Karlovy Vary International Film Festival

Nemezinárodní článek o Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Letošní Vary jsou za námi. Strávila jsem na nich více času než loni, více dnů než loni, viděla jsem více filmů než loni, na druhou stranu se nedostavil žádný ten extra mega moment, jako když minulý rok uváděl svůj film Robert De Niro. Na Formana jsem lístky nesehnala, Banderase nemusím a co se Malkoviche týče, odjela jsem bohužel jen o pár hodin dříve než on do města dorazil z Prahy.

I tak ale byla atmosféra festivalu naprosto úžasná. Nedokážu si představit žádnou jinou akci, kde bych na každém roku potkala tolik známých, nehledě na to, jestli je znám ze školy, filmových for nebo modelu OSN, ani jiné místo, kde bych se naprosto přirozeně začala bavit s ostatními návštěvníky. Většinou stačí jen v rozhovoru se spolucestujícím pronést něco ve smyslu: "Mrzí mě, že jsme nesehnali lístky na Sin Nombre," a neznámí lidé vedle vás, kteří to zaslechnou, se okamžitě zapojí s tím, že to včera viděli a moc se jim to líbilo.

Malkovich to shrnul dokonale; festival si udržuje tu krásnou pomyslnou hranici mezi tím být obrovskou komerční show, kde "celebrity" uvidíte jen z dvaceti metrů na červeném koberci, a malým rodinným festivalem. Filmů se denně promítá kolem 70, máte na výběr asi z dvanácti kin vzdálených do 30 minut chůze od sebe, lístků se prodalo asi tolik jako je obyvatel Plzně, ale lidi z filmového průmyslu potkáváte na každém kroku (kdybyste tedy měli vždy ponětí o tom, kdo sakra ten chlap stojící dva metry od vás, kterého fotí asi pět fotografů, vlastně je).

Bohužel lístky se shání rok od roku hůře. První den jsem zkusila stát u pokladny hned v době otevření (byla jsem druhá na řadě) a ze tří filmů jsem stejně sehnala lístky jen na jeden. Jindy jsem zkusila přesně s úderem sedmé objednávat přes SMS a stejně mi ve většině případů přišla zpráva, že lístky na mnou vybraný film už jsou bohužel pryč. Takže jedinou možností bylo zkusit objednat lístky náhodně pomocí SMS na něco jiného, nebo zkusit přijít na pokladnu hodinu předem, jestli nějaké vstupenky na poslední chvíli nepropadnou.

První možnost zásadně nedoporučuju. Pokud jsou na nějaký film volné lístky i několik minut po začátku prodeje, většinou to značí to, že to bude šílená kravina. Dostala jsem se takhle na singapurské drama Here, které prvních deset minut střídalo záběry na prasklinu ve zdi a lidi stojící v nepřirozených pozicích na místě jako nehybné sochy. Pak přišla na řadu asi padesát papírků, na které kdosi psal, dokola se opakující němé záběry, několik pasáží zpívaných chovanci psychiatrického ústavu a na závěr zase ta prasklina ve zdi... Polovina lidí odešla, polovina druhé poloviny spala či si četla SMS. Režiséra osobně podezřívám z vymývání mozků a tomu, kdo tohle vybral, bych to za trest spustila ve smyčce pětkrát za sebou. Tohle už přesahuje možnost mého chápání víc než červený trojúhelník uprostřed bílého obrazu považující se za moderní umění.

Naopak v druhé možnosti jsem chytla dva výborné filmy, nejdříve dánské Maria Larssons eviga ögonblick vyprávějící obyčejný příběh ženy žijící v době kolem první světové, která se zamiluje do fotografování. Úžasné exteriéry a interiéry, záběry kolorované jako dobové fotografie, skvělé herecké obsazení a nesmírně poutavý děj udělal z tohoto filmu možná to nejlepší, co jsem letos ve Varech viděla. Ještě tedy s dramatem Welcome, druhým filmem, který chci zmínit z kategorie "koupeno na poslední chvíli". V tomto francouzském snímku se pro změnu odehrává příběh mladého Iráčana, který uteče ze své rodné země, aby se dostal do Anglie, kde už na něj známí čekají. Celý děj se odehrává v přístavu Calais, kam sedmnáctiletý kluk po třech měsících pěšky dorazí a kde zjistí, že jeho jedinou nadějí na přemožení kanálu La Manche je jeho přeplavání. Začne tedy chodit na lekce plavání k místnímu trenérovi (a také, jak se časem dozvídáme, bývalému mistrovi světa v kraulu), kterému okamžitě dochází, co má snědý kluk žijící na ulici za lubem. Místo, aby jeho čin nahlásil, rozhodne se vzepřít francouzským zákonům a kluka u sebe, s vědomím, že při prozrazení půjde do vězení, ubytuje a stará se o něj.

Tolik tedy z letošního festivalu, který vyhrálo belgické drama Un ange à la mer (čistě mezi námi: šílená alternativní kravina o klukovi sedícím věčně na citroníku a pozorujícím svého otce, ale budiž), nedopustím si ale ještě krásnou letošní festivalovou znělku s Andym Garcíou. Před každým filmem jeden takovýhle krátký černobílý spot běžel, dalo se v nich zahlédnout Menzela i DeVita, ale Andy mě stejně bavil nejvíc. Na YouTube bohužel není nic lepšího než video natočené nějakým filmovým fanouškem v kině, na druhou stranu ta kvalita není zas tak odpudivá.


Už se těším, co bude s Křišťálovým glóbem příští rok provádět De Niro.

Letošní statistika z KVIFFu
Země, ze kterým pocházely filmy, které jsem letos na festivalu viděla: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Kanada, Lucembursko, Německo, Norsko, Polsko, Singapur, Švédsko, USA
Počet viděných filmů: přísně tajné
Počet viděných festivalových znělek: 3
Jak se letos moderátorům podařilo přejmenovat film Whiskey mit vodka (Whiskey s vodkou): Whiskey a voda, Whiskey a soda, Whiskey und vodka, Whiskey s vodou
Náhodně potkané "celebrity": Skladatel Michal Horáček, premiér Jan Fischer, skladatel Ondřej Soukup, prezident festivalu Jiří Bartoška, herec Jiří Suchý, herec Ladislav Smoljak, herec Milan Lasica, režisér Juraj Herz, režisérka Helena Třeštíková, režisér Patrick-Mario Bernard, režisér Pierre Trividic, herečka Dominique Blanc + desítky dalších s označením VIP jakožto režiséři, producenti atp., u kterých jsem ale naprosto neměla ponětí, o koho se jedná
Počet starých známých potkaných na festivalu: 7
Nejlepší záchody: V Grandhotelu Pupp, kde se z jakéhosi neznámého místa linula nesmírně příjemná nekončící melodie hraná na saxofon
Nejúchylnější film: Contact High (nedoporučuju, pokud v sobě nemáte minimálně pět piv, dva jointy a netoužíte vidět scény jako vášnivý polibek přes sklo vlaku či barové tanečnice s hlavama psů)

3 komentáře:

  1. tohle je nejlepší článek xD a příští rok už vážně jedu, takže vám tam přibude zase další člověk :)

    OdpovědětSmazat
  2. Cool clip. I love film festivals. Always wanted to attend at least one.

    OdpovědětSmazat
  3. Míša: Díky, vážně to stojí za to. Dokonce i lidi, které v kině vidíš méně než jednou za rok, to tam bavilo. A po "dramatu" Here jsme dostali záchvat smíchu, který nám vydržel celou cestu autem domů.

    Keith: Thanks for the comment. I love these festival trailers, they always show people who were in the past awarded Crystal Globe and in each trailer, the celebrity uses the award for something extraordinary. I can't wait to see what De Niro's scene will be about.

    Film festivals are just great. I have the list of the festivals, I would like to attend in my life. Cannes, Sundance, Berlinale, Tribeca... What I love about KVIFF is that it combines the home atmosphere with a grand festival. You can easily meet actors and directors in the streets, you can talk with them and still, there are about 70 new movies shown every day in 12 cinemas, there are thousands of visitors and the main stars are well-known actors like Robert De Niro, Antonio Banderas or John Malkovich. And moreover, I have it 90 minutes by car to get there. What more can one ask for?

    OdpovědětSmazat