Shakespearův Coriolanus

Aneb jak jedna čtyři století stará hra z prostředí antického Říma vypovídá o současných problémech demokracie.
Že jste nikdy jméno Coriolanus neslyšeli? Není se, čemu divit, ani z hodin literatury, ani z hodin historie u nás tato postava moc známá není. Kdo to tedy Coriolanus byl?

Dějiny tvrdí, že se tento muž jmenoval Gaius Marcius Coriolanus, žil přibližně v pátém století před naším letopočtem a byl to slavný voják.

Shakespeare tvrdí, že se jmenoval Caius Marius Coriolanus, ale jinak jeho příběh až na dramatičtější vsuvky zachovává. Čím se tedy Coriolanus proslavil?

Především dobytím města Corioli, kde prokázal výborné bitevní schopnosti a které mu darovalo nejen přezdívku Coriolanus, ale i masivní úctu u římského senátu. Ten se rozhodl Coriolana provolat konzulem a Coriolanus, ačkoliv do té doby neměl o tuto hodnost sebemenší zájem, na jejich nabídku přistoupil.

To však ještě netušil, že pro zvolení bude muset podlézat římskému lidu, který ho bytostně nenávidí a který jen nedlouho poté, co Coriolanovi své hlasy slíbí, pod vlivem tribunů rozhodne, že je Coriolanus uzurpátorem moci a že je třeba ho z Říma vyhnat. Tímto činem nicméně proti Římu staví nejzarytějšího a nejnebezpečnějšího protivníka v dějinách. Ne nadarmo se tvrdí, že Řím dokáže dobýt zas jen Říman...

Coriolanus bývá nazýván Shakespearovou nejpolitičtější hrou a Caius Marius nejméně sympatickou hlavní postavou ze všech jeho her. Zapomeňte na urozeného vojáka s touhou chránit dobro, Caius Marius Coriolanus je od počátku egocentrický, arogantní a povýšenecký, na jeho obranu je však nutno dodat, že ryze kladnou postavu v díle (snad až na Menenia) nenajdeme a že i Coriolanův pohrdavý postoj vůči městské chudině je z velké části oprávněný.

Udělal lid snad někdy něco pro vlast?
Když povolán byl do zbraně - sám život
státu byl tehdy ohrožen - z bran Říma
je nikdo nedostal. To není služba,
za niž se dává obilí. A během
války se bouřili - taková chrabrost
nesvědčí zrovna v jejich prospěch. Senát
jen osočovali - a bezdůvodně -
což nezakládá důvod k štědrým darům.
(překlad Martin Hilský, 2008)

Z dnešního pohledu se Coriolanus jeví jako souboj pravice a levice; urozený Coriolanus, který odmítá podřizovat se chudině, vs. populističtí tribunové mající lid ve své hrsti.

Coriolanus také krásně vystihuje problémy přímé demokracie, kdy o důležitých otázkách rozhodují lidé nemající o nich ani ponětí. Názor lidu na Coriolana se tak mění z hodiny na hodinu, střídavě mu podlézají a následně ho chtějí popravit, střídavě ho nazývají zrádcem a doprošují se jeho přízně, aby byli ušetřeni. Stanovisko, které zaujme jeden občan, následně přebírají všichni, nikdo se však nehlásí k odpovědnosti, když se ukáže, že předchozí rozhodnutí byla špatná. V tomto duchu také lid odmítá převzít vinu za vyhnání Coriolana, který s armádou hodlá vyplenit Řím; všichni se doprošují, že s ním vždy sympatizovali, i když jen jen o několik dnů dříve provolávali jeho smrt.

Na druhou stranu ani Coriolanus samotný není bez poskvrny, jelikož nikoho, kdo statečně neprolil krev v bitvě, neuznává jako sobě rovného. Jeho řeč je plná ostrých slov a nadávek vůči lidu, kterému dává svou nadřazenost při každém výstupu najevo. I tak jsem mu ale po celou dobu fandila, protože - když nic jiného - měl se svými zásluhami na podobné chování částečně právo a na rozdíl od tribunů a jim podřízeného lidu byl ve svých názorech konzistentní.

Dělá to ze mě politicky pravičáka? Asi ano, protože pravicovější postavu v díle Williama Shakespeara nenaleznete. Právě pro své politické zázemí a nesmírnou pravdivost, je nakonec škoda, že Coriolanus není známější. Nahraďte si ve hře příděl obilí sociálními dávkami, hodnost konzula prezidentem, zaměňte vynikající bojovníka za hodnost výborného ekonoma či diplomata a máte hru ze současnosti.

A doufám, že se v budoucnosti dočkám i nějakého solidnějšího zpracování, než na jaké vypadá připravovaný akční velkofilm s Geraldem Butlerem. Stačilo by i divadelní, třeba takové jako jedno britské z roku 1992, ze kterého pocházejí i fotky doplňující tento článek.

Je lepší umřít, lepší hladovět
Než žebrat o to, co nám dluží svět.
Proč tu stojím v rouše prosebníka,
a stáda tupců, co lid si říká,
se doprošuju o zbytečný hlas?
Prý kvůli zvyku, ale prosím vás,
kdybychom ve všem dbali starých tradic,
zalknem prachem. Nepomůže pranic
pod horou směšných, zkostnatělých bludů
pohřbívat pravdu. Radši bez poct budu,
než ze sebe tu blbcům dělat šašky -
a to jsem v půlce téhle trapné frašky.
(překlad Martin Hilský, 2008)

2 komentáře:

  1. Tyto úvahy svědčí o tom,že lidé a jejich myšlení je do dnešních dnů nezměnitelné a my jsme nepoučitelní,protože egoismus v každém z nás je téměř tak silný,jako rozmnožovací pud,kterému se vznešeně říká láska.

    OdpovědětSmazat
  2. Má-li to být kritika toho, že sympatizuji s Coriolanem, přijímám ji, protože ta postava skutečně nemá být kladná. Jenže mám-li si vybrat mezi egoistickým, ale nesmírně schopným vojevůdcem a populistickými tribuny, kteří pro stát jako takový nikdy nic neudělali, budu vždy sympatizovat s tím, kdo něco dokázal.

    OdpovědětSmazat