Setkání s americkými veterány během slavností svobody

Původně jsem si myslela, že sem o slavnostech svobody budu psát úplně jiný článek, ale setkání s veterány mě nabilo tak zvláštně pozitivní energií, že jsem cestou domů působila asi podobně šťastně jako Gene Kelly ve své slavné scéně ze Zpívání v dešti.

Ale začnu od začátku. Když jsem před šestou mířila do Amerického centra, čekala jsem něco jako besedu na téma československých legií, kterou jsme kdysi absolvovali se seminářem dějáku. Jednoduše přednášejícího na jakémsi pódiu, velký sál narvaný diváky a obsáhlý monolog vypravěče na několik hodin.

Místo toho jsem seděla v malé místnosti pro cca 50 lidí asi deset metrů od vnuka George S. Pattona a řady dalších vojáků, kteří se účastnili osvobozování Plzně (např. Erik Petersen, Marion Kirgham a Earl Ingram). Ani nějaké obsáhlé povídání o zážitcích se tentokrát nekonalo, každý prostě položil otázku a dostal na ni odpověď.

Musím se přiznat, že se mi původně do diskuse pouštět nechtělo. Asi v sobě nemám dostatek egocentrismu na to, abych na sebe na několik minut chtěla připoutat pozornost té padesátky cizích lidí. Ale neměla jsem co ztratit, tak jsem ke konci prohlásila v angličtině něco v tom smyslu, že jsem ráda, že v Plzni visí americké a ne ruské vlajky, že jsem byla nedávno v Londýně a koupila si tam průvodce pro americké jednotky v Iráku a že by mě tedy zajímalo, jestli vojáci mířící do Čech dostali něco podobného taky.

Odpověď byla záporná, takže se moje téma ani nijak zvlášť dál nerozvádělo, o to příjemnější pro mě ale byla následná reakce. Hned po skončení přednášky se ke mně přihlásil jeden český veterán se slovy: "Slečno, umíte moc dobře anglicky. Studujete v zahraničí?" a nedlouho nato už jsem si třásla rukou s mimořádně příjemně působícím americkým veteránem, který mi říkal, že se mu moje otázka moc líbila a že si počká ještě tak deset let a ožení se se mnou (ano, táhlo mu na devadesátku, takže je to více-méně nezávazné prohlášení, ale i tak to bylo od něj hezké).

Slečna z organizace mi děkovala, že přišel i někdo mladý a že je hezké, když se zajímám o historii, Charles Noble mi zase třásl rukou a děkoval za pěknou otázku. A pak jsem se konečně dostala k vnukovi jednoho z nejslavnějších amerických generálů všech dob.

Asi pět až deset minut jsme sami rozebírali jeho dědečka, typy amerických medailí, průběh války, jeho kariéru u námořnictva. Ptala jsem se ho, jak se mu líbí film Patton, a on na to, že je z něj nadšený, protože přesně vystihuje osobnost jeho dědečka. Dostali jsme se až k tomu, proč se zajímám o historii, a on jen tak mezi řečí prohodil: "Byla jste nejlepší z celého sálu. Vaše otázka byla skutečně dobrá." A půl minuty na to už mi do ruky dával svou vizitku, že prý mu mám napsat e-mail, protože by mi chtěl poslat nějaké DVD a protože by se chtěl dohodnout, že bychom se příští rok během slavností mohli někde sejít.

"Nezapomeň mi napsat adresu domů," říkal mi a s úsměvem tak nepodobným jeho dědovi dodával: "Je vidět, že se o druhou světovou zajímáš. Svůj domácí úkol si splnila, tak ti pošlu nějakou odměnu." Asi třikrát jsem se s ním loučila podáním ruky a vždy jsme se dali znovu ještě do řeči a proces se opakoval. Když jsem mu naposledy stiskla ruku, říkala jsem mu, že je to pro mě čest a on jen prohodil: "Ne, pro mě je to čest."

Ještě při odchodu, když jsem si povídala s nějakým historikem a nesmírně milou (asi padesátiletou) paní, se na mě otočil, aby mi popřál hezký den a připomněl mi, že mu mám určitě poslat naši společnou fotku.

Zvláštní, zvláštní, zvláštní... Ano, řeknete si, že je to jen vnuk jednoho slavného generála. Jenže rodinka Pattonů neproslula jen druhou světovou, děda generála Pattona byl hrdina občanské války a další Patton zas bojoval ve válce o nezávislost. I George Patton Waters byl vlastně voják. Jen tak mezi řečí se mi přiznal, že jméno Patton na univerzitě před všemi tajil, aby nebyl se svými předky srovnáván.

Ano, vášeň pro armádu a vzhled jeho kořeny nezapře. I tak mám ale pocit, že jako člověk je proti tvrdohlavému nesmlouvavému generálu Pattonovi hotový andílek.

8 komentářů:

  1. Článek parádní, dokonce jsem o téhle story ani neslyšela!

    Ale...mám otázku: Je tohle ta Politicky Přijatelná Verze, nebo chystáš ještě něco dalšího? :-p

    OdpovědětSmazat
  2. O téhle story jsi ani slyšet nemohla, udála se včera večer (mezi šestou a desátou hodinou), takže jsem ji sem hodila hned po návratu domů... Byla jsem v naprosto euforickým pocitu z toho, že zatímco všichni ostatní se u Pattona zdrželi na pár vteřin (většinou jen takové to potřesení rukou a poděkování), já s ním probrala vše od jeho života, přes válku až po film. Navíc mě hrozně mile překvapilo, jak přístupný byl proti svému dědovi; pořád mi lichotil a dal mi (asi jako jediné) kontakt s e-mailem, mobilem, prvnou linkou i adresou domů.

    P.S. Politicky korektní verze se ještě připravuje ;-)

    OdpovědětSmazat
  3. jak to děláš, že vždycky někde čapneš ňákou slavnou osobnost, vyfotíš se s ní a ještě i probereš celej její život? xDDDD poklona

    OdpovědětSmazat
  4. Sama nevím, jak je to možný... Vždycky se na poslední chvíli seberu, někam vyrazím a ono to vyjde :-D

    OdpovědětSmazat
  5. flowerpunk vzkazuje - generál Patton měl největší koule na světě

    OdpovědětSmazat
  6. Tak dukladne jsem ho zas nezkoumala :-)

    OdpovědětSmazat