Prezidenti na doživotí

Joseph Kabila, prezident Demokratické republiky Kongo, před několika dny oznámil svůj úmysl odložit prezidentské volby, které se měly konat za necelé dva měsíce. Jeho tým tvrdí, že země není na volby připravená, protože na ně nejsou ve státním rozpočtu peníze a registr voličů nebyl obnoven od roku 2011, zahraniční pozorovatelé si však Kabilův přístup vysvětlují pouze jako snahu setrvat déle u moci. Joseph Kabila, který byl zvolen poprvé v roce 2006 a podruhé v roce 2011, nemůže dle konžské ústavy kandidovat potřetí, což znamená, že by již za dva měsíce měl předat prezidentský úřad někomu jinému. A zatím nic nenapovídá tomu, že by byl ochoten vzdát se své privilegované funkce.

Je-li pravda, že Kabila hodlá ignorovat ústavu, aby mohl zůstat u moci, nebude prvním vladařem v rovníkové Africe, který za posledních 18 měsíců k tomuto rozhodnutí dospěl.


V dubnu 2015 oznámil Pierre Nkurunziza, prezident Burundi, svou kandidaturu v červencových prezidentských volbách. Burundská ústava sice jedinci povoluje jen dvě funkční období v roli prezidenta a Nkurunziza již dvakrát zvolen byl, prezidentův právní tým nicméně prohlásil, že jelikož byl Nkurunziza v roce 2005 do úřadu dosazen parlamentem, a ne lidmi, nemělo by se jeho prvních pět let ve funkci počítat. Oznámení vyvolalo v zemi řadu protestů, v jejichž důsledku zemřely stovky lidí a více než dvě stě tisíc burundských občanů utekly do sousedních zemí. V kontroverzních červencových volbách však Nkurunziza svůj úřad obhájil. Možná i proto, že k volbám dorazilo méně než 30 % oprávněných voličů.

V říjnu 2015 se v Republice Kongo konalo referendum, v němž obyvatelé měli rozhodnout, zda-li si přejí změnu ústavy. Ačkoliv bodů, které měly projít revizí, bylo hned několik, mezi nejdůležitější změny se řadilo zrušení klauzule, podle níž na prezidenta nemohl kandidovat nikdo starší 70 let, a navýšení maximálního počtu funkčních období prezidenta ze dvou na tři. Nebylo překvapivé, že když referendum s 92 % hlasů prošlo, profitoval ze změn hlavně prezident Denis Sassou Nguesso, kterému v jeho dvaasedmdesáti letech právě končilo druhé volební období. Prezidentské volby se konaly v březnu 2016, Sassou Nguesso se svůj post rozhodl obhájit a nepřekvapivě uspěl. Díky více než 60 % hlasů si zajistil třetí sedmileté funkční období.

V prosinci 2015 se ve Rwandě konalo referendum, jehož předmětem byla změna ústavního článku 101, jež udával, že každá osoba může být prezidentem zvolena maximálně dvakrát. K referendu dorazilo před 60 % registrovaných voličů, z nichž více než 98 % podpořilo návrh, aby se v článku 101 číslo "dvakrát" nahradilo číslem "pětkrát". Vše samozřejmě nahrálo do karet prezidenta Paula Kagameho, který ostatně nijak nezastíral, že referendum vyhlašuje pouze proto, aby se lidé mohli rozhodnout, zda by neměl kandidovat i v nadcházejících prezidentských volbách. Kagame se o třetí funkční období bude ucházet až v roce 2017, dá se však předpokládat, že občané jeho setrvání ve funkci potvrdí.

V únoru 2016 byl Yoweri Museveni popáté zvolen prezidentem Ugandy. Museveni, který zemi vládne od roku 1986, měl letos funkci podstatně zlehčenou: ústavní článek, který omezoval počet prezidentských období na dvě, zrušil ugandský parlament už před mnoha lety, když hrozilo, že by Museveni musel v následujících volbách předat úřad někomu dalšímu. Stojí za zmínku, že o změně v Ugandě rozhodl parlament, ne referendum, a že ten tehdy vedl Edward Ssekandi, který dnes Musevenimu dělá viceprezidenta.

Pět prezidentů: zleva Joseph Kabila, Pierre Nkurunziza, Denis Sassou Nguesso, Paul Kagame, Yoweri Museveni

Když jsem tedy během víkendu četla článek Foreign Policy o událostech v Demokratické republice Kongo, podvědomě se mi okamžitě vybavily příklady z Burundi, Republiky Kongo, Rwandy a Ugandy. A s nimi otázky, zda některá z výše uvedených ústavních změn byla více legitimní než jiné. Zda některá byla legitimní, tečka.

Odpovědět na první otázku pro mě není zas až tak složité. Jelikož nepovažuju "legitimní" a "nelegitimní" za dva odlehlé body, mezi nimiž nic neleží, ale spíše za stupnici, na níž se jednotlivé činy mohou pohybovat kdekoliv mezi těmito dvěma extrémy, nemám žádný problém prohlásit, že někdo jako Kagame, kdo je ve Rwandě velmi respektovaný a uspořádal veřejné referendum, se zachoval legitimněji než Nkurunziza, jehož rozhodnutí dovedlo Burundi na okraj občanské války. Co ale s tou druhou otázkou?

Podíváme-li se na ni z teoretického hlediska, zjistíme, že celá její podstata spočívá v tom, zda by občané státu měli mít právo rozhodovat o všem – zda by většina měla mít právo ustanovit naprosto cokoliv. Já tvrdím, že ne: znovuzavedení otroctví nebo povolení genocidy proti určité skupině obyvatel by zajisté nebylo legitimní nehledě na to, kolik procent obyvatel by v referendu něco podobného odhlasovalo.

Má intuice mi dále říká, že ústavní změny, které zvyšují pravděpodobnost vzniku diktátorského režimu a které jsou bez pochyb přijaty za účelem, aby z nich profitovala jedna konkrétní osoba, do skupiny věcí, o kterých by občané rozhodovat neměli, jednoznačně patří. Vždy když čtu výrok dalšího afrického prezidenta, který přepsání ústavy obhajuje slovy, že Ústava Spojených států se také měnila víc než dvacetkrát, mám chuť prohlásit, že dodatky chránící práva občanů (6. dodatek ustanovuje právo na spravedlivý proces, 13. ruší otroctví, 19. zaručuje volební právo pro ženy) nebo zabraňující zneužití moci (22. dodatek omezuje počet funkčních období prezidenta) jsou přece jen odlišné od navýšení počtu funkčních období jen proto, aby jedna konkrétní osoba mohla zůstat v čele státu až do své smrti.

Bavila jsem se ovšem s několika lidmi a ti to vnímali jinak – tvrdili mi, že ústava není vytesána do kamene a že přejí-li si občané zvolit třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát po sobě tu samou osobu jako svého prezidenta, mělo by jim to být povoleno. A i proto bych v tomto případě ráda znala názor dalších:

Myslíte si, že zrušení maximálního počtu funkčních období může být za některých okolností ospravedlnitelné?

1 komentář:

  1. To není úplně jednoduchá otázka, je proto na místě být obezřetný. S vašimi intuicemi souhlasím, avšak vyjádření podstaty problému považuji za nedostatečné, poněvadž nevhodně zjednodušující. Bylo by třeba učinit několik rozlišení.

    Stěží někdo tvrdí, že je správné, aby lidé prostou většinou rozhodovali COKOLI, a už vůbec nikdo nebude tvrdit, že KAŽDÉ takové rozhodnutí by bylo správné, a na druhé straně téměř vždy lze nalézt okolnosti, kdy je nějaké opatření přijatelné.

    Tudíž: Je neužitečné a zbytečné poukazovat na případy, kdy by výsledkem byl zločin („genocida“) nebo kdy dochází k zjevně neospravedlnitelnému omezení svobody („otroctví“). K námětu podstatně blíž má kupř. omezení/rozšíření volebního práva věkem či postavením, např. mladiství, vězni ve výkonu trestu, lidé nějak závislí na cizí vůli apod. Je ovšem třeba si uvědomit, že prosazení většího či neomezeného počtu funkčních období je nejen naplněním přání současných, ale též OMEZENÍM prosazení možných přání budoucích, a to nejen těch, kteří hlasovali nyní, nýbrž i těch, kteří budou moci hlasovat v budoucnu. Z hlediska svobody volby lze tedy zaujmout i postoj přesně opačný - nikde není zaručeno, že si titíž nebo jiní lidé nebudou v budoucnu přát zvolení jiného prezidenta.

    A dále, bylo by třeba rozlišit zejm. o jaké správnosti či způsobu ospravedlnění tu mluvíme. Dotyčné rozhodnutí by mohlo být ospravedlňováno danými okolnostmi, konkrétní tradicí či „z hlediska věčnosti“ („platonských idejí“ nebo „čistého rozumu“, což vyjde nastejno), podle toho, jak širokou platnost a trvalost máme na mysli.

    Zdá se, že vám jde o poslední jmenovanou možnost, avšak v úvahu připadá i argumentace se zřetelem k tradici: Můžeme se domnívat, že v urč. kulturách není buď nyní, nebo vůbec vhodné a ospravedlnitelné zavádět to, co lze v jiných – např. dejme tomu, můžeme být názoru, že tradici i spravedlnosti v urč. zemi by nejlépe vyhovovala monarchie, která by nebyla despocií, a není-li tu panovník „nad kmeny“, pak úlohu takového má sehrávat prezident. Tento model by pravděpodobně odpovídal starým evropským konstitučním monarchiím (Rakousko-Uhersko) či některým dnešním liberálnějším neevropským monarchiím (Maroko, Jordánsko).

    V polemice by bylo zapotřebí vyjádřit, jaký účel je tím či oním opatřením sledován (co má pomoci naplňovat a čemu naopak zabraňovat). Jinými slovy, principy, z nichž se vychází. Předmětem je politický prostor (jeho struktura a pravidla), který má na jedné straně umožňovat prosazení správných a dobře odůvodněných přání a názorů, ale na druhé straně též chránit před důsledky omylů a chyb, případně před projevy zlé vůle a svévole.

    Pokud jde o max. počet funkčních období, závisí odpověď na tom, do jaké míry by se podařilo ospravedlnit monarchický způsob vlády buď prakticky, pro konkrétní podmínky, anebo teoreticky, „ideálně“, z hlediska „všech myslitelných podmínek“. Soudě podle toho, co jste napsala, nemyslím si, že bychom se my dva ve výsledku lišili. Zajímavější by mohly být případné argumentační odlišnosti.

    OdpovědětVymazat