Po týdnech první turnaj bowlingu. Byla jsem přiřazena na dráhu k nějakému manželskému páru, který jsem ani neznala. Tak trochu demoralizující. Asi je to ve mně, ale když hraju s někým, kdo nahází průměrně 250 bodů a ještě mě za každý strike poplácává po ramenou, hned člověk cítí, že má důvod bojovat. Ne jako dnes, když jsem hrála proti někomu, koho vůbec neznám a čí hody v polovině případů končí ve žlábku.
První kolo mě rozložilo ještě víc. Jeden strike mi počítač nezapočítal a musela jsem házet znovu, podruhé se mi zas nepostavila přední kuželka - čeho jsem si samozřejmě nevšimla - takže hod, který vypadal velmi velmi nadějně skončil proražením střední linie a stojícími křídly. Jak krásné.
A pak se mi z toho nějakým zázrakem podařilo dostat. Zatímco první hra skončila nezajímavou 140, za druhou jsem si polepšila o stovku na hezkých 240. Během další jsem si o deset vylepšila osobák, když se mi podařilo naházet 265. Ani jsem nevěděla, že Frank Sinatra tak pomáhá. Bílá sluchátka v uších a padala mi jedna desítka za druhou. Zkusila jsem přepnout na jinou píseň a rázem jsem byla mimo. Takže jsem ty tři hodiny poslouchala pořád dokola One for My Baby (And One More For the Road).
Myslela jsem, že mi za takovou dobu poleze na nervy, ale přišla jsem domů, a už mi tu hraje zase. Frankie ji nazpíval na CD duetů na počátku 90. let jako téměř-osmdesátiletý, zatímco ho na saxofon dorpovázel jistý Kenny G. A ačkoliv musím souhlasit se všemi, kteří tvrdí, že Frankův hlas už v té době na vrcholu nebyl, právě téhle písni jeho stáří jisté kouzlo přidalo.
Je v tom cítit ta krásná osamělost (původně - tedy o 30 let dříve - snad tuto píseň Sinatra nahrál po tom, co se rozešel s Avou) a jak řada kritiků dodává, poslední slova už se pomalu mění na pláč.
První kolo mě rozložilo ještě víc. Jeden strike mi počítač nezapočítal a musela jsem házet znovu, podruhé se mi zas nepostavila přední kuželka - čeho jsem si samozřejmě nevšimla - takže hod, který vypadal velmi velmi nadějně skončil proražením střední linie a stojícími křídly. Jak krásné.
A pak se mi z toho nějakým zázrakem podařilo dostat. Zatímco první hra skončila nezajímavou 140, za druhou jsem si polepšila o stovku na hezkých 240. Během další jsem si o deset vylepšila osobák, když se mi podařilo naházet 265. Ani jsem nevěděla, že Frank Sinatra tak pomáhá. Bílá sluchátka v uších a padala mi jedna desítka za druhou. Zkusila jsem přepnout na jinou píseň a rázem jsem byla mimo. Takže jsem ty tři hodiny poslouchala pořád dokola One for My Baby (And One More For the Road).
Myslela jsem, že mi za takovou dobu poleze na nervy, ale přišla jsem domů, a už mi tu hraje zase. Frankie ji nazpíval na CD duetů na počátku 90. let jako téměř-osmdesátiletý, zatímco ho na saxofon dorpovázel jistý Kenny G. A ačkoliv musím souhlasit se všemi, kteří tvrdí, že Frankův hlas už v té době na vrcholu nebyl, právě téhle písni jeho stáří jisté kouzlo přidalo.
Je v tom cítit ta krásná osamělost (původně - tedy o 30 let dříve - snad tuto píseň Sinatra nahrál po tom, co se rozešel s Avou) a jak řada kritiků dodává, poslední slova už se pomalu mění na pláč.
You'd never know it
But buddy I'm a kind of poet
And I've got a lot of things I wanna say
And if I'm gloomy, please listen to me
Till it's all, all talked away
Jo, Frankie Boy... Marty Scorsese o něm bude točit film. Pokud hlavní roli nedostane jeho oblíbenec Leo DiCaprio, bude to bomba. A i s tím DiCapriem bych to přežila. Přece jen se moc často nestává, že můj nejoblíbenější režisér bude točit film o mé nejoblíbenější osobnosti.
Jak před půl stoletím prohlásil Dean Martin:
"It's Frank's world. We just live in it."
to jsem hrál jednou po síti. nic moc
OdpovědětVymazatPo síti to není ono.
OdpovědětVymazat