Ridley Scott natočil nejlepší gangsterku od Scorseseho Casina z roku '95. Neuvěřitelný. Úžasný. Geniální.
Ještě včera v tuhle dobu bych si nemyslela, že tohle řeknu. I když je Scott můj nejoblíbenější režisér a gangsterka můj nejoblíbenější filmový žánr; to spojení mi dohromady jaksi nešlo. Ale Ridley prostě znovu ukázal, že je Bůh a že si už čtvrt století dokáže držet - nehledě na žánr - nejvyšší formu. Ke kultům jako Blade Runner, Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen nebo Vetřelec teď jednoduše přidal další. Americkýho gangstera, za kterýho by si zasloužil minimálně nominaci na Oscara. Tu ale nezískal.
No co. Staříkům z Akademie už asi začaly filmy lézt na mozek, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že zatímco průměrná minuloroční Skrytá identita si odnesla řadu cen včetně té za nejlepší film roku, American Gangster získal jen dvě nominace a ani jedna z nich není "z velké pětky" (film, scénář, režie, herec, herečka).
Možná ale v poslední době měknu já a automaticky přijímám vše, co vidím, jako skvělé.
Den před Americkým gangsterem jsem byla na opeře od Pucciniho. Generálka Divadla J. K. Tyla v Plzni, na kterou mě dostala jedna kamarádka. Místo školy. Myslela jsem si, že nejsem zrovna operní typ, ale ta hudba a vizuální zpracování... Jednoduše mě to dostalo.
Podobně jako muzikál, který jsem viděla v druhém plzeňském divadle asi o 12 hodin dřív. Chicago. 30. léta, vraždy, korupce, soudy, právníci... a jazz. Slyšet jazzovej orchestr naživo je neuvěřitelnej zážitek, kterýmu se jen tak nevyrovná žádná hudební akce, na jaký jsem kdy byla.
Ještě kdybych v pátek stihla přednášku Švejnara na ZČU, jsem spokojená. Ale co, člověk nemůže mít všechno. Už ten pocit vidět můj nejoblíbenější muzikál naživo stojí za to. Už ten pocit sedět v divadle místo na hodině ve škole stojí za to. Už ten pocit vidět v kině film, který se za dvacet let bude považovat za kultovní, stojí za to.
Ať žije Ridley Scott!
Ještě včera v tuhle dobu bych si nemyslela, že tohle řeknu. I když je Scott můj nejoblíbenější režisér a gangsterka můj nejoblíbenější filmový žánr; to spojení mi dohromady jaksi nešlo. Ale Ridley prostě znovu ukázal, že je Bůh a že si už čtvrt století dokáže držet - nehledě na žánr - nejvyšší formu. Ke kultům jako Blade Runner, Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen nebo Vetřelec teď jednoduše přidal další. Americkýho gangstera, za kterýho by si zasloužil minimálně nominaci na Oscara. Tu ale nezískal.
No co. Staříkům z Akademie už asi začaly filmy lézt na mozek, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že zatímco průměrná minuloroční Skrytá identita si odnesla řadu cen včetně té za nejlepší film roku, American Gangster získal jen dvě nominace a ani jedna z nich není "z velké pětky" (film, scénář, režie, herec, herečka).
Možná ale v poslední době měknu já a automaticky přijímám vše, co vidím, jako skvělé.
Den před Americkým gangsterem jsem byla na opeře od Pucciniho. Generálka Divadla J. K. Tyla v Plzni, na kterou mě dostala jedna kamarádka. Místo školy. Myslela jsem si, že nejsem zrovna operní typ, ale ta hudba a vizuální zpracování... Jednoduše mě to dostalo.
Podobně jako muzikál, který jsem viděla v druhém plzeňském divadle asi o 12 hodin dřív. Chicago. 30. léta, vraždy, korupce, soudy, právníci... a jazz. Slyšet jazzovej orchestr naživo je neuvěřitelnej zážitek, kterýmu se jen tak nevyrovná žádná hudební akce, na jaký jsem kdy byla.
Ještě kdybych v pátek stihla přednášku Švejnara na ZČU, jsem spokojená. Ale co, člověk nemůže mít všechno. Už ten pocit vidět můj nejoblíbenější muzikál naživo stojí za to. Už ten pocit sedět v divadle místo na hodině ve škole stojí za to. Už ten pocit vidět v kině film, který se za dvacet let bude považovat za kultovní, stojí za to.
Ať žije Ridley Scott!
Žádné komentáře:
Okomentovat