Kupec benátský (Shakespeare's Globe, 2016)

Jedna z věcí, kterou asi nikdy zcela nepochopím, je, proč se Shakespearův Kupec benátský řadí mezi komedie, když si tragičností Shylockův příběh nijak nezadá s Hamletem, Králem Learem nebo Othellem


Pro ty z vás, kteří slyšeli jméno této hry jen v hodinách literatury, něco k ději: Kupec benátský je příběhem náboženské nenávisti z Itálie 16. století. Vše začíná v momentu, kdy mladý Bessanio poprosí svého kamaráda Antonia o finanční pomoc, aby se mohl ucházet o ruku bohaté Porcie. Antonio je teoreticky dostatečně bohatý na to, aby mohl Bessania bez problémů založit, jelikož však jeho majetek v oněch dnech putuje na obchodních lodích do vzdálených koutů světa, jeho peníze se vrátí do Benátek až za několik týdnů. Aby nenechal svého přítele čekat tak dlouho, navrhne, že si vezme úvěr od lichváře Shylocka, ke kterému ani jeden z mužů nechová žádnou úctu. Důvod? Antonio a Bessanio jsou křesťani; Shylock je žid.

Shylock je návštěvou Bessania a Antonia překvapen a neodpustí si vmést Antoniovi do tváře, jak paradoxní je, že by mu měl peníze půjčovat zrovna on, když ho Antonio celý život urážel. Antonio mu odpoví, že půjčka na jejich vztahu nic nezmění a že si přeje, aby mu dal Shylock úvěr, který by nabídl nejhoršímu nepříteli. Shylock tedy navrhne, že si v případě nezaplacení částky do tří měsíců bude moci vyříznout z Antoniova těla libru masa, a Antonio, který si je tak jistý, že jeho majetek doputuje z cest již mnohem dříve, na nabídku přistoupí. Bessanio tedy získá 3000 dukátů, které potřebuje, aby se mohl vydat za Porcií, a po jistých drobných útrapách se s ní zasnoubí.

Jenže Antonio se dostane do problémů: jeho lodě ztroskotají a on rázem není schopen splatit Shylockovi peníze zpět ve stanoveném čase. Když se na ulici na Shylocka oboří Antoniovi přátelé, kteří nechápou, proč Shylock trvá na podmínkách zmíněných ve smlouvě, odpoví jim Shylock monologem, který je nejen nejznámějším momentem díla, ale i jedním z nejlépe napsaných proslovů, jaké v Shakespearových hrách lze nalézt:

He hath disgraced me, and
hindered me half a million; laughed at my losses,
mocked at my gains, scorned my nation, thwarted my
bargains, cooled my friends, heated mine
enemies; and what's his reason? I am a Jew. Hath
not a Jew eyes? hath not a Jew hands, organs,
dimensions, senses, affections, passions? fed with
the same food, hurt with the same weapons, subject
to the same diseases, healed by the same means,
warmed and cooled by the same winter and summer, as
a Christian is? If you prick us, do we not bleed?
if you tickle us, do we not laugh? if you poison
us, do we not die? and if you wrong us, shall we not
revenge? If we are like you in the rest, we will
resemble you in that. If a Jew wrong a Christian,
what is his humility? Revenge. If a Christian
wrong a Jew, what should his sufferance be by
Christian example? Why, revenge. The villany you
teach me, I will execute, and it shall go hard but I
will better the instruction.

Jelikož je Shylock odhodlaný pomstít se za příkoří, kterých se proti němu Antonio a jeho přátelé dopustili, doputuje celý případ až k soudu, který je předem zmanipulovaný v Antoniův prospěch. Roli nezávislého soudce totiž zaujme Porcie rozhodnutá učinit cokoliv, aby Antonia, blízkého přítele svého nastávajícího manžela, zachránila. Když tedy zjistí, že Shylock nemá zájem o finanční kompenzaci, rozhodne, že židovský lichvář má na svou libru masa nárok pouze za předpokladu, že při jejím vyříznutí z Antoniova těla neprolije žádnou krev. Shylock si je samozřejmě vědom, že takový požadavek dodržet nelze, a v nastalé situaci tak dospěje k závěru, že nejsnazší bude Antoniovi prostě půjčku prominout a pokračovat ve svém životě. Jenže Porcie ještě neskončila: Jelikož Shylock se podle ní provinil tím, že usiloval o křesťanský život, musí on sám stanout před soudem. Shylockovým trestem za vymáhání smlouvy, kterou s ním Antonio zcela dobrovolně podepsal a ještě ho ke stanovení tvrdých podmínek vybízel, se stane ztráta veškerého majetku a nucené konvertování na křesťanství. Jak velmi vtipné.

Antonio (Dominic Mafham) během závěrečného soudu

Kupec benátský může být pro někoho příběhem lásky mezi Bessaniem a Porcií, případně mezi Antoniem a Bessaniem (všechny adaptace hry, které jsem zatím viděla, mě nabádaly věřit, že Antonio je gay). Jak je však zjevné již z mého vysoce subjektivního popisu hry, pro mě zápletka točící ke kolem Bessaniovy cesty za jeho vyvolenou nebo vztahu mezi dvěma muži vždy stála až na samém okraji zájmu. V Kupci benátském totiž vidím příběh muže, který je ostatními šikanován a nakonec přijde o veškerou lidskou důstojnost. Snad i proto mi sedělo podání Shakespeare's Globe, které přidáním dvou scén, jež v původní hře nenajdeme, ze Shylocka bezostyšně učinilo centrální postavu celého příběhu. Zatímco dle Shakespeara má tedy hra začínat rozmluvami mezi Antoniem a jeho přáteli, režisér Jonathan Munby si před ně dovolil přidat scénu z benátského karnevalu, během něhož postavy v maskách tyranizují procházejícího Shylocka. A zatímco originální text končí vyznáním lásky mezi Porcií a Bessaniem, v produkci Shakespeare's Globe po něm nastává ještě scéna, ke které musí zákonitě dojít, ale Shakespeare ji už divákům nepředkládá: nedobrovolný křest, který Shylocka i jeho dceru poznamená až do konce života.

To byl totiž další aspekt Kupce benátského, který jindy zůstává opomíjen: Shylockova dcera Jessica má ve většině adaptací pouze nevýraznou vedlejší roli a její jediné zapojení do děje spočívá v tom, že navzdory nesouhlasu svého otce konvertuje ke křesťanství. Jonathan Munby však v její postavě dokázal najít neuvěřitelnou lidskost, když během závěrečné scény zdůraznil, že náboženský rozpor mezi dcerou a otcem nemusí zákonitě vést k přetržení rodinného a emocionálního pouta. Zatímco ostatní postavy tedy bezcitně sledovaly Shylockův křest, zdrcená Jessica zpívala v poslední scéně hry židovskou píseň v hebrejštině, čímž – bez jakéhokoliv přehánění – rozbrečela hned několik lidí, kteří poblíž mě stáli v první řadě pod jevištěm.

Navzdory tomu, že Kupec benátský v podání Shakespeare's Globe zůstal pořád velmi vtipný (největšího smíchu se dočkal Christopher Logan jako Princ Aragonský a neznámý divák, kterého v jiné scéně Lancelot Gobbo vytáhl na jeviště, aby se ukázalo, že nemluví anglicky), nejdůležitějším komponentem děje stále zůstával smutek, bolest a utrpení. Ponižování, které v Shakespearově hře Shylock pouze slovně zmiňuje, se v Munbyho adaptaci dočkalo přímého ztvárnění, díky čemuž podle mě více zasáhlo publikum – ona je totiž jedna věc, když Shylock popisuje, jak se k němu Antonio se svými přáteli v minulosti zachoval, a něco úplně jiného, když v průběhu celé hry sledujete, jak se Shylockovi Antonio vysmívá, uráží ho, plive na něj a sráží ho k zemi. Když pak po tříhodinové lekci šikany dorazíte až do momentu, kdy jeden z Antoniových přátel strhne Shylockovi pokrývku z hlavy a završí tak jeho naprostou degradaci, cítíte takovou nespravedlnost, že byste na místě nejradši konvertovali k judaismu a vyskočili na pódium, abyste mohli Shylocka bránit.

Velkou zásluhu na působivosti celé adaptace nese již mnohokrát zmíněný Jonathan Munby, kterého si cením i za zajímavý nápad proložit hru dialogy v hebrejštině a italštině, a samozřejmě také herecké obsazení, jemuž jednoznačně vévodí Jonathan Pryce. Pryce, kterého mají mnozí zafixovaného z Game of Thrones (zatímco já si z jakéhosi pofidérního důvodu vybavuju primárně jeho roli v muzikálu De-Lovely a na to, že hrál High Sparrowa, mě musela Bára během přestávky upozornit), dodal Shylockovi tolik lidskosti a hrdosti, že potupa, jaké od ostatních čelil, působila o to bolestněji. Dominic Mafham dokázal v roli Antonia sympaticky balancovat mezi maskou obchodníka, který k Bessaniovi cítí něco víc než jen přátelství, a přesto vše je ochoten podpořit jeho vztah s Porcií, a muže, který Shylockem opovrhuje natolik, že vůči němu není schopen sebemenší empatie. Největším překvapením však pro mě byl výkon herečky, která ztvárnila Shylockovu dceru a která, jak jsem po představení zjistila, se jmenuje Phoebe Pryce a je tedy skutečnou dcerou Jonathana Pryce. Dnešním dnem ji oficiálně zařazuji na seznam svých hereckých objevů ze Shakespeare's Globe, na němž dostává čestné místo po boku Colina Morgana a Jamieho Parkera.

Jessica (Phoebe Pryce) a Shylock (Jonathan Pryce)

Speciální a vysoce neočekávané poděkování pak patří zaměstnanci Shakespeare's Globe, který mě během přestávky oslovil, aby se mě zeptal, jestli nejsem náhodou z České republiky. Jak se ukázalo, četl něco z toho, co jsem v minulosti někde jinde psala, a poznal mě podle fotky. V šoku jsem se ho nezeptala ani na jméno, ale musím říct, že je celkem hezké, když zjistíte, že něco z toho, co jste někde napsali, někdo četl.

Hra: Kupec benátský (The Merchant of Venice)
Autor: William Shakespeare
Režie: Jonathan Munby
Divadlo: Shakespeare's Globe, Londýn
Hrají: Jonathan Pryce (Shylock), Dominic Mafham (Antonio), Dan Fredenburgh (Bessanio), Rachel Pickup (Porcie), Jolyon Coy (Graciano), Phoebe Pryce (Jessica) a další
Viděné představení: 7. října 2016

Co se mi vybaví, když se řekne St Andrews

Je to něco přes rok, co jsem se odstěhovala ze St Andrews. Tady je tedy pár věcí, které se mi vybaví, když dnes někdo zmíní název tohoto skotského města. A k tomu pár fotek, které jsem tehdy vyfotila.


Prvních šest měsíců jste neustále ztracení

Zatímco v normálním městě běžná adresa obsahuje ulici a číslo popisné, St Andrews je zjevně moc nóbl na to, aby lokální rezidenti nebo zaměstnanci univerzity přidělovali domům čísla, takže řada budov namísto nich nese jméno. Studujete-li tedy mezinárodní vztahy, může adresa místa, kde máte semináře, znít třeba "Arts Building, The Scores". Což o to, ulice The Scores měří asi kilometr, takže projdete-li ji z jednoho konce na druhý a budete-li se dívat na plaketu každého domu, který cestou minete, na hledanou Arts Building nakonec narazíte. Některé adresy však neobsahují ani ulici. Když se tedy máte dostavit do "Lower College Hall" nebo "North Haugh", brzy zjistíte, že bez mapy ze studentského centra nebo Google Maps se neobejdete.

Pravá legrace nicméně začíná teprve v momentu, kdy míříte na akci pořádanou v budově, kterou nenajdete v žádné mapě. Dodnes si vzpomínám na večer, kdy jsme se v šesti rozhodli zajít na ceilidh, populární skotský tanec, který se měl konat v jakémsi kostele. Jelikož Google nedokázal danou budovu lokalizovat, na univerzitní mapě uvedená nebyla a studentské centrum bylo toho večera uzavřené, nezbylo nám nic jiného než dobývat se do každého kostela, na který jsme narazili. Na moment, kdy jsme se do jednoho nadšeně vřítili, protože jsme zevnitř slyšeli hudbu, načež jsme se ocitli na akci, která připomínala soukromou templářskou párty (ano, všichni měli tuniky, meče a za svitu svíček zpívali jakýsi chorál), asi nikdy nezapomenu. Správný kostel, který nakonec ani nebyl kostelem, nám trvalo najít asi čtyřicet minut, během nichž polovina naší skupiny pátrací akci vzdala, zatímco my vytrvalí jsme na pozvánce uvedenou ulici prošli třikrát tam a zase zpátky.


The poshest town you've visited

Když mě na východním pobřeží Skotska poprvé navštívil Ross, jeden z prvních dojmů, které se mi jal sdělit, byl, že St Andrews je pravděpodobně nejvíce "posh" město, jaké kdy navštívil. Přídavné jméno "posh", které podle mě v češtině nemá uspokojivý ekvivalent, vyjadřuje charakteristiku spjatou s nejvyšší sociální třídou – bohatství, luxus, elegance, exkluzivita, ale i způsob vystupování nebo styl vyjadřování. Představte si typického anglického aristokrata – přízvuk, s jakým mluví, bude posh; oblečení, které nosí, bude posh; aktivity, kterým se bude věnovat ve volném čase, budou posh; rezidence, kde bude bydlet, bude posh.

Označit St Andrews jako "posh" je samozřejmě stereotyp, ve Velké Británii najdete ale asi jen málo vysokých škol, které by sídlily v podobně exkluzivní lokalitě a které by pořádaly tolik plesů a večeří, na něž si máte obléct smoking nebo večerní šaty. A i když vás nikdo nebude mít za outsidera, pokud nerozumíte drahým vínům a netrávíte jarní prázdniny na Venice Beach, je pravděpodobné, že vás místní styl života alespoň lehce poznamená.


Což nás vede k dalšímu bodu...


Golf je vlastně docela fajn

Ano, i já jsem golf považovala za snobský sport a nikdy bych si nepomyslela, že si kdy pořídím golfové hole. Jenže pak jsem zjistila, že v tomto rodišti golfu, kde najdete nejstarší hřiště na světě a kde se konají ty nejvýznamnější světové turnaje jako The Open, je golf stejně rozšířenou volnočasovou aktivitou jako je třeba v České republice projížďka na kole. Hrají ho tu osmdesátiletí pánové s vybavením, které mají minimálně dvacet let, i šestileté děti, které učí odpaly jejich rodiče. Do dvou kilometrů od centra leží sedm rozdílných hřišť rozdílných obtížností, kde se zabavíte, ať už jste profesionál nebo hole držíte v ruce poprvé. Abyste tu mohli vstoupit na hřiště, nepotřebujete mít žádný uznaný handicap, žádné předchozí lekce k profesionálním trenérem, nemusíte být členem žádného klubu. (Výjimkou budiž ono proslavené Old Course, kde se hrají profesionální turnaje a kde handicap mít musíte, abyste ho "nezničili".) Hraje se tu sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce, od východu slunce až do západu.

A navíc je to na britské poměry docela levné. Za hru na tom nejmenším z místních sedmi hřišť zaplatíte v zimní sezóně jako student pouhé dvě libry, tedy méně než byste dali za kafe. A chcete-li hrát na pravidelně, můžete si snadno pořídit celoroční permanentku se svou fotografií, která vám kdykoliv umožní vstup na všechna hřiště s výjimkou Old Course a která se vám splatí v momentu, kdy tak šestkrát obejdete některá z těch dražších hřišť.


Moje golfová kariéra byla tedy celkem rychlá. Někdy na podzim jsem si skrz univerzitu zaplatila asi deset lekcí s trenérem a od ledna až do konce léta jsem už chodila hrát prakticky každý týden. Hodně často s Mikem, který měl dost trpělivosti na to, aby mi týden po týdnu vysvětloval, co dělám špatně; někdy sama. Ten fakt, že jsem na hřiště došla pěšky za půl hodiny a mohla jsem hrát kdykoliv bez jakéhokoliv dalšího poplatku, byl dokonalý. Když začalo pršet, mohla jsem se v polovině hry bez výčitek sebrat a jít domů. Když jsem neměla moc času, nemusela jsem hru dokončit do konce. Když mi nějaká jamka nešla, mohla jsem přijít za dva dny znova a zkusit dané hřiště ještě jednou.

Navíc jsme tehdy potkávali docela zajímavé lidi. Golf probíhá tak, že při příchodu dostanete přesně stanovený čas, kdy vaše skupina může nastoupit k odpalu na první jamce, přičemž o deset až patnáct minut později už většinou na první jamku míří skupina, co přišla po vás. V praxi to tedy vypadá tak, že hrajete-li sami, můžete snadno dohnat vícečlennou skupinu, co startovala před vámi, jelikož jí hra přece jen zabere víc času. No, a nám se jakožto dvojici tvořené jedním slušným amatérem a jedním začátečníkem, který byl schopný trefit každý keř po cestě, zase stávalo, že nás čas od času dohnal nějaký ten jednotlivec, který přišel po nás. Například britský velvyslanec, který se dobře znal s jedním naším profesorem. Autor oceněný Pulitzerovou cenou, který se zabýval extrémně zajímavou problematikou, jenže my to zjistili, až když jsme si o něm později toho dne něco přečetli na wikipedii. Sympatický poslanec za Liberální demokraty, se kterým jsme prohodili pár slov o legalizaci marihuany. 

Golf je zkrátka v St Andrews nejen krásná volnočasová aktivita, kterou můžete hrát u břehu moře na nádherných hřištích navržených před desítkami až stovkami let těmi nejlepšími architekty. Je to také způsob, jak narazit na velmi zajímavé lidi. 




Seznamte se s Hugh Grantem a Billem Murraym

Vlastně se to pojí k předchozímu bodu, ale St Andrews je velmi oblíbenou destinací všech relativně bohatých lidí, kteří hrají rádi golf. A jelikož je to město velmi, velmi malé, může se vám velmi snadno stát, že vyrazíte-li ve správný týden do některého z barů, narazíte tam třeba na Jamieho Dornana, Grega Kinnera, Hugh Granta nebo Billa Murrayho.

Ten poslední je ostatně v St Andrews legendou od té doby, co ho parta skandinávských studentů oslovila v Ma Bells těsně před zavíračkou a zeptala se ho, jestli by je nechtěl doprovodit na večírek v domě některého ze studentů. To, že souhlasil, by asi nikoho, kdo slyšel pár příběhů o tom, jak rád chodí na párty cizích lidí bez pozvání, zase tak nepřekvapilo – to, že se chopil domácích prací, chtěl jim uvařit a ještě umyl všechno špinavé nádobí, je ale cool.



V centru na vás dýchá historie

S oblibou tvrdím, že jsou jen tři důvody, které mohou člověka do St Andrews zavést: golf, univerzita a turismus. Pomineme-li totiž golfové nadšence a vysokoškolské studenty, asi málokdo by byl ochotný jet z Edinburghu dvě hodiny po okreskách, kdyby historické centrum St Andrews nebylo na pohled tak hezké.

Najdete tu například ruinu katedrály z 12. století, která měla být se svou délkou 119 metrů největší vybudovanou církevní budovou ve Skotsku. Přímo nad pláží Castle Sands zase stojí pozůstatky hradu postaveného kolem roku 1200, který je rodištěm skotského krále Jakuba III., a odbočíte-li z některé ze tří hlavních ulic v centru, můžete narazit na ukrytá nádvoří nebo úzké uličky, jejichž architektonický ráz se zachoval ze 14. století.

A máte-li štěstí, třeba se dočkáte semináře v místnosti, která více než průměrnou středoškolskou učebnu připomíná zasedací salonek v nějaké vládní budově.





Tři pláže u Severního moře

West Sands, Castle Sands, East Sands – tak se jmenují tři pláže, které obklopují St Andrews. Největší z nich, West Sands, je dlouhá přibližně tři kilometry, ohraničuje golfová hřiště, která leží na západním konci St Andrews, natáčela se na ní legendární běžecká scéna z Chariots of Fire a ve správný čas z ní můžete vidět třeba mléčnou dráhu nebo polární záři. Nejmenší Castle Sands nabízí krásné, skryté útočiště přímo pod troskami hradu, kde studenti čas od času zakládají táborákové ohně. A konečně nejpopulárnější East Sands je proslulé svým výhledem na katedrálu, leží u něj něj kolej Albany Park a prvního května za východu slunce na jejím břehu uvidíte stovky koupajících se studentů, protože to tak předurčuje univerzitní tradice zvaná May Dip, která vám má zajistit dobré výsledky u zkoušek. Sama jsem ji netestovala – překvapivě ještě větší překážkou než teplota moře, která se v St Andrews na počátku května pohybuje kolem 6ºC, pro mě byl fakt, že slunce v té době vychází už před půl šestou ráno. Z May Dip tedy žádné fotky nemám, níže ale můžete vidět můj první pokus o vyfocení mléčné dráhy z West Sands a jednu denní a jednu noční fotku z Castle Sands.




A když už jsme u tradic...

Pier Walk a Red Gowns


Snad žádné jiné molo na světě nehraje ve studentském životě takovou roli jako to v St Andrews. Když přivedete do St Andrews rodinu nebo přátele, vezmete je na molo. Když univerzita jedenáctého listopadu, na takzvaný Remembrance Day, pořádá vzpomínkový pochod, zorganizuje ho samozřejmě po molu.


Molo se nicméně stalo symbolem St Andrews především kvůli pier walku, tedy pochodu po molu, ke kterému dochází v průběhu školního roku každou neděli dopoledne. Pier walk vznikl na počest jednoho studenta univerzity, který v 19. století vytáhl z moře několik topících se námořníků, a nějakým zázrakem se jeho tradice zachovala až do dnešní doby, přičemž na ten první ve školním roce často dorazí stovky studentů. V průběhu semestru nadšení z pochodování po půl metru širokém molu samozřejmě opadne, i tak se ale vždy najde alespoň třicet lidí, kteří si ve stanovenou dobu na procházku k moři čas udělají.

Hodí se ještě dodat, že pier walk je možná populární i proto, že je neodmyslitelně spjat s jinou tradicí – takzvanými "red gowns" neboli červenými taláry. V 17. století, kdy na vysoké školy nastupovali mnohem mladší lidé, než je tomu dnes, teenageři ve věku 14 až 16 let, se univerzita rozhodla zavést červené taláry jako povinný oděv pro všechny studenty bakalářského programu. Hlavní motivací prý bylo odlišení studentů od lokálních obyvatel a také zajištění, že mladým žákům nebude nikdo nalévat v hospodách alkohol. V dnešní době již samozřejmě taláry nikdo nosit nemusí, jejich tradice se ale zachovala – snad i proto, že jsou se svou červenou barvou velmi výrazné a staly se víceméně symbolem univerzity. A i když na přednáškách v nich nikoho neuvidíte, při některých speciálních příležitostech jako je právě pier walk, slavnostní večeře nebo reprezentace školy na soutěžích si je řada studentů ráda obleče.



Červený talár nicméně nosí jen undergrads. Pokud studujete jakýkoliv navazující titul, dostanete buď zcela černý (teologie) nebo černý s vínovým lemováním (všichni ostatní). Můj černo-červený je asi nejhonosnějším kusem oblečení, který doma mám (vyráběla ho stejná krejčovská společnost, která šije róby pro královskou rodinu včetně Alžběty II.), a od té doby, co jsem ukončila studium v St Andrews, marně hledám příležitost, kde si ho znovu obléci.

Nechce někdo uspořádat Halloweenskou párty, kam budou muset všichni přijít za akademiky?




Oáza klidu a bezpečí

St Andrews je tak malé, že v době školního roku studenti tvoří třetinu obyvatelstva, a v porovnání s jinými lokalitami ve Velké Británii je na život tak drahé, že studenti bakalářského studia pocházejí často z bohatých, významných rodin (ehm, princ William, ehm). Sociální problémy jako chudoba nebo hlad se tedy St Andrews prakticky vyhýbají, což ve svém důsledku znamená, že s drobnou kriminalitou se tu s největší pravděpodobností setkáte jen v za předpokladu, že zaměstnanci univerzity najdou u vašeho spolužáka květináče s konopím.

Pro běžného člověka znamená nízká kriminalita například to, že si v univerzitní knihovně můžete na stůl odložit notebook a odejít na kafe beze strachu, že by za půl hodiny nemusel být tam, kde jste ho nechali. Znamená to taky to, že když po jedné z ulic půjdete domů v jednu hodinu v noci sami, nemusíte se neustále rozhlížet, jestli se někde v blízkosti nepohybuje někdo, kdo by vás mohl chtít připravit o obsah batohu. A konečně to znamená i to, že pokud jednoho dne zjistíte, že vaše spolubydlící nezamyká vstupní dveře, takže v posledních týdnech mohl kdokoliv vzít za kliku a dostat se v době vaší nepřítomnosti do domu, nepřijde vám vlastně ani nijak divné, že jste doposud nebyli vykradeni.


Lady Braes Walk

Jistě se to pojí k lokaci, kde jsem prvních několik měsíců bydlela, ale chodit každý den na hodiny přes dva a půl kilometru dlouhý park, který je nádherný v jakékoliv roční době, je k nezaplacení.


The Other Guys

Všechny britské vysoké školy mají v nabídce nespočet spolků, jejichž členem se můžete stát, jen minimum těchto studentských organizací je však známých i mimo univerzitu. V St Andrews tato čestná výjimka patří a cappelle The Other Guys, která má svůj článek na wikipedii a která na edinburghském Fringe, nejvýznamnějším kulturním festivalu ve Velké Británii, už několikrát vyprodala všechna představení.

Krom toho, že tato skupinka studentů nahrává alba a vystupuje před jakoukoliv významnou návštěvou, která do St Andrews zavítá včetně Hillary Clinton nebo královské rodiny, je také uvidíte na řadě univerzitních akcí, což mě asi také dodnes vede k tomu, že kdybych měla jmenovat jeden studentský spolek, který mám se St Andrews spojený, napadli by mě jako první.

The Other Guys složili a nazpívali i několik vlastních písní jako I Only Bought You Flowers Because I Love You So nebo Christmas Gets Worse Every Year, na YouTube se ale největší oblibě těší tato jejich předělávka Bad Romance od Lady Gaga, kterou přetextovali tak, aby vyprávěla o Kate Middleton a princi Williamovi, kteří se právě v St Andrews seznámili.



A samozřejmě... lidé

Kouzlo jakéhokoliv místa nakonec vychází z toho, na jakou skupinu lidí tam narazíte, a já měla štěstí, že naše čtyřiadvacetiletá skupina byla kulturně poměrně rozmanitá a že se víceméně všichni chtěli socializovat, takže jsme společně jezdili na výlety, vyhrávali pub quizzes, účastnili se karaoke, pořádali večírky. Bavili jsme se o africké politice, promítali Ghostbusters a Lost in Translation, když jsme zjistili, že Sarah nemá ponětí, kdo Bill Murray je, vařili jsme společně večeře, hráli golf, rozebírali uprostřed noci astronomii, knihy Vladimira Nabokova a způsoby, jakými by schopný vojenský stratég využil pole za naším domem, testovali jsme skotské whisky, chodili do kina.

A snad i proto mi tahle skupinka lidí za relativně krátký časový úsek přirostla tak k srdci.


Kdy nastane čas na zavedení základního nepodmíněného příjmu?


Nezaměstnanost ve vyspělém světě poroste v následujících desetiletích strmě vzhůru, když roboti a umělá inteligence začnou postupně přebírat práci, kterou mohli donedávna vykonávat pouze lidé. 

První příznaky rostoucí automatizace pracovního procesu můžeme pozorovat již dnes. Ve fastfoodech se objevily tablety, u kterých si lidé mohou objednat své jídlo, aniž by museli s kýmkoliv promluvit. Na letištích fungují self-check in machines, které vám ochotně vytisknou palubní vstupenku. V obchodech se rozmáhají samoobslužné pokladny, kde si nákup odmarkujete sami a bez pomoci obsluhy ho také zaplatíte.

Jenže technologický rozvoj pokračuje neúprosně ještě dál. Amazon před čtyřmi týdny oznámil, že hodlá v nejbližší době otevřít obchod, kde nebudou existovat žádné pokladny – systém sám pozná, jaké položky si nakupující z pultu vzal, a při odchodu z obchodu mu celkovou cenu automaticky strhne z účtu. Amazon Go, jak se obchod má jmenovat, byl prý testován v sídle společnosti v Seattlu, kde slavil úspěch, a zaujme-li i širší veřejnost, mohlo by dle interních dokumentů Amazonu vyrůst ve Spojených státech 2,000 podobných prodejních míst.

Je to jen jeden případ z mnoha, protože po celém světě nyní programátoři testují algoritmy, které budou jednou s velkou pravděpodobností umět vykonávat i určitou část vaší práce.

Autonomní autobus ve Švýcarsku, zdroj: postauto.ch

Doprava. Elon Musk slíbil, že Tesla do konce roku 2017 vyrobí auto, které bez jakéhokoliv lidského zásahu odřídí trasu mezi New Yorkem a Los Angeles. Autonomní vozidla mezitím testuje i řada dalších firem včetně Googlu, jehož Waymo již roky jezdí po kalifornských silnicích a dle oficiálních statistik po statisících odjetých kilometrů způsobilo jedinou dopravní nehodu – v únoru 2016 chybně odhadlo, že mu autobus pohybující se rychlostí 24 km/h dá přednost a vjelo mu do cesty. Google odhaduje, že Waymo, jehož umělá inteligence má dnes již tolik zkušeností s řízením, kolik by lidský řidič získal za 300 let, půjde do prodeje v roce 2020. 

Armáda. Zapojení robotů do válečných konfliktů můžeme pozorovat od počátků 21. století. Robot PackBot, kterého vyvinula americká společnost iRobot, jež stojí i za vysavači Roomba, je od roku 2002 posílán Spojenými státy na vojenské mise v zahraničí, kde hledá a zneškodňuje nastražené výbušniny. Roboti SWORDS od firmy Forster-Miller, kteří byli ozbrojeni kulomety M249, byli v roce 2009 vysláni do Iráku, protože dokázali zaměřit a zneškodnit cíl s několikanásobně vyšší přesností než lidští vojáci. PackBot a SWORDS však jednali jen na základě příkazů z kontrolního centra a byli tedy pouze předvojem toho, co armádní průmysl s vysokou pravděpodobností v blízké budoucnosti čeká. Debaty o zapojení plně autonomních robotů se vedou již roky – překročení hranice, kdy dá armáda robotovi pravomoc, aby si sám vybral cíl a sám se s ním také vypořádal, však zatím pro většinu států představuje etický i legální problém. Snaha o větší efektivitu nicméně velmoci do teritoria autonomních vojenských technologií v průběhu následujících desetiletí dozajista dovede. Technologie se vyvíjejí už teď – například autonomní dron, kterého nedávno testovaly Spojené státy, umí sám vzlétnout, přistát, najít nepřátele se zbraněmi, sledovat pohyb aut nebo rozpoznat, že člověk, který si ho fotí zrcadlovkou, není nebezpečný.

Restaurace. Automatizace se objevuje i v kuchařském umění. V San Franciscu bude v nejbližších týdnech otevřen fastfood, kde vám jídlo připraví plně autonomní robot společnosti Momentum Machines. Robot, který nebude vyžadovat žádnou lidskou pomoc, ani kontrolu, prý umí připravit 360 perfektních hamburgerů za hodinu – výkon hodný tří lidských kuchařů.

Žurnalistika. Pokud čtete zprávy v anglickém jazyce, je vysoce pravděpodobné, že už jste někdy narazili na článek, jehož autorem byla umělá inteligence. Software Quill, který si sám umí vyhledat zdroje, zhodnotit relevanci informací a dát dohromady srozumitelný článek za 30 vteřin, je už přes dva roky pravidelným přispěvatelem časopisu Forbes, zatímco software Wordsmith, fungující na podobném principu, píše pro Associated Press. Hezký, člověkem napsaný článek na téma automatizace žurnalistiky vyšel v březnu 2015 v The New York Times pod názvem: "Kdyby toto napsal algoritmus, poznali byste to?" Autorka Shelley Podolny k němu přiložila úryvky dvou sportovních článků, u nichž měl čtenář uhádnout, který napsala umělá inteligence a který živý člověk. Schválně si to zkuste:

"Things looked bleak for the Angels when they trailed by two runs in the ninth inning, but Los Angeles recovered thanks to a key single from Vladimir Guerrero to pull out a 7-6 victory over the Boston Red Sox at Fenway Park on Sunday."

"The University of Michigan baseball team used a four-run fifth inning to salvage the final game in its three-game weekend series with Iowa, winning 7-5 on Saturday afternoon (April 24) at the Wilpon Baseball Complex, home of historic Ray Fisher Stadium."

Pokud nedokážete s jistotou identifikovat, co napsal algoritmus, nejste sami. Když Christer Clerwall z Karlstad University of Sweden předložil v roce 2014 ukázky reportáží psaných člověkem a reportáží psaných počítačovým programem vysokoškolským studentům a nechal je každý článek ohodnotit na základě 12 rozdílných kritérií, zjistil, že počítačový program si vedl lépe v kategoriích informativní, důvěryhodný a objektivní, kdežto lidští novináři byli srozumitelnější a jejich text se lépe četl. Co je však důležitější, studenti nebyli schopní rozpoznat, zda je autorem článku software nebo člověk – identitu autora odhadli správně pouze v 56 % případů.

(V příkladu nahoře je autorem prvního úryvku software a druhý napsal člověk.)

Finanční sektor. Umělá inteligence je samozřejmě ideální pro interpretaci dat, takže nikoho asi nepřekvapí, že dnes již kontroluje většinu dění na Wall Street a umí během minut vytvořit vysoce specifickou analýzu trhu, která by týmu lidí zabrala dny. AI se navíc stále častěji objevuje i v kontaktu se zákazníky – Charles Schwab Corporation například vyvinula investiční systém Schwab Intelligence Portfolios, kterému řeknete své požadavky a on na jejich základě rozhodne, kdy a kam investovat vaše peníze.

Právo. Ačkoliv ve filmech jsou právníci zobrazeni primárně v soudních síních, ve skutečnosti je hlavní náplní jejich práce procházení legálních dokumentů. A i tady už je pomalu nahrazuje umělá inteligence. Systém RAVN ACE je schopný přečíst miliony dokumentů, interpretovat je a vyhledat v nich důležité informace za zlomek času, který by nad stejným úkolem strávil tým právníků. 

Medicína. Když před několika lety porazil superpočítač Watson ve hře Jeopardy! světového šampiona Kena Jenningse, bralo se to jako ultimátní vítězství počítače nad člověkem. Šachy, kde v té době počítače nad člověkem již dávno dominovaly, byly považovány za ideální hru pro automatizaci, protože mají přesná pravidla; Jeopardy! však po soutěžících, kteří chtějí ve hře uspět, vyžaduje chápání přirozeného jazyka včetně porozumění ironii, slovním hříčkám, slangu a odkazům na filmy a literaturu. Když tedy v roce 2011 Watson Jeopardy! vyhrál, rozhodlo se IBM postavit Watsona před novou a ještě složitější výzvu – studium medicíny. Watson se "zapsal" na lékařskou fakultu na Columbia University, přečetl miliony vědeckých článků a pod vedením lidských lékařů, kteří ho opravovali, kdykoliv dospěl k nesprávné diagnóze, se stal expertem v oblasti odhalování leukémie a rakoviny. Dr. Samuel Nussbaum, jehož tým s Watsonem pracuje, poznamenal, že Watson během již během testování v roce 2013 odhalil rakovinu plic spolehlivěji než jeho lidští kolegové. Nejnovější zprávy také ukazují, že superpočítač ve 30 % případů navrhl možnou léčbu, která lékaře nenapadla, a během deseti minut byl schopný diagnostikovat vzácnou formu leukémie, kterou lékaři z University of Tokyo nedokázali odhalit celé měsíce.


Co může společnost udělat, pokud je ekonomičtější svěřit práci umělé inteligenci?

Vraťme se zpět k příkladu řidičů. I pokud by se samořídící dopravní prostředky dostaly na trh za nepředpokládaně dlouhou dobu (tedy za více než 10 let), nebude nijak zvláštní, pokud generace lidí narozená v tomto roce už nebude masově nastupovat do autoškol a získávat řidičská oprávnění, protože ve světě, ve kterém budou vyrůstat, bude schopnost řídit auto asi stejně důležitá jako umět ve světě GPS navigací používat buzolu a orientovat se dle vytištěné mapy. Auta, která budou muset řídit lidé, nejspíš úplně nevymizí, mnoho domácností si ale raději pořídí takové, které vás vyhodí před hospodou, samo se následně zaparkuje a bez problémů vás vyzvedne, až budete chtít jet o několik hodin později zase domů.

Pro lidi, které řízení nijak neoslňuje (já!), to zní jako krásná doba – pro řidiče z povolání však samořídící auta znamenají ztrátu zaměstnání. Autonomní auta nevyžadují plat, nepotřebují odpočinek a způsobují podstatně méně havárií. Výměna chybujících, nedokonalých lidí za podstatně méně chybující a levnější autonomní auta bude za několik let naprosto logickým krokem pro jakoukoliv firmu, která bude chtít být konkurenceschopná. Ekonomické zákony jsou v tomto případě neúprosné.

Jen ve Spojených státech je momentálně 1,6 milionu lidí, kteří se živí jako řidiči náklaďáků. To je 1,6 milionu lidí, z nichž naprostá většina přijde ještě během mého života o práci.

Jenže – jak jste nejspíš pochopili z předcházejícího výčtu – ohroženi nejsou jen řidiči z povolání. Carl Benedict Frey a Michael A. Osborne z University of Oxford ve své studii z roku 2013 zkoumali 702 rozdílných profesí, které má ve svém online systému uvedeno Ministerstvo práce Spojených států, a na základě pracovních úkonů, jež tvořily náplň daných zaměstnání, dospěli k závěru, že 47 % z nich je ve vysokém riziku automatizace v následujících dvou desetiletích. Jako první významnou profesi, která bude moci být automatizována, určili dopravu, kterou by následně měla následovat administrativa, prodej a průmysl.


Frey a Osborne netvrdí, že tato zaměstnání budou zákonitě automatizována – pouze, že technologický pokrok jejich automatizaci umožní. Je však složité vidět mezi těmito dvěma termíny významný rozdíl. Technologie jsou levnější než lidé a budou-li také rychlejší a spolehlivější než lidé, bude pro firmy jen těžké automatizaci odolat. Velký vliv na tom bude mít i globalizace a snadné duplikování softwaru. Pokud jste ve 20. století byli ve své profesi druzí nejlepší na světě, mohli jste si mezi pracovními nabídkami vybírat. Pokud v 21. století budete druzí nejlepší a vaším jediným přemožitelem bude počítačový program, který si za cenu nižší, než je váš roční plat, bude moci kdokoliv koupit, jste bez práce.

Ne všechny profese samozřejmě čelí stoprocentní automatizaci, i částečná automatizace ale může mít výrazný vliv na zaměstnanost. Představte si například, že dostupný software automatizuje třetinu běžné pracovní náplně u určité profese. Firmy, které si daný software zakoupí, budou moci propustit třetinu svých zaměstnanců, protože dvě třetiny práce vyžadují pouze dvě třetiny zaměstnanců.

Čeká nás proto doba, kdy miliony lidí přijdou o práci bez jakéhokoliv vlastního zavinění. A společnost, jak se zdá, bude mít jen dvě možnosti, jak zmírnit dopad vysoké nezaměstnanosti:

1. Vymyslet nová zaměstnání.

2. Zavést základní nepodmíněný příjem nebo negativní zdanění.


Proč bude nemožné najít všem nová zaměstnání

Někteří ekonomové prosazují myšlenku, že řada pracovních pozic, které máme dnes, před sto lety neexistovala a vyvinula se teprve s nástupem nové doby. Tito lidé tvrdí, že stejně jako programátoři a správci sociálních médií neexistovali před sto lety, vzniknou díky technologickým změnám ve společnosti nové pracovní pozice, které úbytek současných profesí vynahradí. Tato vize má však významné trhliny.

1.1 Nová zaměstnání nezaměstnávají zdaleka tolik lidí, kolik si běžně myslíme.

Tento argument proti nahrazení ztráty současných pracovních pozic vytvořením nových profesí představil CGP Grey na konci svého populárního videa Humans Need Not Apply (název je narážkou na rasistickou frázi "Irish Need Not Apply", která se v 19. století objevovala v pracovních inzerátech ve Spojených státech). Jádro celé problematiky spočívá v tomhle: Ačkoliv si myslíme, kolik nových profesí s rozvojem IT vzniklo, pravda je taková, že naprostá většina lidí má zaměstnání, které existovalo již před sto lety. Podíváme-li se totiž na statistiky Ministerstva práce Spojených států, zjistíme, že řidičů, prodavačů, pokladních, učitelů, číšníků, zdravotních sester, kuchařů, účetních, recepčních, dělníků nebo právníků žije ve Spojených státech více než programátorů. Tvrdíme-li tedy, že v budoucnosti dokážeme "vymyslet" nová zaměstnání, budeme muset být několikanásobně iniciativnější, než jsme byli doposud.

1.2 Nová zaměstnání by musela vzniknout také pro lidi s nižším vzděláním.

Někteří optimističtější ekonomové, například Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee z Massachussets Institute of Technology, autoři knihy The Second Machine Age, obhajují vizi, že kreativita lidi zachrání. Roboti a umělá inteligence snadno nahrazují zaměstnance tam, kde je práce rutinní, opakující se a naučitelná, což je také důvod, proč roboti dnes v továrnách skládají auta a nepíšou raději knihy.

Brynjolfsson a McAfee mají jistě pravdu, že prodavači nebo dělníci jsou v blízké budoucnosti ohroženější než lékaři nebo umělci, jenže bohužel, minimálně ve výše zmíněné knize, neberou v potaz fakt, že ne všichni lidé mají schopnosti na to, aby mohli dostat práci založenou na vymýšlení nových řešení, chápání složitých souvislostí mezi mnoha proměnnými nebo kreativitě. Dá se navíc předpokládat, že lidé, kteří byli zaměstnáni na nejrutinnějších, nejhůře placených pozicích, budou i v budoucnu hledat zaměstnání, která mají jasně daný pracovní postup. Máme-li tedy jako společnost zabránit vysoké nezaměstnanosti tím, že vytvoříme nová zaměstnání, budeme muset vynalézt zaměstnání pro všechny, a ne jen pro úzkou skupinu lidí s velmi specifickými znalostmi a schopnostmi.

1.3 Nová zaměstnání budou časem také automatizována.

Pokud dnes software umí psát bez lidské pomoci úspěšné marketingové e-maily, odhalovat rakovinu, rozpoznat špatné filmové scénáře, odpovídat na dotazy studentů i skládat hudbu, co nás opravňuje věřit, že jednou nenahradí umělá inteligence člověka ve všech aspektech lidského rozvoje?

Že existují schopnosti, které se stroj nemůže naučit tak dobře, aby člověka porazil? Jenže to samé se před třiceti lety tvrdilo o šachu, před dvaceti lety o Jeopardy! a před deseti o samořídících autech. Technologický rozvoj jde neúprosně kupředu, a pokud algoritmy dnes rozumí přirozenému jazyku, umí interpretovat data, nedělá jim problém najít souvislosti mezi proměnnými a dospěly do fáze, kdy se učí samy bez pomoci člověka, je jen těžké najít ryze lidskou schopnost, kterou by člověk měl ovládat, ale stroje ne.

Že lidé budou preferovat interakci s člověkem a společnosti si nebudou moci dovolit nahrazení zaměstnanců roboty? Jenže rozmach bankomatů a samoobslužných pokladen svědčí o tom, že vysoké procento lidí si raději než člověka na přepážkou nebo pásem vybere stroj.

Že nikdy v minulosti nevymizela práce, takže k tomu nedojde ani teď? Jenže posuzovat budoucnosti podle minulosti nelze. To, že lidé doposud nepřistáli na Marsu, neznamená, že k tomu jednou nedojde.

Armádní robot hledá výbušniny v Iráku

Základní nepodmíněný příjem (UBI)

To, že umělá inteligence připraví v následujících desetiletích řadu lidí o zaměstnání, není žádnou revoluční myšlenkou. The Economic Report of the President, výroční zpráva, kterou v únoru 2016 předložil prezident Barack Obama Kongressu, předpokládá, že ve Spojených státech v následujících dvaceti letech vymizí 83 % pracovních míst, jejichž plat je méně než 20 dolarů za hodinu. Mark Carney, guvernér Bank of England, zase ve svém proslovu z listopadu 2016 odhadl, že Velká Británie může v následujících letech přijít kvůli technologickému pokroku až 15 milionů současných pracovních míst. Profesor Moshe Vardi z Rice University, který se zabývá aplikací logiky do programování, během svého projevu ve Washingtonu DC, uvedl, že do roku 2045 podle něj překročí nezaměstnanost hranici 50 %.

S rostoucí nezaměstnaností se samozřejmě bude možné vypořádat posílením současného sociálního systému, nabízí se však otázky, zda jeho byrokratická, zastaralá struktura bude pro období technologické nezaměstnanosti vhodná. Složitý systém příspěvků, přídavků a podpory se hodí v časech, kdy jsou lidé nezaměstnaní jen dočasně, ne v dobách, kdy je vysoké procento nezaměstnatelné trvale a nemá žádný jiný příjem. Pro takové období, zdá se, bude mnohem vhodnější základní nepodmíněný příjem.

Myšlenka základního nepodmíněného příjmu nebo negativního zdanění přitom není ničím novým. Thomas Paine navrhl finanční příspěvek pro všechny obyvatele ve svém pamfletu Agrarian Justice v roce 1797, zatímco John Stuart Mill zmínil ve svých Principles of Political Economy z roku 1849, že zavedením platu pro každého člena komunity by vznikla ideální forma socialismu. Přívržence si tento koncept našel i u filosofa Bertranda Russella, ekonomů Friedricha Hayeka a Miltona Friedmana nebo prezidenta Richarda Nixona, který dokonce jistou dobu připravoval zákon, jehož podstatou bylo zavedení všeobecného příjmu ve Spojených státech.

Než se však přesuneme k individuálním aspektům problematiky, není na škodu vysvětlit, co přesně základní nepodmíněný příjem nebo negativní zdanění znamená. Základní nepodmíněný příjem (= universal basic income, UBI) je plat, který pobírají všichni občané státu bez ohledu na to, zda jsou zaměstnaní, jaké mají schopnosti nebo jaký je jejich věk. Negativní zdanění je méně všeobecné – zaručuje totiž státní příspěvek pouze těm, kteří svým příjmem nedosáhli na určité životní minimum. Obhájci UBI považují negativní zdanění za byrokratické a stigmatizující; ti, kteří preferují negativní zdanění, zase argumentují, že základní nepodmíněný příjem je zbytečně rozhazovačný, protože zaručuje základní plat i miliardářům.

Obojí by však zaručilo finanční příspěvek mnoha lidem, kteří na něj v současném systému nemají nárok. A proto proti obojímu existují silní oponenti.

Argument proti: Lidstvo s UBI zleniví

Brynjolfsson a McAfee, kteří se ve své knize The Second Machine Age postavili proti zavedení UBI, tvrdili, že přijetí základního nepodmíněného příjmu zapříčiní menší zapojení lidí do pracovního procesu. Pokud totiž nejste nuceni chodit do zaměstnání, proč byste měli kdy pracovat?

Základní nepodmíněný příjem byl nicméně testován v několika zemích světa a dosavadní výsledky obavy, že by lidé zlenivěli, nepotvrdily. Výstup z experimentu v Kanadě, do kterého bylo zapojeno 10,000 lidí, byl naopak velmi pozitivní: jediný, kdo přestal pracovat, byli náctiletí a matky s malými dětmi. Přijetí UBI také vedlo ke snížení míry stresu v testovaném vzorku populace a úbytku počtu lidí, kteří byli hospitalizováni s mentálními problémy.

I kdyby však UBI mělo vést k situaci, kdy většina lidí odmítne pracovat, protože jim státní příjem bude k relativně spokojenému životu stačit, nabízí se protiargument, že ve světě, kde nebude práce, bude celkem jedno, zda by lidé chtěli pracovat, nebo ne.

Argument proti: Kde na to stát vezme peníze?

Královská společnost umění, řemesel a obchodu publikovala v prosinci 2015 výsledky svého ročního výzkumu, podle kterého by každý občan Velké Británie mohl už teď dostávat přibližně £3,692 ročně (důchodci dvakrát víc, děti o něco méně), pokud by se zrušil systém sociálních dávek a zavedly se mírně vyšší daně pro nejbohatší skupinu obyvatel. To je podle současného kurzu libry 9,750 Kč měsíčně pro všechny v produktivním věku a 19,595 Kč měsíčně pro všechny v důchodovém. Necelých deset tisíc na měsíc vám ve Velké Británii spokojený život nezaručí, hlavní kvalitou studie však je, že poměrně sympaticky demonstruje, kolik peněz spolknou současné sociální systémy.

A teď si k tomu přidejte, kolik státních prostředků je vynaloženo na platy úředníků, kteří řád udržují – těch, kteří kontrolují a rozhodují, kdo má nárok na jaký typ státního příspěvku. Základní nepodmíněný příjem by svou jednoduchostí (základní plat pro všechny) rozbořil současný byrokratický systém založený na vyplňování formulářů a dokládání dokumentů, díky čemuž by stát mohl zaměstnávat podstatně méně lidí a vynaložit ušetřené prostředky na UBI.

Třetím logickým způsobem, jak získat více peněz, bude zdanění těch, kteří díky globalizaci a technologické revoluci zbohatli tak, jak bylo ještě před stoletím nemožné. Podle studie Oxfamu vlastní již teď 62 nejbohatších lidí na Zemi tolik majetku jako chudších 50 % světové populace a mnoho dalších studií napovídá, že během následujících desetiletí se nerovnost společnosti ještě více prohloubí. UBI bude udržitelné pouze za předpokladu, že miliardáři typu Marka Zuckerberga budou platit vyšší daně než doposud; ve světě, kde však davy lidí budou bez práce, to může být v jejich nejlepším zájmu. Uklidnění populace základním garantovaným příjmem je vždy lepší než politické nepokoje.


Kdy tedy nastane čas na zavedení základního nepodmíněného příjmu?

Nevím, zdá se nicméně pravděpodobné, že pokud se naplní předpovědi mnoha světových ekonomů a významná část populace skončí v průběhu 21. století bez zaměstnání, bude jeho zavedení nezbytné. Jelikož se k jeho přijetí navíc pojí řada otázek, které bude muset stát vyřešit (jaká bude výše příjmu pro jakou skupinu obyvatel; odkud se vezmou peníze; jaké daně nastavit pro nejbohatší, aby raději neodešli do zahraničí; jak se vypořádat s možností ekonomických migrantů, kteří se přestěhují do jednoho z bohatších států), měly by se debaty o UBI vést již dnes.

Až totiž začne umělá inteligence přebírat většinu pracovních úkolů, které doposud vykonávali lidé, bude již pozdě.

Harold Pinter: No Man's Land (Země nikoho), The Caretaker (Správce)


Ačkoliv do divadla chodím velmi ráda, až do minulého roku se má znalost Harolda Pintera omezovala prakticky jen na to, že v roce 2005 dostal Nobelovu cenu za literaturu a že se po něm jmenuje jedno divadlo v londýnském West Endu. Pak jsem nicméně v průběhu několika měsíců viděla v britských divadlech dvě jeho hry, které mě strhly: Správce (The Caretaker), kterého uvedlo The Old Vic Theatre a v němž vystupoval Timothy Spall, and Zemi nikoho (No Man's Land), která se z Broadwaye přesunula do Wyndham's Theatre a hlavní role v ní ztvárnili Sir Ian McKellen a Sir Patrick Stewart. A rázem – byť se rozhodně nepovažuju za znalce Pinterova díla – mám nutkání napsat o jeho hrách i oněch dvou představeních alespoň pár odstavců. Snad proto, že Pinterovy hry patří do kategorie těch, na které po odchodu z divadla prostě nemůžete přestat myslet.


No Man's Land (Země nikoho) diváka zavádí do společenské místnosti luxusní rezidence. Píšou se 70. léta 20. století a majitelem domu je Hirst (Patrick Stewart), který v úvodu hry vchází na scénu společně se Spoonerem (Ian McKellen). Z jejich konverzace vyplývá, že se oba muži potkali poprvé onoho večera a že oba pohybují v literárním světě. Zatímco bohatý Hirst se posadí do křesla a zamlkle popíjí vodku, upovídaný Spooner ukořistí ze skříňky svého hostitele whisky a vede dlouhý téměř-monolog o svých literárních úspěších. Pak se však začne dožadovat toho, aby mu Hirst popsal svou ženu, což Hirsta, v té době již ovlivněného alkoholem, rozčílí natolik, že po svém hostovi nečekaně hodí prázdnou sklenici. Spooner vycítí, že toto téma není Hirstovi příjemné a začne se v něm rýpat ještě víc, na což Hirst odvětí pouze:

"No man's land ... does not move ... or change ... or grow old ... remains ... forever ... icy ... silent,"

aby o pár vteřin později během chůze náhle zkolaboval a zřítil se k zemi. Neschopen postavit se zpět na nohy je Hirst nucen odplazit se z místnosti s vypětím sil po čtyřech, což Spooner s naprostou lhostejností ignoruje a raději si zapíše Hirstova slova o "zemi nikoho" do poznámkového bloku.

Na scénu, kde zůstal pouze Spooner, následně vchází dva muži, Foster (Damien Molony) a Briggs (Owen Teale), kteří pracují pro Hirsta a zajímají se, co neznámý muž v domě dělá. Spooner odvětí, že je Hirstův přítel, když se ho ale dvojice blíže dotazuje na jeho identitu, zůstává – v naprostém kontrastu s předchozí chvástavostí – tichý a nejistý. Zachrání ho až Hirst, který se v županu vrací na scénu – vzápětí se však ukazuje, že ani on sám Spoonera nepoznává. Briggs poznamená, že Spooner má být dle svých slov jeho přítel; Hirst odvětí, že fotky všech svých přátel má ve fotoalbu a že Spooner mezi nimi není. Hirst následně začne vyprávět o snu, který se mu zdál a ve kterém viděl topícího se člověka, načež zničehonic zkolabuje podruhé. Spooner, vědom si toho, že tentokrát v místnosti nejsou sami, k Hirstovi okamžitě přiběhne, aby mu jako správný přítel pomohl postavit se zpět na nohy. Briggs Hirsta následně opět odvede, čehož Foster s diktátorskou radostí využije k tomu, aby v místnosti, kde zůstal samotný Spooner, bezdůvodně zhasl světlo.

Děj pokračuje následujícího rána, kdy se Spooner probouzí v zamknuté místnosti. Je zjevné, že jeho cílem je co nejrychleji z domu zmizet, když mu však Briggs přinese šampaňské a snídani, nechá se přesvědčit, aby se zdržel. Na scénu se následně znovu vrací Hirst, tentokrát ve skvěle padnoucím saku s motýlkem, a při pohledu na Spoonera začne vzpomínat na staré časy, kdy spolu oba muži měli studovat na Oxfordu. Spooner se zpočátku tváří zmateně, když však Hirst zmíní svou aférku se Spoonerovou ženou, najde Spooner ve vymýšlení fiktivních příběhů zalíbení a zanedlouho sebejistě vypráví o všem, co s Hirstem a jeho přáteli v minulosti zažil.

Na scénu opětovně přichází Foster a Briggs a všichni čtyři muži spolu popíjejí alkohol. Spooner má zájem vidět několikrát zmíněné fotoalbum s Hirstovými přáteli, Briggs a Foster ho od onoho nápadu nicméně odradí. Když Foster pronese, že je pro něj ctí být zaměstnán u tak zasloužilého spisovatele jako je Hirst, zavede Spooner řeč na to, že i on by rád pro Hirsta pracoval, a začne dlouze vyprávět o všem, co by pro Hirsta mohl udělat. Jeho poslední monolog však vyšumí do prázdna, jelikož namísto Hirstovy odpovědi následuje tato bizarně kouzelná scéna:

HIRST. Let us change the topic. (Pause) For the last time. (Pause) What have I said?
FOSTER. You said you're changing the topic for the last time.
HIRST. But what does that mean?
FOSTER. It means you'll never change the subject again.
HIRST. Never?
FOSTER. Never.
HIRST. Never?
FOSTER. You said for the last time.
HIRST. But what does it mean? What does it mean?
FOSTER. It means forever. It means that the subject is changed once and for all and for the last time forever. If the subject is winter, for instance, it'll be winter forever.
HIRST. Is the subject winter?
FOSTER. The subject is now winter. So it'll therefore be winter forever.
BRIGGS. For the last time.
(...)
HIRST. It's night.
FOSTER. And it will always be night.
BRIGGS. Because the subject –
FOSTER. Can never be changed.
HIRST. But I hear sounds of birds. Don't you hear them? Sounds I never heard before. I hear them as they must have sounded then, when I was young, although I never heard them then, although they sounded about us then. (Pause) Yes. It is true. I am walking towards a lake. Someone is following me, through the trees. I lose him, easily. I see a body in the water, floating. I am excited. I look closer and see I was mistaken. There is nothing in the water. I say to myself, I saw a body, drowning. But I am mistaken. There is nothing there.
SPOONER. No. You are in no man's land. Which never moves, which never changes, which never grows older, but which remains forever, icy and silent.
HIRST. I'll drink to that.

Opona.


O čem tedy vlastně No Man's Land je? Nevím. V jedné z knih o Haroldu Pinterovi, kterou mám doma, jsem se dočetla, že mu v roce 1965 poslal dramatik Noël Coward dopis, ve kterém zaznělo následující:

"Váš styl psaní mě fascinuje. Radostně porušujete všechna divadelní pravidla, kterým jsem celý život věřil, krom jediného: toho, že nesmíte být nikdy ani na vteřinu nudný. Jsem ohromen vaší volbou slov, vaším neochotou cokoliv vysvětlovat a vašimi arogantními, byť zároveň triumfálními, nároky na představivost obecenstva."

No Man's Land Cowardova slova vystihuje do písmene. Nutí vás klást si otázky, co si myslíte, že se děje, co si jednotlivé postavy myslí, že se děje, a co se skutečně děje. Byl Spooner pouze egoista, který se chtěl Hirstovi vetřít do přízně a vyždímat z jeho slávy nějaké peníze, nebo snad bylo jeho cílem bohatého spisovatele zachránit? A pokud ano, od čeho? Od samoty způsobené osamělým životem v rozlehlé rezidenci, kde mu jsou jedinou společností dva lehce sadističtí sluhové? Od Hirstovy neschopnosti rozpomenout si na minulost? Jenže byly skutečně Hirstovy výkyvy mezi "v životě jsem toho muže neviděl" a "jsme staří přátelé z Oxfordu" způsobeny demencí nebo jinými zdravotními problémy? Co když byly jeho změny v chování jen nějaký test, kterému Spoonera z neznámého důvodu podroboval?

No Man's Land vám jasnou odpověď nedá. Můžete se chytat stébel, jako když Hirst poněkolikáté spadne nebo když sledujete jeho nesouvislou řeč, a dospět k závěru, že je to chudák, který na tom není zdravotně nejlépe. Jenže pak vidíte scénu, kdy s aurou Michaela Corleona z Kmotra sedí v křesle a se svými poradci za zády si chladně přeměřuje nervózního Spoonera, který se mu viditelně snaží zalíbit, a idea neškodného staříka vás zase přejde. Proto mi snad nejvíce utkvěla v paměti poznámka jednoho britského kritika, který napsal, že No Man's Land je podobné snu – zatímco jednotlivé scény přecházejí plynule jedna v druhou, když se snažíte příběh vysvětlit v jeho celistvosti, zjistíte, že neexistuje racionální pojítko, které by všechny scény spolehlivě vysvětlilo a spojilo je do dějového celku.

A paralel se sny je v No Man's Land víc – vezměte si například podivné plynutí času. Spooner je po prvním Hirstově odchodu v místnosti s Briggsem a Fosterem sotva patnáct minut; pro Hirsta, který se mezitím stačil převléct a usnout, však, zdá se, uplynuly několik hodin. Podobné snům je i Hirstovo myšlenkové přeskakování z jedné scenérie do druhé, které je – pro Pintera charakteristicky – označeno v textu pauzou. V úryvku z konce hry je například patrné, že Hirst, který si je vědom toho, že je v místnosti se zbylými třemi muži, dokáže o pár vteřin později vyprávět (a snad i uvěřit tomu), že se prochází po břehu jezera a vidí topícího se člověka.

Prohlásit, že nemám absolutně ponětí, o čem No Man's Land mělo být, a zároveň dodat, že mě i tak nesmírně bavilo, mi nicméně vůbec nevadí. Pinterovy dialogy jsou elegantní, zajímavé a podněcují vaši fantazii, díky čemuž představení plynulo subjektivně rychleji než řada mnohem přímočařejších divadelních her. Ian McKellen a Patrick Stewart navíc patří mezi dva herce, kteří spolehlivě dokážou utáhnout proměny hlavních hrdinů a na které se na jevišti dívá moc dobře. Bez vytáček přiznám, že jsem se víc těšila na Iana McKellena (Gandalf! Magneto!), v průběhu hry jsem ale propadla více Patricku Stewartovi (Kapitán Picard! Profesor X!). Zda na to měl vliv pouze jeho herecký výkon nebo i fakt, že jsem skončila v v jevištními světly ozářené druhé řadě hlediště a přímo naproti Hirstovu křeslu, takže se mnou Patrick Stewart několikrát během představení navázal oční kontakt a pronesl své věty přímo ke mně, už asi nikdy nezjistím.


The Caretaker (Správce) je o něco přímější, byť se podobně jako No Man's Land odehrává v jediné místnosti a vystupují v něm pouhé tři postavy. Děj začíná v momentu, kdy do polorozpadlého domu přivede Aston (Daniel Mays) bezdomovce Daviese (Timothy Spall) a nabídne mu, aby zde strávil noc. Davies od příchodu na scénu bez přestávky mluví – o tom, jaké má problémy najít boty, které by mu seděly; o tom, že se nejmenuje "Bernard Jenkins", ale "Mac Davies"; o tom, že se jeho průkaz totožnosti, který toto potvrdí, nachází kdesi v jiné londýnské čtvrti a že si ho okamžitě vyzvedne, jen co bude mít dobrý pár bot. Kontrast mezi oběma muži nemůže být větší: Davies je ukecaný a tvrdohlavý; Aston nemluvný a nesmělý. Když následujícího rána musí Aston odejít, z nejasného důvodu neznámému muži důvěřuje natolik, že mu dovolí, aby v domě zůstal. Davies samoty v Astonově domě využije k tomu, aby hostiteli prohledal věci, takže si ani nevšimne Micka (George MacKay), který do místnosti vstoupil. Mick, překvapen cizím návštěvníkem, po starém muži zezadu skočí, srazí ho k zemi a před pádem opony, kterou končí první dějství, na vystrašeného Daviese dominantně zařve jedinou větu:

"What's the game?"


Druhé dějství začíná Mickovým výslechem Daviese. Otázky, které bezdomovci klade, jsou nahodilé, nijak spolu nesouvisí a Daviese zjevně matou. Do domu se v tu chvíli vrátí Aston, který, jak se ukazuje, je Mickovým starším bratrem. Mick nedlouho po příchodu Astona zmizí a Aston momentu využije, aby Daviesovi nabídl pozici správce nemovitosti. Davies přijímá. Jenže když Aston později odejde, vrátí se nepřekvapivě Mick, který nejprve bezdomovce trochu postraší, aby mu následně učinil naprosto stejnou nabídku: zaměstnání jako správce domu. Davies je viditelně zmatený a sám si není jistý, komu dům vlastně patří. Mickův návrh však přijme.

Mysle si, že pracuje pro Micka, se Davies vůči Astonovi začne chovat stále arogantněji. Stěžuje si před Mickem, že s ním Aston nemluví, že dům neopravuje, jak by měl, že mu nikdy neříká, kam jde, že se pořád divně usmívá. Navrhne také, že by bylo lepší donutit Astona, aby se z nemovitosti vystěhoval, a Mick, zdá se, souhlasí. Když však Davies zmíní, že se Aston léčil na psychiatrii a že je blázen, Mick se za svého bratra okamžitě postaví a Daviesovi oznámí, že spolupráce mezi nimi nebude fungovat. Davies, vědom si toho, že Mickovu přízeň ztratil, se následně vrátí s Astonovi a prosí ho, aby se za něj přimluvil a v domě ho nechal. Jenže Aston už s mužem, kterého v úvodu hry zachránil od života na ulici, nechce mít co dočinění.


Když jsem z The Old Vic Theatre v dubnu odcházela, zmínila jsem na sociálních sítích – krom chvály na herecké obsazení a stage design – i fakt, že je nezvyklé vidět hru, kde pauzy odhalí lépe skutečné úmysly postav než jakékoliv vyřčené věty. Davies za tři dějství, z nichž každé trvá hodinu, mluví prakticky nepřetržitě – čím déle ho však posloucháte, tím jasnější vám je, že většina toho, co řekne, jsou výmluvy nebo lži. Navzdory tomu, že mu Aston přinese několik párů bot, se Davies do Sidcupu pro své doklady nikdy nevydá; jméno, kterým se představí Mickovi, je jiné než to, které řekne Astonovi.

Davies proto paradoxně nejvíce odkryje své záměry v momentu, kdy ho Mick zatlačí do kouta a on si náhle není jistý, jak na otázky mladšího bratra "správně" odpovědět.

Pro tuto charakteristiku Pinterova díla se vžil název "pinterovská pauza" – chvíle, kdy některá z postav na okamžik svou řeč přeruší nebo na jinou postavou vyřčenou větu okamžitě slovně nezareaguje. Pro Pintera totiž moment ticha není nahodilou skutečností, přerušením děje nebo bezvýznamnou vsuvkou – v jeho hrách je ticho použito jako výrazový prostředek. Je to chvíle nevysloveného dialogu; chvíle, která může vyjádřit strach, nejistotu, napětí, rozpačitost, ale i změnu nálady nebo přechod k jinému tématu.

V No Man's Land jsou takových pauz desítky. V The Caretakerovi je nějaký nadšenec spočítal a dospěl k číslu 149. Každá je jiná. Každá znázorňuje něco jiného. Ty nejkratší mohou trvat pouhé nadechnutí, ty nejdelší až deset vteřin.

Je na hercích a režisérovi, aby je dokázali smysluplně interpretovat. A možná jsem měla štěstí, ale jak v případě No Man's Land, tak i v případě The Caretaker působily přirozeně.

No Man's Land (Wyndham's Theatre, 2016, režie: Sean Mathias)  ★★★☆
The Caretaker (The Old Vic Theatre, 2016, režie: Matthew Warchus)  ★★★☆

- - -

Země nikoho bude v rámci NT Live promítána 15. prosince 2016 živě do kin v celém světě včetně dvou pražských. Více informací na nationaltheatre.org.uk.

Prezidenti na doživotí

Joseph Kabila, prezident Demokratické republiky Kongo, před několika dny oznámil svůj úmysl odložit prezidentské volby, které se měly konat za necelé dva měsíce. Jeho tým tvrdí, že země není na volby připravená, protože na ně nejsou ve státním rozpočtu peníze a registr voličů nebyl obnoven od roku 2011, zahraniční pozorovatelé si však Kabilův přístup vysvětlují pouze jako snahu setrvat déle u moci. Joseph Kabila, který byl zvolen poprvé v roce 2006 a podruhé v roce 2011, nemůže dle konžské ústavy kandidovat potřetí, což znamená, že by již za dva měsíce měl předat prezidentský úřad někomu jinému. A zatím nic nenapovídá tomu, že by byl ochoten vzdát se své privilegované funkce.

Je-li pravda, že Kabila hodlá ignorovat ústavu, aby mohl zůstat u moci, nebude prvním vladařem v rovníkové Africe, který za posledních 18 měsíců k tomuto rozhodnutí dospěl.


V dubnu 2015 oznámil Pierre Nkurunziza, prezident Burundi, svou kandidaturu v červencových prezidentských volbách. Burundská ústava sice jedinci povoluje jen dvě funkční období v roli prezidenta a Nkurunziza již dvakrát zvolen byl, prezidentův právní tým nicméně prohlásil, že jelikož byl Nkurunziza v roce 2005 do úřadu dosazen parlamentem, a ne lidmi, nemělo by se jeho prvních pět let ve funkci počítat. Oznámení vyvolalo v zemi řadu protestů, v jejichž důsledku zemřely stovky lidí a více než dvě stě tisíc burundských občanů utekly do sousedních zemí. V kontroverzních červencových volbách však Nkurunziza svůj úřad obhájil. Možná i proto, že k volbám dorazilo méně než 30 % oprávněných voličů.

V říjnu 2015 se v Republice Kongo konalo referendum, v němž obyvatelé měli rozhodnout, zda-li si přejí změnu ústavy. Ačkoliv bodů, které měly projít revizí, bylo hned několik, mezi nejdůležitější změny se řadilo zrušení klauzule, podle níž na prezidenta nemohl kandidovat nikdo starší 70 let, a navýšení maximálního počtu funkčních období prezidenta ze dvou na tři. Nebylo překvapivé, že když referendum s 92 % hlasů prošlo, profitoval ze změn hlavně prezident Denis Sassou Nguesso, kterému v jeho dvaasedmdesáti letech právě končilo druhé volební období. Prezidentské volby se konaly v březnu 2016, Sassou Nguesso se svůj post rozhodl obhájit a nepřekvapivě uspěl. Díky více než 60 % hlasů si zajistil třetí sedmileté funkční období.

V prosinci 2015 se ve Rwandě konalo referendum, jehož předmětem byla změna ústavního článku 101, jež udával, že každá osoba může být prezidentem zvolena maximálně dvakrát. K referendu dorazilo před 60 % registrovaných voličů, z nichž více než 98 % podpořilo návrh, aby se v článku 101 číslo "dvakrát" nahradilo číslem "pětkrát". Vše samozřejmě nahrálo do karet prezidenta Paula Kagameho, který ostatně nijak nezastíral, že referendum vyhlašuje pouze proto, aby se lidé mohli rozhodnout, zda by neměl kandidovat i v nadcházejících prezidentských volbách. Kagame se o třetí funkční období bude ucházet až v roce 2017, dá se však předpokládat, že občané jeho setrvání ve funkci potvrdí.

V únoru 2016 byl Yoweri Museveni popáté zvolen prezidentem Ugandy. Museveni, který zemi vládne od roku 1986, měl letos funkci podstatně zlehčenou: ústavní článek, který omezoval počet prezidentských období na dvě, zrušil ugandský parlament už před mnoha lety, když hrozilo, že by Museveni musel v následujících volbách předat úřad někomu dalšímu. Stojí za zmínku, že o změně v Ugandě rozhodl parlament, ne referendum, a že ten tehdy vedl Edward Ssekandi, který dnes Musevenimu dělá viceprezidenta.

Pět prezidentů: zleva Joseph Kabila, Pierre Nkurunziza, Denis Sassou Nguesso, Paul Kagame, Yoweri Museveni

Když jsem tedy během víkendu četla článek Foreign Policy o událostech v Demokratické republice Kongo, podvědomě se mi okamžitě vybavily příklady z Burundi, Republiky Kongo, Rwandy a Ugandy. A s nimi otázky, zda některá z výše uvedených ústavních změn byla více legitimní než jiné. Zda některá byla legitimní, tečka.

Odpovědět na první otázku pro mě není zas až tak složité. Jelikož nepovažuju "legitimní" a "nelegitimní" za dva odlehlé body, mezi nimiž nic neleží, ale spíše za stupnici, na níž se jednotlivé činy mohou pohybovat kdekoliv mezi těmito dvěma extrémy, nemám žádný problém prohlásit, že někdo jako Kagame, kdo je ve Rwandě velmi respektovaný a uspořádal veřejné referendum, se zachoval legitimněji než Nkurunziza, jehož rozhodnutí dovedlo Burundi na okraj občanské války. Co ale s tou druhou otázkou?

Podíváme-li se na ni z teoretického hlediska, zjistíme, že celá její podstata spočívá v tom, zda by občané státu měli mít právo rozhodovat o všem – zda by většina měla mít právo ustanovit naprosto cokoliv. Já tvrdím, že ne: znovuzavedení otroctví nebo povolení genocidy proti určité skupině obyvatel by zajisté nebylo legitimní nehledě na to, kolik procent obyvatel by v referendu něco podobného odhlasovalo.

Má intuice mi dále říká, že ústavní změny, které zvyšují pravděpodobnost vzniku diktátorského režimu a které jsou bez pochyb přijaty za účelem, aby z nich profitovala jedna konkrétní osoba, do skupiny věcí, o kterých by občané rozhodovat neměli, jednoznačně patří. Vždy když čtu výrok dalšího afrického prezidenta, který přepsání ústavy obhajuje slovy, že Ústava Spojených států se také měnila víc než dvacetkrát, mám chuť prohlásit, že dodatky chránící práva občanů (6. dodatek ustanovuje právo na spravedlivý proces, 13. ruší otroctví, 19. zaručuje volební právo pro ženy) nebo zabraňující zneužití moci (22. dodatek omezuje počet funkčních období prezidenta) jsou přece jen odlišné od navýšení počtu funkčních období jen proto, aby jedna konkrétní osoba mohla zůstat v čele státu až do své smrti.

Bavila jsem se ovšem s několika lidmi a ti to vnímali jinak – tvrdili mi, že ústava není vytesána do kamene a že přejí-li si občané zvolit třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát po sobě tu samou osobu jako svého prezidenta, mělo by jim to být povoleno. A i proto bych v tomto případě ráda znala názor dalších:

Myslíte si, že zrušení maximálního počtu funkčních období může být za některých okolností ospravedlnitelné?

Konec Spojeného království: Brexit roztrhl dvě Unie


Velká Británie si dnes nezvolila pouze odchod z Evropské unie, ale i rozpad svého vlastního státu.

Hlasování o odchodu z Evropské unie už zanechalo své první šrámy. Kurz libry se dnes ráno dramaticky propadl. Britská ekonomika zaznamenává jeden ze svých nejhorších dnů za desítky let. David Cameron oznámil svou rezignaci.

A pak je tu ještě jedna věc. Představitelé Skotska a Severního Irska veřejně prohlásili, že si budou přát vyhlášení referend, která by měla rozhodnout, zda si Skoti a Irové přejí nadále zůstat součástí Spojeného království.

Není to přitom tak dávno, co tu jedno podobné referendum bylo – neuběhly ještě ani dva roky, co se Skotsko rozhodovalo, zda by mělo vytvořit samostatný stát, a v poměru 55:45 tehdy převážila vize "Better Together" ("Spolu je nám lépe"). I já jsem tehdy o budoucnosti tohoto severského národa hlasovala a s nadějí, že by se domácí politika mohla změnit, jsem podpořila zachování Unie. Doufala jsem, že dojde k ústavní změně, k reformě House of Lords, k vytvoření federace, v jejímž rámci budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko větší svobodu. Volila jsem sjednocené Spojené království, protože jsem věřila, že skotský parlament dostane více pravomocí, a protože jsem chtěla, aby Skotsko zůstalo členem mezinárodních organizací, ve kterých by si v případě odtržení muselo znovu zažádat o členství. Dočkala jsem se ale naplnění statusu quo v politice domácí a výrazné změny v té mezinárodní. Better Together se navždy stalo jen hořkým vtipem, jehož pointa mi došla až o dva roky později.

Vím, že nejsem jediný člověk, který pro zachování Unie hlasoval s vizí, že by se rozkol uvnitř britské společnosti, rozpor mezi anglickými a skotskými hodnotami, snad dal nějak překonat. Brexit však ukázal, že je hlubší, než jsme si doposud mysleli. Zatímco ve Skotsku zvítězila s celkovými 62 % volba zůstat v Evropské unii a stoupenci brexitu nezvítězili ani v jednom z 32 volebních okrsků, Anglie s výjimkou několika velkých měst a univerzitních oblastí podpořila jednoznačně vystoupení z EU.

Zdroj: BBC

Rozpory se dají řešit, pokud je výsledkem kompromis – Skotům se však opětovně potvrdilo, že jejich názor nemá v kontextu britské politiky žádnou hodnotu. Myslíte si, že je Evropská unie nereprezentativní? Zkuste jako Skotsko každých pět let hlasovat v parlamentních volbách a pak sledovat, jak zemi vládne strana, kterou jste si nezvolili. Zkuste si zažít, jaké je dát Konzervativcům 1 z 59 skotských křesel a dočkat se toho, že díky Anglii stejně získají nadpoloviční většinu. Zkuste mít parlament, který vás může naprosto ignorovat, protože vaše hlasy stejně volby nikdy nezvrátí.

Hlasování o odchodu z Evropské unie se pro Skoty ukázalo být jen potvrzením tohoto trendu. Jen dalším důkazem, že jejich hodnoty jsou odlišné od hodnot anglických a že kompromis po Britsku bude vždy jen zametením skotských ideálů pod anglický koberec.

Když Nigel Farage, předseda UKIPu, před pár hodinami na tiskové konferenci pronesl, že tento den vejde do historie jako den nezávislého Spojeného království, měl do jisté míry pravdu. Jen bohužel opomněl nahradit slovo "Spojené království" slovy "Skotsko" a "Severní Irsko." Neexistuje totiž možnost, že by si Skotsko v případě vyhlášení nového referenda zvolilo raději členství ve Spojeném království než členství v Evropské unii. A dá se očekávat, že odtrhne-li se Skotsko, bude Severní Irsko následovat jeho příkladu.

Brexit je rozpadem hned dvou Unií. O odchodu z té první, Evropské, rozhodli Angličané vědomě. Tu druhou, Britskou, roztrhly střepiny způsobené prvním výbuchem. Její zánik to ovšem nečiní o nic méně reálným.

Putování po Rwandě, část třetí: ministerstva, Paul Kagame, demobilizační kemp, Gisenyi


Den osmý: 23. března 2015, pondělí

Nový týden, nové způsoby, jak se blíže seznámit s politickou situací ve Rwandě. Tím, jak jsme se na Ministerstvu vnitra bavili o decentralizaci moci skrz lokální zastupitelstva nebo jak nám lidé z Rwanda Development Board vysvětlovali, čím chtějí přitáhnout zahraniční sponzory, vás však nudit nebudu – jakkoliv to bylo zajímavé pro někoho, koho zajímá rozvoj v poválečných státech, na strhující příspěvek na blogu to přece jen nevydá. Takže jen krátce zmínim, že jsem se při návštěvě těchto dvou vládních organizací mnohdy cítila, jako bych mluvila s vládními představiteli relativně vyspělé demokracie, ne africké země, která si stále prochází poválečnou transformací. A že si nejvíc cením rwandské nulové tolerance ke korupci, podle které zaměstnanec, jemuž bylo prokázáno braní úplatků, přijde automaticky o práci a může strávit několik let za mřížemi. (Podobný přístup je v jiných afrických zemích doposud nevídaný a to, že je uplatňován v praxi, dokazuje například událost z roku 2009, kdy byl finanční ředitel prezidentovy kanceláře odsouzen na čtyři roky ve vězení a donucen zaplatit více než milion liber.)

O čem se však z našich pondělních zastávek chci rozepsat, je Ministerstvo obrany, kde se nás ujal ministr James Kabarebe, jeden z nejvíce impozantních mužů, jaké jsem ve svém životě potkala. Přečtěte-li si jeho životopis, zjistíte, že v roce 1994 vedl vojáky z Rwandské vlastenecké fronty, kteří porazili genocidní rwandskou vládu, následně se stal velitelem nové rwandské armády, která v roce 1997 sesadila konžského prezidenta Mobuta, po vyhrané válce byl jmenován náčelníkem generálního štábu nového konžského prezidenta Laurenta-Desiré Kabily, aby jen o pár měsíců později opětovně stanul v čele rwandské armády, když Rwanda vyhlásila válku Kabilovi, který své bývalé spojence notně zklamal.

Velet během pěti let vojákům ve třech rozdílných konfliktech a v mezičase zastávat vysoké vojenské pozice ve dvou rozdílných státech je samo o sobě působivé, ještě pozoruhodnější byl však způsob, jakým James Kabarebe na naše dotazy odpovídal. Byl sebejistý a velmi přímý; neodbíhal od tématu; jeho postoje byly logické a racionální. Když mu například někdo z naší skupiny položil dotaz, proč se rwandská vláda stále tolik zajímá o rebely ve východním Kongu, poznamenal, že jsou nebezpeční kvůli genocidní ideologii, kterou šíří. To je odpověď, kterou moc často neuslyšíte – mnohem snazší je totiž tvrdit, že útoky rebelů ohrožují státní hranice a potenciálně i politickou situaci ve Rwandě. Obhájit si zapojení do vnitřní situace v jiném státě tím, že je pro vás vojenskou hrozbou, je zkrátka politicky přijatelnější, než poukázání na ideologickou hrozbu. I proto samozřejmost, s jakou ministr Kabarebe bez zaváhání prohlásil, že tyto skupiny nemohou Rwandu nijak vojensky ohrozit, byla až pozoruhodná. Nehledě na to, že zapadala i do mého pohledu na situaci, protože jsem k tvrzení, že by rebelové z východního Konga mohli vojensky vtrhnout do Rwandy, byla dlouhodobě skeptická.

Příjemně mě také přesvědčilo, jaký důraz James Kabarebe kladl na lidskou bezpečnost, koncept představený v roce 1994, kdy OSN dospělo k závěru, že je špatné posuzovat hrozby z čistě vojenského hlediska a že je naopak důležité brát v potaz také chudobu, nemoci, nevzdělanost, nezaměstnanost nebo ekonomiku. Zmínil tedy, že současní vojáci, kteří nejsou na misích v zahraničí – Rwanda je šestým největším přispěvatelem vojáků na mise OSN – pomáhají se stavbou škol a domů pro oběti genocidy nebo že vojenští lékaři nabízejí své služby civilistům. Myšlenka, že bezpečnost státu nelze oddělit od rozvoje a situace v zemi, je mi osobně velmi blízká a způsob, jakým Rwanda využívá své relativně silné armády, aby pomohla rozvoji v jiných oblastech, mi přišel jako velmi zajímavý.

Generál James Kabarebe, ministr obrany

Ptáme se ještě na zapojení žen v armádě (jsou běžnou součástí), na důvody úspěchu demobilizace bývalých vojáků (důležité bylo nespoléhat na mezinárodní organizace, nabídnout bývalým vojákům motivaci k ukončení bojů a změnit způsob jejich uvažování), vztahy s evropskými zeměmi (Belgičani jsou populárnější než Francouzi) nebo na historky s prezidentem Kabilou (byl to šílenec). Když nás později toho dne major, který se o nás v průběhu návštěvy Ministerstva obrany staral, odvádí z budovy zase ven, nadhodíme dotaz, zda jsou civilní návštěvy u generála časté. Odpovídá, že celkem ano, tak mu klademe dotaz, kolik skupin se k ministrovi asi tak dostane. Jedna týdně? Jedna za dva týdny? Major se zamyslí. "Tak tři za rok," poznamená.

Když večer sedíme v hotelovém baru a já si pročítám výroční zprávu Ministerstva školství, abych se připravila na zítřejší setkání s profesorem Silasem Lwakabambou, dostáváme zprávu, že by se s námi rád setkal prezident Paul Kagame ve své rezidenci. Podmínkou je, že prezidentova kancelář chce informace o každém z nás – co studujeme, odkud pocházíme, co nás v rámci výzkumu zajímá, kdy a z jakých důvodů jsme region v minulosti navštívili – což znamená, že dva mí vyučující stráví čtyři hodiny sepisováním profilu každého z nás. Jeden z nich, Ian, přitom musí Rwandu ještě toho večera opustit, protože následujícího dne má přednášet v Kapském městě na konferenci. Říkáme mu, aby zůstal a vymluvil se, že do Jihoafrické republiky nepřiletí, protože je nemocný, ale on s mírným pobavením odpovídá, že by si něco takového nedovolil. "Stejně se zdržíte jen na tři minuty, než vám všem potřese rukou," poznamená pár minut předtím, než se s námi rozloučí a odjede taxíkem na letiště.


Den devátý: 24. března 2015, úterý

Pokyny z prezidentské kanceláře jsou jasné: doklady totožnosti s sebou, všechna elektronická zařízení od telefonů po foťáky nechat doma a kolem poledne čekat na recepci hotelu, kde si nás vyzvednou prezidentovi lidé a odvezou nás do jeho rezidence.

Ještě předtím se však setkáváme s ministrem školství Silasem Lwakabambou, který je velmi vstřícný a otevřený. Ptá se nás, jaké jsou naše dojmy z Rwandy, bavíme se o univerzitním školství ve Rwandě, o nedávném sloučení veřejných vysokých škol pod jednu instituci, o snaze vymýtit negramotnost skrz vzdělávání dospělé populace, o národních srovnávacích zkouškách, které v současné době ve Rwandě fungují. Naše návštěva na Ministerstvu je poměrně krátká, protože čas, kdy máme být vyzvednuti před hotelem se neúprosně blíží, ale někdo ještě vznese dotaz, jestli Lwakabamba neví, co máme od setkání očekávat. Jdeme prezidenta jen pozdravit, jak předpokládal Ian? Silas Lwakabamba odpovídá, že se podle něj zdržíme déle. Kdyby nám chtěl prezident jen potřást rukou, tak si nás nezve do své rezidence.

Profesor Silas Lwakabamba, ministr školství

Krátkou přestávku v hotelu tedy strávím vymýšlením potenciálních témat, která bych na setkání s prezidentem mohla nadhodit. Mám zmínit třetí funkční období, nebo je něco takového nepřípustné? Zeptat se na to, co momentálně považuje za největší hrozbu pro Rwandu? Mluvit o spolupráci v rámci East African Community? Vznést dotaz týkající se Vize 2020? Jak si tak začínám uvědomovat, bavit se s konkrétními lidmi o konkrétních problémech je mnohem snazší než přijít na téma hovoru, které můžete vést s prezidentem. Nemůžete být až moc konkrétní, protože podrobnosti týkající se bezpečnostní politiky nebo rozvojových programů budou znát lépe ti, kteří se jimi přímo zabývají. Na druhou stranu nechcete být zas až moc všeobecní a ptát se na něco, co nemá pointu.

Většina lidí z naší skupiny zjevně dospěje ke stejnému závěru, takže když jsme byli o půl hodiny později odvezeni do prezidentovy rezidence, týkala se většina témat, která jsme s Paulem Kagamem rozebírali, rwandské společnosti a prezidentových představ o budoucnosti země. Jak Silas Lwakabamba správně předpokládal, prezident Kagame si na nás ve svém denním programu vyhradil poměrně hodně času a několikrát zdůraznil, ať se ptáme na cokoliv, co nás zajímá, takže jsme s ním nakonec strávili něco přes dvě hodiny, během kterých padla i ona – možná lehce kontroverzní – otázka týkající se potenciální změny ústavy a třetího funkčního období. (Více na tohle téma tady.)

© Prezidentova kancelář

Při odchodu ze sálu nás čeká malé překvapení – asi desítka novinářů, kteří nás střídavě fotí s prezidentem, zpovídají z našich dojmů a točí pro televizi. Asi patnáct minut tedy pózujeme pro fotky a odpovídáme na dotazy rwandských médií, načež se s prezidentem rozloučíme a jsme jeho štábem odvedeni do soukromé restaurace, která se v rezidenci nachází. Skrz obrazovku, která v restauraci nepřetržitě přenáší televizní zpravodajství, se dozvídáme, že ve Francii spadlo letadlo Germanwings.

Když večer, už zase zpět na hotelu, sledujeme hlavní rwandské televizní zpravodajství, zjišťujeme, že se naše setkání s prezidentem stalo hlavní událostí dne a že reportáž o našich dojmech a důvodech, proč ve Rwandě jsme, předčila i nešťastnou havárii ve Francii. Dalšího dne také nacházíme naši fotku na titulní straně nejčtenějších rwandských novin, spolu s dlouhým článkem, ve kterém jsou některé naše výroky – možná chtěně, možná nechtěně – zkomoleny. Dopady článku jsou cítit i v následujících dnech, kdy za námi čas od času někdo přijde a zeptá se, zda jsme to byli my, koho viděl na titulní straně. A hlavně jedné mé vyučující přidělá hodně problémů, protože kvůli nepravdivé informaci o naší univerzitě musí v následujících dnech zavolat spoustě lidí, aby se vše napravilo.


Den desátý: 25. března 215, středa

Čeká nás dost možná nejdelší výlet za dobu našeho pobytu – z Kigali se vydáváme do severní provincie Musanze, kde se nachází také slavný národní park s horskými gorilami. Naší konečnou stanicí však nejsou divoká zvířata a krásy rwandské přírody, ale demobilizační a reintegrační kemp Mutobo, jehož zaměstnanci se v posledních letech snaží přesvědčit rwandské občany, aby se vrátili z Konga a stali se zas součástí bežné společnosti.

Okolí demobilizačního a reintegračního kempu v Musanze

Proč Rwanďané bojují v Kongu? Prostě proto, že od šedesátých let utekly kvůli nepokojům ve Rwandě do Konga více než dva miliony rwandských občanů, kteří se usídlili ve východních provinciích známých jako Severní a Jižní Kivu. Někteří z nich byli vojáci, kteří se podíleli na bojích a následné genocidě a kteří se obávali, že za budou muset stanout před soudem, většinu však tvořili nevinní obyvatelé, jejichž jediným důvodem k opuštění rodné země byl strach o život. Rwanda se v průběhu 90. let snažila dostat své občany zpět, nicméně z mnoha důvodů, jejichž rozbor by vydal na samostatný článek, statisíce rwandských uprchlíků v Kongu setrvaly, roztroušeni na ploše o velikosti Československa.

To menší procento uprchlíků, které se podílelo na genocidě, pak v Kongu vytvořilo ozbrojené skupiny, jejichž cílem bylo vtrhnout zpět do Rwandy, rozpoutat novou občanskou válku a svrhnout současnou rwandskou vládu. Konžský nezájem o rebely a přezíravý postoj vůči nevinným uprchlíkům dovedl Rwandu k vyhlášení války Kongu, kterou vyhráli, následně k vyhlášení druhé války, která skončila skončila nerozhodně – jenže se situací na východě země to nic neudělalo. Ozbrojené skupiny zůstaly a bežným lidem, kteří se v Kongu usídlili, odmítalo Kongo udělit občanství, což značně limitovalo jejich možnosti vydělat si legálně nějaké peníze. Postupně se tak i někteří z těch, kteří se na bojích ve Rwandě nijak nepodíleli, začali přidávat k ozbrojeným skupinám, které pro ně představovali jedinou vyhlídku na lepší život. A rwandský systém, který měl do konce 90. let dost problémů s demobilizací a reintegrací vojáků ve vlastní zemi, se na ně v 21. století rozhodl zaměřit. Návrat Rwanďanů z Konga se stal jednou z priorit země.

Ředitel kempu nám začal vysvětlovat, jak celý projekt funguje – aby bylo zajištěno, že vojáci budou mít důvody vrátit se do Rwandy, rozhodla se rwandská vláda nevyšetřovat, jakých činů se tito lidé dopustili, a nesoudit je za jejich účast na bojích v Kongu. Namísto toho musí všichni projít tříměsíčním demobilizačním programem, během kterého jsou ubytováni v kempu, kde dochází na školící kurzy a je jim zajištěna psychologická pomoc. Ti, kteří zůstanou, na konci dostanou pár set dolarů, aby měli něco do začátku, a mohou se přestěhovat kamkoliv chtějí s tím, že jim kemp může ve spolupráci s lokálními rwandskými úřady pomoci najít bydlení a práci. "Když budou ve Rwandě, umíme si s nimi poradit," poznamenal ředitel kempu. "Dokud jsou za hranicemi, můžou nám způsobovat problémy."

Sama jsem si ale efektivitou třetí fáze nebyla tak jistá. Zeptala jsem se, jestli někdo sleduje, kam se bývalí vojáci uchýlí – bylo mi odpovězeno, že ne, protože stát nechce své občany autoritativně kontrolovat. Což je fajn, říkám si, jelikož přehnanou státní kontrolu také nemám v lásce, nicméně v tomto případě mi dochází, jak snadné musí být pro vojáky překročit znovu hranice a s několika set dolary v kapse nakoupit nové zbraně a munici a připojit se znovu ke své bývalé skupině. Ptám se tedy na podrobnosti a dozvídám se, že bývalí vojáci mají pasy, takže se mohou pohybovat naprosto svobodně, a že neexistují žádná data o tom, kolik lidí ve Rwandě po skončení programu zůstalo a kolik se přestěhovalo jinam. "Ti, kteří chtějí zůstat ve Rwandě, mohou a ti, co se chtějí vrátit do Konga, mohou také," říká nakonec ředitel kempu, zatímco se nemůžu zbavit myšlenky, že kdybych bojovala v Kongu a docházely mi finanční prostředky, asi by mi tříměsíční výlet do Mutobo nepřišel jako zas tak špatný nápad.

Bývalí vojáci v Mutobo – většina ještě o pár týdnů dříve bojovala v Kongu

Jak se později shoduji s ostatními, největší problém spočívá v tom, že program trvá pouhé tři měsíce. Řada lidí, kteří v kempu pobývají, bojovala v Kongu několik let – jak tedy můžeme očekávat, že je dvanáct týdnů dokáže změnit tak, aby se dokázali vrátit do společnosti? Tento pocit je ještě umocněn, když se s bývalými vojáky setkáváme tváří v tvář. Zatímco ve vězení v Nyanze, kde jsme byli o týden dříve, jsme se cítili relativně bezpečně, protože tamní kriminálníci pobývali za mřížemi už řadu let a zdálo se, že je systém dokázal do jisté míry změnit, tady, obklopeni desítkami lidí, kteří ještě před dvěma měsíci bojovali v Kongu, podobnou důvěru v pacifistické názory přítomných nemáme. Bývalý plukovník z rebelské skupiny FDLR, která byla v Kongu založena členy genocidní rwandské armády, je například velmi selektivní ve svých odpovědích – když se ho zeptáme, zda FDLR podporují Francouzi, jak se často proslýchá, řekne nám, že nebyl v hierarchii tak vysoko, aby o zahraniční podpoře věděl, což zní přinejlepším nepravděpodobně. Pokud téměř dvacet let svého života strávíte v jisté vojenské organizaci a dotáhnete to až na plukovníka, máte asi alespoň nějaký přehled o tom, odkud vaše skupina dostává peníze a zbraně. Nemusíte s nikým přijít do styku, ale nemáte-li vůbec ponětí, co se děje v zákulisí, jste ten nejméně vnímavý člověk na světě.

Bavíme se pak ještě nějakou dobu s dětským vojákem, kterého FDLR unesla a který je o něco sdílnější, po třech hodinách v kempu se nicméně s ředitelem rozhodneme rozloučit, abychom moc nezasahovali do denního programu. Jelikož máme ještě trochu času, než se budeme muset vrátit do Kigali, napadne nás zastavit se alespoň na chvíli v městě Gisenyi, skrz které probíhá hranice s Demokratickou republikou Kongo. Je nám sice jasné, že se do Gomy, jak se konžská polovina rwandského Gisenyi jmenuje, nepodíváme, protože sehnání víza je časově i finančně náročné a utratit přes sto dolarů za hodinový výlet se nám přece jen nechce, je ale i tak zajímavé být na místě, kde probíhá střet dvou tak odlišných světů. Podobně jako Berlínská zeď kdysi rozdělovala hlavní město Německa na dvě poloviny ležící ve dvou odlišných světech, tak zeď ohraničující území Rwandy a Konga dnes odděluje jedno město ležící zčásti ve Rwandě, zčásti v Kongu. Na jedné straně, kde mu dali lidé jméno Gisenyi, máte stát, kde je bezpečno, kde mají všichni obyvatelé nárok na zdravotní péči a kde existuje povinná školní docházka; na druhé straně, kde se mu říká Goma, se dodnes čas od času střílí a fungující zdravotnictví nebo školství jsou zatím vzdálenou utopií.

Tyto světy neodděluje demilitarizovaná zóna, nikdo nebude zastřelen, pokud se zeď pokusí přelézt, a občané Rwandy a Konga, kteří poblíž hranic žijí, mezi nimi přecházejí každý den. Ale to ten kontrast mezi nimi nečiní o nic méně reálným.

Satelitní pohled: vlevo konžská Goma, vpravo rwandské Gisenyi

Na břehu jezera Kivu v Gisenyi – obydlená oblast za Jørgenem je však už Goma

- - - 

Předchozí články: