Aneb tradiční každoroční příspěvek týkající se Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Letošní KVIFF (Karlovy Vary International Film Festival) pro mě byl v mnoha ohledech nový. Poprvé jsem se účastnila celého festivalu a viděla tedy několik filmů každý den jeho trvání. Poprvé jsem ve Varech přespávala a nemusela jsem tak každý den strávit tři hodiny na cestě mezi tímto lázeňským městem a Plzní. A hlavně: Poprvé jsem měla novinářskou akreditaci, se kterou festival dostává úplně nový nádech.
Výhody patřit během KVIFFu mezi 'press' jsou nezměrné. Dojdete si první den festivalu pro akreditaci a hned k ní jako dárek od festivalu obdržíte tradiční festivalovou tašku (která se prodává za cca 500 Kč) plnou desítek drobností od plechovky piva po katalog s popisy a projekcemi všech filmů. Stavíte se ve stanu Jamesonu a pokud nedostanete rovnou celou lahev této irské whiskey, můžete se těšit alespoň na několik poukazů na drinky zdarma. (Osobně jsem jich nasbírala tolik, že mi vystačily až do konce festivalu.) Sem tam se pořádá nějaká party pod záštitou Grandhotelu Pupp, kde o výborné jídlo, ani obrovský výběr vín není nouze, a sem tam vám přijde na mail pozvánka na nějaký 'press coctail', letos třeba při představení Aloise Nebela. Soutěžní filmy vidíte v ranních projekcích ještě před jejich světovou premiérou, tudíž i odpoledné tiskovky, během které třeba letošní vítěz ceny pro nejlepšího herce David Morse přiznal, že svůj film ještě neviděl a poprvé ho zhlédne až s diváky na večerní premiéře, získávají jisté kouzlo.
Karlovarský filmový festival je však především o filmech (kdo by to podle názvu čekal, že), tudíž si jako každý rok neodpustím nezmínit to nejlepší, co jsem na něm letos viděla. Pokud bychom šli od pomyslné bronzové medaile, jmenovala bych jako prvního amerického Spoluautora (Collaborator) s již dříve zmíněným Davidem Morsem; film, který sice začíná podobně pateticky jako každé druhé hollywoodské drama honosící se označením 'velkofilm týdne' na stanici Nova, kdesi v druhé polovině ale dostává velmi uvěřitelný, divadelně civilní a tragikomický nádech, díky kterému se prý štáb po světové premiéře dočkal od diváků potlesku vestoje.
Na stříbrné příčce by pro mě tentokrát skončilo britské drama Tyranosaurus (Tyranosaur), které bylo letos oceněné na Sundance a které představuje divákovi osudy dvou postav, muže a ženy, jejichž životní linie se jednoho dne protnou. Tradiční love story ale tentokrát lehce narušuje fakt, že je podána velmi realistickým způsobem, že ani jeden z hlavních hrdinů plně nesplňuje prototyp kladné, sympatické, pozitivně naladěné osoby, že třeba představitel mužské role hned v úvodu v krátkém záchvěvu agrese ukope s smrti svého psa.
A zlatou pozici pro tento rok obsazuje izraelský Restaurátor (Boker Tov, Adon Fidelman), který mě sice ještě pár minut před projekcí lehce děsil svou zemí původu (třeba s íránskými filmy z minulého ročníku KVIFFu nemám nejlepší zkušenosti), od započetí příběhu mě ale neustále dostával svým smyslem pro detaily, kdy každá stránka filmu jednoznačně ukazovala, na jakou stranu se v boji 'staré vs. nové' tvůrci staví. Favorizace dob minulých totiž neprosakovala jen z příběhu (stárnoucí muž živící se jako restaurátor), ale třeba i z vizuální stránky (poctivá kamera bez snahy o přehnanou moderní efektnost, která běží ještě několik vteřin poté, co záběr oficiálně skončil, a tím dává celému snímku mnohem pomalejší ráz).
Právě Restaurátor nakonec soutěžní sekci vyhrál, což mi během slavnostního zakončení, které jsem sledovala z prostředku druhé řady, učinilo obrovkou radost. Ano, i na tuto společenskou akci, kam se dostanete jen s pozvánkou od festivalu, kde byla mezi hosty třeba Livie Klausová a kterou přenášela ČT1 v sobotu od osmi večer, jsem se jakýmsi zázrakem dostala. A upřímně, i když si v televizi na podobné ceremoniály příliš nepotrpím, být na zakončení MFF Karlovy Vary, když jste většinu vítězných filmů viděli, když můžete sledovat to, co kamery na obrazovky nepřenesou, a když je součástí celého večera i promítání nového filmu Woodyho Allena, je poměrně zábavné.
Nejlepší moment letošního festivalu pro mě však nepředstavuje ani žádné promítání filmu, ani žádná tiskovka, ani žádná party v Grandhotelu Pupp, ani žádná slavností akce, nýbrž jedna módní přehlídka Johna Malkoviche s názvem Technobohemian, před jejímž započetím vytáhl John z kapsy mobil a začal si novináře fotit.
Ano, i já teď nejspíš figuruji někde v soukromé galerii tohoto amerického herce. A ta představa mi z nějakého důvodu přijde velmi vtipná.
Celebrity dnes fotí každý. Málokdy se ale stane, aby si celebrita vyfotila vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat