekonečné pauze pochodoval po bojišti tváříc se (pokud to bylo možné) ještě víc zdrceně, viděl jsem, jak v zákulisí mává rukama nahoru a dolů jako křídly a manažer jeviště zběsile šeptá: "Žádný další zkurvený rukavice tu nejsou."

Čas pokročil a já v tuto chvíli už obcházel individuálně každého padlého, zatímco mi třesoucí se ramena jednoho anglického vojáka oznamovala, že doba koncentrace publika nadobro vypršela. Zmatek diváků byl cítit ve vzduchu. Konečně se na podium přihnal zpátky Sion nesoucí něco, co vypadalo jako motorkářské rukavice a řval:

I have found thine gloves, my liege. / Našel jsem vaše rukavice, můj pane.

Jen chvíli před tím jsem konečně spatřil originální pár, jak leží mezi mrtvými těly. Sebral jsem jej ze země s úmyslem přejít k původnímu textu, když se Velšan přiřítil zpět na pódium. Teď už bylo publikum skutečně zmatené.

Well done, good fellow / Dobrá práce, drahý příteli
Thou does't thy office fairly / Svou práci odvádíš spolehlivě
But I have found another pair / Však já našel jiný pár
Which suiteth me more goodly / Který lépe mi bude sedět

Než jsem mohl zas nenápadně pokračovat v originálním textu, zaslechl jsem slyšitelné "Do prdele," ze Sionovi strany. Určitě si myslel, že jsem to vše udělal schválně. Zbytek představení jsme odehráli s vysokou hladinou adrenalinu. Celá záležitost s rukavicemi nám zabrala hodně času, ale v době, kdy jsem z divadla odcházel směrem k autu, jsem si byl jistý, že diváci nic nezaznamenali.

Dokázal jsem se z toho vyhrabat, což bylo potěšující, a Adrian se tvářil spokojeně. Do příštího dne jsme museli ještě na řadě věcí zapracovat, ale reakce publika byla příznivá a dokázali jsme se vyhnout velkému znemožnění. Zatímco jsem otevíral dveře, jiné auto projíždějící kolem zpomalilo a ze staženého okna se ozvalo: "Perfektní, absolutně perfektní."

Fajn. V tuto chvíli jsem si byl jistý, že nám to prošlo. Zavolali znovu: "Výborná scéna s rukavicemi!"

Not every day is like a day in May

Aneb epilog k těm osmi letům na gymplu a pár dalších příběhů.

Měsíc není moc dlouhá doba na to, aby docházelo k významným změnám. Ale když se teď dívám zpátky na těch třicet dnů, mám pocit, že ten poslední můj život přece jen trochu posunul.

Po roce jsem se zas na Slavnostech svobody viděla s Patem Watersem, vnukem generála Pattona. Pamatoval si mě velmi dobře, což už jen jako prostý fakt samo o sobě bylo velmi příjemné. Toho dne jsem také zjistila, proč si nechává říkat "Pat Waters", a ne "George Patton" nebo "George Waters", když už by k tomu jeho jméno "George Patton Waters" přece jen svádělo. Tak tedy tady je malý rodinný příběh.

Malý, čtyřletý Pat Waters nazývaný rodiči Georgie se velmi bál bouřky. Když se jednou zase venku udělalo ošklivo a silně pršelo, vzal Georgie svého pejska a zalezl s ním pod dětskou postýlku. V té době pobýval v domě i generál George Patton navrátivší se zrovna z bojišť druhé světové války. Hledajíc malého Georgieho vešel do pokoje a samozřejmě začal šmátrat rukama po postelí. Georgie, který netoužil být nalezen, generálovi podstrčil vynervovaného psa, který generála kousl. Ani to však šedesátiletého vojáka neodradilo a krvavou rukou prohledával prostor pod postelí nadále, dokud nenarazil na Georgieho. Vytáhl ho ven a oznámil mu, že nikdo v této rodině, kdo se bojí bouřky, nebude nosit jméno George Patton. Z legrace začal říkat malému Georgiemu Patsy (= zbabělec) Waters, později to zkrátil na pouhé neutrální Pat, tedy jméno, kterým se dnes téměř sedmdesátiletý Georgie nechává oslovovat dodnes.

Konec příběhu. Letošní Slavnosti svobody byly fajn. Nebýt toho věčného deště a davů lidí, kamkoliv se člověk rozhodl zavítat. Holt problém toho, že se jednalo o "kulaté" 65. výročí.

Přesuňme se dál. Do trochu smutnějších vod. Jeden pravidelný čtenář tohoto blogu, člověk, kterého jste mohli vidět i na mém maturáku, v první polovině měsíce zemřel. Víkend asi dva týdny před maturitou jsem tak strávila mimo Plzeň na pohřbu. Ne zrovna v nejlepší náladě.

V Plzni k žádným výrazným výkyvům nedošlo, i tak ale do mých mezilidských vztahů zavítalo několik změn. Lidé, kteří mi celý život tykali, mi nějakým záhadným způsobem začali vykat - zjevně kvůli ukončení gymplu působím až příliš dospěle - a lidé, kterým jsem já roky vykala, mi nabídli tykání.

Poznala jsem blíže jisté osoby, se kterými jsem se roky jen zdravila, a jsem za to nesmírně ráda. Strávila jsem několik příjemných večerů v podnicích, kam jsem v životě nezavítala, s lidmi, se kterými jsem před tím nikde nebyla. A pokud si to ještě před posunutím do další (univerzitní) fáze zopakujeme, nebudu se vůbec zlobit.

Počtvrté za svůj krátký život jsem zavítala k volbám. A i tentokrát dostala můj hlas strana, kterou jsem nikdy před tím nevolila.

Přečetla jsem knihu Kennetha Branagha Beginning a skáču z ní nadšením. Tak vtipnou a upřímnou autobiografii jsem nečetla od dob... vlastně nikdy. Já tedy autobiografií četla v životě asi dvacet, ale to nic nemění na tom, že ta kniha je napsaná velmi dobře. Možná ne tak nadčasově, jak psal Will Shakespeare, ale pořád zajímavě. Chvílemi jsem si myslela, že kvůli té knížce neodmaturuju.

Ale odmaturovala jsem. Měla jsem asi štěstí na otázky (světový meziválečný vývoj z dějepisu, filosofie 19. století ze ZSV), ale šlo to až podezřele lehce. Žádný stres, žádné nervování, žádné sebevražedné tendence a všechny předměty mám za jedna. Což zase v důsledku znamená, že jsem splnila požadovaný průměr 1,5 na University of Glasgow a v září tam na 99,9% odletím. Jupí!

Ano, s mým gympláckým životem je konec. Takové ty tendence "končí jedno z mých nejlepších období v životě, jsem šíleně smutná" mě dosud nepostihly. Asi mě až moc ovlivňuje Sinatrovo motto "The best is yet to come" (To nejlepší teprve přijde), ale věřím, že má budoucnost kdesi za La Manchem bude veselá. Počítám s tím podobně jako jsem předem počítala i s dobrými známkami u maturity.

Tím ale rozhodně netvrdím, že hodlám těch posledních osm let hodit za hlavu. Jen to prostě neberu tak tragicky. S těmi, které mám z té školy hodně ráda, doufám, zůstanu v kontaktu. Ty, se kterými jsem sympatizovala, snad ještě někdy uvidím. A ty, o které jsem nikdy nestála, sice uvidím taky, ale rozhodně méně, což jako takové nepůsobí příliš negativně. Byť je jich tedy ze všech jmenovaných skupin nejméně.

Toto je tedy takový malý epilog k jedné etapě mého života. Většinu z vás, se kterými jsem strávila nějakou dobu ve škole a mimo ni, mám hodně ráda. Kontakt na mě máte a pokud se ozvete, budu jen ráda.