Peter and Alice (Noel Coward Theatre, 2013)

Hra: Peter and Alice (John Logan) 
Divadlo: Noel Coward Theatre, Londýn
Režie: Michael Grandage
Hrají: Judi Dench, Ben Whishaw, Nicholas Farrell a další
V programu: od 9. března 2013 do 1. června 2013
Viděné představení: 18. května 2013 (19.30)


Psal se rok 1932, když se v malém londýnském knihkupectví potkaly na zahájení výstavy dvě osoby, jejichž životní osud si byl v mnohém podobný. Více než osmdesátiletá Alice Liddell byla inspirací pro Lewise Carrolla, když psal svou Alenku v říši divů, zatímco třicátník Peter Llewelyn Davies sloužil Jamesi Barriemu jako předloha pro Petera Pana. O čem by se dva lidé, kteří čelili neustálému porovnávání se svým literárním odrazem, mohli bavit? Takovou otázku si položil John Logan, když loni napsal hru Peter and Alice, uvedenou ve své premiéře 9. března 2013 v Noel Coward Theatre.

Od málokteré nové hry jsem tolik očekávala, že bych se do ní měla zamilovat. John Logan totiž napsal řadu filmů, kterých si nejen velmi cením, ale které jsem v různých obdobích svého života vynášela do nebes jako svá nejoblíbenější dílka všech dob nebo alespoň nejoblíbenější film roku. Jako scénárista a autor příběhu je podepsán například pod Gladiátorem, Hugem a jeho velkým objevem, bondovkou Skyfall, Vítězi a poraženými. Případně z těch, kterých si subjektivně cením o něco méně, také pod Sweeneym Toddem, animovaným Rangem, Posledním samurajem, Letcem

Do rolí hlavních dvou hrdinů navíc byli obsazeni dva herci, které mám velmi ráda: Judi Dench a Ben Whishaw. Především Dame Judi v jistých směrech obdivuju a na divadelních prknech jsem ji chtěla vidět od té doby, co jsem se přestěhovala do Británie.

Nicméně pravda je taková, že mě Peter and Alice strhlo o poznání méně, než bych čekala.

Logan si ve své hře klade řadu otázek: Chcete, aby si vás lidé pamatovali takové, jací skutečně jste, nebo jací jste byli vylíčeni v knize? Je možné zůstat navždy dítětem? Má smysl snažit se nedospět? Může být autor nezdravě fixovaný na své dílo?

PETER: Let me tell you rest of the story and you tell me... So, yes, the smile of recognition, all the associations coming back: the first time they saw the play; the first time they read the book. Peter and Wendy. Neverland. Captain Hook. Tinkerbell... But a second after those happy memories comes that look of confusion and doubt, and then in their eyes: "But how can you be Peter Pan? You? The Boy Who Never Grew Up? That's not you. You have egg on your collar. You can't fly. You're not Alice. Alice was a little blond girl, I know she was. You're lying to me." And then they remember. What growing up really is: when they learned that boys can't fly and mermaids don't exist and White Rabbits don't talk and boys grow old, even Peter Pan, as you've grown old. They've been deceived. As if you've somehow been lying to them. So following hard on the smile of rememberance is the pain in the eyes, which you've caused, every time you meet someone.

Hodně otázek, málo odpovědí. Peter and Alice totiž není koncipováno jako celistvý příběh a kvůli své krátké hrací době (pouhých 80 minut) se k málokterému nakousnutému problému časem vrátí. Na Johna Logana je to přitom hra nesmírně ukecaná, protože prakticky všechno důležité je divákovi předáno pouze skrze slova, která hlavní hrdinové vyslovují.

Po dlouhé době jsem zakotvila s programem v ruce u stage door

Možná byla chyba zajít toho samého dne na Bouři v Shakespeare's Globe, která bylo vtipná, dynamická a interaktivní, ale Peter and Alice mě zdaleka nevzalo za srdce tolik jako ono odpolední představení. Je asi nefér srovnávat dvě natolik odlišné produkce dvou natolik odlišných divadel, ale z Peter and Alice zkrátka cítím nevyužitý potenciál. Režie Michaela Grandage mě nezaujala, slova Johna Logana se mi líbila, ale nerozesmála mě, ani nedojala. A zatímco v případě méně známé trojice Roger Allam, Colin Morgan a James Garnon, kteří vystupovali v Bouři, bych se nedivila, kdybych alespoň jednoho z nich viděla nominovaného na Laurence Olivier Award pro nejlepšího divadelního herce, na Judi Dench a Bena Whishawa tentokrát podobnou chválu pět nemůžu. Ne snad proto, že by hráli špatně; prostě jen proto, že jim pojetí hry nedalo dostatečné možnosti projevit svůj talent.

Peter and Alice může být akademicky uhlazené, komplexní a po právu mnoha kritiky milované. A nemohu mu upřít, že mi dalo příležitost vidět na divadelních prknech dva mé velmi oblíbené Shakespearovce (Judi Dench, Nicholas Farrell). Emocionálně mě ale téměř nepoznamenalo.

4 komentáře:

  1. Trochu Ti závidím tu možnost vidět takové herce naživo. Peter and Alice jsou námětem vážně zajímaví.
    Trochu off topic, ale nechystáš se na nového Coriolana? Na podzim se začne hrát s Tomem Hiddlestonem.. :)
    Elyssea

    OdpovědětSmazat
  2. Chystám. :-) Coriolanus je jedna z mých nejoblíbenějších her, takže jakoukoliv produkci vítám. Mimochodem co vím, měl by se záznam představení vysílat v rámci National Theatre Live i v kinech po celém světě.

    Jinak osobně britskou divadelní scénu zbožňuju. Zaprvé tu můžu vidět naživo řadu herců, které mám kvůli jejich filmovým rolím velmi ráda. A zadruhé Británie není tak velká jako třeba Spojené státy, takže mě finančně nezruinuje jet kvůli představení do jiného města.

    OdpovědětSmazat
  3. Och, tak to se máš. :) Dívala jsem se, že to má být v kinech, ale zatím jsem viděla jen samá britská, tak snad se taky dočkám.
    Já jsem ohromný fanoušek britské kulturní scény, jenže jezdit z ČR na nějaké divadlo, to už by mě zruinovalo :D Je super, že tak využíváš možností :)
    P.S. Četla jsem o tom pokusu o sebevraždu Stephena Frye a jsem moc ráda, že se mu to nepovedlo (z pohledu milovníka filmu a jeho inteligentního humoru).
    Elyss

    OdpovědětSmazat
  4. Kdyby sis vyhledla vicero divadelnich predstaveni a ty absolvovala behem nekolika dnu, tak by se to mozna zvladnout dalo. :-) Letenka do Londyna muze vyjit na stejnou cenu jako jeden az dva listky do divadla na West Endu.

    Ale samozrejme ti rozumim; sama se desim momentu, kdy jednoho dne objevim neco silene zajimaveho na Broadwayi a zacne me hlodat pokuseni onu hru zhlednout. :-)

    Za Stephena jsem taky moc rada. Je to nesmirne sympaticky chlap s obrovskym vseobecnym rozhledem a bylo by mi lito, kdyby o nej svet prisel kvuli jednomu zachvatu deprese. Nastesti ted bere leky a pry je na tom po psychicke strance lepe nez kdy drive.

    OdpovědětSmazat