Putování po Rwandě, část první: Kigali, Kibuye, Nyanza, Murambi


Jak jsem v předchozích článcích několikrát nadhodila, vyjela jsem letos s univerzitou do Rwandy. Protože obsáhnout do jediného článku vše, co se během oněch dvou týdnů událo, by bylo nemožné, a protože Rwanda je pořád poměrně "exotickou" destinací, kam se mnoho lidí podívat nejede, přišlo mi nejlepší jít tentokrát den po dni a pokusit se shrnout mé zážitky z centrální Afriky více deníkovou formou.



Den první: 15. března 2015, neděle

Do Rwandy jsem přiletěla už v sobotu večer, ale neděle byla první den, kdy jsem měla čas na poznávání země. Zbytek naší malé univerzitní skupiny měl buď teprve dorazit, nebo už před mým příletem odjel do národních parků, takže mi nezbývalo nic jiného než zabavit se ve Rwandě prvních 48 hodin, než nám začne oficiální program, nějak sama. Jelikož mi nevadí cestovat bez doprovodu, měla jsem z tohoto faktu menší obavy než rodina a někteří mí přátelé, nicméně i tak jsem si byla vědoma, že je přece jen něco jiného jezdit sama po Irsku a jezdit sama v neznámé zemi s odlišnou kulturou, kde nemluvím místní řečí a kde jsem jasně identifikovatelným cizincem. Především ten poslední bod se ukázal být eye-opening. Zažít jednou v životě, jaké je to být etnickou minoritou, která poutá pozornost okolí, všem vřele doporučuju. Jako Evropan ve Rwandě jsem poprvé pochopila, jaké je to asi být Afričanem v České republice.

Když se mě dnes někdo zeptá na Rwandu a na mé dojmy, vybaví se mi většinou tři věci. Zaprvé, Rwanda je neskutečně zelená a může v tomto parametru soupeřit klidně i se Skotskem. Dodnes mi přijde neuvěřitelné, že jsme do země přijeli před počátkem sezóny dešťů, tedy v nejsušším období roku, a přesto nic kolem nás nepůsobilo vyprahle. Zadruhé, snad nikde ve Rwandě se vám nestane, že byste mohli ujít 100 metrů bez toho, aniž byste šli z kopce nebo do kopce. Rovina je pojem, který tento stát nezná, takže domy jsou tu postavené ve stráních a dálnice jsou tu (zatím) utopií. Nejvyšší hora nacházející se v národním parku na severozápadě země je vysoká 4510 m, průměrná nadmořská výška se pohybuje odhadem někde mezi 1500 a 1800 m. I když se tedy procházíte po hlavním městě, může se vám stát, že budete výše než na Sněžce.

Jedna z mnoha náhodných fotek Rwandy, které jsem vyfotila za jízdy z autobusu.

Zatřetí, a co mi osobně přijde nejdůležitější, Rwanda dosáhla za poslední dvě desetiletí neskutečného pokroku, co se týká osobní bezpečnosti. Profesoři a bývalí studenti, kteří navštívili Rwandu přede mnou, mi to tvrdili neustále, sama jsem si ale nedokázala představit, jak je tento výrok pravdivý, dokud jsem se do Rwandy nedostala. První den jsem strávila asi čtyři hodiny chozením po Kigali, hlavním městě Rwandy, a za tu dobu jsem v ulicích narazila na méně než deset bělochů. A přesto jsem necítila o nic méně bezpečně než v Plzni a pravděpodobně i bezpečněji než v jiných místech České republiky. Můj dojem navíc nejspíše sdílí řada lidí, protože podle průzkumu společnosti Gallup, zveřejněného na konci března, je Rwanda, minimálně na základě odpovědí respondentů, nejbezpečnější zemi Afriky a jednou z 10 nejbezpečnějších zemí světa. (Kigali přitom získalo docela sympatické druhé místo v kategorii "nejbezpečnější město světa pro ženy, které se pohybují samy.") Na stát, který před pouhými 21 lety zažil nejefektivnější genocidu 20. století, jsou tato čísla neskutečná. A jen potvrzují mé dojmy z toho, že Afrika bývá dodnes mnohými Evropany nepochopena.

Podobně jako Evropa není unitární jednotka a situace na Ukrajině je odlišná od situace ve Skandinávii, tak ani Afrika nemůže být zařazena pod jediný štítek. Arabské státy na severu jsou odlišné od křesťanských států na východě. Demokratická republika Kongo, dodnes zmítána konflikty, je natolik odlišná od Rwandy jako je Severní Korea od Jižní. Ano, v Africe jsou státy, kam se nevyplatí cestovat, ale shrnout celý kontinent jako nebezpečnou oblast je nepřesné a nesmyslné. Stejně jako je chybné posuzovat současnou politickou a ekonomickou situaci ve Rwandě na základě genocidy, ke které došlo na počátku 90. let. Dnešní Rwanda není válečnou zónou; je naprosto bezpečnou, až turistickou zemí. Jen ty turisty tu zatím neuvidíte.


Den druhý: 16. března 2015, pondělí

Můj poslední den před započetím oficiálního programu se rozhodnu strávit v Kibuye, malém městečku na břehu jezera Kivu. Chytám si tedy před hotelem jednoho z moto taxikářů a žádám ho, aby mě odvezl na autobusové nádraží. Jak se o minutu později ukazuje a jak se pro celý můj pobyt ve Rwandě stane typickým, nebyla jsem pochopena a namísto u autobusového nádraží stavíme u první autobusové zastávky. Vysvětluji tedy znovu v angličtině, že potřebuju nádraží. "Autobus do Kibuye," zkouším to pro případ, že slovo "station" taxikář nezná. Motorkář zjevně chápe a opakuje název města. Dodává, že mě to ale bude stát 1000 rwandských franků, ekvivalent asi 35 Kč. Cenu odsouhlasím a teprve v tu chvíli mi dojde, že mě na onu zastávku byl ochotný dovézt zdarma.

Cesta na autobusové nádraží nám trvá asi 20 minut, částečně i kvůli dopravní špičce na jihu města, a já si se svými 50,000 rwandskými franky přijdu jako člověk, který se právě dostal na Forbesův seznam 100 nejbohatších lidí na světě. Na autobusovém nádraží (= přibližně sto minibusů stojících v několika řadách na jednom obrovském, prašném prostransví) se mi asi deset lidí pokusí prodat vše od pití po SD karty do foťáku, nikde tu ale není žádná tabule, která by mi řekla, kde stojí autobus do Kibuye. Naštěstí se stačí zeptat jednoho z lidí, kteří se mezi autobusy pohybují, a on mě okamžitě nasměruje správným směrem. 

Za tříhodinovou cestu minibusem do Kibuye platím 2,000 rwanských franků. To, že jsem jediným bělochem, který jím jede, mě nijak nepřekvapuje. To, že při nástupu musím přeskočit pytel s bramborami, mě umocní v pocitu, že tahle cesta bude mnohem zábavnější, než kdybych si jako jiní, běžní turisti pronajala auto. 

Kibuye se ukáže být malým, rurálním městem, kde toho krom jezera není moc k vidění. Nicméně příroda je tu krásná a jen zdůrazňuje ten kontrast tím, že tady, na východním břehu, se můžete opalovat na plážích, kdežto na západě, v konžských provinciích známých jako Severní a Jižní Kivu, dodnes přebývají statisíce uprchlíků a 34 ozbrojených rebelských skupin.

Sama se v Kibuye stávám ještě větší atrakcí než v Kigali: Když se procházím po břehu jezera, začne na mě zničehonic mluvit kinyarwandsky mladá žena, kterou doprovází muž a další žena. Žena učiní krok dopředu ke mně, já opatrně učiním krok zpět. Tři dotyční se začnou smát a muž anglicky vysvětlí: "Říkala, že tě chce obejmout." Nejistě tedy vykročím kupředu, vědoma si toho, že tohle může být způsob, jak naivní turisty nenápadně připravit o obsah batohů. Nicméně poté, co toho dne obejmu dalších pětadvacet lidí, aniž bych přišla o telefon nebo peněženku, se ve Rwandě začínám cítit mnohem jistěji. 

Jezero Kivu. 

Když se toho večera vracím do Kigali, je už noc. Jsem pravděpodobně jediný běloch na stále rušném autobusovém nádraží, poprvé mi ale vědomě dochází, co jsem psala již dříve: že se v téhle zemi necítím o nic méně bezpečně než kdekoliv v Evropě. 


Den třetí: 17. března 2015, úterý

První den s celou skupinou. Jelikož někteří přiletěli teprve v pondělí večer, bereme vše zlehka a začínáme naše poznávání země v Kigali Genocide Memorial, muzeu, které se zabývá nejen rwandskou genocidou, ale i genocidou v řadě dalších částí světa. Jelikož jsem Rwandu několik týdnů před odletem studovala, přijde mi docela zajímavé, jak striktně se Kigali Genocide Memorial, podobně jako další muzea v zemi, drží "oficiální" verze rwandské genocidy. Ne, že by toto státem propagované vysvětlení, proč ke genocidě došlo, bylo z podstaty nepravdivé; jen prostě ignoruje druhou stranu debaty a nikde nezmiňuje, že vše není tak úplně jednoznačné.

Osobně krom speciální dětské sekce za nejzajímavější část celého památníku považuji masový hrob, který leží hned vedle muzea. Je v něm pohřbeno kolem 250,000 lidí, nicméně Rwanda zná jména méně než 3,000 z nich. Jak náš průvodce vysvětluje: Jelikož idenifikační průkazy byly většinou spáleny a jelikož byly často vyhlazeny celé rodiny, nezůstal nikdo, ani nic, co by nám mohlo prozradit identitu obětí. Děsivé, jak snadné je navždy vymazat veškeré informace o existenci některých lidí.

V odpoledních hodinách se zastavujeme v Prezidentském paláci, který byl domovem prezidenta Habyarimany. Jak možná víte (nebo nevíte), Habyarimanovo soukromé letadlo bylo v dubnu 1994 sestřeleno a jeho smrt odstartovala dlouho připravovanou genocidu. Plukovník Bagosora atentátu na prezidenta využil jako důkazu toho, že Tutsiové útočí na Rwandu a že je potřeba se s nimi okamžitě vypořádat, ve skutečnosti však dodnes nikdo neví, kdo za pádem letadla stál. Podle některých výzkumů je za něj možná skutečně zodpovědná RPF, kterou vedli Tutsiové, podle jiných vše napovídá tomu, že prezidenta sestřelila jeho vlastní armáda, aby se zbavila příliš umírněného vůdce a mohla svalit vinu na RPF.

To nejbizadnější na celém incidentu, který se odehrál 6. dubna 1994, je však to, že trosky letadla dopadly přímo na pozemek prezidentova paláce. Habyarimana bydlel nedaleko letiště a jeho letadlo bylo sestřeleno, když v Kigali přistával, tudíž kusy prezidentského speciálu skončily rozmetané v okruhu několika desítek metrů od nemovitosti, kde žil. A můžete je tam vidět i nyní: rwandská vláda je sice přemístila do jedné části zahrady, nicméně na trávě tam leží dodnes.


Den čtvrtý: 18. března 2015, středa

Nastává nejbizardnější den mého pobytu ve Rwandě. Naskýtá se nám totiž možnost navštívit Nyanza Prison, vězení s nejvyšší ostrahou, kde sedí lidi odsouzení za genocidu, vraždu, ideologické zločiny, loupeže a - jako bonus - sedm nejvýše postavených lidí ze sierraleonské Revolutionary United Front. Nevím, co o Sierra Leone víte, tak jen pro představu: v 90. letech probíhala v Sierra Leone občanská válka mezi vládou Sierry Leone a RUF. Mám-li být upřímná, vláda Sierry Leone byla od 60. let pověstná zneužíváním moci, takže se tomu, že proti ní povstala rebelská skupina, ani nešlo moc divit. A za jiných okolností by si ona rebelská skupina možná mohla vysloužit podporu mezinárodní komunity. Tím "za jiných okolností" samozřejmě myslím, kdyby nakonec RUF nebylo horší než vláda samotná a kdyby nestálo za hrubým porušováním lidských práv.

Ředitel vězení nám povoluje navštívit křídlo Delta, kde sedí lidé ze Sierry Leone. Jak jsme byli předem informováni, můžeme si popovídat s Issou Sesaym, kdysi druhým nejvyšším mužem v RUF, který s oblibou tvrdí, že kdyby RUF vyhrálo, mohl být dnes prezidentem. (Místo toho sedí na 52 let za zločiny proti lidskosti. Obžaloba proti Sesaymu a dvěma dalším vězňům, které jsme v Nyanze viděli, vydá na celkem zajímavé čtení.) 

Když jedete do Rwandy, tak nějak podvědomě čekáte, že uvidíte lebky obětí a masové hroby, a jste na tento fakt předem připraveni. Na co se nepřipravíte, je, že vám vedení věznice dovolí vstoupit k Sesaymu přímo do cely a nedá mezi vás a něj žádné zábrany. A už vůbec nečekáte, jak klidně a uvolněně někdo jako on může působit. Jak máte zareagovat, když před vámi stojí jeden z největších zločinců v moderních afrických dějinách a usmívá se a baví se s vámi o své rodině? A když se ho zeptáte na všechny zločiny, které spáchal, prohodí s klidem, že to prostě byla součást války a že nemohl činit jinak?

Issa Hassan Sesay ve své cele.

Z křídla Delta se s ředitelem přesouváme do křídla Golf a můj šok z prostředí, ve kterém se nacházíme, se ještě více prohlubuje. V křídle Delta sedí sedm vězňů ze Sierra Leone a životní standard nastavený mezinárodní komunitou je tu na vysoké úrovni. Každý vězeň má nejen svou vlastní celu, ale i vlastní koupelnu, skříň, stůl. Kdykoliv může vyjít ven do společenské místnosti a dívat se na televizi. Kdykoliv může zavolat rodině. Ne nadarmo pár lidí z naší skupiny poznamenalo, že jim křídlo spíše hotel než vězení.

A pak se přesunete do křídla Golf, kde sedí 4,000 lidí, většinou těch odsouzených za genocidu. V každé cele tu přebývá více než 10 lidí; nádvoří uprostřed je odpoledne plné jako plocha stadionu během vyprodaného koncertu. A aby ten šok z naprosté změny poměrů nebyl náhodou málo intenzivní, dočkáme se při vstupu do komplexu potlesku. Ano, ty čtyři tisíce mužů se zastaví ve své aktivitě, obrátí se směrem k nám a začnou nám tleskat. Kdybych bývala někdy toužila poznat pocit, jaký musel zažívat římský císař při vstupu do Kolosea, mohla jsem si dnes tuto položku oficiálně odškrtnout ze svého seznamu.

Křídlo Golf.

Když se někdo z naší skupiny později ptá ředitele věznice, proč takto na náš příchod reagovali, dozvídáme se, že ho prý vidí jako otcovskou figuru, jako někoho, kdo se o ně stará. O neo-patriominialismu jsem toho slyšela v kontextu africké politiky hodně, nikdy si ale nemyslela, že kdy zažiju tak explicitní, všeříkající příklad tohoto fenoménu.

(Neo-patrimonialismus je koncept, podle kterého jsou, mám-li to podat zjednodušeně, současné africké státy někdě mezi moderním státem a absolutistickou monarchií. Na jednu stranu do jejich fungování zasahuje vliv mezinárodních norem, práva a byrokracie, jedná se tedy o státní zřízení nového (neo) typu. Na tu druhou, a co tyto státy činí odlišné od těch evropských, je pro africkou politiku typické, že se v čele země objevuje někdo, kdo stojí nad společností, kdo drží v rukou všechny složky státní moci, kdo je ztotožňován se státem. Obyvatelé k podobnému vladaři často vzhlížejí a vidí ho jako někoho, kdo se o ně stará a kdo - když jim nějakým způsobem pomáhá - tak činí z vlastních zdrojů. Odtud tedy slovo patrimonialismus: člověk v čele je otcovskou autoritou, která dohlíží na občany státu, jako by to byly jeho děti.)

Když se procházíme po křídle Golf, znovu mě zaráží, že můžeme naprosto volně chodit mezi vězni a oni mohou stejně svobodně přijít k nám a začít se s námi bavit. Jak nám bylo řečeno, řada lidí sedících v tomto křídle jsou bývalí generálové nebo velitelé armád; ne zrovna lidé, se kterými by bylo vhodné si zahrávat. Mám tedy mírné pochyby, že kdyby na nás někteří z těch čtyř tisíc vězňů zaútočili, dokázalo by je oněch deset mužů v uniformách, kteří s sebou nenosí zbraně, zpacifikovat. Z evropské perspektivy vidím bezpečností rizika, z té rwandské tento přístup do jisté míry chápu. Vězni nemají co získat tím, že by nás napadli, a současná rwandská politika je vystavená na víře, že lze bývalé kriminálníky změnit a znovu je integrovat do společnosti. I proto dnes vězení nese oficiální název "korekční centrum" a proto jsou trestanci běžně pouštěni za jeho zdi, aby mohli pomáhat s prací na polích a v místním komunitách. A i proto se vězení nepřestává o odsouzené muže zajímat v momentu, kdy jim vyprší trest, a namísto toho klade velký důraz na následnou reintegraci těchto lidí do společnosti.

Z vězení se přesouváme k Murambi Genocide Memorial, kdysi střední škole, kde se během genocidy ukrylo před milicemi čtyřicet až padesát tisíc lidí. Jak je pro tyto příběhy typické, během jedné noci v dubnu tyto lidi přepadly jednotky Hutuů. Masové zabíjení započalo ve 3 hodiny ráno, v 11 už Bucyibaruta, jeden z členů rwandské vlády, děkoval vrahům za "dobře odvedenou práci."

Murambi.

Vě třídách bývalé školy je dnes rozmístěno 1800 těl obětí, především dětí. (Nejspíš mírný emocionální nátlak na návštěvníky, aby vás hrůza genocidy o to více zasáhla.) U řady těl můžete docela přesně identifikovat, co bylo příčinou jejich smrti, protože probodnuté hrudníky nebo rozdrcené lebky rozhodně nejsou výjimkou. Mnohem více než pohled na oběti mě ale zarazil zápach pozůstatků. Jestli můžu něco prohlásit s jistotou, tak po dvaceti minutách strávených v oněch budovách už navždy rozpoznám pach rozkládajícího se lidského těla.

- - -

Následující články:
Putování po Rwandě, část druhá: muslimská čtvrť, škola, Kirimonko, Nyamata, Ntamara
Putování po Rwandě, část třetí: ministerstva, prezident Paul Kagame, demobilizační kemp, Gisenyi

1 komentář:

  1. Basically, CNC machining makes it attainable to pre-program the speed and place of iPad Stylus Pens machine software features and run them through software program in repetitive, predictable cycles, all with little involvement from human operators. In the CNC machining process, a 2D or 3D CAD drawing is conceived, which is then translated to computer code for the CNC system to execute. After this system is inputted, the operator gives it a trial run to make sure no mistakes are current in the coding. The first ever Mexican winner, SJ Tools wowed the market with a chopping software that mixed quantity of} options into a single software the place all options have been finished with a really accurate surface finish. The complexity of the design was attainable by way of ANCA’s flexible iGrind software program that gives its customers a myriad of superior options.

    OdpovědětVymazat