O rozdílu mezi analytickou a kontinentální filosofií


Aneb o tom, proč zbožňuji analytickou filosofii, zatímco k té kontinentální nemám ve většině případů velkou důvěru.

Tento článek je částečně motivován rozhovorem, který jsem včera vedla s jednou studentkou filosofie u nás na univerzitě. Pochází ze Slovenska a za ty více než dva roky, co jsem ve Skotsku, je prvním člověkem, od kterého jsem slyšela, že je s filosofií u nás na univerzitě vyloženě nespokojená. Její zklamání přitom vychází primárně z nabízených předmětů a z toho, co po ní vyučující v esejích požadují. Zmíněná slečna je totiž horlivou stoupenkyní kontinentální filosofie. A pokud zkrátka do anglicky mluvících zemí, kde většina univerzit vychází z analytických tradic, přijede někdo, kdo se chce učit o německém idealismu, tvrdě narazí. Stejně tak však bude zklamán ten, kdo bude doufat, že v Německu nebo centrální Evropě bude studium filosofie založeno na argumentaci, logice a racionalitě. Pro ty, kteří o tomto rozštěpení evropské filosofie doposud neslyšeli, tedy nabízím pár vět o rozdílu mezi kontinentální a analytickou filosofií.

Analytická filosofie připomíná vědu; podobá se například matematice nebo fyzice. Její zástupci věří v to, že jazyk dokáže popsat stav věcí a že může být nástrojem poznání. Analytická filosofie tedy vychází ze systému přesných definic, jejichž pravdivost se následně snažíte testovat v praxi. Dává přitom velký důraz na logiku a na správnou argumentaci. Zastánci analytické filosofie zkrátka věří, že existuje jistá, přesně určená cesta, jak má filosofie fungovat. Dobří filosofové jsou ti, kteří dokáží dobře argumentovat a jejichž myšlenky jsou jen těžce vyvratitelné. I proto mezi tradice tohoto směru patří debatování se stoupenci jiných názorů, ve kterých se dotyčný snaží obhájit svou teorii pod palbou logických protiargumentů. Chcete-li tedy v rámci analytické filosofie například zodpovědět otázku: "Co je spravedlnost?", nenapíšete dlouhou historicko-kulturní úvahu plnou metafor. Místo toho vymyslíte definici spravedlnosti a tu následně testujete na nejrůznějších příkladech, abyste viděli, zda funguje. Poté, co dospějete k závěru, že je správná, a co ji publikujete, se vám ozve akademik vyznávající jinou teorii spravedlnosti a v nějakém vědeckém časopisu vydá článek, ve kterém vysvětlí, proč je vaše hypotéza chybná. A na vás je, abyste jeho námitky buď přijali, nebo ukázali jejich nepravdivost / nerelevantnost.

Kontinentální filosofie se charakterizuje hůře, protože jejím hlavním znakem je vlastně vymezení se oproti analytické filosofii a spojuje tak řadu celkem odlišných směrů (například fenomenologie, existencialismus). Všeobecně by se ale dalo říct, že zavrhuje vědecké způsoby a že se místo toho dívá na filosofii z historické perspektivy. Texty kontinentálních filosofů mají umělečtější nádech a vycházejí z vize, že kultura, historie, čas a místo ovlivňují filosofii jako takovou a my tudíž tyto konstanty musíme brát v ohled. Jazyk je považován za nedokonalý nástroj a články kontinentálních filosofů tak postrádají jasnost a srozumitelnost analytických textů. Namísto přesných definic se setkáte s metaforami a dlouhými větami, jejichž interpretace je složitá.

Pokud studujete analytickou filosofií, budete mít pravděpodobně předměty jako filosofie vědy, logika, epistemologie, metafyzika, filosofie jazyka. Budete si klást otázky týkající se toho, jestli nás to, co vnímáme jako okolní svět, opravňuje věřit, že okolní svět existuje a že se podobá naší představě; jestli pro dobrou vědeckou hypotézu stačí, že správně předpovídá výsledky pozorovatelných měření, nebo zda musí pravdivě vysvětlovat, proč k daným jevům dochází; jestli se dá veškerá matematika zobecnit na logiku.

Pokud se zabýváte kontinentální filosofií, budete mít předměty zaměřené na jednotlivé kontinentální filosofy a předměty týkající se dějin filosofie. Budete se zabývat lidskými zkušenostmi, vývojem, historií. Vaším úkolem bude nahlížet na člověka, kterého mnozí kontinentální filosofové vnímají jako objekt, který je schopný změnit podmínky okolního světa a přivést jistou morální nebo politickou transformaci (viz díla Karla Marxe a Friedricha Nietzscheho).

Analytický filosof vám tedy řekne: "Zabývám se morálním racionalismem," kontinentální filosof vám řekne: "Zabývám se Hegelem."

Student analytické filosofie se učí správné argumentaci a schopnosti rozeznávat v běžných článcích, například novinových, argumentační chyby, student kontinentální filosofie se učí interpretovat texty.

Zastánce kontinentální filosofie bude analytickému filosofovi vytýkat, že nejde do hloubky, protože filosofii vytrhává z historického kontextu i z kontextu jiných děl daného autora. Zastánce analytické filosofie bude kontinentálnímu filosofovi vyčítat, že nejde do hloubky, protože se nestaží přijít s dobrými (proti)argumenty pro(ti) určité tezi a místo toho uznává filosofické texty jen proto, že mu přijdou zajímavé.

(Zrovna ve středu jsem absolvovala přednášku akademika ze St Andrews, který prosazoval vizi, že pokud teorii nezahodíme, když důkazy nesedí, držíme se oné teorie proto, že nám přijde zajímavá, ne kvůli její pravdivosti.)

Mezi analytické filosofy patří třeba Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein, Gottlob Frege, G. E. Moore, Willard Van Orman Quine, Karl Popper.

Mezi kontinentální filosofy patří třeba Friedrich Nietzsche, Soren Kierkegaard, Jacques Derrida, Slavoj Žižek, Edmund Husserl, Martin Heidegger.


Ukázka citovanosti jednotlivých filosofů ve filosofických časopisech. 'Big 3' jsou tři světově nejznámější filosofické časopisy, které vycházející v angličtině a jsou převážně analytické, 'others' je 93 zbylých filosofických časopisů, které jsou dostupné na JStor a z nichž se většina neřadí k analytické tradici. Heidegger a Nietzsche jsou zástupci kontinentální filosofie, Wittgenstein a Frege zástupci analytické filosofie.
(zdroj: Dr Eric Schwitzgebel z University of California, Riverside)

Tady je klasická ukázka analytické filosofie: Úryvek známé eseje Hilaryho Putnama 'Brains in a Vat' z knihy Reason, Truth and History:

Představte si lidskou osobu (můžete si představit, že jste to vy), kterou operoval šílený vědec. Mozek oné osoby (váš mozek) byl vyňat z těla a naložen do nádrže s živinami, které ho udržují naživu. Nervová zakončení byla připojena ke geniálnímu vědeckému počítači, který nutí osobu, jejíž mozek byl odebrán, věřit iluzi, že je vše naprosto v pořádku. Zdá se jí, že kolem jsou osoby, objekty, obloha atd.; nicméně ve skutečnosti vše, co tato osoba (vy) prožívá, je jen důsledkem elektronických impulzů cestujících z počítače k nervovým zakončením. Počítač je tak chytrý, že když se osoba pokusí zvednout ruku, zpětná vazba z počítače ji donutí "vidět" a "cítit" zdviženou ruku. (...) Když se tato možnost zmiňuje v přednášce z Teorie znalostí, důvod je, samozřejmě, nastínit klasický problém skepticismu vůči externímu světu v moderním kabátku. (Jak můžete vědět, že sami nejste v této situaci?) Nicméně tato hypotéza je také užitečná pro otázky týkající se vztahu mezi myslí a světem.
(vlastní překlad)

A tady je část díla kontinentální filosofie: Úryvek z Kierkegaardovy knihy Strach a chvění:

Vyprávění o Abrahámovi má tu podivnou vlastnost, že vždy udělá úžasný dojem, ať je chápeme sebeprostěji; ale i zde platí, že musíme "pracovat a býti obtíženi". Lidé se námaze vyhýbají, ale přesto chtějí toto vyprávě­ní pochopit. Mluví se ke cti Abrahámově, ale jak? Pří­běhu se dává forma zcela obecná; veliké u něho bylo to, že chtěl z lásky k Bohu obětovat to nejlepší. To je ovšem pravda, ale "to nejlepší" je neurčitý výraz. Takto se Izák v myšlence zcela prostě identifikuje s pojmem něčeho "nejlepšího". Kdo o tom medituje, s klidem si přitom může vykouřit dýmku, kdo naslouchá, protáhne si tře­ba přitom nohy. Kdyby byl onen bohatý mladík, s nímž se jednou Kristus setkal, všechen svůj majetek prodal a rozdal chudým, byl by chvályhodný jako vše velké. Bez úsilí bychom jej však také nepochopili - ale ani tak by se nestal Abrahámem, ani kdyby obětoval to, co měl nejlepšího. 
(přeložila Marie Mikulová-Thulstrupová)

Rozdíly jsou, myslím, jasné. Ne všechny filosofy můžeme sice rozdělit na analytické nebo kontinentální a ne vždy jsou hranice mezi analytickou a kontinentální filosofií jasné. Pravda je nicméně taková, že většina lidí, která se evropskou filosofií alespoň trochu zabývá, zcela přirozeně inklinuje k jedné větvi.

Já sama patřím mezi skalní zastánce analytické filosofie. Líbí se mi její vědečtější pojetí, její důraz na jasné a přesné vyjadřování. Ano, najdou se texty kontinentálních filosofů, které si ráda přečtu a které mě svou myšlenkou zaujmou, nepovažuji je ale za nic více než zajímavá literární díla. Vadí mi u nich, že nenabízí argumenty pro své hypotézy, že často vyznívají jen jako bláboly o jsoucnu a bytí, že v řadě případů, snad až na situace, kdy jsou zneužity politicky, vlastně nemohou být využity v jiném směru. Srovnejte si je s analytickou filosofií, která člověka vybaví skvělými jazykovými schopnostmi (viz můj předchozí článek) a která často pracuje na pomezí dvou oborů - akademici zabývající se filosofií vědy často mají univerzitní vzdělání ve filosofii a biologii / medicíně / fyzice, propagátoři filosofie matematiky jsou často držitelé titulů z matematiky a z filosofie, autoři některých významných textů politické filosofie jsou často druhým povoláním právníci nebo politologové - a asi je vám jasné, proč moje racionální duše inklinuje k anglo-americké filosofické tradici.

Chápu ale, že se najdou takoví - jako například ona slovenská studentka naší univerzity - kterým přijde analytická filosofie zbytečně svázaná konvencemi. Pro ně jsme ti, kteří se zbytečně zaobírají nesmyslnými detaily a kteří z jakéhosi prazvláštního důvodu hrozně rádi rozepisují argumenty na premisy a závěry. Nechápou naše nadšení nad tím, že je logický jazyk mnohem přesnější než přirozený jazyk, protože třeba nejednoznačné tvrzení "vše má příčinu" může být logicky napsáno jako ∀x∃yZxy (pro každé x existuje nějaké y, které x způsobuje) a ∃x∀yZxy (existuje nějaké x, které způsobuje všechna y), tudíž rozlišuje možnosti, že existuje jedna příčina všeho (druhý případ) i že příčina nemusí být jedna a ta samá pro vše (první případ).

Závěrem tohoto velmi dlouhého článku by se tedy snad jen hodilo říct, že pokud hodláte na univerzitě studovat filosofii a máte představu o tom, ke kterému odvětví ze dvou zmíněných máte blíže, vyberte si školu, která vámi vybraný typ vyučuje. Pokud totiž skončíte na škole, která je vám svým zaměřením blízká, můžete dospět do bodu, kdy - podobně jako já - začnete chodit i na přednášky předmětů, které nestudujete. Pokud ale máte představu, že budete studovat Heideggera, a skončíte mezi studenty, kteří hltají Russellův paradox, začne být pro vás škola utrpením.

23 komentářů:

  1. Ahoj,

    právě jsem (v rámci prokrastinace :) ) objevila tvůj nový článek a chci ti jenom říct, že to je poprvé, co jsem tvůj sáhodlouhý text přečetla. :D

    Celé jsem četla jenom všechny články o univerzitě, ale nikdy jsem nevydržela až do konce u těch odbornějších (jak z oblasti filosofie, tak Shakespearových her :D ). Ale tenhle mě opravdu bavil a dost nového jsem se z něj dozvěděla, takže díky. :)

    Míša

    OdpovědětSmazat
  2. Diky. Je pravda, ze kdyz zactu psat o Shakespearovi nebo filosofii, necham se snadno unest. :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Hezke. Posles odkaz tve Slovence? Treba by k tomu rada zareagovala. :)

    OdpovědětSmazat
  4. Asi si zahraju na diktatora a odpovim, ze spis ne. :-) O existenci techhle stranek vetsina lidi, co me zna osobne, nevi a hodlam to tak udrzovat i dal.

    Nicmene nazory jakychkoliv kontinentalnich filosofu vitam. ;-)

    OdpovědětSmazat
  5. Docela mě děsíš :D. Znamená to snad, že pro studium filosofie na britské univerzitě je nutné zvládat i matematiku? To se totiž v mém případě neděje :D.
    Díky
    Lenka

    OdpovědětSmazat
  6. Pokud nechces delat filosofii matematiky jako svuj doktorantsky obor nebo nechces pochopit Russellovy Principles of Mathematics, tak ji na nejake uzasne urovni rozhodne chapat nemusis.

    Filosofie matemnatiky totiz treba kvadraticke rovnice rozhodne neresi; naopak zobecnuje matematiku na uplny zaklad. V podstate hodne pripomina epistemologii (teorii toho, co muzeme vedet); jen to aplikuje to matematiky. Zabyva se tim, ze cisla jsou abstraktni entity a jestli tedy mohou existovat, pripadne zda je muzeme poznat a priori (rozumem) nebo az a posteriori (nejakou zkusenosti, treba tim, ze vidis dve jablka). Zabyva se tim, jestli je matematika nutna pro fungovani jinych ved jako je fyzika. Nebo taky tim, jestli celou matematiku muzes zobecnit na pouhou logiku.

    Od pohledu to mozna nezni nijak dulezite, ale z matematicko-filosofickych del Fregeho a Russella se v podstate vyvinulo programovani. Jak rekl muj profesor logiky: "Az se vas nekdo zepta, k cemu je filosofie dobra, muzete mu rict, ze cely IT svet je na ni postaveny."

    OdpovědětSmazat
  7. Zajímavé čtení. Ačkoliv se filosofií nijak systematicky nezabývám, spíš mi jen občas zkříží cestu, když jde kolem, přimělo mě k systematičtějšímu zamyšlení nad tím, co si vlstně představuju pod pojmem "filosofie". Logika je mi blízká, ovšem souhlasím s kontinentální větví, že jazyk je nástroj nedokonalý a zatížený artefakty. Ale studium světa jen z pohledu určitých osobností mi přijde poněkud jednostranné. Prostě nic není dokonalé (a kromě toho obor, do něhož můžu kecat, protože mu rozumím, leží někde úplně jinde) ;)

    OdpovědětSmazat
  8. Shodou okolnosti jsem se na tema rozdeleni bavila pred Vanoci s jednim svym profesorem a ten na tema onoho rozdeleni pronesl neco v tomto smyslu:

    'Rozdil mezi kontinentalni a analytickou filosofii nespociva v tom, kdo rika silenejsi veci. Kdyz si prectes analyticke filosofii, zjistis, ze rada jejich myslenek je hodne silena. Nicmene analyticti filosofove sva tvrzeni podporuji argumenty.'

    Coz je podle me naprosto dokonale shrnuti. :-)

    V kazdem pripade souhlasim, ze bezny jazyk je nedokonaly. I proto rada analytickych filosofu tak rada utika k logickemu jazyku.

    OdpovědětSmazat
  9. Pochopila jsem to tedy správně, že výuka filofofie ve Skotsku tak trochu ignoruje historii filosofie(aspoň té kontinentální)?
    Díky
    Síta

    OdpovědětSmazat
  10. V podstate ano. (A nejen ve Skotsku, ale v cele Britanii.) Takovy ten typicky predmet ceskych skol, kde bys prosla vyznamne filosofy of antiky po soucasnost tady nenajdes. A to ani co se tyka kontinentalnich filosofu, ani tech analytickych. Stejne tak se odvazuju tvrdit, ze se Britove tolik nehrabou ve starych, pro dnesni realitu uz neprilis vyznamnych filosofickych dilech. Jasne, setkas se s Aristotelem, Planonem, Decartesem atp., ale treba Anaximenes nebo autori scholastiky nejsou zrovna nekym, o kom by ses ucila, protoze filosofie od jejich dob urazila znacny pokrok (a jejich dila jsou vlastne prekonana).

    OdpovědětSmazat
  11. Hodnocení mi přijde trochu jednostranné a poněkud vyhrocené, ale chápu, že jste příznivkyně analytické tradice. Já mám každopádně v knihovně Kierkeegaardových knih několik, ale Wittgensteinovu ani jednu :-)

    OdpovědětSmazat
  12. Zaverecne tri odstavce nejsou hodnoceni, ale jmenovani duvodu, proc se radim mezi zastance analyticke filosofie. Tudiz je, myslim, celkem jasne, ze tech nekolik vet bude "jednostranne" nadrzovat analyticke filosofii.

    V kazdem pripade text nad temito tremi odstavci by podobne citove zabarveny byt nemel. A to je dle meho dulezite.

    Mimochodem Kierkegaarda nemam zadneho, ale vedle pocitace mi ted lezi Wittgensteinuv Tractatus Logico Philosophicus. :-)

    OdpovědětSmazat
  13. Tento článek mne zaujal jak svým úvodem, tak obsahem. - ÚVODEM proto, že mi připomíná mou vlastní zkušenost se střety zastánců a odpůrců různých filosofických, vědeckých a náboženských směrů, paradigmat a vyznání. Jakožto absolvent logiky a filosofie si při nich často připadám jako "dvouhlavé tele" - "dvouhlavé" proto, že každá z hlav zprostředkovává porozumění, důvody i námitky pro jinou stranu sporu, "tele" proto, že si přitom zároveň mnohdy uvědomuju (nebo často jen tuším) své nedostatečné uchopení východisek a zběhlost v argumentaci a interpretaci té či oné strany, případně obou.

    ... Také mne k něčemu inspiroval: Budu muset nahlédnout do své knihovny, jak tam dopadá souboj Frege vs. Nietzsche a Wittgenstein vs. Heidegger. :-) Ačkoli v ní lze první jmenované pokládat za jaksi "domácí", není vůbec jisté, zda svůj zápas s "hosty" neprohrávají. (Jen se bude třeba kvůli spravedlnosti ještě zamyslet, zda bych neměl počítat pouze tituly, které jsem skutečně přečetl a ne jen jimi listoval a zda by nebylo férovější nahradit Fregeho Russellem. Napadá mne i ohodnocení "titulů o nich" polovičním počtem bodů.)

    Pokud jde o OBSAH, zvažuju, že by bylo třeba rozdělit svou reakci do tří až čtyř krátkých částí: (1) které odstavce pokládám za velmi výstižné, zdařilé a trefné, a proč; (2) ve kterých místech shledávám jisté nedostatky, pokud jde o nezaujatost nebo nestrannost (to není totéž!), z jakých důvodů, a jaké to má podle mne důsledky; (3ab) kritiku dvou konkrétních částí (prvních dvou a posledních dvou odstavců - čili popisu směrů a výběru představitelů).

    Co se týče (a) výběru představitelů: podstatné budou jeho důvody a kriteria, nikoli mírně jiný výsledek. Co se týče toho (b) popisu směrů: stručnější i vstřícnější by ode mne bylo použít namísto argumentace analogii představující opačnou krajnost (možný obdobně zaujatý pohled filosofa některého "kontinentálního směru"), jenže to mi bude chvilku trvat - na jedné straně musí být zřejmé, jaká nebezpečí a pochybení v sobě oba skrývají, tedy jít o pohledy stejnou měrou a podobně vadné, na druhé straně se nesmí jednat o karikaturu či persifláž. To mi dá trochu práce.
    TG

    OdpovědětSmazat
  14. Ad 1) Tento bod je dalece nejsnadnější. - Výstižnými (a ve své stručnosti výtečnými) se mi jeví ty tři protiklady v prostřední části celého popisu: (A) odlišení jakými předměty se zabývají a jakým způsobem kladou otázky, (B) zaměření analytických spíše na námětovou oblast (sklon k systematické filosofii) a důraz kontinentálních na způsoby myšlení, potažmo význačné osobnosti (zakladatele, představitele) a zejména (C) velice trefné vyhmátnutí toho, proč jedni druhé a z jakých důvodů shledávají "málo hlubokými". Čili v čem ti i oni spatřují povrchnost těch druhých.

    K tomu bych ještě z prvních dvou odstavců - které se později stanou předmětem mé kritiky - vypíchnul ten rozdíl v důrazu na argumentaci (dokazování) vs. interpretaci (výklad). První je spíše zdůvodňováním, druhé více vysvětlováním. To je řečeno velmi přesně, stručně a myslím i srozumitelně.
    TG

    OdpovědětSmazat
  15. Ad 2) Postup, který jsem výše nastínil, by byl sice správný, ale vedl by k celému eseji, což si zde nemohu dovolit. Takže se musím pokusit o ZKRATKU, namísto argumentu, která by vystihla podstatu mých později uvedených námitek.

    Zmínka o kontinentální filosofii coby "směsici směrů" je eufemismus zastírající, jak jsi k této "směsi" dospěla: Namísto toho, aby se vzalo v úvahu, jak vymezují tyto směry sebe sama vůči jiným (stejně jako tomu bylo správně u analytické filosofie, upozorňuji!), byla vymezena pohledem vnějším, čili stylem "barbaři jsou ti, co nesrozumitelně žbrblají, protože nemají - narozdíl od nás Helénů - dost rozumu". To je vada v třídění, kterou - na okraj řečeno - prozrazují i použité názvy: Zatímco "analytická" je označena povahou činnosti, "kontinentální" jsou prostě ti, co se mrcasí někde na pevnině. Na to povídám: tak buďto "anglosaská" vůči "germánské" a "románské", které následně mohu spojit do pracovního názvu "kontinentální", potřebuji-li je postavit do protikladu k prvé, anebo "analytická" vůči "fenomenologii" a dejme tomu - jen pracovně a předběžně - "existencialismu" (nemohu užít nabízející se název "postmoderna", poněvadž neříká nic o podstatě, vymezuje záporně) - s tím, že rezignuju na zavedený obsah onoho pojmu a dám mu dobře odůvodněný svůj (který bych však musel objasnit), aby mi tam spadla většina od Nietzscheho, přes Sartra a Foucaulta až k Derridovi a třeba i za Oceán ke Kuhnovi a Rortymu, uznám-li za vhodné. (Smířit se tak budu muset jen se ztrátou škatulky pro "hermeneutiky", kteří by jinak představovali mezi oběma kontinentálními směry most.) Tohle není problém pouhého názvosloví, na něm se jen náhodou ukazuje povaha přehmatu. Spatřuji v tom jakousi "pojmovou nespravedlnost", která je důsledkem "dvojího metru", přesněji použití toho svého na "své" i "cizí" v bodě, kde by se měl použít na každého jeho vlastní.

    Užití "dvojího metru" souvisí se zaujatostí a stranickostí. Aby nedošlo k omylu: nezaujatost, narozdíl od nestrannosti, pokládám za možnou a vždy záhodnou, nestrannost za často nemožnou a občas nezáhodnou. Bylo by třeba objasnit, co to znamená v našem konkrétním případě.

    Příkladem: Mám-li spravedlivě rozhodnout spory mezi zastánci Konfederace a Unie, potřebuji být nezaujatý v tom smyslu, že nemohu užívat kriteria, která mi prvoplánově, hned v prvním kroku vylíčí přívržence Jihu jako "ty sviňáky, co utlačují černochy, a řídí se svými sobeckými zájmy". Zda a nakolik mohu být též nestranný je mnohem problematičtější, protože je-li ta či ona položka sporu rozhodnutelná, pak zajisté dá kriterium za pravdu některé ze stran a možná se ukážou i chyby v jejích východiscích, premisách či principech, nejen v závěrech.

    Vzhledem k tomu, že si "racionalitu" a tudíž i náležité zdůvodnění mohou obě strany Kanálu (a případně i břehy Rýna) představovat a pojímat odlišně, měli bychom být navýsost opatrní, chystáme-li se někomu přisoudit "používání argumentů", kdežto jinému "působení na city". Druhá strana pak totiž bude vidět tu první nepochybně jako uzavřenou do klece "racionality jistého typu", bez ochoty a schopnosti vystoupit ze svěrací kazajky svých předsudků. - Tohoto (a následných projevů nevraživosti plynoucích z pocitu křivdy) se můžeme vyvarovat, budeme-li pečlivěji zvažovat, co jak a proč o sobě říkají ony směry samotné - všechny tři, popř. oba dva, a ne jen jeden o sobě a o druhých. Aby výrazy jako "interpretace" nebyly jen taktním vyjádřením toho, kde bychom upřímně museli říci něco jako "svévolné pábení", "neověřitelné bájení" nebo "nezodpovědné, líbivé a lichotivé působení na city", potřebujeme nějaký pravdivý a opravdový základ, k němuž se ti druzí odvolávají, nestačí nám vymezení, že jsou jiní než my, to jim může zjednat závažnost pouze odvozenou - ve smyslu silného protivníka.
    TG

    OdpovědětSmazat
  16. Ad 3b) Začnu tím snazším, totiž oněmi představiteli. - Když jsem si to nechal projít hlavou, tak vlastně moc námitek nemám. První dojem byl horší, protože mne přímo praštil do očí ten Kierkegaard. Jak by ses bránila námitce (která je nasnadě), že jmenuješ kontinentálního filosofa z doby, kdy její protějšek - anglosaská filosofie ve smyslu analytické - neexistovala? (Pokud bys jej pokládala pro "existencialismus" za natolik zásadního, pak bys měla uvést také nějakého "praotce" analytické filosofie před Fregem a fenomenologie před Husserlem, anebo jej ovšem jednoduše vypustit a přijmout, že všechny zmíněné směry mají svůj počátek v 2. polovině 19. století, dejme tomu u Frega, Husserla a Nietzscheho, když bych jej chtěl mermomocí personifikovat.)

    Zajímavější jsou podle mého názoru výhrady vyplývající z mé námitky pod bodem (2). Buď totiž vezmu na vědomí, že proti "anglosaské-analytické" stojí jednak "germánská-fenomenologie", jednak "románská-existencialismus", což povede k poměru představitelů 1 ku 2, anebo - pokud budu chtít zachovat poměr 1 ku 1 a proti "Ostrovu" postavit "Kontinent" - se budu muset smířit s tím, že členění na ostrovní straně bude jemnější, takže pravděpodobně nebudu mít stejně významné osoby na obou stranách: mezi anglosaskými budou méně významní nebo na kontinentální vypadnou někteří významnější, ledaže by byl Ostrov na osobnosti úrodnější. (Jasně, šlo jen o vzorek příznačných exemplářů bez nároku na poměřování jejich významu.)

    Já bych se osobně raději přiklonil k tomu poměru 1 ku 2, abych měl jednodušší podmínky pro hledání obdobně významných představitelů. Zároveň bych vstřícně přijal všechny Tebou jmenované představitele analytické filosofie, jakkoli by třeba takového G. E. Moora mohl nějaký kontinentální ignorant ve své povýšenosti přehlédnout. - Myslím, že začíná být jasné, že jsem tak trochu fanatik spravedlnosti.

    Kromě Kierkegaarda by na můj následný pokus doplatil i Žižek: raději bych si počkal, až čas prověří, co je a co není pouhá móda.

    Takže krok po kroku: 1) Je-li na jedné straně K. R. Popper, musí být na druhé např. T. S. Kuhn. 2) Vytvořím tři dvojice typu "zakladatel + pokračovatel": proti Frege + Russell postavím Nietzsche + Sartre a Husserl + Heidegger. 3) K linii anglosaských pokračovatelů Moore - Wittgenstein - Quine přiřadím obdobné trojice románsko-germánské: Jaspers - Gadamer - Habermas a Merleau-Ponty - Foucault - Derrida, a nakonec 4) Ke Kuhnovi přihodím ještě Ricoeura. ... Možná by bylo přehlednější dělení na linii "analytickou" a větve "existenciálně-postmoderní" a "fenomenologicko-hermeneutickou".

    DOTAZ: Nestanuli tím na "kontinentální" straně nějací filosofové, které bys tam nechtěla, protože pro ni nejsou dost příznační, nebo naopak chybí někdo, kdo by tam určitě měl být? (Tak, aby byl zachován poměr 1 ku 2 a přitom na obou stranách byli srovnatelně významní představitelé.)
    TG

    OdpovědětSmazat
  17. P.S.: Doufám, že je zřejmé, že na spoustě míst by u mne bylo vhodné užít uvozovky, prostě upozornit nějak na svou odchylku od standardu nebo očekávání v názvosloví či pojmosloví. Viz kupř. "heretiky a odpadlíky" - Richard Rorty se tímto stává "kontinentálním" a je otázka na jakou stranu Rýna jej umístit, zda mezi fenomenologické "hermeneutiky" či existenciální "ironiky", kdežto Ernst Tugendhat bude svou volbou "anglosas" a analytik.

    Dodání poslední slíbené části (2) mi ještě potrvá. Musím si během práce ujasnit, nakolik jsou požadavky, které jsem si sám uložil, splnitelné a užitečné. (Jednalo se o výchozí dva, rozsahový a obsahový: 1. Oba dva mé popisy musí mít stejný rozsah jako ty Tvé, ideálně pak stejný počet vět; 2. To, co v Tvých pokládám za chybu, musí být nahrazeno obdobnou chybou v mém tak, aby bylo zjevné, že o chybu jde, a snadno rozpoznatelné či odvoditelné o jakou. - Ta druhá podmínka je příliš náročná. Možná skončím jednoduše u popisu, který by byl podle mého soudu náležitější, pokud by z něj bylo zároveň patrné, proč mi to či ono upravené místo vadilo.)
    TG

    OdpovědětSmazat
  18. P.P.S.: Čímž jsem si všimnul, že výrazy "existenciální ironik" a "fenomenologický hermeneutik" by byly s to výstižněji pojmově uchopit to mé zprvu "románsko-germánské" rozlišení a vypořádat se s přechodnými typy. Vida jak vhodný výraz může působit zpětně na ujasnění významové.

    Konečný návrh na úpravu a uspořádání Tvého ostrovně-kontinentálního panoptika:
    (1) FILOSOFIČTÍ ANALYTICI Frege + Russell / Moore - Wittgenstein - Quine / Popper
    (2a) FENOMENOLOGIČTÍ HERMENEUTICI Husserl + Heidegger / Merleau-Ponty - Gadamer - Habermas / Ricoeur
    (2b) EXISTENCIÁLNÍ IRONICI Nietzsche + Sartre / Jaspers - Foucault - Derrida / Kuhn
    TG

    OdpovědětSmazat
  19. Tak tedy nyní konečně ten ohlášený bod (3a), tj. kritika oněch dvou popisných odstavců z úvodu článku. - Bohužel, je to delší, než bych býval rád, poněvadž se mi tam stále mísí ironické protějšky původních výpovědí s tím, jak by podle mého mínění mohly vypadat, aby byly nezaujaté a pokud možno i nestranné.

    Základem mé kritiky je tvrzení, že ty Tvé dva odstavce možná nejsou "citově zabarvené", přesto však nejsou nezaujaté a ani dostatečně nestranné. Popis je zatížený hodnocením, které se však - a to je podstatné - opírá o předsudky a neporozumění. Správně bych měl jít větu po větě a toto své tvrzení dokládat, jenže jak už jsem napsal výše, obávám se, že by taková argumentace vydala na menší pojednání a rozhodně byla delší než ty dva příspěvky níže. Spoléhám proto, že i z nich se dá její případný směr zčásti vyčíst, popř. se na dílčí věci dotázat.
    TG

    OdpovědětSmazat
  20. ANALYTICKÁ filosofie se snaží napodobovat matematickou přírodovědu. Její zástupci často věří, že umělý jazyk může být dokonalejším nástrojem poznání než přirozený. Sestrojuje systémy implicitních a od nich se odvíjejících syntetických definic, kterými modeluje co možná nejširší okruh či výsek skutečnosti a zkušenosti. Klade přitom důraz na dokazování v případě přírodovědy a argumentaci v případě společenských věd. Obrazotvornost a interpretace jsou pokládány za méněcenné, protože subjektivitou zatížené metody, které mohou mít nanejvýš heuristický význam. Náhled, který je osobní a soukromý, vyžaduje však zjednání důvodů pro přijetí obecné a závazné. Jejich vlastní metody se jim jeví jako objektivní, tj. odkrývající skutečnost jak je sama o sobě, bez pozorovatele a jeho duševních nástrojů. Domnívají se, že skutečnost sama svým chováním může rozhodovat o tom, který přístup k ní je pravdivější a že ve správném vyhodnocení takových odpovědí nehraje podstatnou úlohu interpretace. Mají za to, že dokáží vždy přesně rozlišit, co je doslovný význam a co obrazný. "Přesné definice" podle nich zprostředkovávají skutečnost samotnou, kdežto "metafory" pouze působí na naše city a rozněcují obrazotvornost. Vážnosti se u nich těší experimenty fyzikální i myšlené; jedná se o hypotetické případy, jejichž podmínky a výsledky lze vyjádřit v zavedeném způsobu řeči, jejich účelem bývá prověřit hranice pojmů a opodstatnit výroky. Kromě pokusů uznávají též disputace v okruhu těch, kteří vyznávají souměřitelná kriteria pravdivosti a rozumnosti. Pojetí řeči bývá extrémně tvrdé, tzn. krajně konzervativní k pravidlům jazyka a citlivé na chyby syntaktického rázu. Vůči teoriím pohybujícím se v podobném režimu řeči je dialogicky otevřená, vůči ostatním interpretačně ostrakizující.
    TG

    OdpovědětSmazat
  21. KONTINENTÁLNÍ filosofie zahrnuje dva hlavní proudy a způsoby filosofování, fenomenologickou hermeneutiku a existenciální ironii, čili větev germánskou a románskou. Její zástupci se často necítí vázáni právě vládnoucím paradigmatem či ideologií, ať už vědeckým či politickým, náboženským nebo filosofickým. To stávající se snaží spíše přetvářet a proměňovat než rozvíjet a ospravedlňovat. Jejich texty jsou více interpretacemi než odůvodňováním, obracejí se často k osobnímu náhledu, nikoli k obecně uznávaným praktikám a již sdílené skutečnosti, dovolávají se soukromé zkušenosti, kterou se snaží učinit obecně sdílenou; mívají proto podvratnější, revolučnější povahu. Jazyk bývá pokládán za nástroj k odhalování či vynalézání různých způsobů jevení se skutečnosti či nové smysluplnosti, popř. bytostného základu tohoto jevení a smyslu. Namísto soustavy implicitních a od nich odvozených syntaktických výměrů se u ní setkáváme se snahou vyjádřit tyto nové pohledy (popř. stará pojetí novým pohledem), buď pomocí zcela nového pojmosloví, ba i způsobu řeči, anebo alespoň radikálním přeznačením smyslu toho starého. Zdroje inspirace neustále hledají v zabývání se tím, co se z pohledu právě vládnoucího paradigmatu jeví být "starým, dávno přežitým či vyvráceným"; zastávají se toho, co bývá panující ideologií nebo běžným dobovým smýšlením vytěsňováno či znevažováno jako nedůležité a bezvýznamné, či dokonce neexistující.
    TG

    OdpovědětSmazat
  22. P.S.: Oprava překlepu - mělo být "implicitních a od nich odvozených syntetických výměrů", nikoli "syntaktických". Míněno: "syntetické" vs. "analytické".

    Mimochodem, mně se to stavění do protikladu líbí, poněvadž si člověk při diskusích nad jeho formulací mnohé uvědomí a ujasní. - Vzpomněl jsem si, že jsem na něco podobného narazil u RORTYHO. Kupř. úvodem knihy "Nahodilost, ironie, solidarita" rozlišuje "slovník sebeutváření" a "slovník spravedlnosti" a tvrdí, že: "Jedni nám říkají, že nemusíme mluvit pouze kmenovým jazykem, že si můžeme najít vlastní slova a sobě samým jsme odpovědni za jejich nalezení. Druzí nám říkají, že to není jediná odpovědnost, kterou máme. Obě skupiny mají pravdu, nedá se však nijak docílit, aby mluvily stejným jazykem."

    Kromě toho, když už jsem u toho Rortyho, člověku se může během úvah jeho pohled proměnit. - "Nejpřekvapivější obrat činí ovšem Rorty v poslední části své knihy (Filosofie a zrcadlo přírody): uzavírá, že principy, na kterých stojí quineovský holismus, vlastně nejsou ničím jiným než principy hermeneutiky, jak je rozvíjena kontinentálními filosofy, jako je Gadamer. Rorty tak už nevidí jako nejzásadnější rozdíl mezi filosofií analytickou a filosofií fenomenologicko-existenciální, či mezi filosofií anglo-americkou a filosofií kontinentální, ale mezi filosofií SYSTEMATICKOU, směřující k univerzálnímu rámci našeho vědění, do kterého by všechny naše ostatní poznatky o světě zapadly jako kamínky do mozaiky, a filosofií VZDĚLÁVAJÍCÍ, učící člověka jak najít vztah k sobě samému a ke světu a jak se postavit k jakémukoli rámci, osobujícímu si nárok na absolutní platnost, s patřičnou dávkou kritičnosti." (PEREGRIN, Jaroslav: Richarda Rortyho cesta k postmodernismu. In: FČ, roč. XLII, 1994, č. 3.)

    OdpovědětSmazat
  23. Rozhodně bylo nalezení těchto stránek pro mě objevné. Jsem vystudovaný matematik, leč jsem se z důvodu obživy rodiny věnoval běžnějším činnostem. Přesto jsem k filosofii celý život tíhnul, a nakonec jsem publikoval Antecepční teorii (www.antecepce.cz). Z přehledu filosofických škol zde mi připadá, že asi patřím k té analytické větvi.
    Potíž nevystudovaných filosofů asi spočívá v tom, co Kristýna popisuje, a to je nedostatek času se prokousat stohy napsaných děl. Proto seznam co nejstručnějších prací, které by mohly k uvedení do toho fundamentálního stačit, je velice záslužný.

    OdpovědětSmazat