Teorie a praxe v St Andrews

Vím, že jsem to psala už dřív, ale prostě to musím zopakovat: Je neuvěřitelně fajn mít za spolužáky a vyučující lidi, kteří narozdíl ode mě nestrávili prakticky celý život ve škole. A kvůli tomuto faktoru jsem nakonec asi ráda, že jsem skončila na více praktickém St Andrews než na více akademické Cambridge.

Celkem dost času jsem za poslední týdny strávila s plukovníkem norské armády, který studuje stejný kurz jako já. Tak trochu se bavím myšlenkou, že možná za pár let, až bude generálem zastávajícím nějakou významnou pozici NATO, budu moct vzpomínat na to, jak jsme v baru nad půllitrem Guinessu rozebírali divadlo a vážnou hudbu. Říkám si, že je to možná poslední vyšší důstojník ve službě, kterého můžu i přes to, že má asi tisíckrát víc zkušeností než já, oslovovat křestním jménem a utahovat si z něj, pokud v pub quizu neví odpověď na otázku, jak se jmenoval první pes Alžběty II.

Baví mě mít s ním semináře. Užívám si jeho poznámky typu:  "Vím, že OSN hodnotí onu misi jako úspěšnou, nicméně já v '94 v Libanonu nasazený byl a pravda je taková, že...," a líbí se mi, že když rozebíráme pozemní vojenskou strategii, je v místnosti také někdo, kdo má s pozemní vojenskou strategií přímé zkušenosti. A samozřejmě ráda poslouchám jeho zážitky z Afghanistánu, jeho názor na současnou politiku NATO a jeho - ne vždy zrovna veselé - zkušenosti z válečných konfliktů. 

V době, kdy toto píšu, mám pak za sebou dvouhodinový seminář na téma regionální bezpečnosti v Latinské Americe. Pán, který ho vedl, se vzhledově pohyboval někde mezi Robertem Downeym Jr. současnosti a Brucem Springsteenem osmdesátých let a kvůli svému smyslu pro styl (sako, šála, fialové kalhoty) si mé sympatie získal ještě dřív, než stačil pronést jediné slovo. Po prvních minutách semináře se ukázalo, že není zrovna typickým akademikem i z jiných důvodů. V St Andrews totiž učí jen tři roky; dvanáct let předtím strávil v Latinské Americe snahou dostat za mříže lidi zodpovědné za činy genocidy a hrubé porušování lidských práv.

Jedno z témat, které jsme s ním rozebírali, byly paramilitaries: vojenské skupiny, které bývají financovány státem, oficiálně jsou však na státu nezávislé. V Latinské Americe jsou zodpovědné za velkou řadu zločinů; jen v Kolumbii bylo v roce 2002 80 % z 8,000 vražd spácháno vojáky z paramilitaries. Státy přitom většinou tvrdí, že jednání paramilitaries ovlivňovat nemohou a nemají na něj žádný vliv, jak však někdo z naší skupiny v rámci diskuze prohodil, tyto skupiny docela často operují na nepřímý rozkaz svých živitelů.  Pan na-váš-seminář-jsem-si-odskočil-z-focení-pro-GQ s poznámkou o propojenosti paramilitaries a vlád souhlasil a po chvilkovém zaváhání nám v deseti větách převyprávěl malý, osobní příběh z roku 2009, kdy se svou ženou žil v jedné jihoamerické zemi.

Jeho žena byla tehdy ve skupině čtyř právníků, kteří zabránili přijetí nějakého zákona, protože byl v rozporu s lidskými právy. Prezident dané země z toho pochopitelně neskákal zrovna nadšením a jednoho večera vystoupil v televizi a celou čtveřici označil za anti-patrioty a teroristy, se kterými by někdo měl něco udělat. O dva dny později začaly ženě přicházet výhrůžky ve stylu "zabijeme tebe i tvou rodinu". Žena si po poradě s profesionály, kteří hrozbu označili za reálnou, sbalila věci a zmizela za hranice. Následující rok, než situace vychladla, na území své rodné země nevkročila.

Vezmu-li v potaz, že i jejímu manželovi bývá dodnes vyhrožováno, mám dojem, že tak trochu chápu, proč se oba raději vrátili do jeho rodné země a dnes se pohybují ve skotském univerzitním prostředí, a ne u soudních procesů v Jižní Americe.

Ke svému velkému překvapení jsem také zjistila, že jedním z čestných vyučujících na mé katedře je bývalý ředitel MI5. A hned po jeho první přednášce mě nabilo nesmírnou dávkou optimismu zjištění, že britskou bezpečnostní službu vedl ve 21. století někdo, kdo je tak inteligentní, kdo má takový přehled a kdo dokáže uznat, pokud je v jistých ohledech zaujatý. Přiznávám se, že jsem k němu byla předem trochu skeptická; představovala jsem si, že jeho přednáška bude na úrovni české politické scény, kdy se dotyčný schválně vyhýbá přímým odpovědím a jen své působení ve funkci chválí. Jenže Sir Jonathan Evans, jak zní jeho jméno, byl veskrze přímý jak v zodpovězení otázek, tak i ve svém vlastním postoji k daným tématům.

A samozřejmě fakt, že máte přednášku s někým podobným, je takovým netradičním způsobem docela cool. Bylo nám například řečeno, že informace, které nám během diskuze sdělí, můžeme šířit dál, ale nesmíme ho uvádět jako zdroj. A taky nastaly ty vtipné momenty, kdy ho někdo špatně pochopil a zeptal se ho na doplňující otázku, načež bývalý ředitel namísto toho, aby se vše pokusil vysvětlit do detailů a uvést na pravou míru, jak by se u jiného akademika dalo předpokládat, s úsměvem zareagoval: "To jsem nikdy neřekl. I kdyby to byla pravda, nikdy bych to neřekl. A nemůžu to potvrdit, ani vyvrátit." 

Secrets. So many secrets.

Každému nakonec vyhovuje něco jiného. Jedna má bývalá spolužačka pokračuje ve studiu na The Graduate Insitute v Ženevě, kde se hodně klade důraz na mezinárodní rozvoj nebo právo a ekonomii v mezinárodních vztazích. Z fotek, které sdílí online, jsem pochopila, že daná škola bude rájem pro ty, které zajímají instituce jako Evropská unie nebo OSN, a především pak práce těch, kteří v Bruselu nebo v Ženevě v nějakém orgánu těchto dvou organizací zasedají. 

Jiná má kamarádka je momentálně na Cambridge a na základě vzkazů, které od ní dostávám, je uprostřed vysoce akademického prostředí plného vysoce inteligentních lidí. Hltá teorie, hledá v nich chyby, snaží se je vylepšit.

A já? Já mám za vyučující agenty tajných služeb, kteří se infiltrovali do teroristických organizací, humanitární pracovníky, kteří v Africe pracovali s politickými uprchlíky, poradce prezidentů i lidi, kteří sesbírali důkazy, na jejichž základě prezidenti jiných zemí skončili za mřížemi. Všichni mají doktorát, ale pro řadu z nich byla akademická dráha až novým směrem života po letech strávených v ne vždy bezpečném prostředí. Můj život se od toho jejich zatím docela výrazně liší, i tak jsou mi ale pocitově bližší než ti, jejichž největší životní přesun byl ten z národního parlamentu do evropského. 

Tudíž ačkoliv nemám možnost soudit, jak spokojená bych byla jinde, nemůžu si ze své současné pozice stěžovat, že jsem skončila zrovna tady.

5 komentářů:

  1. Ahoj, pochopila jsem to správně, že undergraduate studium trvá 4 roky a magisterské tedy jenom rok? Díky za případnou odpověď :)

    OdpovědětSmazat
  2. A ještě jedna otázka :D : Kdy začíná a končí akademický rok?

    OdpovědětSmazat
  3. Ve Skotsku ano. I kdyz undergraduate lze dokoncit i za tri roky s titulem BA / BSc. Za ctyri roky dostanes MA / MSc (Master of Arts, Master of Science).

    Akademicky rok se lisi skolu od skoly, ale vseonecne zacina a konci drive nez v CR. Zari az kveten jsou asi nejtypictejsi data, i kdyz samozrejme existuji vyjimky. Ja treba letos zacinala v prvni polovine zari, ale koncit budu v polovine srpna, protoze svou zaverecnou praci budu psat az behem leta.

    OdpovědětSmazat
  4. Musím se přiznat, že si nemůžu pomoct a regulérně tu slintám. Jeden důvod navíc, proč jít studovat do Skotska - tohle by se tady v ČR prostě nestalo. :3
    Doufám, že s tím nebudu otravná, je tu hrozně moc dotazů, ale chtěla bych se zeptat na školné - za Skoty a studenty v zemích EU to platí vláda, podle toho, co jsem našla, na stránkách univerzity jsou stejně nějaké poplatky napsané. Zaplatí to tedy za mě automaticky, nebo se musím někam hlásit? O:)

    OdpovědětSmazat
  5. Ahoj, promin za tu pozdni odpoved. Jestli se jedna o tve prvni studium na VS, tak ano, hradi ho. Tudiz skolne tam oficialne je, ty si ale zazadas u SAAS jeho proplaceni (idealne minimalne mesic pred zapocetim studia, aby tvou zadost meli cas vyridit).

    OdpovědětSmazat