Kenneth Branagh: Renesanční osobnost britkého filmu a divadla

Aneb po dvou letech jsem se rozhodla napsat pokračování své neformální biografie Kena Branagha.

Ve svém prvním příspěvku o Kennethu Branaghovi jsem skončila vydáním Beginning, tentokrát se tedy pokusím nějak shrnout těch dalších dvacet let jeho života. A nutno říct, že to nebude nejjednodušší, protože to, co v onom roce 1989 propuklo, je zvláštně paradoxní. Na jednu stranu byl  na počátku 90. let Branagh vynášen do nebes jako nový Laurence Olivier, na tu druhou byly snad všechny jeho filmy britskou kritikou rozcupovány. (V případě Jindřicha V. dokonce ještě dříve, než se film dostal do kin. Teprve pozitivní ohlasy z festivalu v Cannes a dvě Oscarové nominace pro Branagha přinutily anglické recenzenty přejít od tvrzení, že se nový film nemůže klasice s Olivierem rovnat a že se Branagh plete do něčeho, čemu nerozumí, k vynášení snímku do nebe.) Na jednu stranu se zdálo, že veřejnost mladého herce zbožňuje, na tu druhou to vypadalo, že je Branagha všude až moc. Na jednu stranu Ken představoval ten nejkvalitnější britský export, na tu druhou se mnohým v jeho rodné zemi nelíbilo, že mu jde všechno až moc snadno.

Americký moderátor Charlie Rose ve své talkshow v roce 1993 popsal Kena jako zaníceného, nadšeného workoholika naprosto posedlého prací a zdálo se, že jeho slova přesně odpovídají realitě. Kenneth v oné době často pracoval na více projektech zároveň; odpoledne režíroval film, ve kterém zároveň ztvárňoval hlavní roli, večer hrál v divadle, v přestávkách mezi výstupy si v šatně četl scénáře dalších projektů, které se mu tehdy hromadily. Sám tehdy žertoval, že podobnou rychlostí si hlavní roli v Králi Learovi nezahraje v šedesáti, ale ještě jako třicátník.

Jako Edgar v divadelním Králi Learovi (1990), kterého také režíroval

A zdálo se, že to přesně to novinářům vadí. Kenneth Branagh byl zkrátka všude; byl v divadle, byl ve filmu, byl v televizi, byl v rádiu. Hrál, režíroval, psal scénáře, dělal producenta. Riskoval, působil sebejistě a nebojácně, na britské poměry až arogantně a narcisticky. Podobný obraz nakonec podporovala i biografie Beginning, kterou většina recenzentů strhala už jen kvůli věku, v jakém ji její autor publikoval. I o mnoho let později se ostatně v tisku objevovaly komentáře typu: "Jaký idiot může napsat knihu 'Můj život v divadle' ve 28 letech?"

Ani Kenův úmysl obsazovat do filmů své přátele se nesetkal s pochopením. Ať už to byla manželka Emma Thompson, kterou ještě jako neznámou obhajoval před producenty se slovy: "Za pár let ji budete prosit, aby hrála ve vašem filmu," ať už to byli klasičtí shakespearovští herci, které poznal během své divadelní kariéry, ať už to byli kamarádi jako Hugh Laurie nebo Stephen Fry, recenzenti Branagha kvůli obsazení často kritizovali a například Petrovy přátele kvůli obsazení, ve kterém nechyběla ani Branaghova tchýně, posměšně přejmenovali na 'Kenovy přátele'. Ken se zkrátka v očích tisku a postupně i veřejnosti stal sebestředným egomaniakem a fakt, že ho anglický bulvár svým čtenářům předhazoval se stejnou frekvencí jako ten český Ivetu Bartošovou, onu definici jen podporoval. Nepomohlo, že zámoří mladého Kennetha vnímalo v mnohem pozitivnějším světle a lákalo ho na kariéru hollywoodské hvězdy (Ken tehdy, až na Hitchcockovsky laděné Znovu po smrti, nabídky poctivě odmítal, protože ho práce na velkých, neosobních projektech nelákala), že herečtí kolegové o mladém filmaři tvrdili, že má smysl pro humor a schopnost nebrat se moc vážně a že je nesmírně milý, zdvořilý až nejistý, média za oněch několik let vytvořila Branaghovi pověst, která ho na ostrovech provází dodnes.

"Živě si vzpomínám, jak jsem poprvé musel zavolat Judi Dench, abych se jí zeptal, zda nechce režírovat hru pro naši divadelní společnost. Přísahám, že jsem dva dny nervózně přecházel sem a tam, byl politý studeným potem, třásl se, a dokonce si i napsal scénář celého telefonátu."

Scéna z Petrových přátel (1992), které Ken režíroval a zároveň v nich ztvárnil jednu z hlavních rolí. Všichni zúčastnění se znali už roky před natáčením.

A pak přišel rok 1994. Frankenstein, který byl s rozpočtem 45 milionů dolarů doposud jednoznačně nejdražším Kenovým filmem, u kritiky a následně i diváků propadl. Recenzenti tvrdili, že je Branagh hysterický a že se opět předvádí, Ken namítal, že se pouze snažil být věrný gothickému nádechu knižní předlohy a že kritika vytrhává některé elementy z kontextu místo toho, aby se snažila pochopit film jako celek.

"Po premiéře Frankensteina jsem osm týdnů jezdil po celém světě; šel jsem kamkoliv, kam mě pozvali. Den po dni jsem, ať už to bylo ve Švédsku nebo Německu, poslouchal: 'Tohle jsou pravděpodobně nejhorší recenze, jaké jsem kdy četl. Myslíte, že ještě někdy natočíte další film?' nebo: 'Tohle je hrůza, naprostá katastrofa,' a říkal: 'A víte, že není? Je to jen film, který se některým lidem nelíbil.' "

Není přitom na škodu dodat, že dnešní názor na Frankensteina se stále více vzdaluje tomu původnímu z poloviny 90. let; třeba na ČSFD má film momentálně slušných 78% a nejznámější filmový kritik Roger Ebert na svém blogu před necelým rokem publikoval dlouhý článek, ve kterém je film vylíčen jako mistrovské dílo.

Polonahý Ken ve Frankensteinovi. Novináři psali, že Branagh narcisticky potřeboval před kamerou svléknout, Kenneth tvrdil, že se jeho cílem bylo vybudovat obraz Viktora Frankensteina ne jako pomateného, slabého podivína žijícího na okraji společnosti (jak bylo pro dřívější zpracování knihy typické), ale jako schopného chlapa s vyhlídkami na úspěšnou budoucnost, který udělal chybu.

Neúspěch Frankensteina však nebyl to jediné, co v roce 1994 zatřáslo Kenovým světem. Přišel totiž i rozvod s Emmou Thompson, který britský bulvár, snad právem považovaný za nejnelítostnější na světě, s radostí rozpitvával. A tehdy jako by mladý filmař zařadil zpátečku. Snažil se zmizet z očí veřejnosti, došlo mu, že otevřenost v rozhovorech může být na škodu, netoužil nadále zasedat ve všemožných prestižních výborech, tvrdil, že nechce být považován za součást anglické kulturní elity. I Řád britského impéria, který měl v onom roce dostat od královny za prezentaci Velké Británie v zahraničí, převzít odmítl.

Rozhodně to ale neznamenalo, že by skončil i se Shakespearem. Hned o rok později ostatně natočil další dvě adaptace; nejprve se objevil jako Iago v Othellovi, později napsal a zrežíroval Za zimního slunovratu; film zobrazující, podobně jako čeští Karamazovi, osudy postav hrajících jedno z děl slavného autora. Ani oba filmy dohromady se však nemohou popularitou vyrovnat tomu, který přišel ještě o rok později. Hamletovi.

O tom, že má Ken s Hamletem bohaté zkušenosti, nemohlo být pochyb. Jen hlavní roli hrál ostatně před natáčením ve čtyřech rozdílných produkcích všude od skutečného zámku Elsinore v Dánsku (Branagh je dodnes nejmladším hercem, který kdy v Elsinore Hamleta hrál) po moderní adaptaci pod taktovkou Royal Shakespeare Company. A jelikož za všechny schytával nadšené ohlasy a jelikož sám svůj vztah k nejslavnější anglické tragédii popisoval jako "posedlost", zdálo se být jen otázkou času, kdy se jako Hamlet objeví i na velkém plátně. Když se však producentům donesly podmínky, které si Branagh kladl, bylo jasné, že se jedná o další obrovský risk.

Tři z pěti tváří Branaghova Hamleta: Zleva produkce Renassaince Theatre Company (1988), Royal Shakespeare Company (1992) a filmová verze (1996).

Kenneth jako vůbec první člověk v historii hodlal přenést do filmu celou hru bez jediného škrtu, což znamenalo, že výsledný počin měl mít děsivou délku čtyři hodiny. Navíc se rozhodl, že v rámci dosažení lepší kvality obrazu natočí film ve formátu 70mm (běžně se používá 35mm); což by tedy nebyl takový problém, kdyby se tento formát v Británii nepoužil naposledy v roce 1970, kdyby běžná kina, měla-li tedy vůbec vybavení na promítání filmů v podobném formátu, nebyla moc malá na to, aby diváci mohli postřehnout rozdíl, kdyby natáčení nebylo náročnější kvůli potřebě lepšího osvětlení a kdyby použitý film i následná distribuce nestály minimálně čtyřikrát víc než při použití 35mm. 

Branagh si nicméně u producentů vydobyl naprostou tvůrčí svobodu, a tak mohl i v dalších aspektech porušovat běžné pohledy na "správné pojetí" shakespearovského filmu. Rozhodl se například nehledě na přízvuk obsazovat britské a americké herce (Branagha k "jazykové" toleranci možná vedl i fakt, že sám měl hrát o patnáct let dříve hlavní roli v Amadeovi od Miloše Formana, dokud se producenti na poslední chvíli nerozhodli, že chtějí čistě americké obsazení) a to nejen herce klasických rolí, ale i komiky typu Billyho Crystala nebo Robina Williamse, kteří s Shakespearovskými tragédiemi neměli doposud žádné zkušenosti. Menší roli ostatně dostal i Gérard Depardieu jako poděkování za to, že byl hlavním distributorem Jindřicha V. ve Francii.

A výsledek? Více než čtyřhodinový Branaghův Hamlet je mnohými považován za nejlepší filmové zpracování slavné tragédie, promítá se studentům literatury od Spojených stýtů přes Skandinávii až po východní Asii a svému tvůrci přinesl další Oscarovou nominaci: tentokrát za nejlepší adaptovaný scénář. (Ve stejné kategorii shodou okolností o rok dříve získala cenu Akademie Emma Thompson za Rozum a cit). Co se mě týká, osobně si mám tuto Branaghovu adaptaci ráda proto, že, jak už je pro něj typické, dokázal být 100% věrný původnímu textu a přesto hru pojmout po svém; dokonce i Claudius se pod jeho vedením, a díky výbornému ztvárnění Dereka Jacobiho, mění z přímočarého záporáka v komplexní, ne ryze nesympatickou postavu. Cením si i toho, že v centru Branaghova zájmu zůstaly postavy, že i do těch nejmenších rolí obsadil výborné herce a že si i přesto byl vědom toho, že jen jen herecké výkony nestačí, že je třeba natočit film tak, aby byl působivý i pro oko. (Mými oblíbenými scénami jsou například  ty odehrávající se v místnosti obehnané ze všech stran zrcadly. Nejen, že ona zrcadla pomáhají divákovi  lépe pochopit povahu monologů hlavního hrdiny - Branagh ostatně vždy tvrdil, že své adaptace netočí pro akademiky, ale pro běžné lidi - ale mají i jisté kouzlo, když si uvědomíte, jak těžké musí být v takové místnosti natáčet. Zkombinovat totiž Branaghovu úchylku pro dlouhé, střihem nepřerušované záběry a neustále se pohybující kameru s prostory, ve kterých neustále hrozí nebezpečí, že bude někdo ze štábu vidět v některém ze zrcadel, rozhodně nebylo nejjednodušší.)

Trailer k Hamletovi. Která jiná Shakespearovská adaptace se může pochlubit podobným obsazením?

V následujících letech se Ken objevil třeba v hlavní roli v Celebitách od Woodyho Allena, v Teorii létání s Helenou Bonham Carter, menší roličku si střihl i v dokumentu o Shakespearovi od Al Pacina. Přesto se zdálo, jako by nenaplňoval očekávání, která do něj byla na konci 80. let vkládána. Adaptace Shakespearovy Marné lásky snahy, která byla zasazena do 30. let a pojata ve stylu muzikálů s Genem Kellym nebo Frankem Sinatrou, se dočkala velmi chladných reakcí a finančně propadla, čímž si Branagh na více než pět let uzavřel dveře do světa filmové režie. Na připravovaného Macbetha rázem neměl peníze a další připravované projekty se odsunuly do pozadí také.

A aby toho nebylo málo, Ken začal čelit i krizi herecké. Jak dnes přiznává, toužil se herecky posunout někam jinam a přijímat nové výzvy, cítil ale, že se mu to nedaří, čímž ho cyklicky práce u filmu přestávala bavit. Odpovídá tomu snad i to, že se na roky přesunul do televize (za roli Reinharda Heydricha v Konferenci ve Wannsee, která vznikla v produkci BBC, získal Emmy a nominaci na Zlatý glóbus) a že se ve filmech mířících do kin objevoval jen ve vedlejších rolích (Zlatoslav Lockhart v Harrym Potterovi). A jak se dalo očekávat, britský tisk si do Kena Branagha v tomto "mrtvém období" nemohl odpustit čas od času rýpnout a články ve stylu: "Co se stalo s tím klukem, který prohlašoval, že bude novým Laurencem Olivierem?" se jen hrnuly. Paradoxem samozřejmě zůstávalo, že Branagh sám sebe nikdy jako druhého Oliviera nepovažoval a že tuto nálepku médií v době své největší slávy odmítal.

Obrat nastal zase v roce 2008, kdy Ken sklízel nadšené recenze za divadelního Ivanova a kdy se na BBC objevil Wallander. Detektivní seriál založený na knihách spisovatele Henninga Mankella se natáčel ve Švédsku a Ken sám byl, jako jeden z těch, kteří přišli s nápadem jeho natočení, jeho producentem. Obě dvě doposud natočené řady Wallandera byly v Británii velmi úspěšné a odnesly si jak cenu BAFTA pro nejlepší dramatický seriál roku, tak i pro Kena Branagha jako nejlepšího herce v hlavní roli. Ken tehdy ve své děkovné řeči s odkazem na Hamleta žertoval: "Všichni producenti riskovali, když se zkusili zjistit, jestli svět bude zajímat neklidný život jednoho melancholického Skandinávce. Pro mě to tak strašné nebylo; já strávil polovinu života snahou vydělat si takhle na živobytí."

Jako Kurt Wallander (2009)

V době první řady Wallandera se navíc vynořily dva projekty. Tím prvním byla režie Thora, tím druhým herecká role v My Week With Marilyn. Thor natáčený podle komiksu od Marvelu byl od počátku vším jen ne materiálem, který bych od Kena očekávala. Souboje, superhrdinové, 3D, velký rozpočet, obrovský štáb, to vše se vylučovalo s tím, na co jsem od Kennetha byla zvyklá, a nebudu přestírat, že jsem se nebála výsledku. My Week With Marilyn pak Branaghovi nabídlo postavu Laurence Oliviera, roli, kterou sama Kennethova agentka svému zaměstnavateli rozmlouvala. Což jiného než rozpačité reakce a slova: "Dá někdy Branagh s Olivierem pokoj?" se dalo očekávat?

Thor se do kin dostal na jaře 2011, zatím vydělal přes 300 milionů dolarů (když od kino tržeb odečteme náklady na natočení) a Branaghův nemainstreamový, až komorní přístup k látce schytal pozitivní recenze kritiků po celém světě. My Week With Marilyn se v kinech objevilo na konci toho samého roku a nedivila bych se, kdyby Kenovi letos vysloužilo jeho pátou Oscarovou nominaci. A aby ten rok nebyl úspěšný málo, komedie The Painkiller, která si na podzim odbyla svou premiéru v divadle v Belfastu a ve které si Ken střihl hlavní roli, se letos v létě možná přesune na londýnský West End nebo newyorskou Broadway.

Natalie Portman, Chris Hemsworth a Ken během natáčení Thora

Kenova kariéra je zkrátka zase na křivce mířící vzhůru a jeho život ve fázi, kdy se vše točí kolem filmu a divadla a kdy jen stěží najdete v jeho diáři nějaký volný den. V jednu chvíli hraje v divadle v Irsku, o dvanáct hodin později už stojí před kamerou ve Švédsku. V jednu chvíli natáčí ve studiu svůj nový film, o dvě hodiny později už jinde sleduje průběh post-produkce toho, na kterém pracoval o pár měsíců dříve. V jednu chvíli je na premiéře v USA, o den později si přebírá cenu ve Velké Británii, o další dva dny později už ho zas naleznete ve Skandinávii.

Pořád změnami žánrů a netradičním pojetím známých příběhů riskuje, pořád je věrný své umělecké všestrannosti, stále méně ale natáčí filmy, které by zároveň režíroval i v nich hrál. Ve svých posledních režisérských počinech, jako byla Mozartova opera Magická flétna (2006), adaptace Shakespearova Jak se vám líbí (2006), thriller Slídil (2007) a komiksový Thor (2011), se nesnažil stavět sám sebe před kameru a spokojil se s rolí producenta, režiséra a scénáristy. (Připravované Shakespearovské adaptace jako Zimní pohádka a hlavně Macbeth, na které Ken momentálně shání peníze, by však mohly znamenat návrat ke staré tradici z počátku 90. let.)

Ken jako režisér Jak se vám líbí (2006)

Ken tvrdí, že se během své dlouhé kariéry snažil být věrný dvěma zásadám: "různorodost" a "nezávislost". Nelze tvrdit, že by se mu to nepodařilo. Málokterý režisér totiž pracoval na všem od Shakespearovských adaptací přes operu až po hollywoodský velkofilm. Málokterý tvůrce dělal u filmu, v televizi, v divadle i v rádiu a střídá filmy celovečerní s krátkometrážními a ty zas s dokumenty. Málokterý neamerický filmař (slovy dva filmaři) se v téměř stoleté historii Cen Akademie může pochlubit tím, že má Oscarové nominace za herectví, režii i scénáristiku. A nakonec málokdo odmítne práci na komiksu pro Marvel (Thor 2), aby mohl kdesi ve Skandinávii režírovat nízkorozpočtové, nezávislé psychologické drama, o kterém většina běžných filmových diváků nikdy neuslyší.

Osobně si na Kennethovi-režisérovi cením hlavně jeho schopnost natáčet dlouhé, složité scény bez toho, aby potřeboval desítky odlišných záběrů té samé akce a schopného střihače. Nikdy jsem nebyla velký fanoušek "cool" obrazu vyžívajícího se v neustálých změnách úhlu pohledu; ano, je to dynamické, ano, je to moderní, ale mě mnohem více baví, když mě celou scénou dokáže provést jediný záběr a když si uvědomuju, jak složité muselo být naplánování a i následné natočení scény, ve které kamera rotuje třeba čtyři minuty kolem několika postav a vždy přitom dokáže zaměřit se na tu, kterou má divák zrovna vidět.

Hodně podobných momentů se objevuje v Petrových přátelích, kteří občas vyznívají dojmem "jedna scéna = jeden záběr", nějakou najdete ale snad v každém Kenově filmu. A co je ještě pozoruhodnější, působí tak přirozeně, že vám ty střihy mezi rozdílnými úhly nejspíš ani nebudou chybět.

Závěrečné oslavy Mnoho povyku pro nic (1993); Shakespearovské adaptaci, u které se Ken zhostil čtyřlístku scénář, herectví, režie, produkce. Všimněte si, že v celá scéna je natočená bez jediného střihu.

Kenneth v jednom nedávném rozhovoru zmiňoval, že před mnoha lety četl v novinách článek, ve kterém byla věta: "Kde jste byli onoho dne, kdy se tisk rozhodl obrátit pro Kenu Branaghovi?" Při současném vývoji se ale možná jednou tisk bude ptát i na to, jak jste se měli onoho dne, kdy britská média začala o Branaghovi zase psát v pozitivním světle. Bylo by už asi načase. Za těch 18 měsíců, co žiju ve Skotsku, jsem si totiž všimla, že pár mých anglických známých tohoto pána nemá rádo jen proto, že ho kvůli médiím považuje za arogantního, namyšleného narcise, jakýsi žijící předobraz knížního a filmového Zlatoslava Lockharta. Za sebe, a tímto se skromně připojuji k té nekonečné škále lidí jako je Natalie Portman, Jack Lemmon, Anthony Hopkins, Derek Jacobi, Judi Dench nebo Jude Law, musím říct, že se jedná o extrémně milého, sympatického, zábavného a skromného chlapa, kterému jde vždy o to, aby se lidé v jeho okolí cítili co nejlépe. Zrovna poslední Vánoce mi od něj přišel takový malý dárek. Prý jako poděkování za podporu. Překvapilo mě to už jen proto, že jsem si v oné chvíli nedokázala ani představit, jak vůbec získal mou adresu. A hlavně: Který člověk s jeho reputací by něco podobného udělal pro člověka, kterého prakticky nezná?

"V Británii každý měsíc někdo v televizi zmíní: "Neprávem opovrhovaný film," nebo: "Dnes už klasika," takže zjišťuju, že to, co jsem tehdy [v 90. letech] natočil, se pravděpodobně zlepšuje každým uplynulým rokem."

O britském multikulturalismu

Aneb o jednom internetovém videu a komentářích, které vyvolalo. 

Před několika dny se na internetu objevilo toto video. Angličanka jedoucí v tramvaji si v něm stěžuje, že jsou všichni kolem ní cizinci, a neodpouští si přitom ani fráze jako: "Vypadněte z mojí Británie."

Tak trochu mi to připomnělo český odpor k imigrantům. Řada mých českých "facebookových přátel" čas od času pošle odkaz na nějaký "anti-multikulti" článek, a ani když jsem stovky kilometrů daleko, mi neušlo, jaká vlna odporu se zvedla proti vítězství cizince v jedné české talentové soutěži. 

Velká Británie je mnohem multikulturnější než Česká republika. V každém menším obchodě vás obsluhují Pákistánci, obrovské procento postgraduálních studentů tvoří Čínani, v kině běží bollywoodské filmy pro zdejší indickou komunitu, za bakalářským studiem se sem sjíždí celá Evropská unie a dle odhadů OSN jen Poláků žije v Británii více než půl milionu. I já, když jdu po ulici, si často říkám, kolik cizinců denně potkávám. A pak mi dojde, že sama jsem vlastně jedním z nich. 

I proto, zvyklá na český odpor k imigrantům, jsem očekávala, kdo z mých britských přátel jako první rozvíří debatu, že je dotyčná paní možná agresivní, ale že má v konečném důsledku pravdu. Že by cizinci skutečně měli vypadnout z Británie a vrátit se do svých východoevropských, afrických a asijských zemí. K ničemu takovému však nedošlo. Místo toho jsem neustále narážela na komentáře typu: "Při pohledu na ni se stydím za to, že jsem Brit." 

Při pomyšlení na to, jaké chvály by se dočkala od některých mých spoluobčanů, nevím, co si mám myslet o českém národu.

Den s Kennethem Branaghem: podruhé

Aneb sotva uplynul měsíc  už jsem se znovu ocitla v Kenově přítomnosti. 

Tentokrát za to mohla BAFTA (Britská akademie filmových a televizních umění), která si pro něj v Londýně připravila devadesátiminutovou akci oslavující jeho kariéru. Ne, že by mu v padesáti přichystali cenu za celoživotní dílo, na to by přece jen bylo poněkud brzy, nicméně tento malý ceremoniál, kterým chtěli vzdát holt jeho kariéře, taky není na britské poměry úplně zanedbatelný.

Vidět ho před natáčením a následně hodinu a půl poslouchat jeho vyprávění o nejrůznějších projektech rozhodně stálo i za těch 14 hodin, které jsem tento víkend strávila v autobusu mezi Glasgow a Londýnem. Záznam se nicméně zanedlouho objeví v televizi / na internetu, takže žádné dlouhé proslovy vysvětlující, o co se jednalo a co říkal, potřeba nejsou.

Neodpustím si snad jen jednu osobní, nedůležitou historku, která, jak by se řeklo anglicky, 'made my day.' Vlastně to není ani historka. Je to jen úplně bezvýznamná situace, kdy zahlédnete, jak váš oblíbený herec a režisér v jedné osobě spěchá s novináři natočit krátký rozhovor a míří přitom přibližně vaším směrem. A zatímco vy se snažíte ho nezdržovat, nezastupovat mu cestu a vlastně pomalu předstírat, že ho ani nevidíte, on vám, sotva vás zahlédne, daruje široký úsměv, a když se ještě více přiblíží, neodpustí si alespoň tu nejběžnější, nejobyčejnější a nejprovařenější anglickou frázi:

'Hi, how are you doing?'

Den s Kennethem Branaghem

Aneb o divadelní hře The Painkiller napsané Francisem Veberem a o tom, jak jsem osobně poznala jednoho z mých nejoblíbenějších herců a režisérů.

To, že mám ráda Kennetha Branagha a že se hodlám jet podívat na jeho nejnovější hru do Belfastu, jsem tu už zmiňovala. Přeskočím tedy dříve vyřčené a věnuju radši větší prostor onomu jednomu říjnovému víkendu, který jsem strávila v Severním Irsku.

Ze všeho nejdříve... Belfast je krásný. Nevím, jestli jsem očekávala bitevní zónu a architektonický styl ala "Evropa během náletů za druhé světové", nicméně do hlavního města Severního Irska jsem se okamžitě zamilovala. Centrum je čisté, plné pěších zón a dokonale spojuje renesanční budovy s těmi moderními, jako třeba s obrovským, proskleným a nápaditým nákupním centrem zvaným Victoria Square a postaveným před pár lety za 400 milionů liber. Lidé jsou příjemní, Queen's University (poblíž které jsem bydlela) vypadá sympaticky a nakonec i ta severní část města s jakousi novodobou Berlínskou zdí, která odděluje katolické domy od těch protestantských, celému místu dodává zvláštní atmosféru. Toliko k Belfastu. Ani ten tady totiž rozebírat nehodlám.

Radši totiž zmíním nově postavené Lyric Theatre na jihu města, které svou cihlovou architekturou dokonale zapadá do obytné čtvrti a kde za poslední měsíc Kenneth Branagh vystupoval společně s Robem Brydonem devětkrát týdně. (Jedno večerní představení od pondělí do pátku a dvě, odpolední i večerní, o víkendech.)

The Painkiller se nicméně, podobně jako nedávno zmíněný Richard III., jen těžko popisuje. Podobně jako Procházkovy hry je to komedie se spoustou zaplétajících se vztahů, omylů a dvousmyslných dialogů. Ostatně, kdo viděl francouzské Drž hubu!, může mít docela dobrou představu, o čem mluvím; jak Painkillera, tak i Drž hubu! napsal stejný scénárista (Francis Veber) a obě jsou si dějem a postavami velmi podobné.

Depardieuovu roli ukecaného debila si v Belfastu zahrál Rob Brydon, jeho Renovský protiklad - mlčenlivého a seriózního zabijáka - zas ztvárnil Kenneth Branagh. Zápletka přitom byla přenesena z prostředí věznice do jednoho obyčejného hotelu, kde si oba hrdinové pronajali pokoje vedle sebe. Brydonův Dudley proto, že chce spáchat sebevraždu poté, co ho manželka opustila kvůli psychiatrovi, Kennethův Ralph prostě proto, že má pod okny hotelu projíždět prezidentská kolona a jeho prací je hlavu státu zastřelit. Kdykoliv jindy by se asi Dudley oběsil a Ralph svůj úkol splnil, tentokrát je ale Dudleyho plán odhalen poslíčkem, a jelikož si Ralph nepřeje mít poblíž svého pokoje policii, přesvědčí zaměstnance hotelu, že se o svého souseda postará. A tím se ho už nezbaví.

Když jsem před týdny četla první recenze na Painkillera, snad žádný kritik neopomenul zmínit, že se jedná o 'fyzickou' hru. Ještě před týdnem jsem si při tomto spojení neuměla nic představit, dnes však rozumím. Snad žádné divadelní představení, které jsem kdy viděla, nebylo pro hlavní protagonisty tak fyzicky náročné jako právě tohle. Kennethův Ralph, který strávil 3/4 hry pod vlivem drog, neustále tančil po okolí, skákal, běhal, rval se s ostatními postavami, padal, lezl po rekvizitách a celkově se téměř nezastavil. Dialogy šly zkrátka lehce stranou, a ačkoliv je Veberova předloha po verbální stránce vtipná (součástí programu byl i scénář), hlavní dominantou hry se kvůli Foleyho režii tentokrát staly výrazy v obličeji a fyzické výkony hlavní dvojice. 

Zdemolované jeviště po představení aneb rozbité vázy, rozházené polštáře, proražené dveře u skříně i shozené osvětlení

A z čistě žensky heterosexuálního pohledu bych měla dodat, že se jedná o dvojici, která po třetinu hry pobíhala po jevišti polonahá.

A zatímco na Robu Brydonovi jsem si nemohla nevšimnout množství modřin způsobených nejspíše věčnými pády a rvačkami, Kenneth si mou pozornost získal proto, že - oblečen jen v černých boxerkách - vypadal jako oživlá antická socha. Zapomeňte na Wallandera, padesátiletý Kenneth Branagh je tělesně dokonalou reinkarnací svého Frankensteina. Což, nutno dodat, je vzhledem k jeho věku více než obdivuhodné.

Ken ve Frankensteinovi (1994) vs Ken ve Wallanderovi (2009)

Ačkoliv je The Painkiller asi Kenovou nejméně důležitou rolí ze všech, které si za poslední roky na pódiu střihl (přece jen srovnávat Veberovu komedii se Shakespearem nebo Čechovem v Národním divadle moc nejde), je, myslím, poměrně pochopitelné, proč se ve hře rozhodl vystupovat. The Painkiller je totiž rozdílný od všeho, co kdy udělal; je plný mimiky, homosexuálních narážek, odlehčeného humoru, schopnosti sebeironie (řada vtipů si utahuje spíše z Kennetha samotného - ať už z jeho tenkých rtů nebo filmové kariéry - než z postavy, kterou hraje) a hlavně - už několikrát zmíněného - obrovského fyzického nasazení. Příběh, jeho uvěřitelnost či poselství jde zkrátka tentokrát stranou a kdo v Lyric Theatre nebyl, nemůže mít při převyprávění děje nejspíš ani představu, proč se publikum smálo od začátku do konce a proč při závěrečném potlesku vstalo.

Co na mě nicméně zanechalo ještě mnohem větší dojem než jakákoliv hra, je Ken samotný. Po skončení sobotního představení se k nám totiž připojil v baru a choval se jako naprosté zlatíčko. Několikrát se omlouval, že nás nepřišel pozdravit už před představením, a i přes viditelné známky únavy se rozhodl zůstat aspoň tak dlouho, dokud s každým neprohodil minimálně pár vět. Ostatně, dle zaměstnanců divadla do baru nikdy po představení nechodil, tudíž je možné, že přišel speciálně jen kvůli nám. (Narcistická část mé duše se momentálně dme pýchou.)

Po půlhodině v jeho společnosti a desítkách historek přihozených ostatními, musím říct, že nechápu, kde se vzala ta tvrzení o arogantním egocentrikovi, kterými Kena tisk často označuje. (Herci, kteří s nim spolupracují, používají většinou naprosto opačná přirovnání.) Samozřejmě, 30 minut je poměrně málo na posouzení něčího charakteru, ale z toho prvního dojmu na mě působí jako nesmírně milý a sympatický chlap s emocionálním založením. Když totiž publikum při potlesku vstávalo, bylo jasně vidět, jak moc to pro něj znamená, a z příběhů, které se mi donesly od ostatních členů naší party, jsem pochopila i to, že pokud si jeho projekt nevede dobře, má tendence uzavřít se do sebe, s nikým nemluvit a neukazovat se na veřejnosti. (Tudíž za standing ovation můžeme být nakonec rádi, protože kdo ví, jestli by se v případě chladných reakcí v baru vůbec ukázal...)

Pokud se o Kenovi dá vůbec říci něco negativního, pak to bude maximálně jeho malé pochopení pro organizaci a marketing. Své projekty nerad propaguje a nebýt jeho osobní manažerky a asistentky v jednom, asi by ho vůbec nenapadlo dávat rozhovory v talkshow nebo setkávat se s novináři. Stejně tak jeho organizační smysl lehce zaostává, a jak jsem se od přítomných dozvěděla, pokud mu jeho manažerka nepřipomene několik hodin dopředu, kdy a kde má být, Ken se tam s velkou pravděpodobností neukáže.

I proto jsme se ostatně báli, že se v onu sobotu nakonec vůbec neobjeví; jeho manažerka totiž onou dobou byla dávno ve Švédsku, kde připravovalo natáčení nové řady Wallandera. Ken však jakýmsi zázrakem do baru dorazil a dokonce tvrdil, že jeho odpolední nepřítomnost nebyla způsobena tím, že by zapomněl, ale psychickou a fyzickou únavou.

Po měsíci stráveném na divadelním pódiu, měsíci bez jediného volného dne a s devíti představeními týdně, se ostatně není čemu divit. Jeho nasazení je obdivuhodné a to ještě více, vezmeme-li v úvahu, že hned po posledním nedělním představení musel odjet na letiště, aby mohl v pondělí ráno už zase stát před kamerou a ve Švédsku natáčet Wallandera. 

A tomu říkám herecké nasazení.

Steve Jobs

Aneb několik málo slov, které Steve Jobs pronesl v roce 2005 na Stanford University.

"Nikdo nechce zemřít. Ani lidé, kteří chtějí jít do nebe, nechtějí zemřít, aby se tam dostali. A přesto je smrt destinace, kterou všichni sdílíme. Nikdo jí neunikne. A tak tomu má být, protože Smrt je pravděpodobně nejlepším vynálezem Života. Je to síla změn. Odstraňuje to staré, aby vytvořila prostor pro to nové. V tomto okamžiku jste to nové vy, ale zanedlouho zestárnete a budete odklizeni. Omlouvám se, že jsem tak dramatický, ale je to pravda.

Váš čas je limitovaný, tak nežijte život někoho jiného. Neuvízněte v pasti dogmat, protože to znamená žít podle myšlení ostatních. Nedovolte, aby hluk cizích názorů přehlušil váš vnitřní hlas. A co je ze všeho nejdůležitější, mějte kuráž následovat své vlastní srdce a intuici. Těm je jasné, čím se chcete skutečně stát. Všechno ostatní je druhořadé."

Co papež znamená pro katolíky, to Steve Jobs znamenal pro mou ateistickou, Applovskou mysl. Byl to vizionář, který svými nápady změnil svět. Sympaťák, který i přes nesmírné bohatství zůstal stát nohama na zemi. Člověk, který věděl, že lidi chtějí přístroje, které budou jednoduché, spolehlivé a elegantní.

Ještě před dvěma dny mě mrzelo, že v onom tradičním černém roláku a džínách nepředstavil světu iPhone 4S. Dnes mě mnohem více mrzí, že už se na ono pódium nepostaví nikdy.

"Svět změnila tři jablka. První svedlo Evu, druhé spadlo na Newtona a třetí nakousl Steve Jobs."

Richard III.

Aneb o hře Williama Shakespeara a jejím kritikou ceněném zpracování v režii Sama Mendese a s Kevinem Spaceym v hlavní roli.

Píše se neděle 5. září 2011, je pár minut po páté a v londýnském Old Vic Theatre se zvedá opona, na které ještě o pár vteřin dříve svítilo výrazné 'now'. Divákům se naskýtá zvláštní pohled: Uprostřed prázdné místnosti sedí Kevin Spacey sledující na velké LCD obrazovce propagandistické vojenské záběry doprovázené veselou hudbou, zatímco mu hlavu zdobí fialová papírová koruna ne nepodobná těm, které na narozeninových oslavách nosí děti předškolního věku. V tom Spacey náhle televizi vypne, korunu si strhne z hlavy a do ticha začne odříkávat slavný monolog:

Now is the winter of our discontent

Teď sluncem z Yorku zima našich chmur

Made glorious summer by this sun of York;

Se proměnila v slavný letní žár;

And all the clouds that low’r’d upon our house

A všechny mraky kdysi skloněné nad naším rodem

In the deep bossom of the ocean buried.

V hlubokém dně oceánu se utopily.

No, jestli tohle není netradiční zpracování díla Williama Shakespeara, tak už nevím, co jím je.

Ve spojení s Richardem III., který vznikl pod záštitou the Bridge Project, mě však napadají ještě jiné přívlastky. Moderní. Aktuální. Inovativní. Dynamický. Sarkastický. Vizuálně a hudebně úchvatný. Nejlepší.

Nejen nejlepší Shakespeare, jakého jsem kdy v divadle viděla, ale i nejlepší divadelní představení všeobecně. Aby ale člověk pochopil, čím je tato adaptace Oscarového Sama Mendese tak jedinečná, musí nejprve vědět, o čem samotná hra pojednává. Dejme si tudíž malou lekci z britské literatury.

Richard III. se řadí mezi Shakespearovy historické hry; je totiž založen na skutečné historické osobnosti. (To, že se příběhy skutečného a literárního Richarda v mnohém liší, je už věc jiná.) Hned v úvodu se divák přes Richardův monolog dozvídá, že skončila válka růží ("zima našich chmur"), ve které proti sobě bojovali Yorkové a Lancasterové. Richard patřil k vítězné straně, Yorkům ("sluncem z Yorku se proměnila v slavný letní žár"), doba míru mu ale žádnou radost nečiní. Od narození je totiž mrzák a na okázalých slavnostech pořádaných svým bratrem (a zároveň králem) Edwardem nevidí nic pozitivního. Jediné, po čem Richard skutečně touží, je moc.

Je si vědom toho, že má-li si zajistit trůn, musí se systematicky zbavit veškeré opozice a získat si podporu anglického lidu. Hned v úvodu tedy nechá zavraždit svého bratra Clarence, potenciálního králova nástupníka, a důmyslným vyznáním lásky donutí šlechtičnu Lady Anne z rodu Lancasterů, které během války zabil manžela a tchána, aby se za něj vdala. (Jak Richard tvrdí, byla to láska k ní, co ho dovedlo k tak strašnému činu.) Správně předpokládá, že pokud mu odpustí ona, bude ji anglický lid následovat.

Was ever woman in this humor woo’d?

Kdy bylo možno ženu takto chtít?

Was ever woman in this humor won?

Kdy bylo možno ženu takto mít?

I’ll have her, but I will not keep her long.

Bude má, ne však na dlouho.

Když jen nedlouho po Clarencově smrti umírá král Edward a zanechává po sobě dva syny a dceru, nominuje se Richard na poručníka mladých princů, čímž se de facto stává králem. S pomocí svého bratrance Buckinghama následně nechá popravit lorda Hastingse, který se nezdá být dostatečně loajální, a stejnému osudu neuniknou ani příbuzní vdovy po králi Edwardovi. Samotní princové jsou následně Richardem prohlášeni za nemanželské a tedy nelegitimní následníky trůnu, jsou uvězněni v Toweru a nedlouho poté na Richardův příkaz zabiti.

Vědom si toho, že teď už jeho vlastní korunovaci nestojí nic v cestě, se Richard rozhodne důmyslnou manipulací, která je pro celé jeho jednání typická, přesvědčit lid, aby stál na jeho straně. Rozehrává tedy působivou hru, když se nechává vidět v kostele a jako zbožný muž odmítá své jmenování. Když se v předem připravené frašce Buckinghamovi podaří Richarda konečně podaří přesvědčit, aby nechal zvolit králem, nic netušící veřejnost jásá.

If I did take the kingdom from your sons,

Pokud jsem sebral království tvým synům,

To make amends I’ll give it to your daughter.

Pak vyrovnám dluh tím, že dám ho tvé dceři.

Ani korunovací však Richardovy čistky nekončí. S odhodláním oženit se za svou neteř Elizabeth, dceru bývalého krále Edwarda, nechává zabít Lady Anne a popravě se nevyhne ani Buckingham, jehož nároky na majetek, který mu byl Richardem slíben, se pro Richarda stávají otravné. Jeden člověk však před nelítostným králem unikne. Je jím Richmond z dynastie Lancasterů, který odplouvá do Francie, kde sbírá vojsko a chystá se s ním proti králi-tyranovi zakročit.

Večer před bitvou u Bosworthu je Richard pravděpodobně poprvé na pochybách. Shakespeare občas nechává své hlavní postavy promlouvat "přímo" k publiku, ze všech historických her však monology vede právě jen Richard III. Diváci se tak stávají jeho spolukonspirátory, tichými svědky vražd a nejspíše i fakt, že se v průběhu hry neustále dozvídají, jak se Richard cítí, co chce udělat a jaký zastává názor, přispívá dodnes k tomu, že je Richard III. populárnější než jiné Shakespearovy historické hry. Richard po celou hru vystupuje jako přímý, chladnokrevný muž, večer před rozhodující bitvou je z něj nicméně cítit náznak výčitek. Ve snu se mu zjevují všichni, které zabil, a postupně mu sdělují, že v očekávané bitvě budou stát na Richmondově straně. Když se Richard z noční můry probere, uvědomí si, že začíná mít strach sám ze sebe.

What do I fear? Myself? There’s none else by.

Čeho se bojím? Sebe? Nikdo jiný tu není.

Richard loves Richard, that is, I am I.

Richard miluje Richarda, to jest, já jsem já.

Is there a murderer here? No. Yes, I am.

Je tu někde vrah? Ne. Ano, já jím jsem.

V bitvě u Bosworthu Richmond Richarda poráží, poslední králem pronesená slova, než je jako tyran zabit, zní: "Království za koně." Richard, uvědomujíc si, že prohrává, totiž nabízí komukoliv výměnu koně, který by mu mohl pomoci uprchnout, za celé království. Nikdo z anglických vojáků, znechucených jeho stylem vlády, ho však nevyslyší.

Spaceyho Richard III. od počátku působí jiným dojmem než jiní Richardové, jaké si z obrazovky nebo divadla pamatuji. Mnohem více než zákeřně charismatického Al Pacina připomíná zhrouceného pragmatika se sarkastickými poznámkami, jakousi satanskou verzi Pacinova plukovníka ve Vůni ženy. (Srovnání s Pacinovou verzí Richarda III. se skvěle nabízí i proto, že v ní Spacey vystupoval také - tehdy jako Buckingham.) Spacey je v slavné roli od počátku mnohem chladnější, nepříjemnější než Pacino. Nikoho nenechává na pochybách, že mu jde jen o trůn, nenechává se zmítat vášněmi a je veskrze přímý. Vše krásně vyplývá na povrch například ve scéně, kdy Lady Anne přesvědčí, že ji celou dobu miloval. Pacino tuto scénu zakončil polibkem, důmyslným potvrzením slov: "Je má!", Mendes se vydal cestou jinou. Nechal Richarda v podání Kevina Spaceyho dojít až do momentu, kdy mu Lady Anne podlehla, a ve chvíli, kdy divák očekává vítězný polibek, zpečetění nového vztahu, Richard svou vyvolenou odstrčí a odejde. Celá scéna tak zapůsobí jako facka ve tváři a důsledné připomenutí divákovi: "O ni tu ale vůbec nejde."

Pacinův Richard je ďábelský, a i když se s ním smát nebudete, budete si jeho charisma užívat. Spaceyho Richard působí jako shnilé jablko, na kterém nic obdivuhodného nenajdete, jeho komentáře vás ale rozesmějí. Z hry díky Spaceyho vyjadřování, případně díky scénáristovým minoritním změnám textu přímo prosakuje sarkasmus, který je natolik nakažlivý, že mu podlehlo celé divadlo. Občas stačí jen udělat důmyslnou pauzu či pohrát si s intonací, jindy zas pomůže změna řečníka. Například ve scéně, kdy Buckingham prohlašuje: "Ať žije Richard, ctihodný král Anglie!", má lid následně zvolat: "Amen!" Ve verzi londýnského Old Vic Theatre však tento dodatek pronese samotný Richard, čímž slovní výměna, kde Richard v kostele přestírá nábožnost a neochotu stát se králem, získá mnohem ironičtější podtext.

Nejzajímavější částí Richardovy osobnosti se ale stává zdůraznění tělesného postižení. Už Pacino ve svém dokumentu Looking for Richard tvrdil, že invalidita je jedním z hnacích motorů Richardova jednání, pro Mendese se ale stala nejen motivem, nýbrž i frustrací, která vyplouvá na povrch v průběhu celé hry. To, že je Richard mrzák a že oním faktem trpí, je divákům neustále pomocí detailů vmítáno do tváře; Richard je ten, kdo se odmítá během smiřování fotit, Richard je ten, kdo během své vlastní korunovace zakopne a spadne. Umíte si pro krále představit více ponižující moment, než znemožnit se v jednom z nejsledovanějších momentů celé své kariéry? Jsou to jen detaily, ale ona deprimace z toho, že je "deformovaný, nedokončený, narozený předčasně" je v Mendesově produkci cítit mnohem více než v těch jiných divadelních a filmových, které jsem doposud viděla. A cyklicky zase pomáhá divákovi lépe pochopit, proč se Richard neraduje z běžných momentů života a proč touží po moci a respektu.

Síla Mendesovy produkce však spočívá především v tom, že se mu příběh podařilo zasadit do přítomnosti tak, aniž by změna prostředí vyznívala rušivě. (Zajímavé je kupříkladu to, že chlapecké role hrají ženy; ve středověku tomu totiž bylo přesně opačně.) Král Richard III. tedy na jednu stranu pronáší ty samé staroanglické dialogy o Yorcích a Lancasterech, celkově však mnohem více připomíná diktátora moderního typu. Sleduje televizi, nosí vojenskou uniformu, na očích má sluneční brýle. A nejedná se jen o vzhled a jednání Richarda samotného; moderní pohled na celou zápletku vyznívá z celé hry. Mou oblíbenou scénou se tak stala například část, kde král Edward prosazuje smíření Yorků a Lancasterů; tento moment je zasazen do prostředí tiskové konference, kde se jednotliví představitelé obou rodů nechávají před novináři se širokými úsměvy fotit. (A jak už bylo řečeno dříve, právě Richard jako jediný pózovat odmítá, a fotografa odežene stranou.)

Rozhovory mezi občany na ulici byly nahrazeny momentkou z metra, kde si lidé čtou nejnovější vydání novin, krásný aktuální nádech získala i chvíle před závěrečnou bitvou, kdy se kolem Richarda vytvoří jakýsi válečný štáb: Na zemi se nachází obrovská mapa Británie, kolem které se pohybuje řada vojáků přijímajících přes telefony nejnovější zprávy o pohybech Richmondových vojsk.

"Když oddělíte Richarda III od historických her, vezmete ho z kontextu Války růží, stane se z něj hra, která je méně o monarchii, méně o anglické historii a více o moci. Dalo by se říct, že je to jeden z prvních skvělých portrétů moderních diktátorů. Je úžasné žít v 21. století a vidět, že se na titulních stranách novin stále objevují postavy - například Kaddafi nebo Mubarak - které jsou přesně tím, co Shakespeare popsal před 400 lety. To, že jsme z Richarda III. udělali mezinárodní produkci, nám dovolilo zmírnit vazby na Anglii a být více globální, být studií diktátorství."

Sam Mendes, režisér

Bez zajímavosti není ani scéna, ve které se Buckingham snaží předvědčit lid, aby provolal Richarda králem. Celá je totiž laděna do stylu prezidentských voleb amerického typu; Buckingham za stupínkem vyvolává do mikrofonu propagandistická hesla a rozradostněný lid mu na ně (z reproduktorů rozmístněných po celém divadle) odpovídá. Místo toho, aby byl Richard viděn kdesi poblíž, jak se modlí, se za ním do kostela vypraví kamera bulvárních novin, která přenáší události z kostela přímo na velkou, plochou obrazovku umístěnou za Buckinghamem. Navíc i přesto, že se jednalo o 400 let starý text, mi Buckinghamova řeč přišla velmi realistická a aktuální a Richardovo vystupování před kamerou, kdy se snažil vypadat překvapeně z její přítomnosti, ale zároveň navigoval kameramany co a jak mají zabírat, vyznělo nesmírně sarkastickým dojmem. (Ve chvíli, kdy kamera jako kdyby náhodou zabrala modlitební knihu v Richardových rukách, vyprsklo smíchy téměř celé obecenstvo.)

Podobně jako Král Lear s Derekem Jacobim, i Richard III. si potrpí na poměrně minimalistickou scénu a kupodivu vyznívá vizuálně mnohem lépe, než kdyby se celé jeviště zaplácalo desítkami předmětů. Veškeré dějství se odehrává mezi třemi šedými stěnami, které jsou dokola obehnány dveřmi. Celkem 16 dveří (5 po každé straně a 6 vzadu) přitom dodává jevišti zvláštní atmosféru: V každé scéně mohou herci používat jinou kombinaci dveří pro vstup na jeviště, za otevřenými dveřmi (mimo pohled diváků) jsou navíc často umístěna světla, díky kterým se stíny jednotlivých herců odrážejí na protější straně. A i když se to na první pohled může jevit jako maličkost, věřte mi, že sledovat například Clarencovu vraždu, když vrahy vidíte na zadní stěně "zvětšeně" a ještě z několika úhlů, je velmi podmanivé.

Ze tří stran ohraničené jeviště slouží pro všechny účely po dvě třetiny hry - až do chvíle, kdy má dojít k Richardově korunovaci. V té chvíli zadní strana mizí a prostor se více než dvojnásobně prodlužuje, čímž vytváří dojem dlouhé chodby ve tvaru seseknutého "V". Když se tato změna, která nakonec vydrží až do konce hry, ukáže poprvé při korunovaci, působí scéna nesmírně majestátně. Po každé straně stojí 7 bubeníků, na úplném konci se nachází obrovský (odhadem 4 metry vysoký) portrét Richarda tvořící jakousi zadní stěnu. Velkolepěji působící korunovace jde v prostorách divadla jen těžko dosáhnout a majestátní vzevření jí vydrží do doby, než Richard zakopne a rozplácne se na zemi.

Mendes má pro hezkou vizuální stránku zkrátka talent a každá scéna Richarda III. to potvrzuje. Každá poprava, každý nástup herců na jeviště se stává hudební a vizuální orgií takového stylu, že kdyby někdo postavil kameru doprostřed hlediště, může celé divadelní představení klidně vydávat za film. Ani střihač by nebyl potřeba; v Richardu III. žádný moment nepřijde nazmar, žádná hluchá místa, kdy se mění kulisy, nenastávají. Když už je totiž skutečně potřeba několik rekvizit na jevišti vyměnit, využije se tato temná chvíle alespoň ke krátké hudební sekvenci a poutavému nasvícení jména postavy, kolem které se bude následující scéna točit, na jednu ze stěn. (Částečně to tak připomíná právě Pacinova Richarda III., ve kterém se celá hra také dělila na jakési kapitoly.) Mendesova vynalézavost navíc nezná mezí. Pro větší plynulost občas zakomponuje herce a rekvizity jedné scény už do scény předchozí, čímž se nevytváří dlouhá prodleva při přechodu mezi nimi. A upřímně, toho, že mezi 'lidem' v metru sedí i královna Alžběta a další herci, jsem si nevšimla, dokud se 'komparzisti' nerozešli.

Když si tohle všechno dáte dohromady, není asi překvapením, že závěr je strhující. Vojáků tasících meče se sice nedočkáte, vlastně sledujete jen několik bubeníků a dva hlavní protagonisty stojící na stolech za nimi, i přesto se vám ale díky gradující hudbě zdá, že jste přímo na bojišti. (Proč se neprodávají krom filmových i divadelní soundtracky?) A když je Richard po třech hodinách hry (počítáno bez přestávky) konečně zabit a během Richmondova závěrečného proslovu pověšen za kotníky do čtyřmetrové výšky, máte pocit, že jste viděli něco výjimečného. Tento pocit je však, podobně jako u Americké krásy, logicky nepřenositelný a stojí na kombinaci herecké, scénáristické a hlavně režisérské dokonalosti. Sam Mendes je bez přehánění výborný filmový režisér; Oscara za svůj filmový debut nezíská jen tan někdo. Jako divadelní režisér je nicméně geniální. I jeho zásluhou bylo celé hlediště při závěrečném potlesku na nohách a předpokládám, že nejinak tomu bude i v těch několika zemích, které tato hra v následujících měsících v rámci své mezinárodní tour navštíví.

- - -

Závěrečná poznámka: Jako mnoho dalších, ani já jsem si neodpustila postavit se po konci představení ke 'stage door' s cílem odchytit Spaceyho. (Nebo Mendese, pokud by na představení náhodou zašel.) Pán z ochranky sice vytrvale vyvolával, že "pan Spacey dnes nepřijde," v mém úmyslu zkusit štěstí mě to nicméně nijak neodradilo. Dala jsem se do řeči s odhadem pětadvacetiletou Němkou a ani jsem nevnímala, jak čas plyne, dokud onen bodyguard nezahlásil, že pan Spacey již odešel jiným východem.

Všichni čekající odešli, bodyguard také. Uplynulo dalších několik minut, já se od 'stage door ' posunula o něco dále a nadále si povídala, když se najednou objevila jakási mladá slečna a zprvu s nezájmem prošla kolem nás do divadla. Jen o minutku později už byla zase venku, se stejným nezájmem nás znovu minula, ale na rohu se náhle zastavila a vrátila se k nám se slovy, že "Kevin teď ven nepůjde."

První, co mě zarazilo, bylo ono familiární oslovení "Kevin", následně mi došla i ta druhá část. "Ven nepůjde" totiž jistě znamená to, že je vevnitř. A že ono bodyguardovo provolávání, že "pan Spacey už odešel," je jen důmyslnou hrou na diváky, kterou mu chtějí dopřát trochu klidu. Možná, že kdybych tedy u oněch dveří oddaně čekala další dvě hodiny, hodinu, možná i jen půlhodinu, skutečně bych se Kevina dočkala. Možná, že kdybych na ono představení zašla o tři dny později, potkala byl Al Pacina, který se na hru zašel ve středu večer podívat.

To jsou ale jen spekulace. Odešla jsem s rozhodnutím, že si Spaceyho odchytím někdy jindy. Až on sám bude mít chuť vyjít po divadelním představení ven.

Richard Dawkins

Aneb jak ze mě spojení jedné knihy a jednoho týdne na letní politické škole plné křesťanských konzervativců udělalo ještě silnějšího ateistu a liberála než kdy dřive.

Pokud bychom hledali Ježíše současného ateismu, asi nikdo by se na onu pozici nehodil lépe než Richard Dawkins, sedmdesátiletý bývalý profesor biologie z Oxfordu. Jeho knihy se svými ateistickými postoji a sarkastickým přístupem k náboženství staly bestsellery a jistě nejen Douglase Adamse, autora Stopařova průvodce po Galaxii, přivedli k životu bez víry v nějakou nadpřirozenou bytost. Dawkinsovo asi nejznámější dílo The God Delusion získalo pozitivní reakce jak mezi recenzenty a vědeckou základnou, tak i u veřejnosti, když bylo nazýváno "nadčasovou, racionální a argumentačně perfektní" knihou, kterou "by si měli přečíst všichni od ateisty až po mnicha."

Sama jsem doposud nedospěla ani do poloviny oněch 450 stran, už teď se ale odvažuji tvrdit, že lepší obhajobu ateismu a zároveň preciznější pokus o vyvrácení náboženských dogmat jsem doposud nečetla.

Dawkins totiž dokáže být stejně tak argumentačně precizní jako sžíravě vtipný, dokáže citovat to nejlepší z klasiky (například Bertranda Russella) i přinášet názory nové, poukazovat na nepřesnosti v díle Tomáše Akvinského i v Bibli samotné, přicházet s důkazy logickými i empirickými.

Dawkins odpovídá na otázku během své přednášky na křesťanské univerzitě

Když jeden z přednášejících oné letní školy uviděl mou knihu s Dawkinsovým jménem, prohlásil na adresu slavného biologa, že nechápe, proč své knihy píše. Vždyť teisté názor nezmění a ateistům jsou k ničemu. Teisté - pokud mají odvahu přemýšlet - však vlivem Dawkinse názor mění (Douglas Adams je jen jedním z mnoha případů) a ateisté, především v Americe, třeba získají nové argumenty, kterými mohou v diskuzích proti náboženské většině obhájit svůj názor. Ostatně, ze stejného soudku by se dalo prohlásit, že ani křesťané přece nepotřebují Bibli. Nač jim je, když ví, že bůh existuje?

Za sebe musím říct, že i když jsem zpočátku Dawkinsův styl považovala za snad až příliš agresivní, po dvou stech stranách jeho sarkasmus zbožňuji. Richard Dawkins ze mě neudělal ateistu, donutil mě ale ateismus mnohem silněji a nekompromisněji obhajovat. Na jeho osobní škále od jedné do sedmi, kde jednička zmamená tvrzení "Vím, že bůh existuje," čtyřka agnosticimus a sedmička "Vím, že bůh neexistuje," se pomalu přesouvám od čísla šest (Věřím, že bůh neexistuje) k číslu sedm.

Dawkins čte nenávistné e-maily, které mu přichází od teistů

Navíc si díky tomuto oxfordskému intelektuálovi začínám uvědomovat, jak je celá světová propaganda o nedotknutelnosti náboženství nesmyslná. Můžeme kritizovat politické ideologie, vládu, filmy, hudbu, knihy, sport... Tak proč ne náboženství? Proč křesťané v USA vyskakují z kůže sotva si někdo dovolí jejich víru kritizovat, proč by se měl dánský premiér (dnes generální tajemník NATO) omlouvat, že svobodný tisk v jeho zemi zveřejnil pár karikatur? Proč by mělo být náboženství vnímáno jako tak citlivé téma, že je špatné vyjadřovat se o něm stejně liberálně jako o čemkoliv jiném na tomto světě?

Richard Dawkins, you are my hero.

"Zjistil jsem, že je úspěšnou strategií, pokud se mě někdo zeptá, zda jsem ateistou, poukázat na to, že dotazovatel je ateistou také, dojde-li na Dia, Apolla, Ra, Mithrase, Baala, Thora, Wotana, Zlatého Calfa a Létající špagetovou příšeru. Já jsem jen šel ještě o jednoho boha dále."

Richard Dawkins

46. MFF Karlovy Vary (2011)

Aneb tradiční každoroční příspěvek týkající se Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Judi Dench na tiskové konferenci

Letošní KVIFF (Karlovy Vary International Film Festival) pro mě byl v mnoha ohledech nový. Poprvé jsem se účastnila celého festivalu a viděla tedy několik filmů každý den jeho trvání. Poprvé jsem ve Varech přespávala a nemusela jsem tak každý den strávit tři hodiny na cestě mezi tímto lázeňským městem a Plzní. A hlavně: Poprvé jsem měla novinářskou akreditaci, se kterou festival dostává úplně nový nádech.

Výhody patřit během KVIFFu mezi 'press' jsou nezměrné. Dojdete si první den festivalu pro akreditaci a hned k ní jako dárek od festivalu obdržíte tradiční festivalovou tašku (která se prodává za cca 500 Kč) plnou desítek drobností od plechovky piva po katalog s popisy a projekcemi všech filmů. Stavíte se ve stanu Jamesonu a pokud nedostanete rovnou celou lahev této irské whiskey, můžete se těšit alespoň na několik poukazů na drinky zdarma. (Osobně jsem jich nasbírala tolik, že mi vystačily až do konce festivalu.) Sem tam se pořádá nějaká party pod záštitou Grandhotelu Pupp, kde o výborné jídlo, ani obrovský výběr vín není nouze, a sem tam vám přijde na mail pozvánka na nějaký 'press coctail', letos třeba při představení Aloise Nebela. Soutěžní filmy vidíte v ranních projekcích ještě před jejich světovou premiérou, tudíž i odpoledné tiskovky, během které třeba letošní vítěz ceny pro nejlepšího herce David Morse přiznal, že svůj film ještě neviděl a poprvé ho zhlédne až s diváky na večerní premiéře, získávají jisté kouzlo.

Media Party

Karlovarský filmový festival je však především o filmech (kdo by to podle názvu čekal, že), tudíž si jako každý rok neodpustím nezmínit to nejlepší, co jsem na něm letos viděla. Pokud bychom šli od pomyslné bronzové medaile, jmenovala bych jako prvního amerického Spoluautora (Collaborator) s již dříve zmíněným Davidem Morsem; film, který sice začíná podobně pateticky jako každé druhé hollywoodské drama honosící se označením 'velkofilm týdne' na stanici Nova, kdesi v druhé polovině ale dostává velmi uvěřitelný, divadelně civilní a tragikomický nádech, díky kterému se prý štáb po světové premiéře dočkal od diváků potlesku vestoje.

David Morse přebírá cenu pro nejlepšího herce za Spoluautora

Na stříbrné příčce by pro mě tentokrát skončilo britské drama Tyranosaurus (Tyranosaur), které bylo letos oceněné na Sundance a které představuje divákovi osudy dvou postav, muže a ženy, jejichž životní linie se jednoho dne protnou. Tradiční love story ale tentokrát lehce narušuje fakt, že je podána velmi realistickým způsobem, že ani jeden z hlavních hrdinů plně nesplňuje prototyp kladné, sympatické, pozitivně naladěné osoby, že třeba představitel mužské role hned v úvodu v krátkém záchvěvu agrese ukope s smrti svého psa.

A zlatou pozici pro tento rok obsazuje izraelský Restaurátor (Boker Tov, Adon Fidelman), který mě sice ještě pár minut před projekcí lehce děsil svou zemí původu (třeba s íránskými filmy z minulého ročníku KVIFFu nemám nejlepší zkušenosti), od započetí příběhu mě ale neustále dostával svým smyslem pro detaily, kdy každá stránka filmu jednoznačně ukazovala, na jakou stranu se v boji 'staré vs. nové' tvůrci staví. Favorizace dob minulých totiž neprosakovala jen z příběhu (stárnoucí muž živící se jako restaurátor), ale třeba i z vizuální stránky (poctivá kamera bez snahy o přehnanou moderní efektnost, která běží ještě několik vteřin poté, co záběr oficiálně skončil, a tím dává celému snímku mnohem pomalejší ráz).

Herec Sasson Gabai z Restaurátora se po tiskovce baví s fanoušky

Právě Restaurátor nakonec soutěžní sekci vyhrál, což mi během slavnostního zakončení, které jsem sledovala z prostředku druhé řady, učinilo obrovkou radost. Ano, i na tuto společenskou akci, kam se dostanete jen s pozvánkou od festivalu, kde byla mezi hosty třeba Livie Klausová a kterou přenášela ČT1 v sobotu od osmi večer, jsem se jakýmsi zázrakem dostala. A upřímně, i když si v televizi na podobné ceremoniály příliš nepotrpím, být na zakončení MFF Karlovy Vary, když jste většinu vítězných filmů viděli, když můžete sledovat to, co kamery na obrazovky nepřenesou, a když je součástí celého večera i promítání nového filmu Woodyho Allena, je poměrně zábavné.

Nejlepší moment letošního festivalu pro mě však nepředstavuje ani žádné promítání filmu, ani žádná tiskovka, ani žádná party v Grandhotelu Pupp, ani žádná slavností akce, nýbrž jedna módní přehlídka Johna Malkoviche s názvem Technobohemian, před jejímž započetím vytáhl John z kapsy mobil a začal si novináře fotit.

John Malkovich představuje Technobohemian

Ano, i já teď nejspíš figuruji někde v soukromé galerii tohoto amerického herce. A ta představa mi z nějakého důvodu přijde velmi vtipná.

Celebrity dnes fotí každý. Málokdy se ale stane, aby si celebrita vyfotila vás.

Monty Hallova úloha

Aneb jedna z nejznámějších logických úloh na světě, která je velmi oblíbená v hodinách filosofie.

Představte si, že se zúčastníte televizní soutěže, jejíž hlavní výhrou je auto. To však nezískáte automaticky; poté, co se dostanete do finále, si máte vybrat jedny ze tří dveří. Dvoje z těchto dveří neskrývají nic, za jedněmi je vaše vysněná výhra. Pokud otevřete správné dveře, je auto vaše, pokud špatné, nezískáte nic. Jelikož nemáte žádnou nápovědu a u všech dveří je stejná pravděpodobnost, že skrývají hlavní výhru, je šance, že si vyberete správně, 33%.

Uvažujme nyní, že moderátor namísto odhalení, co se skrývá za vámi vybranými dveřmi, otevře jedny ze zbývajících dvou dveří (tedy ne ty vaše). Vy se tak dozvíte, že tyto dveře výhru neskrývají, a od moderátora nyní dostanete nabídku své původní rozhodnutí změnit. Pokud se rozhodnete zůstat u původních dveří, odnesete si v případě výhry navíc bonus $100, pokud svůj výběr přehodnotíte, žádnou odměnu navíc neobdržíte.

V názorném příkladu to tak může vypadat třeba tak, že si vyberete dveře č. 3 a moderátor následně otevře dveře č. 2. Teď již víte, že se hlavní cena skrývá za dveřmi č. 1 nebo dveřmi č. 3. Rozhodnete se změnit svou volbu a necháte si otevřít dveře č. 1, nebo zůstanete u svého původního výběru, tedy dveří č. 3? Pro vyloučení nějakých psychologických spekulací ještě dodejme, že moderátor možnost změnit dveře nabízí všem soutěžícím (tedy nehledě na to, jestli si vybrali poprvé správně či špatně) a že pro vás nabízených $100 představuje pouze sympatický bonus, váš hlavní cíl je totiž vyhrát auto.

Je správné zůstat u původní volby? Pokud ano, proč? Pokud ne, proč ne?

Logické (a správné) řešení

Autorem této hádanky je Marilyn vos Savant, žena s nejvyšším IQ na světě. Vymyslela ji pro jeden časopis v roce 1990 a jako správné řešení tehdy uvedla, že by soutěžící měl nabídky moderátora využít a volbu změnit. V následujících týdnech dostala od čtenářů kolem deseti tisíc dopisů, přičemž naprostá většina z nich se točila kolem toho, že nemá pravdu. Logika i počítačové simulace však ukazují, že pokud využijete moderátorovy nabídky, máte šanci na výhru 66%, kdežto pokud se rozhodnete zůstat u původních dveří, vyhrajete pouze ve 33% případů.

Vše se odvíjí od toho, že když si poprvé vybíráte "své" dveře, vaše šance na výhru je 1/3. Stejná pravděpodobnost přitom leží i na ostatních neotevřených dveřích. Když však moderátor jedny ze zbývajících dvou dveří otevře, šance, že tyto otevřené dveře skrývají auto, padá (logicky) na nulu. A oněch 33% se přesouvá na dveře, které si soutěžící nezvolil.

Pokud mi nevěříte a myslíte si, že po otevření jedněch dveří, je možnost najít auto za zbývajími dvěma 50:50, schválně se podívejte na tuto názornou a velmi jednoduchou ukázku. V prvním řádku můžete vidět svou původní volbu, která je úspěšná ve 33% případů, ve druhém možnost, kdy jsou jedny dveře odstraněny a vy názor nezměníte, a konečně ve třetím případ, kdy se po odstranění jedné špatné možnosti rozhodnete svou volbu přehodnotit.

Take That: Progress Live 2011

Aneb o koncertu Robbieho Williamse (a dalších čtyř pánů) v Manchesteru 8. června 2011.

Rob(bie) Williams je nějakou dobu (konkrétně od roku 2003) můj nejoblíbenější žijící hudební interpret. Nemůžu sice říct, že by mi všechny jeho nejnovější kousky seděly nebo že bych z jeho návratu k Take That skákala nadšením, když nicméně v říjnu oznámil svou novou tour právě s touto hudební skupinou, strávila jsem na internetu snahou ukořistit alespoň jeden lístek celých sedm hodin.

Nebylo se ostatně čemu divit. Poptávka po lístcích na Progress Live 2011 byla dvakrát větší než na This Is It od Michaela Jacksona a návrat Take That se tak stal jednou z největších britských kulturních událostí roku 2011. Probojovat se onoho pátečního rána až k objednání lístku bez toho, aby prodejní portály pod náporem zkolabovaly, bylo téměř nemožné a řada fanoušků strávila snahou získat vstupenky i více než deset hodin. Ne na všechny se však dostalo. 1.34 milionu lístků zmizelo během jediného dne a Take That nakonec nezbylo nic jiného než přidávat další koncerty. (Celkově nakonec bylo prodáno 1.75 milionu lístků.) Například jen v Manchesteru a ve Wembley si Take That zahráli (zahrají) osmkrát (dohromady tedy šestnáctkrát), čímž pokořili předchozí rekord, který nastavil se svou Bad Tour Michael Jackson.

Očekávání od Progress Live 2011 byla tedy obrovská a dle mnoha hudebních kritiků je tour is splnila. Britský Guardian dal tour 5 z 5 hvězd se slovy, že "když kvintet zpíval Never Forget před osvětleným robotem, tak velkým, že vyčníval i nad stadionem, jednalo se o téměř mytickou událost: popový zážitek, který přichází jednou za život," a ostatní noviny a televizní kanály se k chvále připojily.

Ze svého vlastního úhlu pohledu musím sice říct, že bych si více přála vidět Robbieho Williamse na pódiu bez zbylé čtveřice, jako týmu se jim ale asi nedá nic vytknout. Atmosféra na stadionu byla díky tanečníkům již hodiny před koncertem výborná (velký podíl na tom mělo i nesmírně slušné britské publikum, kdy při vstupu na stadion nikdo nepředbíhal a netlačil se a kdy vám lidé stojící na ploše s radostí pohlídali místo, abyste si mohli dojít koupit něco k pití) a nutno říct, že i předskupina mohla být jen stěží lepší. Pet Shop Boys sice neposlouchám, překvapeně jsem ale zjistila, že 3/4 toho, co během hodiny zahráli, znám velmi dobře.

Samotný koncert zahájila čtveřice z Take That (tedy bez Roba), a i když jejich show byla výborná, moje očekávání pořád padalo hlavně na pátého člena. Ten se na pódiu objevil velmi efektním způsobem po šesti písních od kvartetu, když Gary, Mark, Jason a Howard zase zmizeli někde v zákulisí. Nakoukaných koncertů od Roba mám celkem hodně, takže jsem přesně věděla, co přijde. Začátek s Let Me Entertain You a Robovo: "One hand in the air... Two hands in the air... And bounce! Bounce! Bounce!", pak pár dalších písní a mezi nimi nějaké to povídání s publikem, v závěru Angels.

Kdesi uprostřed toho všeho ale nastal úžasný, nečekaný moment, když se nám Rob rozhodl zazpívat svou částečně improvizovanou píseň na melodii známé Make 'Em Laugh ze Zpívání v dešti. (Která je zas po hudební stránce téměř kopií Be A Clown od Cola Portera, ale to už je jiný příběh.) Když Rob začal zpívat: "Manchester, in the lights, Ryan Giggs is in trouble tonight," publikum se okamžitě rozesmálo a smích mu vydržel i během Robova vtipkování o tom, kdo z Take That je asi gay, až po návrat k slavné britské kauze se slovy: "I've just done some coke and I've slept with a whore, that's what super injunction is for."

Po této krátké vsuvce už přišlo Come Undone, pak Feel, během které se Rob na jakési plošině nechal převážet nad diváky a podával si s nimi ruce, a nakonec konečně Angels. Když se poslední jmenované písně publikum dočká někde v polovině koncertu, nabízí se možnost, že je něco špatně; přece jen typičtější a dojímavější zakončení pro koncerty si Rob nemůže přát. Tentokrát však Angels ilustrovalo pouze závěr první, oddělené části a musím přiznat, že mě Rob po sjednocení se zbylou čtveřicí bavil více, než bych čekala. Pořád bych sice byla radši, kdyby zpíval něco ze své vlastní tvorby a kdyby byl hlavní hvězdou on sám, na druhou stranu se ale s Garym a spol. celkem příjemně doplňovali. Těch "malých velkých" momentů, které mi utkvěly v hlavě bylo zkrátka tolik...

... Moment, kdy se Gary rozhodl oplatit Robovi jeho předchozí žertování o tom, kdo ze skupiny je gay, a místo sklenice červeného vína, kterou na přípitek dostali ostatní členové, mu nalil mléko.

... Moment, kdy se během jednoho z mnoha dešťů z onoho večera pětice dohadovala, jakou další píseň budou zpívat, a Rob navrhl Singin' In The Rain.

... Moment, kdy Rob během svého příchodu před Let Me Entertain You doslova vyskočil z videa, a později si svůj let zopakoval, když se nechal spustit hlavou dolů z výšky asi 10 metrů během písně The Flood.

... Moment, kdy Gary řekl, že je to jejich první kocertní tour za šestnáct let, tedy od doby, kdy Rob odešel, a Rob okamžitě zareagoval: "Neodešel, vyhodili jste mě!"

... Moment, kdy Take That vlezli do dlaní obrovského robota a nechali se jim vynést do výšky, odkud zpívali.

... Moment, kdy se celá pětice na pódiu objala, dala si ruce kolem ramen a požádala diváky, aby udělali to samé, a kdy jsme se s jedním dalším člověkem na sebe podívali a ačkoliv jsme spolu doposud neprohodili ani slovo, okamžitě jsme jejich příkaz splnili.

Dave Simpson z Guardianu měl pravdu; na celé té show bylo skutečně něco magického. A i když stále dávám přednost onomu improvizujícímu Robovi než obrovské show s desítkami tanečníků, kdyby nic jiného, už jen stát uprostřed davu 55,000 lidí, kteří zbývají společně s Robem Angels, je úžasné.