Take That: Progress Live 2011

Aneb o koncertu Robbieho Williamse (a dalších čtyř pánů) v Manchesteru 8. června 2011.
Rob(bie) Williams je nějakou dobu (konkrétně od roku 2003) můj nejoblíbenější žijící hudební interpret. Nemůžu sice říct, že by mi všechny jeho nejnovější kousky seděly nebo že bych z jeho návratu k Take That skákala nadšením, když nicméně v říjnu oznámil svou novou tour právě s touto hudební skupinou, strávila jsem na internetu snahou ukořistit alespoň jeden lístek celých sedm hodin.

Nebylo se ostatně čemu divit. Poptávka po lístcích na Progress Live 2011 byla dvakrát větší než na This Is It od Michaela Jacksona a návrat Take That se tak stal jednou z největších britských kulturních událostí roku 2011. Probojovat se onoho pátečního rána až k objednání lístku bez toho, aby prodejní portály pod náporem zkolabovaly, bylo téměř nemožné a řada fanoušků strávila snahou získat vstupenky i více než deset hodin. Ne na všechny se však dostalo. 1.34 milionu lístků zmizelo během jediného dne a Take That nakonec nezbylo nic jiného než přidávat další koncerty. (Celkově nakonec bylo prodáno 1.75 milionu lístků.) Například jen v Manchesteru a ve Wembley si Take That zahráli (zahrají) osmkrát (dohromady tedy šestnáctkrát), čímž pokořili předchozí rekord, který nastavil se svou Bad Tour Michael Jackson.

Očekávání od Progress Live 2011 byla tedy obrovská a dle mnoha hudebních kritiků je tour is splnila. Britský Guardian dal tour 5 z 5 hvězd se slovy, že "když kvintet zpíval Never Forget před osvětleným robotem, tak velkým, že vyčníval i nad stadionem, jednalo se o téměř mytickou událost: popový zážitek, který přichází jednou za život," a ostatní noviny a televizní kanály se k chvále připojily.
Ze svého vlastního úhlu pohledu musím sice říct, že bych si více přála vidět Robbieho Williamse na pódiu bez zbylé čtveřice, jako týmu se jim ale asi nedá nic vytknout. Atmosféra na stadionu byla díky tanečníkům již hodiny před koncertem výborná (velký podíl na tom mělo i nesmírně slušné britské publikum, kdy při vstupu na stadion nikdo nepředbíhal a netlačil se a kdy vám lidé stojící na ploše s radostí pohlídali místo, abyste si mohli dojít koupit něco k pití) a nutno říct, že i předskupina mohla být jen stěží lepší. Pet Shop Boys sice neposlouchám, překvapeně jsem ale zjistila, že 3/4 toho, co během hodiny zahráli, znám velmi dobře.

Samotný koncert zahájila čtveřice z Take That (tedy bez Roba), a i když jejich show byla výborná, moje očekávání pořád padalo hlavně na pátého člena. Ten se na pódiu objevil velmi efektním způsobem po šesti písních od kvartetu, když Gary, Mark, Jason a Howard zase zmizeli někde v zákulisí. Nakoukaných koncertů od Roba mám celkem hodně, takže jsem přesně věděla, co přijde. Začátek s Let Me Entertain You a Robovo: "One hand in the air... Two hands in the air... And bounce! Bounce! Bounce!", pak pár dalších písní a mezi nimi nějaké to povídání s publikem, v závěru Angels.
Kdesi uprostřed toho všeho ale nastal úžasný, nečekaný moment, když se nám Rob rozhodl zazpívat svou částečně improvizovanou píseň na melodii známé Make 'Em Laugh ze Zpívání v dešti. (Která je zas po hudební stránce téměř kopií Be A Clown od Cola Portera, ale to už je jiný příběh.) Když Rob začal zpívat: "Manchester, in the lights, Ryan Giggs is in trouble tonight," publikum se okamžitě rozesmálo a smích mu vydržel i během Robova vtipkování o tom, kdo z Take That je asi gay, až po návrat k slavné britské kauze se slovy: "I've just done some coke and I've slept with a whore, that's what super injunction is for."


Po této krátké vsuvce už přišlo Come Undone, pak Feel, během které se Rob na jakési plošině nechal převážet nad diváky a podával si s nimi ruce, a nakonec konečně Angels. Když se poslední jmenované písně publikum dočká někde v polovině koncertu, nabízí se možnost, že je něco špatně; přece jen typičtější a dojímavější zakončení pro koncerty si Rob nemůže přát. Tentokrát však Angels ilustrovalo pouze závěr první, oddělené části a musím přiznat, že mě Rob po sjednocení se zbylou čtveřicí bavil více, než bych čekala. Pořád bych sice byla radši, kdyby zpíval něco ze své vlastní tvorby a kdyby byl hlavní hvězdou on sám, na druhou stranu se ale s Garym a spol. celkem příjemně doplňovali. Těch "malých velkých" momentů, které mi utkvěly v hlavě bylo zkrátka tolik...

... Moment, kdy se Gary rozhodl oplatit Robovi jeho předchozí žertování o tom, kdo ze skupiny je gay, a místo sklenice červeného vína, kterou na přípitek dostali ostatní členové, mu nalil mléko.
... Moment, kdy se během jednoho z mnoha dešťů z onoho večera pětice dohadovala, jakou další píseň budou zpívat, a Rob navrhl Singin' In The Rain.
... Moment, kdy Rob během svého příchodu před Let Me Entertain You doslova vyskočil z videa, a později si svůj let zopakoval, když se nechal spustit hlavou dolů z výšky asi 10 metrů během písně The Flood.
... Moment, kdy Gary řekl, že je to jejich první kocertní tour za šestnáct let, tedy od doby, kdy Rob odešel, a Rob okamžitě zareagoval: "Neodešel, vyhodili jste mě!"
... Moment, kdy Take That vlezli do dlaní obrovského robota a nechali se jim vynést do výšky, odkud zpívali.
... Moment, kdy se celá pětice na pódiu objala, dala si ruce kolem ramen a požádala diváky, aby udělali to samé, a kdy jsme se s jedním dalším člověkem na sebe podívali a ačkoliv jsme spolu doposud neprohodili ani slovo, okamžitě jsme jejich příkaz splnili.

Dave Simpson z Guardianu měl pravdu; na celé té show bylo skutečně něco magického. A i když stále dávám přednost onomu improvizujícímu Robovi než obrovské show s desítkami tanečníků, kdyby nic jiného, už jen stát uprostřed davu 55,000 lidí, kteří zbývají společně s Robem Angels, je úžasné.

2 komentáře:

  1. Moc pěkný článek, Take That mám také ráda. Nejvíce se mi líbilo jak jsi psala, že jsi se objala s nějakým cizím člověkem. :)

    OdpovědětSmazat