Prezidenti na doživotí

Joseph Kabila, prezident Demokratické republiky Kongo, před několika dny oznámil svůj úmysl odložit prezidentské volby, které se měly konat za necelé dva měsíce. Jeho tým tvrdí, že země není na volby připravená, protože na ně nejsou ve státním rozpočtu peníze a registr voličů nebyl obnoven od roku 2011, zahraniční pozorovatelé si však Kabilův přístup vysvětlují pouze jako snahu setrvat déle u moci. Joseph Kabila, který byl zvolen poprvé v roce 2006 a podruhé v roce 2011, nemůže dle konžské ústavy kandidovat potřetí, což znamená, že by již za dva měsíce měl předat prezidentský úřad někomu jinému. A zatím nic nenapovídá tomu, že by byl ochoten vzdát se své privilegované funkce.

Je-li pravda, že Kabila hodlá ignorovat ústavu, aby mohl zůstat u moci, nebude prvním vladařem v rovníkové Africe, který za posledních 18 měsíců k tomuto rozhodnutí dospěl.


V dubnu 2015 oznámil Pierre Nkurunziza, prezident Burundi, svou kandidaturu v červencových prezidentských volbách. Burundská ústava sice jedinci povoluje jen dvě funkční období v roli prezidenta a Nkurunziza již dvakrát zvolen byl, prezidentův právní tým nicméně prohlásil, že jelikož byl Nkurunziza v roce 2005 do úřadu dosazen parlamentem, a ne lidmi, nemělo by se jeho prvních pět let ve funkci počítat. Oznámení vyvolalo v zemi řadu protestů, v jejichž důsledku zemřely stovky lidí a více než dvě stě tisíc burundských občanů utekly do sousedních zemí. V kontroverzních červencových volbách však Nkurunziza svůj úřad obhájil. Možná i proto, že k volbám dorazilo méně než 30 % oprávněných voličů.

V říjnu 2015 se v Republice Kongo konalo referendum, v němž obyvatelé měli rozhodnout, zda-li si přejí změnu ústavy. Ačkoliv bodů, které měly projít revizí, bylo hned několik, mezi nejdůležitější změny se řadilo zrušení klauzule, podle níž na prezidenta nemohl kandidovat nikdo starší 70 let, a navýšení maximálního počtu funkčních období prezidenta ze dvou na tři. Nebylo překvapivé, že když referendum s 92 % hlasů prošlo, profitoval ze změn hlavně prezident Denis Sassou Nguesso, kterému v jeho dvaasedmdesáti letech právě končilo druhé volební období. Prezidentské volby se konaly v březnu 2016, Sassou Nguesso se svůj post rozhodl obhájit a nepřekvapivě uspěl. Díky více než 60 % hlasů si zajistil třetí sedmileté funkční období.

V prosinci 2015 se ve Rwandě konalo referendum, jehož předmětem byla změna ústavního článku 101, jež udával, že každá osoba může být prezidentem zvolena maximálně dvakrát. K referendu dorazilo před 60 % registrovaných voličů, z nichž více než 98 % podpořilo návrh, aby se v článku 101 číslo "dvakrát" nahradilo číslem "pětkrát". Vše samozřejmě nahrálo do karet prezidenta Paula Kagameho, který ostatně nijak nezastíral, že referendum vyhlašuje pouze proto, aby se lidé mohli rozhodnout, zda by neměl kandidovat i v nadcházejících prezidentských volbách. Kagame se o třetí funkční období bude ucházet až v roce 2017, dá se však předpokládat, že občané jeho setrvání ve funkci potvrdí.

V únoru 2016 byl Yoweri Museveni popáté zvolen prezidentem Ugandy. Museveni, který zemi vládne od roku 1986, měl letos funkci podstatně zlehčenou: ústavní článek, který omezoval počet prezidentských období na dvě, zrušil ugandský parlament už před mnoha lety, když hrozilo, že by Museveni musel v následujících volbách předat úřad někomu dalšímu. Stojí za zmínku, že o změně v Ugandě rozhodl parlament, ne referendum, a že ten tehdy vedl Edward Ssekandi, který dnes Musevenimu dělá viceprezidenta.

Pět prezidentů: zleva Joseph Kabila, Pierre Nkurunziza, Denis Sassou Nguesso, Paul Kagame, Yoweri Museveni

Když jsem tedy během víkendu četla článek Foreign Policy o událostech v Demokratické republice Kongo, podvědomě se mi okamžitě vybavily příklady z Burundi, Republiky Kongo, Rwandy a Ugandy. A s nimi otázky, zda některá z výše uvedených ústavních změn byla více legitimní než jiné. Zda některá byla legitimní, tečka.

Odpovědět na první otázku pro mě není zas až tak složité. Jelikož nepovažuju "legitimní" a "nelegitimní" za dva odlehlé body, mezi nimiž nic neleží, ale spíše za stupnici, na níž se jednotlivé činy mohou pohybovat kdekoliv mezi těmito dvěma extrémy, nemám žádný problém prohlásit, že někdo jako Kagame, kdo je ve Rwandě velmi respektovaný a uspořádal veřejné referendum, se zachoval legitimněji než Nkurunziza, jehož rozhodnutí dovedlo Burundi na okraj občanské války. Co ale s tou druhou otázkou?

Podíváme-li se na ni z teoretického hlediska, zjistíme, že celá její podstata spočívá v tom, zda by občané státu měli mít právo rozhodovat o všem – zda by většina měla mít právo ustanovit naprosto cokoliv. Já tvrdím, že ne: znovuzavedení otroctví nebo povolení genocidy proti určité skupině obyvatel by zajisté nebylo legitimní nehledě na to, kolik procent obyvatel by v referendu něco podobného odhlasovalo.

Má intuice mi dále říká, že ústavní změny, které zvyšují pravděpodobnost vzniku diktátorského režimu a které jsou bez pochyb přijaty za účelem, aby z nich profitovala jedna konkrétní osoba, do skupiny věcí, o kterých by občané rozhodovat neměli, jednoznačně patří. Vždy když čtu výrok dalšího afrického prezidenta, který přepsání ústavy obhajuje slovy, že Ústava Spojených států se také měnila víc než dvacetkrát, mám chuť prohlásit, že dodatky chránící práva občanů (6. dodatek ustanovuje právo na spravedlivý proces, 13. ruší otroctví, 19. zaručuje volební právo pro ženy) nebo zabraňující zneužití moci (22. dodatek omezuje počet funkčních období prezidenta) jsou přece jen odlišné od navýšení počtu funkčních období jen proto, aby jedna konkrétní osoba mohla zůstat v čele státu až do své smrti.

Bavila jsem se ovšem s několika lidmi a ti to vnímali jinak – tvrdili mi, že ústava není vytesána do kamene a že přejí-li si občané zvolit třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát po sobě tu samou osobu jako svého prezidenta, mělo by jim to být povoleno. A i proto bych v tomto případě ráda znala názor dalších:

Myslíte si, že zrušení maximálního počtu funkčních období může být za některých okolností ospravedlnitelné?

Konec Spojeného království: Brexit roztrhl dvě Unie


Velká Británie si dnes nezvolila pouze odchod z Evropské unie, ale i rozpad svého vlastního státu.

Hlasování o odchodu z Evropské unie už zanechalo své první šrámy. Kurz libry se dnes ráno dramaticky propadl. Britská ekonomika zaznamenává jeden ze svých nejhorších dnů za desítky let. David Cameron oznámil svou rezignaci.

A pak je tu ještě jedna věc. Představitelé Skotska a Severního Irska veřejně prohlásili, že si budou přát vyhlášení referend, která by měla rozhodnout, zda si Skoti a Irové přejí nadále zůstat součástí Spojeného království.

Není to přitom tak dávno, co tu jedno podobné referendum bylo – neuběhly ještě ani dva roky, co se Skotsko rozhodovalo, zda by mělo vytvořit samostatný stát, a v poměru 55:45 tehdy převážila vize "Better Together" ("Spolu je nám lépe"). I já jsem tehdy o budoucnosti tohoto severského národa hlasovala a s nadějí, že by se domácí politika mohla změnit, jsem podpořila zachování Unie. Doufala jsem, že dojde k ústavní změně, k reformě House of Lords, k vytvoření federace, v jejímž rámci budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko větší svobodu. Volila jsem sjednocené Spojené království, protože jsem věřila, že skotský parlament dostane více pravomocí, a protože jsem chtěla, aby Skotsko zůstalo členem mezinárodních organizací, ve kterých by si v případě odtržení muselo znovu zažádat o členství. Dočkala jsem se ale naplnění statusu quo v politice domácí a výrazné změny v té mezinárodní. Better Together se navždy stalo jen hořkým vtipem, jehož pointa mi došla až o dva roky později.

Vím, že nejsem jediný člověk, který pro zachování Unie hlasoval s vizí, že by se rozkol uvnitř britské společnosti, rozpor mezi anglickými a skotskými hodnotami, snad dal nějak překonat. Brexit však ukázal, že je hlubší, než jsme si doposud mysleli. Zatímco ve Skotsku zvítězila s celkovými 62 % volba zůstat v Evropské unii a stoupenci brexitu nezvítězili ani v jednom z 32 volebních okrsků, Anglie s výjimkou několika velkých měst a univerzitních oblastí podpořila jednoznačně vystoupení z EU.

Zdroj: BBC

Rozpory se dají řešit, pokud je výsledkem kompromis – Skotům se však opětovně potvrdilo, že jejich názor nemá v kontextu britské politiky žádnou hodnotu. Myslíte si, že je Evropská unie nereprezentativní? Zkuste jako Skotsko každých pět let hlasovat v parlamentních volbách a pak sledovat, jak zemi vládne strana, kterou jste si nezvolili. Zkuste si zažít, jaké je dát Konzervativcům 1 z 59 skotských křesel a dočkat se toho, že díky Anglii stejně získají nadpoloviční většinu. Zkuste mít parlament, který vás může naprosto ignorovat, protože vaše hlasy stejně volby nikdy nezvrátí.

Hlasování o odchodu z Evropské unie se pro Skoty ukázalo být jen potvrzením tohoto trendu. Jen dalším důkazem, že jejich hodnoty jsou odlišné od hodnot anglických a že kompromis po Britsku bude vždy jen zametením skotských ideálů pod anglický koberec.

Když Nigel Farage, předseda UKIPu, před pár hodinami na tiskové konferenci pronesl, že tento den vejde do historie jako den nezávislého Spojeného království, měl do jisté míry pravdu. Jen bohužel opomněl nahradit slovo "Spojené království" slovy "Skotsko" a "Severní Irsko." Neexistuje totiž možnost, že by si Skotsko v případě vyhlášení nového referenda zvolilo raději členství ve Spojeném království než členství v Evropské unii. A dá se očekávat, že odtrhne-li se Skotsko, bude Severní Irsko následovat jeho příkladu.

Brexit je rozpadem hned dvou Unií. O odchodu z té první, Evropské, rozhodli Angličané vědomě. Tu druhou, Britskou, roztrhly střepiny způsobené prvním výbuchem. Její zánik to ovšem nečiní o nic méně reálným.

Putování po Rwandě, část třetí: ministerstva, Paul Kagame, demobilizační kemp, Gisenyi


Den osmý: 23. března 2015, pondělí

Nový týden, nové způsoby, jak se blíže seznámit s politickou situací ve Rwandě. Tím, jak jsme se na Ministerstvu vnitra bavili o decentralizaci moci skrz lokální zastupitelstva nebo jak nám lidé z Rwanda Development Board vysvětlovali, čím chtějí přitáhnout zahraniční sponzory, vás však nudit nebudu – jakkoliv to bylo zajímavé pro někoho, koho zajímá rozvoj v poválečných státech, na strhující příspěvek na blogu to přece jen nevydá. Takže jen krátce zmínim, že jsem se při návštěvě těchto dvou vládních organizací mnohdy cítila, jako bych mluvila s vládními představiteli relativně vyspělé demokracie, ne africké země, která si stále prochází poválečnou transformací. A že si nejvíc cením rwandské nulové tolerance ke korupci, podle které zaměstnanec, jemuž bylo prokázáno braní úplatků, přijde automaticky o práci a může strávit několik let za mřížemi. (Podobný přístup je v jiných afrických zemích doposud nevídaný a to, že je uplatňován v praxi, dokazuje například událost z roku 2009, kdy byl finanční ředitel prezidentovy kanceláře odsouzen na čtyři roky ve vězení a donucen zaplatit více než milion liber.)

O čem se však z našich pondělních zastávek chci rozepsat, je Ministerstvo obrany, kde se nás ujal ministr James Kabarebe, jeden z nejvíce impozantních mužů, jaké jsem ve svém životě potkala. Přečtěte-li si jeho životopis, zjistíte, že v roce 1994 vedl vojáky z Rwandské vlastenecké fronty, kteří porazili genocidní rwandskou vládu, následně se stal velitelem nové rwandské armády, která v roce 1997 sesadila konžského prezidenta Mobuta, po vyhrané válce byl jmenován náčelníkem generálního štábu nového konžského prezidenta Laurenta-Desiré Kabily, aby jen o pár měsíců později opětovně stanul v čele rwandské armády, když Rwanda vyhlásila válku Kabilovi, který své bývalé spojence notně zklamal.

Velet během pěti let vojákům ve třech rozdílných konfliktech a v mezičase zastávat vysoké vojenské pozice ve dvou rozdílných státech je samo o sobě působivé, ještě pozoruhodnější byl však způsob, jakým James Kabarebe na naše dotazy odpovídal. Byl sebejistý a velmi přímý; neodbíhal od tématu; jeho postoje byly logické a racionální. Když mu například někdo z naší skupiny položil dotaz, proč se rwandská vláda stále tolik zajímá o rebely ve východním Kongu, poznamenal, že jsou nebezpeční kvůli genocidní ideologii, kterou šíří. To je odpověď, kterou moc často neuslyšíte – mnohem snazší je totiž tvrdit, že útoky rebelů ohrožují státní hranice a potenciálně i politickou situaci ve Rwandě. Obhájit si zapojení do vnitřní situace v jiném státě tím, že je pro vás vojenskou hrozbou, je zkrátka politicky přijatelnější, než poukázání na ideologickou hrozbu. I proto samozřejmost, s jakou ministr Kabarebe bez zaváhání prohlásil, že tyto skupiny nemohou Rwandu nijak vojensky ohrozit, byla až pozoruhodná. Nehledě na to, že zapadala i do mého pohledu na situaci, protože jsem k tvrzení, že by rebelové z východního Konga mohli vojensky vtrhnout do Rwandy, byla dlouhodobě skeptická.

Příjemně mě také přesvědčilo, jaký důraz James Kabarebe kladl na lidskou bezpečnost, koncept představený v roce 1994, kdy OSN dospělo k závěru, že je špatné posuzovat hrozby z čistě vojenského hlediska a že je naopak důležité brát v potaz také chudobu, nemoci, nevzdělanost, nezaměstnanost nebo ekonomiku. Zmínil tedy, že současní vojáci, kteří nejsou na misích v zahraničí – Rwanda je šestým největším přispěvatelem vojáků na mise OSN – pomáhají se stavbou škol a domů pro oběti genocidy nebo že vojenští lékaři nabízejí své služby civilistům. Myšlenka, že bezpečnost státu nelze oddělit od rozvoje a situace v zemi, je mi osobně velmi blízká a způsob, jakým Rwanda využívá své relativně silné armády, aby pomohla rozvoji v jiných oblastech, mi přišel jako velmi zajímavý.

Generál James Kabarebe, ministr obrany

Ptáme se ještě na zapojení žen v armádě (jsou běžnou součástí), na důvody úspěchu demobilizace bývalých vojáků (důležité bylo nespoléhat na mezinárodní organizace, nabídnout bývalým vojákům motivaci k ukončení bojů a změnit způsob jejich uvažování), vztahy s evropskými zeměmi (Belgičani jsou populárnější než Francouzi) nebo na historky s prezidentem Kabilou (byl to šílenec). Když nás později toho dne major, který se o nás v průběhu návštěvy Ministerstva obrany staral, odvádí z budovy zase ven, nadhodíme dotaz, zda jsou civilní návštěvy u generála časté. Odpovídá, že celkem ano, tak mu klademe dotaz, kolik skupin se k ministrovi asi tak dostane. Jedna týdně? Jedna za dva týdny? Major se zamyslí. "Tak tři za rok," poznamená.

Když večer sedíme v hotelovém baru a já si pročítám výroční zprávu Ministerstva školství, abych se připravila na zítřejší setkání s profesorem Silasem Lwakabambou, dostáváme zprávu, že by se s námi rád setkal prezident Paul Kagame ve své rezidenci. Podmínkou je, že prezidentova kancelář chce informace o každém z nás – co studujeme, odkud pocházíme, co nás v rámci výzkumu zajímá, kdy a z jakých důvodů jsme region v minulosti navštívili – což znamená, že dva mí vyučující stráví čtyři hodiny sepisováním profilu každého z nás. Jeden z nich, Ian, přitom musí Rwandu ještě toho večera opustit, protože následujícího dne má přednášet v Kapském městě na konferenci. Říkáme mu, aby zůstal a vymluvil se, že do Jihoafrické republiky nepřiletí, protože je nemocný, ale on s mírným pobavením odpovídá, že by si něco takového nedovolil. "Stejně se zdržíte jen na tři minuty, než vám všem potřese rukou," poznamená pár minut předtím, než se s námi rozloučí a odjede taxíkem na letiště.


Den devátý: 24. března 2015, úterý

Pokyny z prezidentské kanceláře jsou jasné: doklady totožnosti s sebou, všechna elektronická zařízení od telefonů po foťáky nechat doma a kolem poledne čekat na recepci hotelu, kde si nás vyzvednou prezidentovi lidé a odvezou nás do jeho rezidence.

Ještě předtím se však setkáváme s ministrem školství Silasem Lwakabambou, který je velmi vstřícný a otevřený. Ptá se nás, jaké jsou naše dojmy z Rwandy, bavíme se o univerzitním školství ve Rwandě, o nedávném sloučení veřejných vysokých škol pod jednu instituci, o snaze vymýtit negramotnost skrz vzdělávání dospělé populace, o národních srovnávacích zkouškách, které v současné době ve Rwandě fungují. Naše návštěva na Ministerstvu je poměrně krátká, protože čas, kdy máme být vyzvednuti před hotelem se neúprosně blíží, ale někdo ještě vznese dotaz, jestli Lwakabamba neví, co máme od setkání očekávat. Jdeme prezidenta jen pozdravit, jak předpokládal Ian? Silas Lwakabamba odpovídá, že se podle něj zdržíme déle. Kdyby nám chtěl prezident jen potřást rukou, tak si nás nezve do své rezidence.

Profesor Silas Lwakabamba, ministr školství

Krátkou přestávku v hotelu tedy strávím vymýšlením potenciálních témat, která bych na setkání s prezidentem mohla nadhodit. Mám zmínit třetí funkční období, nebo je něco takového nepřípustné? Zeptat se na to, co momentálně považuje za největší hrozbu pro Rwandu? Mluvit o spolupráci v rámci East African Community? Vznést dotaz týkající se Vize 2020? Jak si tak začínám uvědomovat, bavit se s konkrétními lidmi o konkrétních problémech je mnohem snazší než přijít na téma hovoru, které můžete vést s prezidentem. Nemůžete být až moc konkrétní, protože podrobnosti týkající se bezpečnostní politiky nebo rozvojových programů budou znát lépe ti, kteří se jimi přímo zabývají. Na druhou stranu nechcete být zas až moc všeobecní a ptát se na něco, co nemá pointu.

Většina lidí z naší skupiny zjevně dospěje ke stejnému závěru, takže když jsme byli o půl hodiny později odvezeni do prezidentovy rezidence, týkala se většina témat, která jsme s Paulem Kagamem rozebírali, rwandské společnosti a prezidentových představ o budoucnosti země. Jak Silas Lwakabamba správně předpokládal, prezident Kagame si na nás ve svém denním programu vyhradil poměrně hodně času a několikrát zdůraznil, ať se ptáme na cokoliv, co nás zajímá, takže jsme s ním nakonec strávili něco přes dvě hodiny, během kterých padla i ona – možná lehce kontroverzní – otázka týkající se potenciální změny ústavy a třetího funkčního období. (Více na tohle téma tady.)

© Prezidentova kancelář

Při odchodu ze sálu nás čeká malé překvapení – asi desítka novinářů, kteří nás střídavě fotí s prezidentem, zpovídají z našich dojmů a točí pro televizi. Asi patnáct minut tedy pózujeme pro fotky a odpovídáme na dotazy rwandských médií, načež se s prezidentem rozloučíme a jsme jeho štábem odvedeni do soukromé restaurace, která se v rezidenci nachází. Skrz obrazovku, která v restauraci nepřetržitě přenáší televizní zpravodajství, se dozvídáme, že ve Francii spadlo letadlo Germanwings.

Když večer, už zase zpět na hotelu, sledujeme hlavní rwandské televizní zpravodajství, zjišťujeme, že se naše setkání s prezidentem stalo hlavní událostí dne a že reportáž o našich dojmech a důvodech, proč ve Rwandě jsme, předčila i nešťastnou havárii ve Francii. Dalšího dne také nacházíme naši fotku na titulní straně nejčtenějších rwandských novin, spolu s dlouhým článkem, ve kterém jsou některé naše výroky – možná chtěně, možná nechtěně – zkomoleny. Dopady článku jsou cítit i v následujících dnech, kdy za námi čas od času někdo přijde a zeptá se, zda jsme to byli my, koho viděl na titulní straně. A hlavně jedné mé vyučující přidělá hodně problémů, protože kvůli nepravdivé informaci o naší univerzitě musí v následujících dnech zavolat spoustě lidí, aby se vše napravilo.


Den desátý: 25. března 215, středa

Čeká nás dost možná nejdelší výlet za dobu našeho pobytu – z Kigali se vydáváme do severní provincie Musanze, kde se nachází také slavný národní park s horskými gorilami. Naší konečnou stanicí však nejsou divoká zvířata a krásy rwandské přírody, ale demobilizační a reintegrační kemp Mutobo, jehož zaměstnanci se v posledních letech snaží přesvědčit rwandské občany, aby se vrátili z Konga a stali se zas součástí bežné společnosti.

Okolí demobilizačního a reintegračního kempu v Musanze

Proč Rwanďané bojují v Kongu? Prostě proto, že od šedesátých let utekly kvůli nepokojům ve Rwandě do Konga více než dva miliony rwandských občanů, kteří se usídlili ve východních provinciích známých jako Severní a Jižní Kivu. Někteří z nich byli vojáci, kteří se podíleli na bojích a následné genocidě a kteří se obávali, že za budou muset stanout před soudem, většinu však tvořili nevinní obyvatelé, jejichž jediným důvodem k opuštění rodné země byl strach o život. Rwanda se v průběhu 90. let snažila dostat své občany zpět, nicméně z mnoha důvodů, jejichž rozbor by vydal na samostatný článek, statisíce rwandských uprchlíků v Kongu setrvaly, roztroušeni na ploše o velikosti Československa.

To menší procento uprchlíků, které se podílelo na genocidě, pak v Kongu vytvořilo ozbrojené skupiny, jejichž cílem bylo vtrhnout zpět do Rwandy, rozpoutat novou občanskou válku a svrhnout současnou rwandskou vládu. Konžský nezájem o rebely a přezíravý postoj vůči nevinným uprchlíkům dovedl Rwandu k vyhlášení války Kongu, kterou vyhráli, následně k vyhlášení druhé války, která skončila skončila nerozhodně – jenže se situací na východě země to nic neudělalo. Ozbrojené skupiny zůstaly a bežným lidem, kteří se v Kongu usídlili, odmítalo Kongo udělit občanství, což značně limitovalo jejich možnosti vydělat si legálně nějaké peníze. Postupně se tak i někteří z těch, kteří se na bojích ve Rwandě nijak nepodíleli, začali přidávat k ozbrojeným skupinám, které pro ně představovali jedinou vyhlídku na lepší život. A rwandský systém, který měl do konce 90. let dost problémů s demobilizací a reintegrací vojáků ve vlastní zemi, se na ně v 21. století rozhodl zaměřit. Návrat Rwanďanů z Konga se stal jednou z priorit země.

Ředitel kempu nám začal vysvětlovat, jak celý projekt funguje – aby bylo zajištěno, že vojáci budou mít důvody vrátit se do Rwandy, rozhodla se rwandská vláda nevyšetřovat, jakých činů se tito lidé dopustili, a nesoudit je za jejich účast na bojích v Kongu. Namísto toho musí všichni projít tříměsíčním demobilizačním programem, během kterého jsou ubytováni v kempu, kde dochází na školící kurzy a je jim zajištěna psychologická pomoc. Ti, kteří zůstanou, na konci dostanou pár set dolarů, aby měli něco do začátku, a mohou se přestěhovat kamkoliv chtějí s tím, že jim kemp může ve spolupráci s lokálními rwandskými úřady pomoci najít bydlení a práci. "Když budou ve Rwandě, umíme si s nimi poradit," poznamenal ředitel kempu. "Dokud jsou za hranicemi, můžou nám způsobovat problémy."

Sama jsem si ale efektivitou třetí fáze nebyla tak jistá. Zeptala jsem se, jestli někdo sleduje, kam se bývalí vojáci uchýlí – bylo mi odpovězeno, že ne, protože stát nechce své občany autoritativně kontrolovat. Což je fajn, říkám si, jelikož přehnanou státní kontrolu také nemám v lásce, nicméně v tomto případě mi dochází, jak snadné musí být pro vojáky překročit znovu hranice a s několika set dolary v kapse nakoupit nové zbraně a munici a připojit se znovu ke své bývalé skupině. Ptám se tedy na podrobnosti a dozvídám se, že bývalí vojáci mají pasy, takže se mohou pohybovat naprosto svobodně, a že neexistují žádná data o tom, kolik lidí ve Rwandě po skončení programu zůstalo a kolik se přestěhovalo jinam. "Ti, kteří chtějí zůstat ve Rwandě, mohou a ti, co se chtějí vrátit do Konga, mohou také," říká nakonec ředitel kempu, zatímco se nemůžu zbavit myšlenky, že kdybych bojovala v Kongu a docházely mi finanční prostředky, asi by mi tříměsíční výlet do Mutobo nepřišel jako zas tak špatný nápad.

Bývalí vojáci v Mutobo – většina ještě o pár týdnů dříve bojovala v Kongu

Jak se později shoduji s ostatními, největší problém spočívá v tom, že program trvá pouhé tři měsíce. Řada lidí, kteří v kempu pobývají, bojovala v Kongu několik let – jak tedy můžeme očekávat, že je dvanáct týdnů dokáže změnit tak, aby se dokázali vrátit do společnosti? Tento pocit je ještě umocněn, když se s bývalými vojáky setkáváme tváří v tvář. Zatímco ve vězení v Nyanze, kde jsme byli o týden dříve, jsme se cítili relativně bezpečně, protože tamní kriminálníci pobývali za mřížemi už řadu let a zdálo se, že je systém dokázal do jisté míry změnit, tady, obklopeni desítkami lidí, kteří ještě před dvěma měsíci bojovali v Kongu, podobnou důvěru v pacifistické názory přítomných nemáme. Bývalý plukovník z rebelské skupiny FDLR, která byla v Kongu založena členy genocidní rwandské armády, je například velmi selektivní ve svých odpovědích – když se ho zeptáme, zda FDLR podporují Francouzi, jak se často proslýchá, řekne nám, že nebyl v hierarchii tak vysoko, aby o zahraniční podpoře věděl, což zní přinejlepším nepravděpodobně. Pokud téměř dvacet let svého života strávíte v jisté vojenské organizaci a dotáhnete to až na plukovníka, máte asi alespoň nějaký přehled o tom, odkud vaše skupina dostává peníze a zbraně. Nemusíte s nikým přijít do styku, ale nemáte-li vůbec ponětí, co se děje v zákulisí, jste ten nejméně vnímavý člověk na světě.

Bavíme se pak ještě nějakou dobu s dětským vojákem, kterého FDLR unesla a který je o něco sdílnější, po třech hodinách v kempu se nicméně s ředitelem rozhodneme rozloučit, abychom moc nezasahovali do denního programu. Jelikož máme ještě trochu času, než se budeme muset vrátit do Kigali, napadne nás zastavit se alespoň na chvíli v městě Gisenyi, skrz které probíhá hranice s Demokratickou republikou Kongo. Je nám sice jasné, že se do Gomy, jak se konžská polovina rwandského Gisenyi jmenuje, nepodíváme, protože sehnání víza je časově i finančně náročné a utratit přes sto dolarů za hodinový výlet se nám přece jen nechce, je ale i tak zajímavé být na místě, kde probíhá střet dvou tak odlišných světů. Podobně jako Berlínská zeď kdysi rozdělovala hlavní město Německa na dvě poloviny ležící ve dvou odlišných světech, tak zeď ohraničující území Rwandy a Konga dnes odděluje jedno město ležící zčásti ve Rwandě, zčásti v Kongu. Na jedné straně, kde mu dali lidé jméno Gisenyi, máte stát, kde je bezpečno, kde mají všichni obyvatelé nárok na zdravotní péči a kde existuje povinná školní docházka; na druhé straně, kde se mu říká Goma, se dodnes čas od času střílí a fungující zdravotnictví nebo školství jsou zatím vzdálenou utopií.

Tyto světy neodděluje demilitarizovaná zóna, nikdo nebude zastřelen, pokud se zeď pokusí přelézt, a občané Rwandy a Konga, kteří poblíž hranic žijí, mezi nimi přecházejí každý den. Ale to ten kontrast mezi nimi nečiní o nic méně reálným.

Satelitní pohled: vlevo konžská Goma, vpravo rwandské Gisenyi

Na břehu jezera Kivu v Gisenyi – obydlená oblast za Jørgenem je však už Goma

- - - 

Předchozí články:

KONY 20-NIKDY

Říká vám něco jméno Joseph Kony? Pokud máte dobrou paměť na virální videa, tak si možná vybavíte, že byl centrální postavou půlhodinového filmu KONY 2012, který se před pár lety masivně sdílel na sociálních sítích. Organizace Invisible Children v něm vyprávěla o únosech dětí, kterých se Kony v Ugandě dopustil, a snažila se přesvědčit vlády západních zemí, aby do konce roku 2012 Josepha Konyho dopadly.

Od publikace videa uplynuly tento měsíc čtyři roky a moc se toho nezměnilo. Kony je pořád kdesi v centrální Africe, pořád unáší civilisty a pořád stojí v čele Lord's Resistance Army. A tak snad má smysl ptát se, kdo tenhle Joseph Kony vlastně je a stane-li někdy před soudem, jak si hnutí Invisible Children kdysi přálo.

© Stuart Price

Pokud se na KONY 2012 podíváte zpětně, jak jsem se před pár dny rozhodla já, zjistíte, že v oněch třiceti minutách dostává samotný Joseph Kony překvapivě málo času. Film slouží primárně jako reklama na aktivismus, takže vysvětlení toho, odkud se Kony vzal nebo co je jeho cílem, autory zas až tolik netrápí. I proto mi přijde vhodné začít takovou malou lekcí ugandské historie.

V roce 1986 svrhla National Resistance Army (NRA) vládu generála Tita Okella, který jen o pár měsíců dříve provedl převrat proti prezidentu Miltonu Obotemu. Jak je jen z této jediné věty poměrně jasné, politická situace v Ugandě nebyla v 80. letech zrovna stabilní, přičemž nejvíce trpěl chudý severský region známý jako Acholi, jehož obyvatele považovala za nepřátele jak vláda prezidenta Oboteho, tak i NRA vedená Yowerim Musevenim. Nebylo tedy překvapivé, že boje o moc vyvolaly na utlačovaném severu vzestup ozbrojených jednotek, které se svá práva rozhodly získat násilím. A právě v jedné z nich, v jisté Uganda People's Democratic Army (UPDA), která vznikla jako odboj proti novému prezidentovi Musevenimu, zahájil svou kariéru tehdy pětadvacetiletý Joseph Kony, bývalý ministrant, kterému byla přidělena role spirituálního poradce.

Z nejasných důvodů se však cesty Konyho a UPDA brzy rozešly a Joseph Kony dal dohromady vlastní vojenskou skupinu. Nazval ji Lord's Resistance Army (česky: Armáda božího odporu, LRA), sám sebe prohlásil za bohem vyvoleného vůdce, který má navrátit Ugandu na správnou cestu, a za hlavní ideologické přesvědčení svého hnutí určil biblických deset přikázání. A zatímco UPDA po dvou letech konfliktu podepsala s NRA mírovou dohodu, LRA v násilném odporu pokračovala.

Uganda: Na severu je tmavě šedou vyznačen region Acholi, na jihu u břehu Viktoriina jezera leží hlavní město Kampala

Pak ale nastaly problémy. Těsně po převratu, který vynesl do čela země Yoweriho Museveniho, obyvatelé severu rebelská hnutí podporovali, po několika letech však zájem o násilné řešení konfliktu upadl. Joseph Kony začal čelit reálné možnosti, že zanedlouho nebude mít materiální prostředky na pokračování odboje, ani vojáky, kteří by byli ochotní za LRA položit život, a v nastalé situaci se rozhodl pro řešení, s jehož následky se severní Uganda potýká dodnes: začal rabovat vesnice a své rekruty získávat násilím. V chudém regionu Acholi mohly i samotné krádeže potravin významně ovlivnit život obyvatel; násilí proti obyvatelstvu však oblast zdevastovalo. Joseph Kony, nespokojen s nedostatkem podpory svého hnutí, začal civilisty z pomstychtivosti mrzačit a zabíjet a z čistého pragmatismu unášet, aby z nich desítky kilometrů od domova mohl vychovat své vojáky.

Jak hovoří dostupné statistiky, Kony se při únosech zaměřoval především na děti – přes 70 % unesených bylo mladších šestnácti let, průměrný věk nových rekrutů se pohyboval kolem 13 let. Taktika to byla, jakkoliv to zní děsivě, relativně logická. Kony musel své nové rekruty naočkovat doktrínou, aby se nepokusili utéct, a děti ve věku druhého stupně základní školy se v tomto ohledu ukázaly jako ta nejideálnější skupina. Na jednu stranu byly dost silné na to, aby unesly zbraň a zvládaly dlouhé pochody, na druhou stranu na ně působila spiritualita hnutí a psychologický nátlak více než na dospělé. Publikované studie uvádí, že dvě třetiny byly donuceny nedlouho po svém únosu spáchat zločin, přibližně každý čtvrtý unesený musel zabít civilistu a každý osmý dostal za úkol usmrtit člena rodiny nebo kamaráda. Ti, kteří se pokusili neúspěšně utéct, byli zavražděni, a všichni byli varováni, že podaří-li se jim uprchnout, odnese to jejich rodina. Konyho snaha zbavit své vojáky jakýchkoliv psychologických zábran a zároveň je donutit, aby se v případě útěku báli, zda je jejich rodina přijme zpět, fungovala: přes 80 % unesených sice uteklo a přežilo, nicméně čím déle dotyčný strávil s LRA, tím menší měl nutkání Konymu uprchnout. Ti, kteří strávili v LRA více jak dva měsíce, dokonce v nadpoloviční většině případů uváděli, že by v případě svobodné volby raději zůstali s LRA, než se vrátili domů.

Fakt, že si proti sobě popudil lokální obyvatelstvo, Konyho v devadesátých letech moc netrápil. Našel totiž svému hnutí silného spojence v Omaru al-Bashirovi, prezidentovi Súdánu, který byl přesvědčen, že ugandský prezident Museveni podporuje separatistickou rebelskou skupinu Sudan People's Liberation Army bojující za odtržení jižního Súdánu. Pamatujte, toto byla doba, kdy ještě stát s názvem Jižní Súdán neexistoval (po dlouhé občanské válce získal nezávislost v 21. století) a prezident al-Bashir měl zájem na tom, aby tomu tak i nadále zůstalo. Podpora LRA pro něj tak představovala možnost, jak vést zástupnou válku proti Musevenimu a s trochou štěstí ho v úřadu nahradit někým jiným, kdo jihosúdánským rebelům napomáhat nebude. Konymu tak byla za pokračování bojů nabídnuta pomoc zahrnující především zbraně a vojenské základny na súdánském území, kam na ně Uganda nemohla.

LRA z několikaleté spolupráce se Súdánem profitovala, jenže pak do konfliktu mezi Súdánem a Ugandou se vmísilo zahraničí – v tomto případě bývalý americký prezident Jimmy Carter – který prezidenty obou zemí přesvědčil, aby v roce 1999 podepsali dohodu. Její součástí byla klauzule, že obě země přestanou podporovat jakákoliv rebelská hnutí, která bojují proti druhé straně, a LRA tak rázem skončila bez svého hlavního spojence. Řada vnějších pozorovatelů včetně časopisu The Economist tehdy předvídala, že LRA bez pomoci Súdánu padne, jenže ve svých úvahách zapomněli na to, že pro Konyho už složení zbraní nebylo reálnou možností a že snaha přežít vždy trumfne vše ostatní. Mírová jednání mezi ugandskou vládou a LRA, která započala v roce 2006, tedy byla odsouzena k zániku už jen proto, že Joseph Kony čelil reálné možnosti strávit zbytek života za mřížemi, a LRA, byť vojensky značně oslabená, se zatím nenápadně přesunula z Ugandy do okolních států, kde bylo pro Konyho snazší unikat spravedlnosti. A kdesi na pomezí Demokratické republiky Kongo, Středoafrické republiky a Jižního Súdánu přebývá dodnes.


A tady můžeme zpozorovat drobné nepřesnosti v příběhu, který prezentovaly Invisible Children. V KONY 2012 byl Joseph Kony vylíčen jako muž, který za nic nebojuje, ve skutečnosti jsou však jeho motivy snadno dohledatelné. Ať už totiž totiž útlaku obyvatelstva na severu země využil pouze jako propagandy, aby se mohl dostat do vlády, nebo ať už mu skutečně šlo o zlepšení životních podmínek v regionu Acholi, důvody Konyho vzestupu v osmdesátých letech byly politické a ti, kteří se k němu v prvních letech dobrovolně připojili, tak činili proto, že jeho vizi věřili.

Teprve když začala podpora hnutí mezi civilisty klesat, začal se Kony uchylovat k brutálnější strategii. Nejdřív stačily krádeže, pak se přidalo rabování a nakonec došlo i na únosy a vraždění. Kony se cítil zrazený a čím méně lidí za ním dobrovolně stálo, tím více násilné metody byl ochoten použít, aby získal to, co potřebuje. Neznamená to však, že dnes, když už je jeho původní agenda z 80. let nenaplnitelná, protože proti sobě popudil populaci více než kdy Museveni, nemá Kony jasný důvod k tomu, aby v boji pokračoval. Joseph Kony stojí před možností, že složí zbraně, uzavře s prezidentem Musevenim mír a bude souzen za zločiny proti lidskosti, a možností, že nadále bude spravedlnosti utíkat, k čemuž se hodí unášet civilisty a vychovávat si z nich vlastní ochranku. Pochopitelně si vybírá to druhé. 

Druhá nepřesnost spočívá ve vylíčení situace v Ugandě. Z filmu byste pomalu získali pocit, že je Uganda dodnes ve válce, nicméně pravda je taková, že v regionu Acholi už LRA nepůsobí deset let. (Máte-li zájem zjistit výskyt Konyho útoků, podívejte se na LRA Crisis Tracker, který situaci mapuje od roku 2010 a nasbíral za tu dobu údaje o více než 1700 incidentech.) Předpokládá se, že Kony pobývá za ugandskými hranicemi od roku 2006 a údaje o únosech napovídají, že nejdříve strávil několik let v lesích Demokratické republiky Kongo a dnes se nejčastěji pohybuje po území Středoafrické republiky.

Také počet unesených zmíněný ve videu je zavádějící: číslo 30,000, které video uvádí, je předpokládaný celkový počet unesených dětí od 90. let, ne počet současných vojáků LRA. Ten se podle dostupných odhadů momentálně pohybuje někde kolem 200 lidí – hluboko pod čísly, kterými se LRA mohla pyšnit v době svého největšího rozmachu, kdy byla podporována Súdánem.

A konečně KONY 2012 klade důraz na "západní" řešení problému: chyťme postavu v čele hnutí a hlavní problém se vyřeší. Bohužel svět takhle nefunguje a i kdyby byl Kony dopaden, současní vojáci LRA se nevrátí domů jen proto, že přišli o svého hlavního vůdce. Pro mnoho z nich je válka jediný způsob života, který znají, a přestane-li existovat LRA, vytvoří novou jednotku nebo se připojí k nějaké jiné, která už v oblasti působí. Úspěšná demobilizace a reintegrace bývalých členů rebelských skupin vyžaduje mnohaleté úsilí začínající zřízením demobilizačních kempů a pokračující snahou začlenit bývalé vojáky zpět do komunity. Potřebujete pomoc psychologů, kteří s nimi budou pracovat, pomoc učitelů, kteří je naučí, jak přežít v běžné společnosti, pomoc lokálních komunit, které pro ně najdou práci a přijmou je mezi sebe.

Vojenský přístup navíc neřeší hlavní problém: Konyho oběti.

Patří mezi ně více než milion lidí, přes polovina z nich z regionu Acholi, kteří byli donuceni opustit své domovy a přestěhovat se do vládou zřízených uprchlických kempů. Jsou to lidé, kteří žili roky ve strachu v přeplněných táborech, kde se museli spoléhat na příděly jídla od státu, zatímco ekonomika v severní Ugandě stagnovala.

Patří mezi ně desetitisíce unesených. Ano, naprostá většina z nich zase od LRA úspěšně utekla, nicméně když si přečtete článek Chrise Blattmana a Jeannie Annan, kteří píší, že v jimi studovaném regionu byl každý čtvrtý muž mezi 14 a 30 lety někdy unesen Konyho armádou, uvědomíte si, o jak rozsáhlý problém se jedná.

A patří sem samozřejmě tisíce žen, které byly znásilněny, a civilistů, kteří byli brutálně zmrzačeni. Pokud si na internetu vyhledáte fotky obětí LRA, naskytne se vám všeříkající obraz, pro představu nicméně můžu dodat, že oblíbenou praktikou bylo usekávání uší, prstů, rtů a nosu a zanechání oběti, často dítěte, s dopisem, ve kterém LRA vyhrožovala, že ti, kteří se jí postaví, skončí stejně.

Dopadne někdy svět Josepha Konyho? Nejspíš ne. Pro ugandskou vládu je bez pomoci jeho dopadení složité a pro západní země, které mají lepší vybavení a lépe trénované jednotky, nemá Joseph Kony žádnou strategickou hodnotu: jeho vliv na politickou situaci v centrální Africe je minimální, Spojené státy ani Evropu nijak neohrožuje a většině voličů v demokratických zemích je jeho osud ukradený.

Stále více lokálních komentátorů však poukazuje na to, že jakkoliv by jeho dopadení nebylo na škodu už jen proto, že by možná zabránilo budoucím únosům, náš prioritní zájem by měla být rekonstrukce regionu a pomoc obětem. Jak si Američané nedávno otestovali v Iráku, vybudování stabilního státu z trosek je mnohem složitější než zabití diktátora nebo vojenská invaze, bohužel pro mír bývá stejně důležité, ne-li důležitější, než úspěšné nasazení armády. K čemu vám je dopadení jednoho zločince, když podmínky uvnitř státu zapříčiní vzestup deseti nových? K čemu je lidem spravedlnost, která si za hlavní cíl klade poslání pachatele do vězení, a přehlíží více než milion obětí, kterým dotyčný zničil životy?

KONY 20-NIKDY Ugandu na kolena nesrazí. Nedbání na rekonstrukci a rozvoj severu země může.

Tři směry evropské morální filosofie (Aristoteles, Kant, Mill)


O morální filosofii v podání Aristotela, Immanuela Kanta a Johna Stuarta Milla.

Začněme jedním z nejznámějších hypotetických příkladů, který bývá kladen snad všem studentům morální filosofie na britských a amerických školách. Představte si, že po kolejích jede vlak. Pár desítek metrů před vlakem je ke kolejím připoutáno pět lidí, které vlak za několik vteřin smete. Vy nemáte šanci lidi odpoutat, ani vlak zastavit. Máte ale možnost přehodit výhybku a nechat vlak přejet na vedlejší kolej, kde je připoután pouze jeden člověk. A teď přichází ona důležitá otázka: Je morálně správné přehodit výhybku a být zodpovědný za smrt jednoho člověka, když jich svým činem zachráníte pět? Pokud ano, proč? Pokud ne, proč ne? Nebo snad celá situace nemá jasné řešení?

Jedním z lidí, kteří by po přečtení následujícího příkladu nebyli nakloněni ani jednoznačnému ano, ani jednoznačnému ne, je nejspíš Aristoteles. Podle Aristotela nespočívá morální jednání v řešení nějakých úvahových problémů, nedá se vydedukovat doma u počítače, neřídí se logickými pravidly, která by vám jasně řekla, co je správné. Teprve až v dané situaci budete a budete znát všechny proměnné, pochopíte, jste-li racionální osobou, která jedná v souladu s ctnostmi, co musíte udělat. 

Pokud tvrdíte, že by přehození výhybky bylo morálně špatné, najdete stoupence v Immanuelu Kantovi. Podle Kanta totiž neexistuje negativní zodpovědnost: můžete se provinit pouze tím, že jste něco udělali; ne tím, že jste něco neudělali. Zatímco při snaze odklonit vlak ponesete odpovědnost za smrt nevinného člověka, se kterým navíc budete jednat pouze jako s prostředkem pro dosažení cíle, pokud nezasáhnete, padá odpovědnost na ty, co dané lidi ke kolejišti připoutali, a ne na vás.

Pokud si myslíte, že byste přehodit výhybku měli, budete možná inklinovat k Johnu Stuartu Millovi. Mill totiž zastává vizi, že je potřeba dosáhnout co největšího dobra pro co největší počet lidí, z čehož vyplývá, že životy pěti lidí mají větší cenu než život jednoho člověka. To, že si takzvaně "zašpiníte ruce", je sice nešťastné, vaším cílem by nicméně vždy mělo být dosažení pozitivních důsledků a vaše morální odpovědnost spočívá i v zabránění zlu, které způsobili jiní.


Aristoteles - Etika ctností
Dílo: Etika Nikomachova (4. století př. n. l.)
Morálně správný čin: To, co by udělala ctnostná osoba

Nejméně ucelené dílo ze zmíněných tří, které často nelogicky přeskakuje od tématu k tématu a které občas nevysvětluje jednoznačně, co si jeho autor vlastně myslí; tak působí Etika Nikomachova, pokud se někdy rozhodnete si ji otevřít. Možná je to vina jejího stáří a toho, že byla vydána v době, kdy za sebou lidstvo nemělo staletí zkušeností s psaním podobných textů. Určitě je to vina toho, že se jedná pouze o Aristotelovy poznámky k přednáškám, které po jeho smrti shromáždil jeho syn Nikomachos. (Odtud pochází název knihy.)

Celá Aristotelova kniha je koncipována kolem základní otázky: "Co je dobrem pro lidské bytosti?" (Všimněte si, že se Aristotelova kniha týká výhradně lidí, že Aristoteles nemá v plánu zabývat se tím, co je dobré pro zvířata, přírodu atd. Naproti tomu takový Platón by si nejspíše položil všeobecnější otázku: "Co je dobro?") Aristoteles si okamžitě odpovídá: Toto nejvyšší dobro se jmenuje eudaimonia a dalo by se v podstatě přeložit jako "žít dobře".

Aristoteles totiž tvrdí, že každé naše jednání má jistý cíl. Pokud tedy děláte jisté A, děláte ho kvůli cíli X. Tento cíl je synonymem pro jakési "dobro". A teď si představte, že i dobro X sledujete kvůli nějakému dalšímu dobru, nazvěme ho třeba Y. Y vás zajímá kvůli Z. A tak dále. Uveďme třeba příklad: Učím se na nějaký předmět, abych z něj měla dobré známky. A dobré známky chci proto, aby mě vzali na školu. A na danou školu chci proto, že...

Pokud by za každým dobrem leželo další dobro, které by mu bylo nadřazené, jednalo by se nekonečnou regresi. Jenže v tu Aristoteles nevěří. Namísto toho tvrdí, že musí existovat nějaké konečné dobro. Toto dobro je dobrem samo o sobě a veškeré naše jednání k němu směřuje. Je jím samozřejmě eudaimonia. Eudaimonia, kterou můžeme přeložit jako "žít dobře" nebo také "vést spokojený život". Aristoteles tvrdí, že kdybyste se zeptali lidí, o co v životě usilují, a snažili se dostat k hlavnímu podnětu jejich činů, bude to právě myšlenka spokojenosti, co bude celý jejich život motivovat.

K této úvaze přidává Aristoteles myšlenku, že lidé mají nějakou funkci. Podívejte se na cokoliv v tomto světě a zjistíte, že daná věc má nějakou funkci. Nůž je tu na to, aby krájel. Oko na to, aby vidělo. Tak proč by nemohl mít nějakou funkci i člověk jako takový? Aristoteles myšlenku, že by lidé neměli funkci naprosto zavrhuje a začíná tedy pátrat, co by onou funkcí mohlo být. Co člověka odlišuje od ostatních tvorů?

Racionalita.

Naší funkcí je tedy vést racionální život. A to v souladu s ctnostmi. Jen tak můžeme dosáhnout eudaimonie. Momentálně by bylo asi vhodné poznamenat několik důležitých faktů. Zaprvé Aristoteles nevěří, že můžete být ctnostný, pokud nemáte všechny ctnosti. Nestačí být tedy třeba jen inteligentní – pokud chcete vést ctnostný život, musíte být také statečný, štědrý a tak dále. Zadruhé není možné být "až moc ctnostný". Ctnost je jen stavem mezi dvěma opaky. Tedy "statečnost" je ctností nacházející mezi přehnanou sebevědomostí a zbabělostí. Je o nalezení vhodného stavu mezi těmito dvěma extrémy. Podle Aristotela tedy můžete být až moc sebevědomý nebo až moc zbabělý, ale rozhodně ne až moc statečný. Zatřetí je třeba si uvědomit, že ctnost se mezi těmito dvěma extrémy pohybuje, že je závislá na okolnostech. Někdy může být správné být ve středu, někdy může být správné inklinovat k jednomu z extrémů. 

Morální jednání zkrátka podle Aristotela nemá definovaná pravidla, která by vám řekla, jak se správně zachovat, dá se naučit pouze tak, že se stanete morální osobou. Ten samý čin, ten samý motiv, ten samý důsledek může být jednou dobrý a jednou špatný. Správné je to, co by v dané situaci udělala ctnostná osoba jednající v souladu s rozumem. Pokud takovým člověkem nejste, pak vaší jedinou šancí je podobné osoby imitovat  a odhadovat, co by v dané situaci udělaly ony.

A právě kvůli nemožnosti rozebrat morální jednání na soubor naučitelných zásad je Aristoteles mnohými považován za předchůdce morálního particularismu. Particularismus, který se začal objevovat ve 20. století, je totiž založen na přesvědčení, že existuje morální jednání, ale žádné morální zákony. Nemůžete tedy za jeden z morálních principů prohlásit třeba: "Vražda je špatná," protože najdete případy, kdy vražda může být správná nebo minimálně morálně neutrální. A co je ještě důležitější, nehledě na to, kolik do svého principu dáte podmínek ("Vražda je špatná s výjimkou situací, kdy..."), se vám nikdy nepodaří vytvořit jediný pravdivý princip. Žádné totiž neexistují.

Taková je zkrátka etika. Není o vymýšlení hypotetických příkladů. Je o jednání. O vedení ctnostného života v souladu s rozumem. Jen tak totiž dosáhnete eudaimonie a tedy i stavu štěstí. A snad ještě na okraj: Štěstí nemá v Aristotelově představě podobný nádech jako mu možná přikládáme dnes. Není to záležitost okamžiku, kdy se vám něco povede nebo něco nezdaří. Štěstí je celoživotní stav. Proto ani eudaimonie není něco, co byste mohli jednoho dne získat a dalšího ztratit. S jistým nadhledem by se ostatně dalo říct, že teprve po vaší smrti mohou ostatní soudit, zda váš život byl šťastný, nebo ne.


Immanuel Kant - Deontologie
Dílo: Základy metafyziky mravů (1785)
Morálně správný čin: Ten, který se řídí kategorickým imperativem

Immanuel Kant je v českých zemích známější svými Kritikami, chcete-li nicméně pochopit jeho morální filosofii a nemáte-li čas zaobírat se několika set stránkovými knihami, můžu jeho Základy metafyziky mravů vřele doporučit. Ano, nebudou se vám číst snadno, protože Kant si na příkladech zrovna nezakládá, jeho věty mají složité konstrukce a každý odstavec tu má své místo, takže se nemůžete spolehnout na to, že se chytíte o stránku dále. I proto – navzdory tomu, že moje vydání od Cambridge University Press má pouhých 63 stran – nebude následující část na pochopení asi zrovna snadná.

Ještě než se dostaneme k samotným argumentům, hodí se zmínit něco o struktuře díla. Základy metafyziky mravů jsou rozděleny na tři části: v první sekci se nám tak Kant snaží ukázat, jaké principy leží za kategorickým imperativem; v druhé sekci, že kategorický imperativ je principem racionality; ve třetí, že lidé jsou racionální bytosti a že být svobodný, racionální, autonomní a morální je jedno a to samé.

Přeneseme-li se přes obsah jednotlivých částí a zaměříme-li se víc na techniku, kterou Kant používá, zjistíme, že první dvě sekce jsou analytické (= pravda vyplývá z konceptu), kdežto třetí sekce je syntetická (= pravda vychází ze spojení několika faktů dohromady). Pokud skrz krátkou definici rozdíl mezi "analytickou" a  "syntetickou" pravdou nevidíte, zkuste se zaměřit na dvě tvrzení jako "feny jsou samice psů" a "2 + 5 = 7". To první je analytická pravda, protože chápete-li, co znamená "fena" a co "samice psa", je vám okamžitě jasné, že je dané tvrzení pravdivé. To druhé je syntetická pravda, protože dáváte dohromady dvě samostatné entity, mezi kterými existuje nějaký vztah. Co je pro Kanta zajímavé, je, že obě tyto pravdy považuje v případě svého díla za "a priori". Vím, zase další definice, ale myslím, že je to fajn vědět, abyste pochopili eleganci Kantova argumentu. Ve filosofii se běžně rozdělují pravdivá tvrzení na ta, jejichž pravdu víme "a priori", tedy skrz racionalitu, a ta, která můžeme potvrdit až "a posteriori", tedy na základě zkušeností z reálného světa. To, že tvrzení jako "feny jsou samice psů," je běžně chápáno jako a priori, není zas tak těžké pochopit, protože pro jeho potvrzení žádný empirický výzkum dělat nemusíte. (Srovnejte to například s větou "dům na konci ulice je modrý," kde se potřebujete skrz smysly přesvědčit, jak daný dům vypadá, abyste mohli prohlásit, zda je tvrzení pravdivé.)

Co je však dobré uvědomit si, je, že syntetickou třetí část považuje Kant za a priori také – jedná se totiž pouze o spojení analytických pravd, které do té chvíle představil a které samy o sobě byly a priori. Proč je důležité, že Základy metafyziky mravů nejsou založeny na pozorování našeho světa, ale vycházejí čistě z rozumu a racionality? Odpovědí se nabízí hned několik. Přijmete-li, co Immanuel Kant tvrdí a nenajdete-li žádný problém v jeho argumentaci, měli byste akceptovat, že jsou jeho závěry univerzální, že platí stejně tak na Zemi jako v galaxii Andromeda, že jejich pravda nemůže být ovlivněna žádnými faktory – ani kulturou, ani vyspělostí civilizace, ani fyzikálními zákony. Měli byste také uznat, že před těmito zásadami jako racionální bytosti nemůžete nikam utéct a že byste k naprosto stejným závěrům dospěli i bez Kanta jen na základě vlastního rozumu.

Pojí se k tomu ještě jedna věc, která se v Základech metafyziky mravů neobjevuje, ale která pro lepší pochopení Kantova argumentu rozhodně stojí za zmínku. Immanuel Kant rozlišuje dva světy, které nazývá "phenomenon" a "noumenon". Ten první je nám známý skrz smysly; nachází se v prostoru a čase; platí v něm zákony příčiny a důsledku. Ten druhý je na nás nezávislý; objevuje se mimo prostor a čas; věci v něm existují samy o sobě. Doufám, že neinterpretuju Kanta špatně, když řeknu, že phenomenon je pouze nedokonalou reflexí noumenonu a že noumenon je pravou podstatou věcí. Četli-li jste Platónovu Ústavu, můžete vidět paralelu mezi Kantovými dvěma světy a Platónovou jeskyní, kde vězni považují stíny na stěně za skutečný svět, aniž by tušili, že existuje něco, co ony stíny způsobuje a čeho jsou tyto stíny jen odrazem. Jenže zatímco dle Platóna můžete díky filosofii ze světa stínů utéct a pochopit pravou podstatu věcí, Kant podobnou vírou neoplývá a nevěří, že by kdy bylo v moci člověka poznat noumenon, který nám smysly interpretován jako phenomenon. Nejsme dokonalé bytosti a tím pádem nemáme možnost vymanit se z vnímání prostoru a času; nemáme možnost chápat svět ve své dokonalé podobě, kde neexistuje kauzalita.

A tímto se konečně dostáváme k samotné knize. Etika je podle Kanta zákonem svobody. Jenže jak můžeme být svobodní, když žijeme ve světě, kde má každý důsledek svou příčinu a kde je vše ovlivnitelné?

"Jenže co když existuje něco, co ovlivnitelné není?" zeptal by se vás nejspíš Kant, protože hned první věta jeho knihy říká: "Je nemožné přijít na cokoliv v tomto světě, nebo i světě za ním, co by bylo dobré bez jakýchkoliv omezení, s výjimkou dobré vůle." Co se Kant snaží říct, je snadné. Zaprvé dobrá vůle je dobrá ze své podstaty. Její dobro je neovlivnitelné okolnostmi nebo důsledky. Když slepci pomůžete přejít přes ulici, nenesete žádnou odpovědnost za to, pokud se proti vám na červenou vyřítí auto a oba vás srazí. Zadruhé krom dobré vůle neexistuje nic, co by bylo dobré ze své podstaty. Ani inteligence, ani statečnost, ani štědrost, ani štěstí. Nic. Jednat morálně tedy musí znamenat jednat v souladu s dobrou vůlí.

Když jednáte na základě dobré vůle, musíte jednat z motivu povinnosti. Když zkrátka někomu pomůžete, neměli byste tak činit proto, že vás pomáhat baví nebo že chcete svou morální nadřazenost sdílet na facebooku – máte-li jednat morálně, nesmíte být ovlivnění emocionálním rozpoložením nebo osobním zájmem. Musíte tak činit proto, že je to vaše povinnost. Proč? Protože emoce jsou produktem náhodných povahových vlastností a vašeho vlastního vztahu ke světu, kdežto motiv povinnosti mají všechny racionální bytosti. Proč je tohle důležité? Protože Kant chce vytvořit univerzální teorii, která platí pro všechny a překračuje hranice phenomenálního světa. Racionalita není ovlivnitelná okolnostmi, vaše emoce ano. Nehledě na to, že necháte-li se strhnout emocemi, nejste rozhodně svobodní a etika je přece zákonem svobody.

A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Principy, na jejichž základě v životě jednáme ("lež je špatná"), se nazývají maximy. (Maxima je slovo, které Kant používá jako synonymum pro "morální zákon" nebo "morální pravidlo".) Naprostá většina maxim je hypotetická, protože odpovídají dané situaci a jejich cíl je konkrétní ("nebudu lhát"). A to se Kantovi samozřejmě nelíbí, protože něco, co je specifické pro danou situaci, zcela odporuje jeho snaze vytvořit univerzální teorii, která překračuje prostor a čas. Podle Kanta tedy musí existovat maxima, která platí ve všech případech. Tato maxima musí být nadřazena všem hypotetickým maximám a musí je v sobě zahrnovat, protože není možné, aby nějaká hypotetická maxima odporovala nejvyšší maximě našeho jednání.

Kant tuto nejvyšší maximu nazývá kategorickým imperativem a dává jí jednoduchou definici: "Jednej jen podle té maximy, po které můžeš chtít, aby se stala univerzálním zákonem."

Všimli jste si, jak je ta formulace elegantní? Ne? Tak znovu. Z podstaty kategorického imperativu vyplývá, že musí platit za všech okolností. (Kdyby tomu tak nebylo, byl by pouze hypotetickým imperativem.) A tvrdit, že nějaký princip "platí za všech okolností," je to samé jako říct, že je "univerzálním zákonem." Definice kategorického imperativu je tedy jednou z analytických pravd, které jsem zmiňovala v počátku. A jelikož je to tvrzení, které můžete potvrdit a priori, nepotřebujete nic víc než racionální uvažování na to, aby vám bylo jasné, že je pravdivé. Není nijak ovlivněné naším empirickým světem.

Zatím vše srozumitelné? Doufám, že ano, protože vše se ještě trochu zkomplikuje. Vraťme se zpět k vůli a svobodě. Jak jsem už krátce nastínila, Kant rozumí svobodě jako schopnosti uniknout zákonitostem světa, který je ovládán příčinami a důsledky, jako umění nebýt otrokem emocí. Vůle racionálních bytostí je tedy svobodná, protože skrz racionalitu jedinec svobody dosahuje. A tak nastává otázka: Jak by kdy mohla existovat maxima, která by suverenitu a svobodu vůle podryla? Odpověď je jasná: "Nemohla." Takže Kant vytahuje druhou definici kategorického imperativu, která tentokrát tvrdí, že má být s racionálními bytostmi jednáno jako s cíli, a ne jako s prostředky. Když totiž někoho jen využíváte, abyste dosáhli svého, nerespektujete ho jako samostatnou bytost a nerespektujete jeho svobodu.

Jaký je vztah mezi těmito dvěma formulacemi kategorického imperativu? Podle Kanta jsou ekvivalentní, tedy jsou to jen dva způsoby, jak vyjádřit jeden a ten samý zákon. Nemohou si odporovat, protože je to asi jako označit něco jednou slovem "voda" a podruhé slovem "H2O". Pořád je to jedna a ta samá věc a stejně tak kategorický imperativ je pořád jeden a ten samý nehledě na to, zda používáme první formulaci nebo druhou. Nebo třetí. Nebo čtvrtou.

Ano, Kant dává ještě třetí a čtvrtou definici kategorického imperativu, ani jedna však není tak významná jako první dvě zmíněné, můžeme je tedy přeskočit. Hodí se ale poznamenat, že v obou se objevuje myšlenka, že vůle racionální osoby sama sobě předepisuje kategorický imperativ. Jinými slovy kategorický imperativ není nějaký zákon, který by nás působil zvenčí jako například fyzické zákony – je to zákon, jehož jsme sami autoři a který sami sobě ustanovujeme. Z toho vychází, že jednáme-li na základě kategorického imperativu, musíme být autonomní.

A to nás postupně vede k myšlence představené v poslední sekci, myšlence, že autonomní vůle, svobodná vůle, vůle dodržující morální zákony a vůle jednající racionálně jsou vlastně jedno a to samé.
(i) Bez autonomie by nemohla být morálka, protože by nám kategorický imperativ neměl kdo předepsat – jelikož kategorický imperativ vznikl v autonomní vůli, bez ní by neexistoval.
(ii) Racionalita nás činí svobodnými, protože nás osvobozuje od kauzality světa.
(iii) Svoboda je nutná pro jakoukoliv morální akci, protože morální jednání nemůže vycházet z phenomenálního světa.
A tak dále. A tak dále. Představu asi máte.

Pochopili-li jste, co jsem se těmito úmornými odstavci snažila říct, můžete si zatleskat, protože Immanuel Kant je jeden z nejsložitějších filosofů, na jaké jsem narazila, a rozebrat jeho myšlenky bez toho, abych se je snažila zjednodušit za hranice příčetnosti, mi dalo zabrat víc, než by se mohlo zdát. Ztratili-li jste se a jen silou vůle došli na samotný konec, tady je jádro Kantovy morální filosofie: Vždy, když budete chtít něco udělat, se ptejte, zda byste si přáli, aby stejně jednali všichni lidé na světě. Líbil by se vám svět, kde všichni lžou? Ne? Tak víte, že lhát je špatné. Za všech okolností. Bez výjimky. Výjimky Kant nevede. 


John Stuart Mill - Konsekvencialismus
Dílo: Utilitarismus (1863)
Morálně správný čin: Ten, který vede k pozitivním důsledkům

Už Sókratés se svých studentů ptal, co je štěstí, co je morální a jaký je vztah mezi morálkou a štěstím. O více než dva tisíce let později se tyto otázky rozhodl zodpovědět skotský filosof John Stuart Mill, který sice nevytvořil úplně novou teorii, ale zato poměrně výrazně upravil jednu, která již v jeho době existovala. Představil ji v díle Utilitarismus, nejkratší knize na tomto seznamu – mé vydání od Oxford University Press má nějakých 50 stran, což celkem vtipně způsobuje, že text současného akademika, který ke knize připsal předmluvu a vysvětlivky, je asi dvakrát tak dlouhý.

Co Mill na Sókratovy otázky odpovídá? Že morální jednání spočívá v pozitivních důsledcích, že pozitivní důsledky nejsou nic jiného než maximalizace štěstí a že štěstí je potěšení minus utrpení.

Moc rychlé? Tak to vezměme ještě jednou a pomaleji. Tím, co je štěstí, se v průběhu dějin zabývala řada filosofů a Mill přináší svou vlastní definici také. Ta vychází z jeho empirického pohledu na svět, tedy z představy, že důležitější než racionalita jsou pro poznání světa naše smysly, a je založena na představě, že by se štěstí mělo měřit jako potěšení, od kterého odečteme utrpení. Proč? Protože Mill dospěl na základě svých pozorování k závěru, že se lidé snaží dosáhnout potěšení a naopak se chtějí vyhnout utrpení. Používáme-li tedy definici, podle které se máme snažit maximalizovat potěšení a minimalizovat utrpení, pak štěstí bude zákonitě oním nejvyšším dobrem, ke kterému budou směřovat naše činy.

Mill předpokládá, že to, co si přejeme, musí být zákonitě spjato s etikou, protože k čemu by byla morálka, kdyby lidem chování dle jejích pravidel nezlepšilo život? Jak je tedy pochopitelné, je-li štěstí cílem veškerého našeho jednání, a Mill věří, že používáme-li jeho definici, pak odpověď musí být ano, tak morální jednání musí zákonitě spočívat v činech, které nám štěstí přinesou. Snadné. Mill tedy tvrdí, že se při posuzování faktu, zda se dotyčný zachoval morálně správně, nemáme se zaměřovat na charakterové vlastnosti jedince, který čin vykonal, ani na jeho motivaci, ani vlastně nemůžeme daný čin vytrhnout z kontextu situace. To, na čem při posuzování morálního jednání záleží, jsou totiž pozitivní důsledky a pozitivní důsledky pro Milla neznamenají nic jiného než štěstí.

Odtud vychází název teorie – konsekvencialismus – který Mill následně specifikuje i názvem svého díla jako utilitarismus. Zatímco konsekvencialismus věří, že jakýkoliv čin, který vede k pozitivním důsledkům, je čin správný, utilitarismus věří, že čím lepší důsledky daného činu, tím správnější daný čin je. Proč je pro Milla důležité být utilitaristou? Protože nevěří, že by morální teorie měla být založena na egoismu. Pokud něco přinese štěstí jen vám, je to samozřejmě fajn, ale mnohem morálnější je zachovat se podle principu "co největší štěstí pro co největší počet lidí" a tím pádem jednat tak, aby z vašich činů profitovali i ostatní. Pokud zkrátka stojíte před volbou, kdy můžete jednomu člověku na jakési imaginární stupnici navýšit štěstí o 60 bodů, nebo kdy můžete pěti lidem na té samé stupnici zvýšit štěstí o 40 bodů, musí být morálně lepší to druhé, jelikož 200 (5 lidí x 40 bodů) je lepší než 60 (1 člověk x 60 bodů).

Pro ty z vás, kteří si teď myslí, že utilitarismus má na člověka moc vysoké nároky, protože od něj očekává jednání v zájmu ostatních, má Mill dobrou zprávu: přijetí utilitarismu jako univerzální morální teorie je ve vašem osobním zájmu. Zatímco vy se totiž budete chovat tak, aby z vašeho jednání profitovali ostatní, někdo jiný se zase bude chovat tak, abyste z jeho jednání profitovali vy. Maximalizace štěstí neznamená nic jiného než snahu zvýšit co nejvíce "štěstí na obyvatele". Což zase znamená, že i vy na tom dost možná budete lépe v utilitaristickém světě než ve společnosti, kde každý prosazuje jen svůj zájem. Mill by tedy tvrdil, že utilitarismus nemá vysoké nároky – naopak je vysoce logický a pochopitelný. A vzhledem k tomu, že nehodnotí vaše motivace, je i přístupný. Lidé se totiž dle Milla chovají mnohdy utilitaristicky, aniž by si toho byli vědomi: když někdo zachrání topícího se člověka, asi nepřemýšlí nad pozitivními důsledky svého jednání, ale spíše je k činu dohnán některou z mnoha emocí. Millově teorii toto nijak nevadí. A nevadí jí nijak ani to, že i člověk nemorálního charakteru se může dopustit morálního činu.

Dalo by se říct, že toto je hlavní kostra Millovy morální teorie, přijde mi ale vhodné doplnit ještě malou poznámku, která se týká potěšení, jednoho z důležitých komponentů štěstí. Mill totiž věří, že by se potěšení měla dělit hierarchicky, čímž odpovídá na námitky, které se vznesly proti jeho předchůdci Jeremymu Benthamovi. Bentham zastával typ utilitarismu, kde se potěšení dala měřit pouze kvantitativně (například podle intenzity nebo délky trvání), za což se na něj snesla kritika: stačí-li někomu ke štěstí méně, pak jeho život musí být zákonitě hodnotnější a lepší, což nezní zrovna pravděpodobně. Vezměte si třeba takové prase, které je spokojené s málem a je tak na základě ryze kvantitativního měření šťastnější než vy.

J. S. Mill se této námitce dobře vyhýbá, když navrhuje, aby se potěšení posuzovala kvalitativně. Prohlašuje, že by lidé měli sami posoudit, jakých potěšení si jak cení, čímž se mezi potěšeními vytvoří hierarchie a nikdo tak nebude mít právo tvrdit, že někdo, komu se dostává jen horších potěšení, žije lepší život než ten, kdo zná i ty lepší. Předpokládá také, že ta, která budou lidé hodnotit jako lepší (v jeho názvosloví "vyšší"), budou více intelektuální a specificky lidská, kdežto horší potěšení ("nižší") budou více animální. Pro Milla, narozdíl od Benthama, tedy nehraje roli jen kvantita – záleží i na kvalitě našeho štěstí, a proto by nikdo nevolit život prasete nad životem člověka.

Taková je tedy morální teorie podle Johna Stuarta Milla. Je založena na představě, že by vaše rozhodnutí měla být motivována tím, co přinese ty nejpozitivnější důsledky, tedy co největší štěstí co největšímu počtu lidí, a proto od vás očekává, že občas obětujete své vlastní dobro pro dobro většiny. Proto ti nejzarytější současní následovníci Johna Stuarta Milla jako Peter Singer, profesor filosofie na Princetonu, odvádějí celý život část platu charitě. Jsou zkrátka toho názoru, že někdo, kdo je v horší finanční situaci než oni sami, bude z peněz benefitovat více a že je tedy jejich morální povinností poskytnout tyto prostředky jiným, ať už je osobně znají nebo ne, ať už nesou díl odpovědnosti za jejich utrpení nebo za jejich nuznou situaci nemohou.

Mimochodem o Millovi jsem napsala jeden článek před čtyřmi lety, takže chcete-li i o utilitarismu nebo Millových politických názorech přečíst více, případně chcete-li dozvědět se něco o Millově životě o tom, jak ho ovlivnila utilitaristická výchova jeho otce, odkážu vás sem.

- - -

Několik nedůležitých slov na závěr:

Neodpustím si malé srovnání některých bodů.

Pokud porovnáte jednotlivé morální teorie, zjistíte, že Aristoteles klade při posuzování morálního jednání největší důraz na charakter osoby, která musí být racionální a jednat v souladu s ctnostmi, Kanta zajímá motivace, která má vycházet z motivu povinnosti, a Mill jako nejdůležitější stanovuje čin, který musí vést k pozitivním důsledkům.

Rozdíl můžeme vidět také v chápání racionálních schopností člověka u Aristotela a Kanta. Aristoteles zkoumá dobro z lidského pohledu a věří, že je racionalita specifická pro lidské bytosti; Kant se nejdříve zabývá vztahem mezi racionalitou a etikou a teprve na samotném konci svého díla se dostává k tomu, že lidé jsou racionální bytosti a že jsou tedy svázání principy, které zmínil dříve. Z toho také vyplývá, že Kant – narozdíl od Aristotela – nevidí racionalitu jako schopnost, kterou najdeme pouze u lidí, a naopak tvrdí, že jeho dílo platí i pro jakékoliv jiné bytosti, které racionální jsou.

Když u racionality ještě zůstaneme, můžeme si všimnout rozporu mezi racionalismem a empirismem u Kanta a Milla. Kant staví svou teorii na a priori základech a vyznává jako nejdůležitější rozum; Mill předpokládá, že morální teorie by měla být založena na a posteriori tvrzeních, a spoléhá se tedy primárně na pozorování světa. Zatímco pro Kanta je tedy typická snaha být naprosto neovlivněn phenomenálním světem, Mill argumentuje, že morální jednání by mělo odrážet to, co si lidé reálně přejí.

A když už se dostáváme ke štěstí, všimněte si, že ačkoliv Aristoteles i Mill považují štěstí za nezbytnou součást morálního jednání, jejich definice toho, co štěstí je, se značně liší. Aristoteles při posuzování toho, kdo je šťastný, vychází spíše z charakteru osoby, když štěstí přímo spojuje s racionalitou a ctnostmi. Millův koncept štěstí naopak mnohem spíše než individuální postoj odráží externí situaci a to, co se člověku stalo. S nadsázkou lze tedy říct, že v případě Aristotela můžete celý život emocionálně trpět (mohou vám zabít rodinu a přátele, můžete si projít sérií neúspěchů), a přesto bude váš život v konečném důsledku kvůli vašemu přístupu šťastný. Millova představa štěstí je naopak bližší tomu, jak mu rozumíme dnes. Být šťastný znamená těšit se z nějakého momentálního stavu způsobeného něčím pozitivním, co se odehrálo v našem životě.

Londýnská divadla, která stojí za to navštívit

Britskou divadelní scénu mám ráda. Jen za poslední čtyři roky jsem nasbírala program k 38 rozdílným londýnským produkcím, přičemž vezmeme-li v úvahu, že některé hry mi jedenkrát vidět nestačilo a k řadě jsem si nic na památku nepořizovala, bude počet amatérských a profesionálních představení, na které jsem za ono časové období zašla, toto číslo pravděpodobně výrazně převyšovat. Doufám proto, že nejsem úplně mimo, když si myslím, že mám alespoň trochu přehled o tom, kam stojí za to jít.

Dala jsem tedy dohromady krátký seznam mých nejoblíbenějších divadel. Ne konkrétních produkcí, ale jednodnoduše budov, kam se ráda vracím, pokud v jejich programu najdu něco zajímavého. Nenajdete na něm tedy jediné divadlo v tradičním West Endu, kam míří většina cizinců, kteří do Londýna kvůli kultuře jednou za čas zavítají – West End* je sice asi tou nejlepší volbou, pokud chcete vidět nějaký ten světoznámý muzikál (hrají se tu například Les MisérablesPhantom of the OperaBook of Mormon) nebo slavné herce (seznam lidí, které jsem na West Endu viděla já zahrnuje jména jako Judi Dench, Emma Thompson, Philip Quast, Jude Law, Bill Nighy a Carrey Mulligan), jenže je taky vysoce neosobní a drahý. Proto v případě hraných představení preferuju spíš divadla, která jsou interaktivní a svá, kde nejste jen jedním z dvou tisíc diváků, kde nezaplatíte za dobré místo šedesát liber.

Tady je tedy několik londýnských divadel, která jsem navštívila a která mám nesmírně ráda.**


6. Hampstead Theatre

Oficiální stránky: hampsteadtheatre.com
Kapacita: 328 míst
Cena vstupenek: £10 až £35 (hlavní scéna)

Když si projdete program Hampstead Theatre, s největší pravděpodobností usoudíte, že o existenci většiny z jimi uváděných her jste doposud nevěděli. Hampstead totiž nehraje světoznámé autory jako je William Shakespeare nebo Anton Pavlovič Čechov nebo Arthur Miller, ale snaží se dát prostor novým textům. Někdy jsou to hry, které získaly Pulitzerovu cenu, ale ještě nejsou moc profláklé (Rabbit Hole), někdy hry, které si v zahraničí odbyly svou premiéru, ale v Británii je ještě nikdo neuvedl (The Seminar), někdy zcela originální hry, které před rokem někdo napsal a rozhodl se je divadlu nabídnout (The Moderate Soprano).

Ať už vyhraje jakákoliv z možností, Hampstead dokáže téměř každou produkci proměnit v něco zajímavého a dobře koukatelného. Mezinárodně proslavené tváře tu na jevišti sice neuvidíte, ale třeba takový Roger Allam, který je se svými třemi Olivier Awards (obdoba české Thálie) jedním z nejlepších britských divadelních herců současnosti, tu za poslední dva roky vystupoval dvakrát a geniální Simon Russell Beale, který se dvěma Olivier Awards Rogerovi zdatně konkuruje, si tu hlavní roli na podzim střihl také.

Chcete-li tedy vidět nějakou novou hru v podání výborných, byť filmem téměř nedotčených herců a nevadí-li vám tradičnější pojetí, ve kterém herci neprobíhají mezi diváky, je hlavní scéna Hampstead Theatre jasnou volbou. (Pro více experimentální dílka zkuste jejich druhou scénu.) Případně máte-li v šuplíku nějakou hru, která za to stojí, rozhodně ji neváhejte Hampsteadu poslat. Možná se stanete jedním z autorů, které Hampstead Theatre poprvé uvedlo a jejichž hry následně posbíraly řadu cen a přesunuly se na West End.



5. The Young Vic

Oficiální stránky: youngvic.org
Kapacita: 400 míst
Cena vstupenek: £10 až £35

Young Vic je jedno z těch londýnských divadel, kde si tvůrci na tradiční provedení zrovna nepotrpí a kde se slova jako "kontroverzní" nebo "moderní" považují za pochvalu, čímž tato scéna vytváří docela sympatický protipól ke všem těm uniformním westendovským produkcím. Řada her, které Young Vic do programu zařazuje, se snaží diváka donutit přemýšlet nebo v něm alespoň vyvolat nějaké emoce, tudíž se vám jen málokdy stane, že byste hned po odchodu zapomněli, že jste na nějakém představení vůbec byli. A snad i proto tu v posledních letech vystupovali lidé jako Patrick Stewart, Michael Sheen, Rory Kinnear.

Pokud máte zkrátka rádi hry, které ve vás něco zanechají, kde umí režiséři dobře využívat prostor a kde budete hercům téměř na dosah ruky, určitě Young Vic vyzkoušejte. Pokud je vám bližší tradičněji zaměřené Old Vic, které stojí jen sto metrů daleko, můžete do Young Vic zajít alespoň na drink. I místní bar totiž stojí za to.



4. The Old Vic

Oficiální stránka: oldvictheatre.com
Kapacita: 1067 míst
Ceny vstupenek: £10 až £90

The Old Vic Theatre může cenou vstupenek i velikostí hlediště připomínat West End, proti komerčním divadlům má ale přece jen několik výhod. Jedna z nich spočívá v jeho dlouhé a úspěšné historii – pod jeho střechou hráli své nejvýznamnější role ty nejznámější postavy britského divadla jako byl Laurence Olivier, John Gielgud nebo Paul Scofield, díky čemuž má současná herecká generace k Old Vic respekt a ráda na jeho scéně vystupuje. Další jeho předností je, že se tu v poslední době kladl důraz na kreativitu a komunikaci s publikem, což vedlo například k tomu, že něco přes rok bylo celé hlediště přestavené do kruhu, jak můžete vidět na dolní fotce.

A tady možná přichází malý problém. Můj obdiv k Old Vic vychází z poměrů, které tu nastavil Kevin Spacey, když byl ještě uměleckým ředitelem (více na toto téma tady). Byl to totiž primárně on, kdo stál v posledních letech za výbornými produkcemi jako byla Electra s Kirstin Scott Thomas, High SocietyClarrence Darrow nebo Richard III. (A The Crucible s Richardem Armitagem, které mě dodnes mrzí, že jsem zmeškala.) Byl to on, kdo prosadil změny, které měly diváky více vtáhnout do děje, kdo dokázal sehnat peníze na fungování divadla, aniž by žádal o státní dotace, a kdo přesvědčil řadu skvělých herců, aby tu přijali nějakou zajímavou roli. Je tedy těžké předvídat, jakým směrem se bude Old Vic ubírat nyní, když ho po 12 letech bude řídit někdo nový. Nicméně už jen ten fakt, že nový umělecký ředitel Matthew Wachus do své první sezóny zařadil Henrika Ibsena s Ralphem Fiennesem a Harolda Pintera s Timothym Spallem, mě naplňuje jistým optimismem.



3. Sam Wanamaker Playhouse

Oficiální stránky: shakespearesglobe.com
Kapacita: 340 míst
Cena vstupenek: £10 až £48 (hry a koncerty), £10 až £105 (opera)

Sam Wanamaker Playhouse patří oficiálně pod Shakespeare's Globe, je nicméně tak výjimečné, že si své vlastní místo na tomto seznamu určitě zaslouží. Toto malé divadlo, které bylo dokončeno teprve v roce 2014, je totiž tak odlišné od tradičního Globe, jak je jen možné. Globe je velké a hraje se pod širým nebem; Sam Wanamaker Playhouse je zastřešené, komorní a vrátí vás o pár století v čase. Všechna představení tu mají naprosto unikátní atmosféru – částečně proto, že jeviště má rozměry pouze 6 x 4.5 metru a diváci ho obklopují ze tří stran; částečně proto, že je celý prostor osvětlen pouze svícny a na herce je vidět stejně dobře jako na obecenstvo, což znamená, že zatímco vy sledujete se zájmem lidi na scéně, oni můžou s nemenším zájmem pozorovat vás.

Stísněnost prostoru samozřejmě ovlivňuje i výběr produkcí – Sam Wanamaker Playhouse je z mých zkušeností moc malé na to, aby se tu mohly odehrávat "tradiční" divadelní hry, takže tu dostávají nejvíc prostoru recitály doprovázené klasickou hudbou nebo minimalistická divadelní představení. A jakkoliv děsivě to může znít, je nutné říct, že když vidíte Dereka Jacobiho a jeho partnera Richarda Clifforda hrát vybrané scény z Kupce benátského, které jsou prokládány raně renesanční hudbou, když zajdete na koncert Angely Hewitt doprovázený čtením Čtyř kvartet od T. S. Eliota v podání Rogera Allama nebo když Mark Rylance hraje španělského krále ve hře Farinelli and the King, zatímco Iestyn Davies zpívá operní árie, je to magické. Sledovat ty nejtalentovanější herce a muzikanty je skvělé. Sledovat je, když stojí přímo před vámi a když jediným zdrojem světla v místnosti jsou hořící svíčky ze včelího vosku, je úchvatné.

Zkrátka a dobře Sam Wanamaker Playhouse je možná nejintimnější, nejkouzelnější divadlo, v jakém jsem za svůj život byla. A kdyby nemělo tak nepohodlná místa k sezení, bylo by prakticky dokonalé.



2. Donmar Warehouse

Oficiální stránka: donmarwarehouse.com
Kapacita: 250 míst
Ceny vstupenek: £10 až £40

Donmar Warehouse je takový newestendovský klenot ukrytý v srdci West Endu. Svým způsobem je to jedno z nejexkluzivnějších divadel v Londýně – zatímco dává dohromady jednu úspěšnou produkci za druhou a obsazuje do hlavních rolí Iana McKellena a Dereka Jacobiho a Ewana McGregora a Simona Russella Beala, nabízí na každé představení jen 250 lístků, což znamená, že prakticky všechny hry jsou vyprodány týdny před premiérou.

Nevím, jak se Donmaru daří vše financovat, vezmeme-li v úvahu, že je menší a levnější než jakékoliv divadlo v okolí, nicméně nedostatek prostředků z jejich produkcí nikdy cítit nebudete. Jeviště je vždy unikátně přestavěno pro vybranou hru, takže když porovnáváte mininalistického Krále Leara s "grafiti" Coriolanem a toho zas s noirovým City of Angels (ano, Donmar dokázal skrz nasvícení, make up a kostýmy vytvořit iluzi černobílého filmu ze 40. let), pomalu byste nehádali, že se tohle vše skutečně hrálo na jednom a tom samém místě.

Donmar je zkrátka netradiční. Jiný. Jeho producenti se nebojí kombinovat v programu velmi rozlišné složky, takže tu můžete vidět stejně tak jazzový muzikál jako drama odrážející reálné volby do britského parlamentu, stejně tak frašku plnou mužů v ženských šatech jako nějakou Shakespearovu historickou hru. Režiséři si tu s radostí vystřelí z diváků třeba tím, že si patnácti vteřinové cameo střihne každý večer nějaká jiná známá osobnost, takže vy cestou domů váháte, jestli ten člověk, který na konci představení přišel říct jednu větu, byl fakt Jude Law. A herci se tu nebojí pohybovat mezi diváky, takže se vám může stát, že Tom Hiddleston bude Coriolana hrát přímo vedle vás.



1. Shakespeare's Globe

Oficiální stránky: shakespearesglobe.com
Kapacita: 1557 míst (857 k sezení a 700 na stání)
Cena vstupenek: £5 až £45

Pokud mě znáte, tak asi víte, že jsem v případě prvního místa ani nemohla volit jinak. The Globe se totiž za poslední roky stalo mou posedlostí. Na Večer tříkrálový jsem sem zašla čtyřikrát, na Bouři třikrát, na dalších více než deset her minimálně jednou. Dospěla jsem do fáze, kdy mě začali poznávat herci (ahoj, Marku Rylanci) a kdy jsem si mezi podobnými divadelními fanatiky našla i několik nových přátel.

The Globe je totiž interaktivní a zábavné. Můžu-li vám něco doporučit, kupte si ten nejlevnější lístek na stání za £5, přineste si knížku a kafe a posaďte se devadesát minut před začátkem představení do fronty, která se někdy v té době začne tvořit u vstupní brány. Budete tak jeden z prvních lidí, který bude do Globe vpuštěn, což znamená, že budete moci s klidem zaujmout první řadu přímo u jeviště. Budete se o něj moci v průběhu hry opírat, což je celkem fajn, když máte stát tři hodiny na místě, budete mít lepší výhled než ti, kteří zaplatili za lístek na sezení 9x více a budete (možná) zapojeni do hry. Může se vám jako mně třeba stát, že na vás někdo vylije vodu, že se s vámi postavy začnou bavit, že se vaše hlava stane názornou pomůckou na ukázku toho, jak se má správně rozštěpit lebka, nebo že některá z postav osloví publikum slovy: "Fellow kings," aby následně ukázala na vás a dodala: "No, not you."

Shakeaspeare's Globe zkrátka není turistickou atrakcí, kam se půjdete podívat jednou za život, ale naprosto plnohodnotným divadlem, které je svým pojetím věrnější Shakespearově době než jakákoliv westendovská produkce. Má krásné kostýmy, zapojuje do hry obecenstvo, bývá velmi vtipné, prokládá představení hudbou a tancem. A proto za návštěvu jednoznačně stojí.


- - -

* West End označuje komerční, viktoriánská divadla, která se nacházejí především v oblasti kolem Leicester Square. Tato divadla vlastní soukromé osoby a ty pochopitelně chtějí, aby divadlo co nejvíc vydělávalo. Což zaprvé znamená, že lístky jsou tu vždy drahé (problém č. 1), a zadruhé, že primární zájem producentů je vyprodané hlediště (problém č. 2). Vysoké návštěvnosti se totiž nejlépe dosahuje přes byznys, a ne uměleckou kreativitu. Proč být průkopníkem nového stylu, když je zkrátka mnohem jistější jít po vzoru hollywoodských blockbusterů a učinit představení velkolepá, působivá a zajímavá pro co největší skupinu diváků.

Protipól k West Endu znázorňuje Off West End, což název používající se pro profesionální londýnská divadla, která jsou nekomerční. Peníze, které tato divadla vydělají, nejdou do kapsy majitelů nebo akcionářů, ale vráží se zpět do divadla. Protože Off West End jsou divadla nevýdělečná, mají právo zažádat si o státní dotace, což v důsledku znamená, že jsou jejich umělečtí ředitelé často odvážnější a nebojí se při sestavování programu mírně riskovat. Dovolí si uvést experimentální představení, nové hry neznámých autorů, produkce, které jsou tak osobité, že mají stejně tak šanci propadnout jako stát se trhákem. (Přičemž dojde-li k tomu druhému, často na ně na konci sezóny koupí práva nějaké divadlo na West Endu a ony se přesunou i s veškerým obsazením tam.)

** Jedno z divadel, které na tomto seznamu chybí a nejspíš by nemělo, je londýnské National Theatre. Pravda je nicméně taková, že jsem v National zatím nic neviděla. Tenhle seznam se tedy zatím musí obejít bez něj.

Paul Kagame prezidentem na doživotí – a možná to odnese Rwanda


Když jsme v březnu 2015 pobývali ve Rwandě, ozvala se nám nečekaně kancelář prezidenta Paula Kagameho s tím, že by se s námi rwandský prezident chtěl setkat. Předpokládali jsme, že mu v jeho rezidenci jen potřeseme rukou a budeme zas vykázáni do reality, Paul Kagame však onoho úterního odpoledne trval na tom, že máme zůstat, jak dlouho jen budeme chtít, a že bude rád, když se ho zeptáme na cokoliv, co nás zajímá. Netrvalo to dlouho a někdo nadhodil diskutovanou změnu ústavy.

Abyste tomu rozuměli, Paulu Kagamemu mělo v roce 2017 končit druhé funkční období, přičemž podle rwandské ústavy mohl být jedinec zvolen prezidentem maximálně dvakrát. Znamenalo to tedy, že by si Rwanďané v nejbližších měsících museli vybrat nového prezidenta, a to se málokomu, s kým jsem v tehdy ve Rwandě bavila, líbilo. Kagame byl nesmírně populární, takže občané většinou byli toho názoru, že by bylo lepší změnit ústavu, jen aby mohl být Kagame zvolen potřetí a ve funkci setrvat.

Když tedy onoho březnového dne Paul Kagame nadhodil, ať mu klademe otázky na jakékoliv téma, bylo prakticky nemyslitelné vyhnout se právě té nejdůležitější – chtěl by změnu ústavy, aby mohl kandidovat znovu? Odpovědí nám nebylo prosté "ani" ani "ne", ale delší řeč, ve které Kagame zdůrazňoval nutnost ptát se obyvatel, zda si ho jako prezidenta vidět přejí, protože to, zda by se měla ústava měnit, nezáleží na něm, ale především na nich. Poznamenala jsem si jeho odpověď do poznámkového bloku a pod ni připsala svůj tehdejší dojem:
   což je to samé jako říct, že kandidovat bude

Představa, že by Paul Kagame zůstal v úřadu dalších několik let, se mi tehdy moc nezamlouvala a dlouho jsem přemýšlela, že bych o tom zkusila něco napsat. Mísily se ve mně dost protichůdné pocity: na jednu stranu jsem měla pocit, že důvodům, proč je Kagame tak oblíbený, rozumím lépe než většina Evropanů – byla jsem si vědoma toho, že Kagame byl jako prezident nesmírně efektivní, a dokázala jsem pochopit, že evropský pohled na to, co je správné a špatné, nemusí nutně reflektovat africké kulturní zvyklosti. Na druhou stranu mě vize prezidenta – a to prezidenta nesmírně mocného – který zůstane v úřadu přes dvacet let, trochu děsila. I lidé, kteří začali s těmi nejlepšími úmysly, mohou jednou podlehnout moci a představě, že mají právo udělat naprosto cokoliv.

Rozhodla jsem se tedy skloubit téma, která by normálně vydalo na několik článků, do jediného. Pokud se přenesete přes to, že následující text bude nejspíš poměrně dlouhý, pokusím se vám vysvětlit, proč si Paula Kagameho cením více než řada evropských a amerických komentátorů africké politiky, proč si myslím, že řada věcí, kvůli kterým se na něj v liberálních demokraciích strhla kritika, je v africkém kontextu ospravedlnitelná a proč i přesto vše docházím k závěru, že změna ústavy, ke které – jak jsem předpokládala – před měsícem došlo, je přece jen přes čáru.

Naše skupinka s prezidentem Paulem Kagamem

Nehodí se tedy asi začít ničím jiným než ukázkou toho, co Paul Kagame v posledních letech dokázal, a jaký vliv měl na Rwandu.

Bezpečnost. Kagame a lidé kolem něj jsou přímo odpovědní za to, že je dnes Rwanda jednou z nejbezpečnějších zemí Afriky. V praxi to znamená například to, že se po jejím území můžete i po západu slunce pohybovat beze strachu, že vás někdo přepadne. A znamená to i to, že hranice s Kongem jsou dostatečně chráněné na to, aby rebelské skupiny jako FDLR, které na Rwandu od 90. let útočí, pro zemi nepředstavovali prakticky žádnou hrozbu.

Soběstačnost. Paul Kagame zapříčinil, že se Rwanda postupně stává soběstačnou, ale zároveň mezinárodně angažovanou zemí. Pokud si přečtete pár prezidentových rozhovorů, zjistíte, že se klade velký důraz na "home-grown solutions" – řešení, která vycházejí z Rwandy a nespoléhají na pomoc vyspělých zemí. Konkrétní příklady? Nedlouho po genocidě převzala vláda kontrolu nad většinou bezpečnostních programů (ozbrojení, demobilizace, reintegrace), které by v jiných zemích prováděla OSN. Řada rozvojových projektů v posledních letech byla financována primárně z domácích zdrojů. A v neposlední řadě Kagame zavedl umugandu, tradici z předkoloniální doby, podle které by se měl každý, komu je mezi 18 a 65 lety, poslední sobotu v měsíci podílet na rozvoji komunity. Přes 80 % těch, kteří do této věkové kategorie patří, tak činí, díky čemuž Rwanďané ročně vybudují školy, nemocnice, domy pro chudé nebo zavlažovací systémy v hodnotě kolem $25 milionů, aniž by stát musel něco z toho platit.

Jak je však důležité podotknout, navzdory stále se zvyšující samostatnosti se Rwanda nestává zemí izolovanou od zbytku světa. Spíše naopak. Angažuje se na rozvoji East African Community, společenství pěti afrických států, které mírně připomíná Evropskou unii, a významně se podílí také na mírových misích OSN – jen na konci minulého roku sloužilo pod vlajkou OSN přes pět tisíc rwandských vojáků, čímž se Rwanda stala pátým největším přispěvatelem peacekeeperů na světě. Pro srovnání: ve stejném období vyslala Česká republika na zahraniční mise OSN vojáků dvanáct.

Rozvoj. Zahraniční pozorovatelé většinou hodnotí kladně hlavně vzdělání a zdravotnictví a činí tak naprosto oprávněně. Rwandská vláda zavedla povinnou školní docházku, která stejně jako v České republice trvá devět let, a podíváte-li se na výroční zprávy rwandského Ministerstva školství, zjistíte, že se země také docela úspěšně snaží zvýšit vzdělanost dospělého, částečně negramotného obyvatelstva. Krom toho Rwanda nabízí všem občanům zdravotní péči, díky které se délka života jen za posledních deset let prodloužila o deset let, zatímco úmrtnost dětí do pěti let klesla na polovinu. Pro jiné africké státy je povinná školní docházka a zdravotní pojištění pro všechny stále vzdálenou utopií, ve Rwandě je však součástí Vize 2020, prezidentova programu představeného v roce 2000. Podle tohoto programu se Rwanda do roku 2020 měla stát zemí, kde prakticky vymizí chudoba, kde dojde k rozvoji demokracie a kde se vláda nebude muset spoléhat na pomoc ze zahraničí. Což zase cyklicky vede k důrazu na "home-grown solutions", ke snaze pozvednout životní úroveň těch nejchudších a k úsilí zapojit ženy co nejvíce do ekonomického a politického rozvoje. Před pár dny se mi ostatně na twitteru náhodou objevil výzkum Světového ekonomického fóra, podle kterého je Rwanda jednou z genderově nejrovnějších zemí světa. V žebříčku zaujala šesté místo: za Islandem, Norskem, Finskem, Švédskem a Irskem.

Usmíření. Kagame se po genocidě snažil prosadit programy, které by lidem pomohly překonat nedůvěru a strach zakořeněný na konci občanské války. Ptát se na etnicitu jedince tedy bylo zakázáno; umuganda zas byla využita jako prostředek, jak přesvědčit lidi, aby spolupracovali s ostatními. (Troufám si tvrdit, že donutit lidi, aby se společně podíleli na rozvoji komunity a naučili se spolu vycházet, bylo pro Kagameho důležitější než jakékoliv ekonomické benefity.) V rámci politiky usmíření byly také zavedeny soudy zvané gacaca, které se měly vypořádat s více než milionem obžalovaných. Jejich velkou výhodou bylo, že narozdíl od mezinárodních tribunálů byla jejich přelíčení přístupná všem a že ti, jejichž přátelé nebo rodinní příslušníci během genocidy zemřeli, během nich hráli mnohem významnější roli – dostali možnost vypovědět před soudem svůj příběh, přičemž případný rozsudek následně odrážel to, zda se proviněný pokusil svůj zločin alespoň nějak napravit.

Stejného dne spadlo letadlo Germanwings, ale naše setkání s prezidentem se nějakým zázračným způsobem stalo hlavní informací dne a objevilo se jak ve večerním zpravodajství, tak i v tisku.

Afričtí prezidenti mají větší moc než ti evropští, a tak zatímco Miloš Zeman může způsobovat kontroverze maximálně svými projevy a nepříliš významnými činy jako je nejmenování profesorů nebo nepovolení studentům vstup k památníku, Paul Kagame jakožto vedoucí představitel jediné rwandské politické strany zemi de facto řídí. On rozhoduje, kam se země bude ubírat, na jaké projekty půjdou peníze, jakými způsoby Rwanda svých cílů dosáhne. On je ten, kdo má největší podíl na tom, že se Rwanda za posledních dvacet let dostala tak daleko, a ne nadarmo tedy bývá nazýván jedním z nejefektivnějších prezidentů na světě. To však není jediný důvod, proč jsem zde jím prosazované programy vypisovala. Chtěla jsem, abyste si z toho výčtu odnesli i něco jiného – to, že africké tradice jsou odlišné než ty evropské a že posuzovat Rwandu z českého, britského nebo amerického úhlu pohledu nemusí být vždy správné.

Zaprvé evropské a africké chápání konceptů se liší. Vezměme v úvahu například spravedlnost. My jakožto občané demokratických zřízení věříme, že spravedlnost spočívá v zajištění nestrannosti a v úměrnosti mezi zločinem a trestem; subsaharská Afrika vnímá spravedlnost ve smyslu nápravy škody. Pro Rwanďany je tedy důležité, aby se zločinec pokusil svůj čin nějak napravit, aby se oběť dokázala s tím, co se stalo, nějak smířit, a aby se komunita navzdory rozporům, které se tu v důsledku onoho činu mohly objevovat, dokázala znovu stmelit. Západ tedy mohl kritizovat gacacu za to, se obžalovaným nedostalo nezávislé právní pomoci a že soudci neměli dostatečné vzdělání, upřímně si ale myslím, že tyto lokální soudy vycházející z kulturní tradice udělaly pro nastolení míru mnohem více, než by kdy zmohl jakýkoliv nezávislý, mezinárodní tribunál. (Nehledě na to, že byly mnohem rychlejší a dokázaly za několik let vynést více než milion rozsudků, což by žádné západní soudnictví nezvládlo.)

Zadruhé evropská společnost je více individualistická a liberální, africká více komunitaristická. Zatímco my věříme, že nejdůležitější je vždy chránit jednotlivce, podle afrických názorů jsou zákony, kde přínos společnosti trumfuje zájmy jednotlivce, legitimní. Kdekoliv v Evropě by tedy byl částečně povinný program jako umuganda – povinný z toho hlediska, že všichni, kteří jsou spatřeni venku, se musí zapojit, nepovinný z toho hlediska, že zůstanete-li doma, nikdo vás k ničemu nutit nebude – nejspíš soudně napadnutelný, ve Rwandě nicméně téměř nikoho ani nenapadne, že by na zákonu, podle kterého se máte bez nároku na jakoukoliv odměnu podílet na rozvoji komunity, vůbec mohlo být něco špatného.

Zatřetí, a tady se budu opírat trochu o morální filosofii, pokud Evropa je vyznavačem kantovské deontologie, pak Rwanda zastává millovský konsekvencialismus. Zatímco naše společnost zkrátka stojí na přesně definovaných zákonech, které určují, co člověk za žádných okolností nesmí udělat, Rwanďané věří, že je potřeba hledět na to, co bude pro zemi nejlepší – co povede k pozitivním důsledkům. To, co by vás tedy v Evropě nebo Spojených státech mohlo přivést do vězení, jelikož je to protizákonné, může být v Africe přehlédnuto, pokud je to ve veřejném zájmu.

I proto ostatně Paul Kagame a jeho Rwandská vlastenecká fronta (anglicky: Rwandan Patriotic Front, zkratka RPF) nikdy nestanuli před soudem. Všeobecně se sice ví, že i oni se během genocidy dopustili nějakých válečných zločinů, s ohledem na to, že v porovnání s genocidní vládou byly jejich prohřešky minimální a že pro Rwandu byla důležitější poválečná rekonstrukce státu, kterou nemohl vést prakticky nikdo jiný než RPF, jim nicméně bylo, mírně řečeno, odpuštěno. Zase a znovu je to něco, co nám z evropského pohledu může připadat špatné, nicméně aniž bych se snažila cokoliv, co Kagameho lidé udělali nebo neudělali, ospravedlnit, je onen pohled, že důležitější je vybudovat stabilní stát než tahat jeho představitele po mezinárodních tribunálech, alespoň částečně pochopitelný. Nemusí se nám líbit, ale věříme-li, že je potřeba dívat se do budoucnosti spíše než do minulosti, dává smysl.

Což nás přivádí zpět k ústavní změně, kterou jsem zmiňovala v úvodu článku.

18. prosince 2015 dostali občané Rwandy příležitost, aby v referendu vyjádřili svůj názor na to, zda by se měl ústavní článek 101, článek, podle kterého může být jedinec zvolen maximálně dvakrát za život, změnit. Přes 98 % těch, kteří k referendu dorazili, zaškrtlo možnost "ano" a omezení počtu volebních období tak bylo zrušeno. Paul Kagame dostal možnost kandidovat potřetí. Počtvrté. Popáté.

Z evropského úhlu pohledu je něco takového samozřejmě neospravedlnitelné. Navzdory tomu, že jsem v posledních dnech často slyšela, že i Američané několikrát změnili svou ústavu a že tedy to, k čemu došlo ve Rwandě, není ničím výjimečné, zastávám názor, že se zrušení limitu z článku 101 se změnami americké ústavy nedá porovnávat. Žádný z oněch dvaceti sedmi dodatků, které jsou dnes součástí Ústavy Spojených států, nebyl prosazen proto, aby z nich benefitoval určitý člověk. Jednalo se o klauzule, které vyjadřovaly, že člověk nesmí být diskriminován na základě svého náboženství, pohlaví nebo barvy kůže, případně o dodatky omezující pravomoci veřejných činitelů. Rwanda se vydala přesně opačným směrem a namísto zajištění větší rovnoprávnosti občanů nebo a přijetí opatření, která by zabránila zneužití státní moci, jde cestou, kdy svou ústavu změní čistě proto, aby jednomu konkrétnímu člověku dovolila svou moc ještě navýšit.

Co je však pro Rwandu horší, myslím si, že změna ústavy neuspěje ani z jejich konsekvencialistického přístupu. Rwanda už není v období poválečného přechodu, kdy jde především o stabilizaci země a kdy si vláda porušení principů může dovolit. Je ve fázi, kdy se snaží naplnit program Vize 2020, program, v jehož textu stojí, že vláda státu má být charakterizovatelná "svou zodpovědností, transparentností a efektivitou" a že bude "respektovat demokratické struktury a procesy."

A pokud chcete být demokratickou zemí, nemůžete demokratickou strukturu podrývat tím, že jedinci dáte do rukou prostředky, jak se stát diktátorem.

Nechci rozhodně tvrdit, že Paul Kagame je tím typem člověka, který by měl moci podlehnout. Přiznávám, že si ho do jisté míry vážím a že bych ho jako svého prezidenta respektovala více než toho, který momentálně zasedá na Pražském hradě. Subsaharská Afrika ale bohužel disponuje až mnoha příklady prezidentů, kteří svého dlouhodobého setrvání v úřadu začali v průběhu let stále více zneužívat. Robert Mugabe v Zimbabwe. Paul Biya v Kamerunu. Charles Taylor v Libérii.

Omezení maximálního počtu funkčních období nebylo v demokratických zemích rozhodně přijato náhodou. Už Benjamin Franklin tvrdil, že politikům prospěje, když ví, že se jednou budou muset vrátit do společnosti a stát se zase řadovými občany. Čím déle má člověk moc ve svých rukou, tím více je odloučený od života běžného obyvatelstva a tím snazší je pro něj uzurpovat si moc a potlačovat mínění druhé strany. Přičemž u afrických prezidentů, kteří jsou již sami o sobě mnohem mocnější než jejich evropští kolegové, je tento fakt ještě výraznější a tím pádem i nebezpečnější.

I proto by podle mě Paul Kagame udělal nejlépe, kdyby se navzdory výsledkům referenda rozhodl v roce 2017 nekandidovat.

Před několika dny bohužel oznámil, že se třetího funkčního období dosáhnout pokusí.