Co nás Thomas Schelling může naučit o konfliktu na Ukrajině


Za dobu vzestupu strategických studií, která jsou dnes součástí mezinárodních vztahů, se běžně udává rok 1952. Spojené státy tehdy testovali první termonukleární zbraň, která měla být asi 800x silnější než atomovka svržená na Hirošimu, a několik lidí z think tanku RAND (Research and Development) tento okamžik přivedl na významnou akademickou křižkovatku. Politolog Bernard Brodie, matematik Albert Wohlstetter a také ekonom Thomas Schelling začali uvažovat, jak zavedení vodíkových zbraní změní charakter války. A všichni dospěli k jednoduchému závěru: nukleární zbraně tu nejsou od toho, abychom je používali v bitvách jako jiné vojenské prostředky; jejich hodnota spočívá především v schopnosti zastrašit nepřítele. V oné době to byla přelomová myšlenka: ještě o rok dříve generál MacArthur prosazoval použití atomových zbraní v korejské válce a americká administrativa na počátku 50. let všeobecně považovala nukleární zbraně jen za další bombu, která může být takticky svržena na nepřítele.

"Pohrával jsem si s takovou myšlenkou. Kdybych ji slyšel od někoho jiného, myslel bych si, že je šílená, ale předkládám vám ji s tím, že snad bude k užitku. Atomové bomby do této chvíle dosáhly skvělých výsledků; ukončily válku v Pacifiku a doposud také odstrašily Sovětský svaz od agrese. Všimněte si, že toto odstrašení vycházelo z hrozby; neexistovalo nic fyzického, co by Sovětský svaz zastavilo. Předpokládám také, že ukončení války v Pacifiku nezapříčinilo zničení dvou měst, ale hrozba dalších neexistujících bomb, o kterých Japonci nevěděli, že je nemáme - strach, že přijde více. Podle našich současných konceptů je atomová zbraň první věc, kterou plánujeme shodit, když dojde k válce. Jenže bomba, který byla svržena, už není hrozbou. Město, které bylo zničeno, už nemůže být předmětem vyjednávání o jeho zachování. I kdybychom po intenzivním studiu situace dospěli k závěru, že nám nukleární zbraně dovolí zničit a spálit sovětskou armádu, myslím, že bychom stále mohli dosáhnout cíle i bez bombardování nepřítelových měst. Pokud budeme komunikovat s nepřítelem, stanovíme si jasné požadavky a zajistíme, že někdo dohlíží na jejich dodržování, můžeme říct: "Budeme vás bombardovat jen za předpokladu, že půjde o odvetu." Toto samozřejmě znamená obětovat prospekt totálního vítězství, nicméně pro budoucnost je to malá cena za odvrácení absolutní války."
- Bernard Brodie, duben 1952

Celé období rozmachu strategických studií vyvrcholilo v roce 1966, kdy Schelling napsal dnes už téměř kultovní dílo Arms and Influence (česky Zbraně a vliv), ve kterém navázal nejen na myšlenky svých kolegů, ale i na spisy pruského generála Carla von Clausewitze z 19. století. Dílo, které je jistě také jedním z důvodů, proč v roce 2005 získal Nobelovu cenu za ekonomii za to, že "zvýšil naše porozumění konfliktu a kooperace skrz analýzu teorie her."

Arms and Influence začíná krátkou pasáží o tom, jak se hrubá síla (brute force) liší od nátlaku (coercion). Obě dvě můžou na první pohled vypadat stejně, je ale rozdíl v tom, pokud vyvraždíte vesnici jen za účelem vyvraždění vesnice, nebo pokud ji vyvraždíte, abyste ve vedlejší vesnici mohli říct, že dopadnou stejně, pokud nepřistoupí na vaše podmínky. To první nemá v politice podle Schellinga žádný smysl; je to jen znakem touhy po pomstě nebo krvežíznivosti. Naopak to druhé je regulérní vojenskou strategií. Samozřejmě by bylo úplně ideální, kdybyste druhý kmen dokázali dotlačit do vámi požadovaného rozhodnutí bez jakéhokoliv použití násilí; hrozba způsobení bolesti je ale jeden z nejúčinějších prostředků, jak nepřítele přimět, aby přistoupil na naše požadavky, a v politice se občas stává, že se ji někdo pokusí demonstrovat.

Aby byla nátlak úspěšný, musíte protivníka přesvědčit o dvou věcech. Zaprvé, že to, čím mu hrozíte, skutečně uděláte, pokud nesplní vaše podmínky. Správná hrozba musí tedy znít pro nepřítele reálně. I kdyby vaše administrativa nikdy nic podobného neudělala, protože třeba hodláte dodržovat principy liberální demokracie, váš oponent musí věřit, že jste toho schopní. Zadruhé dotyčný musí věřit, že k naplnění hrozeb nedojde, pokud se zachová tak, jak jste mu řekli. Musíte mít zkrátka auru někoho, kdo svého slova dostojí.

Správná hrozba má ale i další důležité parametry. Především by měla být hrozivější než to, co od nepřítele požadujeme; pokud bude pro našeho soupeře lepší přijmout trest než spolupracovat, vyjednávání samozřejmě nepovede nikam. Také je důležité, aby dotyčný jasně chápal, co po něm požadujeme, a aby bylo v jeho silách tyto podmínky splnit.

Schelling typy nátlaku dále chytře rozděluje na odstrašení (deterrence) a přinucení (compellence). Když někoho odstrašujete, řeknete třeba: "Překroč tuhle hranici a zastřelím tě." Vaše hrozba nemá jasné časové určení (zastřelím tě, kdykoliv ji překročíš) a od nepřítele vyžaduje, aby nedělal nic. Snadněji se protivníkovi artikuluje, na druhou stranu od nás vyžaduje, abychom si na svém požadavku dlouhodobě trvali. Naopak jako příklad přinucení by se dal uvést třeba rozkaz: "Pokud se nestáhnete, budu střílet." Tentokrát tedy od nepřítele požadujeme, aby něco udělal, ne aby se něčeho zdržel. I proto je pro přinucení nutné mít jasné časové ultimátum.

Jak pro odstašení, tak i pro přinucení je naprosto nevyhnutelné, abyste si za svým požadavkem stáli a abyste neposouvali hranici toho, co budete tolerovat, když se vaši zatvrzelost pokusí nepřítel testovat. Schelling tento problém ilustruje na příkladu dítěte, kterému řeknete, že nesmí do řeky. Ono si nejdřív sedne na břeh a namočí vody do vody; v řece přece není. Pak se do vody postaví. Pak se bude procházet podél břehu, a než se vzpamatujete, bude plavat a vy za ním zoufale budete křičet povely, aby alespoň zůstalo v dohledu.

A tímto se dostáváme k dalšímu důležitému bodu Schellingova argumentu: Pokud jste na válečného nepřítele chtěli vyvíjet nátlak v minulosti, museli jste ho porazit. Jen tak jsme mu mohli totiž způsobit bolest a tím ho donutit přistoupit na vaše požadavky. S příchodem nukleárních zbraní na scénu se však situace mění. Hrozbu pro toho druhého nyní představuje i ten, kdo válku prohraje; stačí odpálit pár raket a vítězův stát přijde o několik měst. Vojenská vítězství přestávají hrát roli, charakter konfliktu se mění. Co to znamená pro vojenskou strategii?

Konflikt už není o tom, kdo druhému dokáže způsobit více bolesti; obě strany konfliktu mohou nepřítele zničit. Nesoupeříme tedy v tom, kdo je silnější, ale v tom, kdo to vydrží s nervy a dokáže riskovat déle.

V tomto kontextu zavádí Schelling něco, co nazývá brinkmanship. Zjednodušeně řečeno se jedná o schopnost riskovat v situaci, kdy můžeme přivodit svou vlastní zkázu, snazší bude ale celou myšlenku ilustrovat na příkladu, který Schelling nabízí. Představte si, že stojíte na útesu a jste připoutáni řetězem k někomu, s kým jste se vsadili, že se odpoutá dříve než vy. Jak můžete toho druhého přesvědčit, aby to udělal? Musíte ho donutit věřit, že jste ochotni podstoupit větší riziko než on. Začněte třeba tancovat u srázu. Váš oponent nemusí věřit, že jste natolik iracionální, abyste z útesu skočili a strhli ho dolů také; stačí, abyste měli pevnější nervy a donutili ho, aby sázku vzdal.

Se zavedením nukleárních zbraní do hry se každá válka stává limitovanou; jinými slovy nikdo nebude chtít použít veškeré prostředky na to, aby válku vyhrál, protože žádný politický cíl nemá takovou hodnotu, abychom kvůli němu nasadili nukleární zbraně a zničili tak sebe i soupeře. (Použijeme-li předchozí znázornění, můžeme třeba říct, že dva k sobě připoutaní nepřátelé stojící na útesu nebudou chtít toho druhého shodit dolů, protože to znamená i jejich vlastní zkázu.) Každý nukleárními zbraněmi vybavený stát má schopnosti provést odvetný úder; pokud zjistí, že na něj letí rakety nepřítele, má čas odpálit několik na opačnou stranu. Máme-li tedy válku vyhrát, nemůžeme použít veškerých prostředků. Co naopak musíme udělat, je soupeře přesvědčit, že jsme ochotní zajít dále než on. Že v následné eskalaci konfliktu budeme ochotní dostat se do takové situace, která významně ublíží nejen jemu, ale i nám. 

Schelling toho v Arms and Influence napsal samozřejmě mnohem více; asi ale nemá smysl se tím momentálně zabývat. To, co jsem totiž napsala v posledních odstavcích, úplně stačí na to, abychom skrz Schellingovo chápání strategie zkusili ilustrovat současnou situaci na Ukrajině. 


Thomas Schelling by nejspíše tvrdil, že jeden z důvodů, proč se Evropě, potažmo EU a NATO, zatím nepodařilo proti Rusku zakročit, je nekonzistentní politika. Schelling totiž podobně jako Clausewitz tvrdí, že válka nebo konflikt je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Válka nemá smysl sama o sobě; je to jen prostředek pro dosažení politického cíle. I proto je nutné, aby jakýkoliv vojenský zásah jasně reflektoval politický cíl: ten je vždy na prvním místě. Pokud nevíte, čeho chcete politicky dosáhnout, vojenská síla je vám k ničemu. A zatím se bohužel zdá, že evropská politika jasný cíl, ke kterému chce Rusko dotlačit, nemá.

Dále je nutné podotknout, že hrozba, kterou na Rusko EU vyvíjí, rozhodně není dostatečná. Jak Schelling tvrdí, máme-li někoho k nečemu donutit, musí být naše hrozba horší než nepřistoupení na požadavky. A sankce bohužel takovou hrozbou zdaleka nejsou. 

Z pohledu Schellinga také Evropě chybí ochota riskovat. Ať už pro nás Ukrajina není dostatečně důležitá na to, abychom kvůli ní riskovali válku, ať už se Evropa bojí, že přijde o dodávky energií, ať už je naším problémem NATO, které je i čtvrt století od konce studené války uzpůsobené pouze na řešení existenciálních hrozeb, a ne s lokálních konfliktů, pravda je taková, že se Západ bojí jít do rizika. Pokud by chtěla Evropa Rusko zastrašit, musí dát jasně najevo, že je ochotná jít do otevřeného konfliktu. Musela by prezentovat alespoň trochu toho až iracionálního šílenství a odhodlání, které v roce 1962 předvedl J. F. Kennedy, když kvůli Kubě málem riskoval nukleární válku.

Neříkám, že se Evropa za každou cenu chová špatně. Je těžké říct, zda by větší nátlak Evropy vedl k zastavení Ruska nebo k situaci, kdy Evropa nebo Rusko zajdou tak blízko k okraji útesu, že z něj spadnou a strhnou s sebou i toho druhého. Osobně si myslím, že by Rusko udělalo cokoliv, aby se případné válce se Západem vyhnulo; myslím, že Putinovi jde jen o sféru vlivu, protože stále žije v bipolárním světě studené války, kde některé státy patří Americe a jiné Rusku. A myslím, že si dobře propočítal, že se Evropa za každou cenu bude chtít vyhnout eskalaci konfliktu. To je však jedno.

Pravda je nicméně taková, že doposud je největším stratégem celého konfliktu Putin. Ne NATO, a rozhodně ne Evropská unie.

5 komentářů:

  1. Opět skvělý článek! Nedávno jsem se začala o mezinárodní vztahy a politiku jako takovou vcelku zajímat a z tvých článků jsem pokaždé nadšená. Jen doufám, že jich bude čím dál tím více :)

    OdpovědětSmazat
  2. Bezvadný článek :). Určitě se v tom vyznáš, neměla bys tip na nějakou zajímavou (a ne moc dlouhou :D) knihu z oblasti politologie nebo mezinárodních vztahů? Máme to do školy, jenže mě samotnou nic nenapadá a v učitelově seznamu je to většinou samá sociologie a psychologie... Hlavně ne Sartoriho "Strany a stranické systémy", mám za sebou 120 stran a bolí mě hlava :)
    Hodně štěstí v St. Andrews ;)
    Gabča

    OdpovědětSmazat
  3. Diky za oba komentare! Kdyz vidim, ze to i nekdo cte, myslim, ze o mezinarodnich vztazich jeste zkusim neco malo napsat. :-)

    Zajimavou, a ne dlouhou knihu? Hm. Zrovna ten Schelling, ktereho tady cituju, se podle me cte dobre, protoze nema moc technicky styl psani a dulezita temata opakuje. Moje anglicke vydani ma pritom asi 300 stran.

    OdpovědětSmazat
  4. Dík, určitě se na to podívám :)

    Gabča

    OdpovědětSmazat
  5. Velice zajímavé pohledy (všeobecně, nejen tento konkrétní článek) :) Líbí se mi i styl psaní, např. závěr v první osobě apod. Bude-li chuť psát a názor na zajímavou tematiku, ráda si zase něco přečtu :)

    OdpovědětSmazat