Harold Pinter: No Man's Land (Země nikoho), The Caretaker (Správce)


Ačkoliv do divadla chodím velmi ráda, až do minulého roku se má znalost Harolda Pintera omezovala prakticky jen na to, že v roce 2005 dostal Nobelovu cenu za literaturu a že se po něm jmenuje jedno divadlo v londýnském West Endu. Pak jsem nicméně v průběhu několika měsíců viděla v britských divadlech dvě jeho hry, které mě strhly: Správce (The Caretaker), kterého uvedlo The Old Vic Theatre a v němž vystupoval Timothy Spall, and Zemi nikoho (No Man's Land), která se z Broadwaye přesunula do Wyndham's Theatre a hlavní role v ní ztvárnili Sir Ian McKellen a Sir Patrick Stewart. A rázem – byť se rozhodně nepovažuju za znalce Pinterova díla – mám nutkání napsat o jeho hrách i oněch dvou představeních alespoň pár odstavců. Snad proto, že Pinterovy hry patří do kategorie těch, na které po odchodu z divadla prostě nemůžete přestat myslet.


No Man's Land (Země nikoho) diváka zavádí do společenské místnosti luxusní rezidence. Píšou se 70. léta 20. století a majitelem domu je Hirst (Patrick Stewart), který v úvodu hry vchází na scénu společně se Spoonerem (Ian McKellen). Z jejich konverzace vyplývá, že se oba muži potkali poprvé onoho večera a že oba pohybují v literárním světě. Zatímco bohatý Hirst se posadí do křesla a zamlkle popíjí vodku, upovídaný Spooner ukořistí ze skříňky svého hostitele whisky a vede dlouhý téměř-monolog o svých literárních úspěších. Pak se však začne dožadovat toho, aby mu Hirst popsal svou ženu, což Hirsta, v té době již ovlivněného alkoholem, rozčílí natolik, že po svém hostovi nečekaně hodí prázdnou sklenici. Spooner vycítí, že toto téma není Hirstovi příjemné a začne se v něm rýpat ještě víc, na což Hirst odvětí pouze:

"No man's land ... does not move ... or change ... or grow old ... remains ... forever ... icy ... silent,"

aby o pár vteřin později během chůze náhle zkolaboval a zřítil se k zemi. Neschopen postavit se zpět na nohy je Hirst nucen odplazit se z místnosti s vypětím sil po čtyřech, což Spooner s naprostou lhostejností ignoruje a raději si zapíše Hirstova slova o "zemi nikoho" do poznámkového bloku.

Na scénu, kde zůstal pouze Spooner, následně vchází dva muži, Foster (Damien Molony) a Briggs (Owen Teale), kteří pracují pro Hirsta a zajímají se, co neznámý muž v domě dělá. Spooner odvětí, že je Hirstův přítel, když se ho ale dvojice blíže dotazuje na jeho identitu, zůstává – v naprostém kontrastu s předchozí chvástavostí – tichý a nejistý. Zachrání ho až Hirst, který se v županu vrací na scénu – vzápětí se však ukazuje, že ani on sám Spoonera nepoznává. Briggs poznamená, že Spooner má být dle svých slov jeho přítel; Hirst odvětí, že fotky všech svých přátel má ve fotoalbu a že Spooner mezi nimi není. Hirst následně začne vyprávět o snu, který se mu zdál a ve kterém viděl topícího se člověka, načež zničehonic zkolabuje podruhé. Spooner, vědom si toho, že tentokrát v místnosti nejsou sami, k Hirstovi okamžitě přiběhne, aby mu jako správný přítel pomohl postavit se zpět na nohy. Briggs Hirsta následně opět odvede, čehož Foster s diktátorskou radostí využije k tomu, aby v místnosti, kde zůstal samotný Spooner, bezdůvodně zhasl světlo.

Děj pokračuje následujícího rána, kdy se Spooner probouzí v zamknuté místnosti. Je zjevné, že jeho cílem je co nejrychleji z domu zmizet, když mu však Briggs přinese šampaňské a snídani, nechá se přesvědčit, aby se zdržel. Na scénu se následně znovu vrací Hirst, tentokrát ve skvěle padnoucím saku s motýlkem, a při pohledu na Spoonera začne vzpomínat na staré časy, kdy spolu oba muži měli studovat na Oxfordu. Spooner se zpočátku tváří zmateně, když však Hirst zmíní svou aférku se Spoonerovou ženou, najde Spooner ve vymýšlení fiktivních příběhů zalíbení a zanedlouho sebejistě vypráví o všem, co s Hirstem a jeho přáteli v minulosti zažil.

Na scénu opětovně přichází Foster a Briggs a všichni čtyři muži spolu popíjejí alkohol. Spooner má zájem vidět několikrát zmíněné fotoalbum s Hirstovými přáteli, Briggs a Foster ho od onoho nápadu nicméně odradí. Když Foster pronese, že je pro něj ctí být zaměstnán u tak zasloužilého spisovatele jako je Hirst, zavede Spooner řeč na to, že i on by rád pro Hirsta pracoval, a začne dlouze vyprávět o všem, co by pro Hirsta mohl udělat. Jeho poslední monolog však vyšumí do prázdna, jelikož namísto Hirstovy odpovědi následuje tato bizarně kouzelná scéna:

HIRST. Let us change the topic. (Pause) For the last time. (Pause) What have I said?
FOSTER. You said you're changing the topic for the last time.
HIRST. But what does that mean?
FOSTER. It means you'll never change the subject again.
HIRST. Never?
FOSTER. Never.
HIRST. Never?
FOSTER. You said for the last time.
HIRST. But what does it mean? What does it mean?
FOSTER. It means forever. It means that the subject is changed once and for all and for the last time forever. If the subject is winter, for instance, it'll be winter forever.
HIRST. Is the subject winter?
FOSTER. The subject is now winter. So it'll therefore be winter forever.
BRIGGS. For the last time.
(...)
HIRST. It's night.
FOSTER. And it will always be night.
BRIGGS. Because the subject –
FOSTER. Can never be changed.
HIRST. But I hear sounds of birds. Don't you hear them? Sounds I never heard before. I hear them as they must have sounded then, when I was young, although I never heard them then, although they sounded about us then. (Pause) Yes. It is true. I am walking towards a lake. Someone is following me, through the trees. I lose him, easily. I see a body in the water, floating. I am excited. I look closer and see I was mistaken. There is nothing in the water. I say to myself, I saw a body, drowning. But I am mistaken. There is nothing there.
SPOONER. No. You are in no man's land. Which never moves, which never changes, which never grows older, but which remains forever, icy and silent.
HIRST. I'll drink to that.

Opona.


O čem tedy vlastně No Man's Land je? Nevím. V jedné z knih o Haroldu Pinterovi, kterou mám doma, jsem se dočetla, že mu v roce 1965 poslal dramatik Noël Coward dopis, ve kterém zaznělo následující:

"Váš styl psaní mě fascinuje. Radostně porušujete všechna divadelní pravidla, kterým jsem celý život věřil, krom jediného: toho, že nesmíte být nikdy ani na vteřinu nudný. Jsem ohromen vaší volbou slov, vaším neochotou cokoliv vysvětlovat a vašimi arogantními, byť zároveň triumfálními, nároky na představivost obecenstva."

No Man's Land Cowardova slova vystihuje do písmene. Nutí vás klást si otázky, co si myslíte, že se děje, co si jednotlivé postavy myslí, že se děje, a co se skutečně děje. Byl Spooner pouze egoista, který se chtěl Hirstovi vetřít do přízně a vyždímat z jeho slávy nějaké peníze, nebo snad bylo jeho cílem bohatého spisovatele zachránit? A pokud ano, od čeho? Od samoty způsobené osamělým životem v rozlehlé rezidenci, kde mu jsou jedinou společností dva lehce sadističtí sluhové? Od Hirstovy neschopnosti rozpomenout si na minulost? Jenže byly skutečně Hirstovy výkyvy mezi "v životě jsem toho muže neviděl" a "jsme staří přátelé z Oxfordu" způsobeny demencí nebo jinými zdravotními problémy? Co když byly jeho změny v chování jen nějaký test, kterému Spoonera z neznámého důvodu podroboval?

No Man's Land vám jasnou odpověď nedá. Můžete se chytat stébel, jako když Hirst poněkolikáté spadne nebo když sledujete jeho nesouvislou řeč, a dospět k závěru, že je to chudák, který na tom není zdravotně nejlépe. Jenže pak vidíte scénu, kdy s aurou Michaela Corleona z Kmotra sedí v křesle a se svými poradci za zády si chladně přeměřuje nervózního Spoonera, který se mu viditelně snaží zalíbit, a idea neškodného staříka vás zase přejde. Proto mi snad nejvíce utkvěla v paměti poznámka jednoho britského kritika, který napsal, že No Man's Land je podobné snu – zatímco jednotlivé scény přecházejí plynule jedna v druhou, když se snažíte příběh vysvětlit v jeho celistvosti, zjistíte, že neexistuje racionální pojítko, které by všechny scény spolehlivě vysvětlilo a spojilo je do dějového celku.

A paralel se sny je v No Man's Land víc – vezměte si například podivné plynutí času. Spooner je po prvním Hirstově odchodu v místnosti s Briggsem a Fosterem sotva patnáct minut; pro Hirsta, který se mezitím stačil převléct a usnout, však, zdá se, uplynuly několik hodin. Podobné snům je i Hirstovo myšlenkové přeskakování z jedné scenérie do druhé, které je – pro Pintera charakteristicky – označeno v textu pauzou. V úryvku z konce hry je například patrné, že Hirst, který si je vědom toho, že je v místnosti se zbylými třemi muži, dokáže o pár vteřin později vyprávět (a snad i uvěřit tomu), že se prochází po břehu jezera a vidí topícího se člověka.

Prohlásit, že nemám absolutně ponětí, o čem No Man's Land mělo být, a zároveň dodat, že mě i tak nesmírně bavilo, mi nicméně vůbec nevadí. Pinterovy dialogy jsou elegantní, zajímavé a podněcují vaši fantazii, díky čemuž představení plynulo subjektivně rychleji než řada mnohem přímočařejších divadelních her. Ian McKellen a Patrick Stewart navíc patří mezi dva herce, kteří spolehlivě dokážou utáhnout proměny hlavních hrdinů a na které se na jevišti dívá moc dobře. Bez vytáček přiznám, že jsem se víc těšila na Iana McKellena (Gandalf! Magneto!), v průběhu hry jsem ale propadla více Patricku Stewartovi (Kapitán Picard! Profesor X!). Zda na to měl vliv pouze jeho herecký výkon nebo i fakt, že jsem skončila v v jevištními světly ozářené druhé řadě hlediště a přímo naproti Hirstovu křeslu, takže se mnou Patrick Stewart několikrát během představení navázal oční kontakt a pronesl své věty přímo ke mně, už asi nikdy nezjistím.


The Caretaker (Správce) je o něco přímější, byť se podobně jako No Man's Land odehrává v jediné místnosti a vystupují v něm pouhé tři postavy. Děj začíná v momentu, kdy do polorozpadlého domu přivede Aston (Daniel Mays) bezdomovce Daviese (Timothy Spall) a nabídne mu, aby zde strávil noc. Davies od příchodu na scénu bez přestávky mluví – o tom, jaké má problémy najít boty, které by mu seděly; o tom, že se nejmenuje "Bernard Jenkins", ale "Mac Davies"; o tom, že se jeho průkaz totožnosti, který toto potvrdí, nachází kdesi v jiné londýnské čtvrti a že si ho okamžitě vyzvedne, jen co bude mít dobrý pár bot. Kontrast mezi oběma muži nemůže být větší: Davies je ukecaný a tvrdohlavý; Aston nemluvný a nesmělý. Když následujícího rána musí Aston odejít, z nejasného důvodu neznámému muži důvěřuje natolik, že mu dovolí, aby v domě zůstal. Davies samoty v Astonově domě využije k tomu, aby hostiteli prohledal věci, takže si ani nevšimne Micka (George MacKay), který do místnosti vstoupil. Mick, překvapen cizím návštěvníkem, po starém muži zezadu skočí, srazí ho k zemi a před pádem opony, kterou končí první dějství, na vystrašeného Daviese dominantně zařve jedinou větu:

"What's the game?"


Druhé dějství začíná Mickovým výslechem Daviese. Otázky, které bezdomovci klade, jsou nahodilé, nijak spolu nesouvisí a Daviese zjevně matou. Do domu se v tu chvíli vrátí Aston, který, jak se ukazuje, je Mickovým starším bratrem. Mick nedlouho po příchodu Astona zmizí a Aston momentu využije, aby Daviesovi nabídl pozici správce nemovitosti. Davies přijímá. Jenže když Aston později odejde, vrátí se nepřekvapivě Mick, který nejprve bezdomovce trochu postraší, aby mu následně učinil naprosto stejnou nabídku: zaměstnání jako správce domu. Davies je viditelně zmatený a sám si není jistý, komu dům vlastně patří. Mickův návrh však přijme.

Mysle si, že pracuje pro Micka, se Davies vůči Astonovi začne chovat stále arogantněji. Stěžuje si před Mickem, že s ním Aston nemluví, že dům neopravuje, jak by měl, že mu nikdy neříká, kam jde, že se pořád divně usmívá. Navrhne také, že by bylo lepší donutit Astona, aby se z nemovitosti vystěhoval, a Mick, zdá se, souhlasí. Když však Davies zmíní, že se Aston léčil na psychiatrii a že je blázen, Mick se za svého bratra okamžitě postaví a Daviesovi oznámí, že spolupráce mezi nimi nebude fungovat. Davies, vědom si toho, že Mickovu přízeň ztratil, se následně vrátí s Astonovi a prosí ho, aby se za něj přimluvil a v domě ho nechal. Jenže Aston už s mužem, kterého v úvodu hry zachránil od života na ulici, nechce mít co dočinění.


Když jsem z The Old Vic Theatre v dubnu odcházela, zmínila jsem na sociálních sítích – krom chvály na herecké obsazení a stage design – i fakt, že je nezvyklé vidět hru, kde pauzy odhalí lépe skutečné úmysly postav než jakékoliv vyřčené věty. Davies za tři dějství, z nichž každé trvá hodinu, mluví prakticky nepřetržitě – čím déle ho však posloucháte, tím jasnější vám je, že většina toho, co řekne, jsou výmluvy nebo lži. Navzdory tomu, že mu Aston přinese několik párů bot, se Davies do Sidcupu pro své doklady nikdy nevydá; jméno, kterým se představí Mickovi, je jiné než to, které řekne Astonovi.

Davies proto paradoxně nejvíce odkryje své záměry v momentu, kdy ho Mick zatlačí do kouta a on si náhle není jistý, jak na otázky mladšího bratra "správně" odpovědět.

Pro tuto charakteristiku Pinterova díla se vžil název "pinterovská pauza" – chvíle, kdy některá z postav na okamžik svou řeč přeruší nebo na jinou postavou vyřčenou větu okamžitě slovně nezareaguje. Pro Pintera totiž moment ticha není nahodilou skutečností, přerušením děje nebo bezvýznamnou vsuvkou – v jeho hrách je ticho použito jako výrazový prostředek. Je to chvíle nevysloveného dialogu; chvíle, která může vyjádřit strach, nejistotu, napětí, rozpačitost, ale i změnu nálady nebo přechod k jinému tématu.

V No Man's Land jsou takových pauz desítky. V The Caretakerovi je nějaký nadšenec spočítal a dospěl k číslu 149. Každá je jiná. Každá znázorňuje něco jiného. Ty nejkratší mohou trvat pouhé nadechnutí, ty nejdelší až deset vteřin.

Je na hercích a režisérovi, aby je dokázali smysluplně interpretovat. A možná jsem měla štěstí, ale jak v případě No Man's Land, tak i v případě The Caretaker působily přirozeně.

No Man's Land (Wyndham's Theatre, 2016, režie: Sean Mathias)  ★★★☆
The Caretaker (The Old Vic Theatre, 2016, režie: Matthew Warchus)  ★★★☆

- - -

Země nikoho bude v rámci NT Live promítána 15. prosince 2016 živě do kin v celém světě včetně dvou pražských. Více informací na nationaltheatre.org.uk.

Žádné komentáře:

Okomentovat