John Stuart Mill

Aneb o mém nejoblíbenějším filosofovi a muži, který toho ve dvanácti letech věděl víc než já v jednadvaceti.


Vše začalo jako vědecký experiment. Dnes téměř zapomenutý skotský historik a ekonom James Mill patřil k nejuznávanějším představitelům britské inteligence své doby a také k blízkým přátelům filosofa Jeremyho Benthama, kterému jako zkušený spisovatel pomáhal se správnými formulacemi textů. Bentham byl bohatý, svobodný, excentrický génius, Mill mnohem chudší, rodinně založený, pracovitý, praktický vzdělanec. Oba však spojovaly stejné ideje, především víra v morální teorii zvanou utilitarismus. A když se tak Millovi narodil roku 1806 syn John Stuart, rozhodl se z něj James vychovat génia, který bude moci být jednou pokračovatelem jeho a Benthamových myšlenek.

J. S. Mill proto vyrůstal v izolaci od dětí svého věku. Neměl přátele mezi svými vrstevníky, nepoznal bezstarostnost dětství, nikdy nechodil do školy. Celé jeho mládí bylo namísto toho podřízeno ustavičnému vzdělávání pod vedením Jamese a jeho přátel, volný čas trávil odbornými diskuzemi o historii, politice, filosofii a ekonomii.

John Stuart Mill byl zkrátka předurčen k čemukoliv, jen ne k průměrnosti.

Ve třech letech se začal učit pod vedením svého otce řečtinu.

V osmi letech už znal celé Dějiny od Herodota, šest dialogů od Platóna, několik starořeckých dramatiků a téměř celou historii Velké Británie, ovládal aritmetiku a ve volném čase se zabýval "pokleslejší" literaturou jako byl Don Quijote nebo Robinson Crusoe. Ve stejném roce se také vrhl na studium latiny a algebry.

V deseti uměl rozebrat díla Platóna, přečetl celého Homéra v originálu a jeho znalosti antických autorů byly srovnatelné s těmi, které měli běžně univerzitní studenti oboru klasické civilizace. Zabýval se také přírodními vědami a skládal poezii; jedna z jeho prvních básní byla například pokračováním Homérovy Illiady. 

Ve dvanácti už v originále přečetl prakticky všechny významné antické autory, zajímala ho Aristotelovská a scholastická logika, ve vlastním zájmu se rozhodl zasvětit volné večery prvním pěti svazkům historie Říma od Livia. Jeho vědomosti dosahovaly těch, kterými se mohli pyšnit absolventi nejlepších univerzich. 

Ve třinácti se pod vedením svého otce začal věnovat ekonomickým knihám Adama Smithe a Davida Ricarda. Druhý jmenovaný byl navíc blízkým přítelem Milla staršího a Johna Stuarta rád navštěvoval, aby s ním o ekonomii diskutoval.

Ve čtrnácti strávil J. S. Mill rok ve Francii se Sirem Samuelem Benthamem, bratrem Jeremyho Benthama, a zapsal se do kurzů zoologie, chemie a logiky na jedné z tamních univerzitních fakult. Se soukromým učitelem se navíc vzdělával v matematice na vysokoškolské úrovni a hodně času trávil i s nejvýznamnějšími osobnostmi ekonomie a politologie své doby. 

V patnácti pomáhal svému otci s napsáním knihy o ekonomii, podle které se následně vyučovalo na vysokých školách. 

V sedmnácti odmítl studium na Cambridge a Oxfordu, jelikož jakožto ateista nesouhlasil s tehdejším křesťanským vedením univerzit. Místo toho začal pracovat pro britskou vládu v Indii, zatímco nadále pokračoval v intenzivním sebevzdělávání.

Ve dvaceti se nervově zhroutil.

A zatímco pro jiní by v podobné situaci začali radikálně přehodnocovat svůj život, Mill se rozhodl zkoumat sám sebe jakožto ideální psychologický exemplář. A dospěl k závěru, který prosazoval už jeho otec s Jeremym Benthamem; totiž že všichni hledáme štěstí, které se dá vysvětlit jako rozdíl mezi potěšením (pleasure) a utrpením (pain). Potěšení je motivátor všech našich činů, utrpení je to, čeho se snažíme vyvarovat. A z toho dle Milla vyplývá, že morální by mělo být to, co lidem štěstí přinese. Jak snadné.

(Ti z vás, kteří mají alespoň základní podvědomí o správné argumentaci, jistě nepřehlédli něco, čemu se ve filosofii říká "is-ought fallacy" a co jako první definoval v 18. století skotský filosof David Hume. Jedná se o typ argumentační chyby, kdy autor od tvrzení "A je B" přejde k tvrzení "A by mělo být B". Jinými slovy: Pokud Mill tvrdí, že štěstí je to, co chceme, neznamená to zákonitě, že štěstí je to, co bychom měli chtít.)

Na tomto zjištění Mill následně staví svou knihu zvanou Utilitarianism (česky: Utilitarismus), která je dodnes nejdůležitejším dílem konsekvencialismu, jedné ze tří nejvýznamnějších větví evropské morální filosofie. Narozdíl od deontologie Immanuela Kanta nebo Aristotelovské etiky konsekvencialismus tvrdí, že při rozhodování, co je správné nebo špatné, nemáme soudit osobu, která čin vykonala (Aristotelova představa), ani čin samotný (Kantova představa), nýbrž výsledek onoho činu. Jinými slovy i špatný čin vykonaný za špatných motivů špatným člověkem může být morálně správný, pokud vede k pozitivním důsledkům. Pozitivní důsledek podle Milla znamená právě už dříve zmíněné štěstí. A jako správný utilitarista (nejvýznamnější odnož konsekvencialismu) za správný čin považuje ten, který vede nejen k nezápornému řešení rovnice "potěšení minus utrpení", nýbrž hlavně k maximalizaci štěstí. Jinými slovy jeden jediný čin, který přinese v dané situaci lepší důsledky než jakýkoliv jiný, je ten správný.

Nejlepší důsledky se měří podle Principu největšího štěstí, teorie, kterou poprvé představil profesor mé univerzity Francis Hutcheston. (Tuto poznámku jsem si odpustit nemohla.) Ta se dá shrnout do velmi jednoduché definice: "Správný čin přináší co největší štěstí pro co největší počet lidí." Při posuzování morálky tedy nemůžete vycházet z toho, co přinese štěstí vám, ale z toho, co bude nejlepší pro všechny. Pokud tedy já mám trpět, zatímco deset lidí bude spokojených, je správně jednat v zájmu oněch deseti lidí.

Mill si je vědom toho, že budou mnozí kvůli oné premise "co největší dobro pro co největší počet lidí" vnímat utilitarismus jako teorii mající moc vysoké nároky. Tvrdí však, že zdaleka ne všechny činy budeme poměřovat podle utilitaristických zákonů (lidé intuitivně poznají a dokáží se naučit, co je správné, tudíž v běžných situacích nebudou rozbory důsledků potřeba) a že lidé jsou z 99% motivováni ke správnému jednání jinak než utilitaristicky. Asi málokdo si například při záchráně topícího vypočítá pozitivní přínos a určí si svůj čin jako morální povinnost, mnozí však mohou jednat ze soucitu a někteří možná i s vidinou slávy a odměny. Na motivu jednání však nezáleží, dle utilitarismu je důležitý jen důsledek.

Sto padesát let po prvním vydání Utilitarismu však existují dohady, co přesně ono potěšení je a jak ho posuzovat. Má se jednat o naše zkušenosti (zážitky), naše cíle (touhy) nebo snad o něco, co bychom si ideálně měli přát? Pokud bychom například potěšení chtěli hodnotit podle pozitivních zážitků, nic, co by se nám stalo v bezvědomí, nás nemusí trápit. Pokud bychom prosazovali, že záleží na našich cílech, pak sadista by mohl mít za jistých okolností právo někoho rozčtvrtit, pokud by jeho potěšení převážilo utrpení ostatních. Ani jedno však Mill tvrdit nechce. Proto se, minimálně podle současných rozborů, přiklání k tomu, že nezáleží na našich individuálních požitcích, ale na tom, co bychom si měli přát. A abychom zjistili, co to vlastně je, zavádí Mill jakési nezávislé soudce.

Tato myšlenka vede zároveň k premise, kterou se J. S. Mill vzdálil nejvíce svému předchůdci Jeremymu Benthamovi. Bentham totiž tvrdil, že se štěstí měří kvantitativně, že můžeme hodnotit třeba jeho intenzitu nebo délku trvání. Žádné potěšení není lepší než jiné, kdo je nejšťastnější vyhrává. I proto se Bentham nevyhnul tzv. "prasečí námitce" (swine objection), jelikož je-li prase ve svém jednoduchém životě spokojené, kdežto naše touhy jsou složité a těžko naplnitelné, měl by si člověk, dostal by-li možnost výběru, raději zvolit život prasete než život člověka. Což málokdo (snad krom J. J. Rousseaua) bude považovat za pravděpodobné.

Mill tedy kvantitativní hodnocení odmítá a místo toho navrhuje hodnocení hierarchické. Pokud vezmete všechny lidi na světě, kteří znají potěšení A a potěšení B, a dáte jim možnost výběru, pak to, které si většina vybere (aniž by byla nějak ovlivněna předsudky), je potěšení vyšší, kdežto to druhé nižší. Vyšší a nižší přitom nejsou uzavřené kategorie, jen kategorie srovnávací. Potěšení A tedy může být vyšší než potěšení B, ale nižší než potěšení C.

Celá idea objektivních soudců má pochopitelnou logiku. Člověk, který stojí před morálním rozhodnutím, nehodnotí zájmy jednotlivce, protože ty by byly jen těžko zjistitelné, ale to, co by v daném momentu preferovala většina. Pokud tedy stojíme před potěšením A, B a C, přičemž nezávislá, morálními předsudky neovlivněná společnost tvrdí, že B < A < C, pak správné je zvolit to, co vyústí v potěšení C.

Mill osobně předpokládá, že vyšší potěšení budou více intelektuální, kdežto nižší více animální. Nikdo, kdo neztratil intelektuální vkus a porozuměl oběma potěšením, si podle jeho názoru nevybere to, které je prostější, jednodušší a více zvířecí. Pokud tedy člověk stojí například před rozhodnutím "zabývat se filosofií" vs "ležet na pláži", vybere si dle Milla filosofii, protože ta činí život hodnotnějším. Vzdělaný člověk, který posouvá své hranice a stále poznává vyšší a vyšší potěšení, na tom tedy možná bude z hlediska kvantity potěšení hůře, jeho život je ale kvalitativně lepší. Ostatně tato pasáž z Utilitarismu je asi nejznámější:

"Je nezpochybnitelné, že osoba, jejíž kapacity potěšení jsou nízké, je bude mít nejsnáze uspokojitelné; a vysokými kapacitami obdařený člověk bude cítit, že všechno štěstí, které hledá, všechno štěstí tohoto světa je nedokonalé. Ale naučí se snést nedokonalosti, jsou-li jen trochu snesitelné, a nebude závidět bytosti, která si je nedokonalostí nevědoma. Je lepší být nespokojeným člověkem než spokojeným prasetem; lepší být nespokojeným Sókratem než spokojeným hlupákem. A pokud je hlupák nebo prase opačného mínění, pak jen proto, že znají pouze svůj pohled na otázku."

J. S. Mill byl však J. S. Mill a málokdo asi přijme, že jeho pohled vzdělance bude odpovídat všeobecnému názoru průměrné společnosti. Pokud zkrátka mají mít možnost rozhodnutí všichni, kdo zkusili obojí, pak je zas pochopitelné, že společnost s inteligencí rozloženou dle Gaussovy křivky nebude zastávat intelektuální hodnoty Milla a jemu podobných. Proto fakt, že lidé jsou hlavní mírou potěšení, Millově snaze nastavit specificky lidské požitky jako vyšší, kdežto ty více animální jako nižší moc nenahrává. I tak je ale jeho Utilitarianismus dodnes dílem, které z hlediska konsekvencialismu nebylo svou komplexností, uceleností a "zhuštěností" doposud překonáno. (Už jen fakt, že všechny rozbory Utilitarismu, na které jsem v knihovně narazila, byly minimálně čtyřikrát delší než Millova kniha samotná, o něčem svědčí.)


Již z ulititarismu vyplývá, že Mill není vášnivým zastáncem lidských práv. Máme-li totiž vždy jednat podle toho, co přinese největší dobro, musíme se spokojit s tím, že obětování jedné osoby, víme-li, že jich bude zachráněno pět, může být za některých okolností morální. Mill vlastně ani nevěří, že cokoliv jako morální nebo přirozené právo, tolikrát v historii obhajované všemi od Johna Locka (Dvě pojednání od vládě) po OSN (Všeobecná deklalarace lidských práv), existuje. To, že máme zákony, které chrání práva jednotlivce, podle Milla nevychází z toho, že by byl každý člověk obdařen nezpochybnitelnými lidskými právy, které musí zákon brát v potaz.

Namísto toho tato legislativní práva považuje za výsledek utilitaristického myšlení. Pro společnost jako takovou je zkrátka lepší, když lidem garantujeme jistá práva a dáme lidem nějaké životní jistoty. Zatímco většinové názory na lidská práva tedy zní: "Máme morální práva (např. morální právo na život), která by existovala i bez státního zřízení, a politická společnost musí tato práva ochraňovat tak, že je převede v legislativní práva (např. konkrétní zákon týkající se ochrany osob)," Mill názor, že morální právo existuje, zamítá a jako důvod pro zavedení legislativních práv používá utilitarismus.

I proto Mill ve své politické filosofii, reprezentované hlavně dílem On Liberty (česky: O svobodě), za hlavní a nejdůležitější hodnotu neurčuje lidská práva, ale svobodu. Ne však svobodu absolutní a všudypřítomnou; například dětem neschopným racionálního uvažování a vidění následků svých činů dle Milla svoboda škodí a neměly by tedy mít možnost samy rozhodovat, zda chtějí chodit do školy. Je-li však člověk dospělý a inteligentní, stát, ani kdokoliv jiný, by mu neměl bránit v tom, aby žil tak, jak se sám rozhodne.

"Jediným důvodem k použití vyšší moci na jedince civilizované společnosti proti jeho vůli je, máme-li zabránit, aby bylo ublíženo jiným. Jeho vlastní dobro, ať už fyzické nebo morální, jako ospravedlnění nestačí. Nemůže být donucen něco udělat či se nečeho zdržet, protože je to pro něj lepší, protože ho to učiní šťastnějším, protože, podle názoru ostatních, by to bylo chytré, nebo dokonce správné." 

Myšlenka, kterou J. S. Mill vyřkl před více než 150 lety, je mnohými považována za radikální dodnes, pro mě je ale jedním z nejpravdivějších a nejsmysluplnějších názorů v dějinách politické filosofie. Zákony státu vás dle Milla nemají chránit před vámi samotnými, nemají určovat vaše morální a sociální hodnoty. Zákony jsou tu jen proto, aby vás chránily před ostatními.

Snaží-li se tedy stát upalovat za jinou náboženskou víru, zakazovat alkohol a jiné návykové látky nebo vnucovat obyvatelům své morální hodnoty, jedná dle Milla špatně. Navíc v moderních časech je tento trend ještě nebezpečnější než kdy dříve. Ptáte se proč? Protože v demokraciích vládne většina. Dokud lidé žili v absolutistických monarchiích, mohli panovníka, s jehož názory nesouhlasili, sesadit z trůnu. Jak však chcete svrhnout většinu?

Pokud se ptáte, proč by měl někdo chtít oponovat proti většině, uvědomte si, že většina nemusí mít zákonitě pravdu. To, že si většina lidí kdysi dávno myslela, že je Země placatá, neznamená, že Země placatá byla. A už jen možnost toho, že je většina ve svých názorech mýlit může, znamená, že by i menšiny měly být vyslechnuty a brány v potaz. Nikdo si přitom dle Milla nemá právo stěžovat, že jiným vyřčené názory zraňují jeho pocity nebo odporují jeho víře. Protože i díky tolerantnosti a schopnosti vyslechnout si cizí stanoviska se člověk učí.

"Pokud by celé lidstvo s výjimkou jediného člověka zastávalo určitý názor a pouze jediná osoba by byla názoru opačného, nemělo by lidstvo o nic větší právo tohoto jedince umlčet, než on by měl právo umlčet lidstvo."

To samé nakonec platí i pro jednání. To, že někdo jedná jinak než většina, neznamená, že jedná špatně nebo že mu má většina právo do jeho života mluvit. Pokud tento jedinec svým jednáním neohrožuje jiné, je jeho život jeho soukromou záležitostí, do které se nikdo nemá právo míchat. Jak už ale bylo řečeno, ohrožení nespočívá v nepříjemnosti konfrontace s jiným názorem; neznamená to třeba, že jako homosexuál nemám právo mluvit o své orientaci nebo uspořádat pochod, protože by to mohlo zraňovat morální hodnoty zastánců tradiční rodiny. Ohrožování jiných znamená, že někoho napadnu nebo poškodím jeho majetek.

Důležitost svobody navíc vynikne ještě více, když ji dáme do souvislosti s pokrokem, který Mill považuje za jednu z nesmírně důležitých politických i osobních hodnot. Jak se může stát někam vyvíjet, jak můžeme očekávat nějaké nové objevy, když bude společnost odsuzovat ty, kteří se od většiny liší? A jak může člověk osobnostně rozvíjet a žít spokojený život, když jsou mu ostatními vnuceny názory, které má zastávat, a když se sám nemůže svobodně rozhodnout, jak chce žít?

(Mill osobní svobodu nazývá individualismem, dnes je tato myšlenka nicméně známá jako autonomie a pro mnoho politických filosofů se stala základním stavebním kamenem liberalismu jakožto politické teorie. Jak totiž tvrdil Mill a mnoho jeho následovatelů: Co je jedinečné a hodnotné na lidském životě, je naše schopnost vybrat si, co pro nás má hodnotu a žít život v souladu s tímto rozhodnutím.)

Jakkoliv je však Mill v sociálních hodnotách na svou dobu velmi pokrokový a liberální (dokonce jako první člověk v historii Velké Británie ve Westminsteru navrhl, aby ženy měly volební právo), v pohledu na vedení politiky se lehce kloní na stranu Platóna, když věří, že vládnout by měli ti chytří. I proto také navrhuje, aby vzdělanci měli ve volbách více hlasů než prostý lid. U lidí s univerzitním vzděláním (což v Millově případě platilo asi více než dnes, když existují desítky vysokých škol prazvláštní kvality) se dá totiž předpokládat hlubší pochopení státních záležitostí a toho, co je potřeba.

O Millovi by se toho dalo napsat ještě hodně, snad žádnou oblast filosofie totiž nevynechal. Zabýval se stejně tak politickým zřízením jako ekonomií, logikou, morální filosofií, relativitou znalostí, vnímáním nebo náboženstvím. A zatímco české školství jeho myšlenky (minimálně dle mé zkušenosti) vynechává, zbytkem Evropy je považován za jednu z nejvýznamnějších postav moderní filosofie. Na univerzitě, kde teď studuju, se některé z jeho děl vloudí snad do každé přednášky, ať už je to jeho Consideration on Representative Government, která mě provází v hodinách politologie nebo On Liberty Utilitarianism, které si našly cestu do mých přednášek z filosofie.

Ostatně v některých zemích Evropy se dle zkušeností mých spolužáků Utilitarianism čte už na středních školách. Ani to ale asi není úplně nejchytřejší. J. S. Mill totiž od svých čtenářů předpokládá jistý stupeň filosofické vzdělanosti, když na to, co bylo napsáno jinými, odkazuje, o vysvětlení cizích myšlenek se ale nestará. (Asi i proto jsou jeho díla, porovnáte-li je s jinými autory, poměrně krátká.) A bohužel takový přehled, který by stačil k pochopení jeho knih, se u patnáctiletých, nejedná-li se o vzdělance Millova formátu, asi nedá úplně předpokládat.

"Otec mě naučil, že otázka: 'Kdo mě stvořil?' nemůže být zodpovězena, jelikož ji okamžitě následuje: 'Kdo stvořil boha?' "

21 komentářů:

  1. Hezke shrnuti, diky za zajimave pocteni.

    volnicko

    OdpovědětVymazat
  2. Wau, tak jsem dočetla v absolutním transu a říkám si, že kdyby byla takhle krásně čtivě psaná všechna skipta, učilo by se mi mnohem radostněji :) asi by mě ani nenapadlo, že bych něco takového měla chtít vědět, ale ty mě úplně nevědomky vzděláváš, Týnuš! Fakt díky za skvělý příspěvek :)

    OdpovědětVymazat
  3. Haha, juknul jsem jen na krestni jmeno a rekl si, ze je fajn napsat si pod svym clanek takovy hezky komentar. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Sama sobe jeste oslavne komentare pod clanky nepridavam. :-)

    V kazdem pripade diky vam obema za komentar. Vzhledem k tomu, jak dlouhy je to text, jsem nevedela, jestli se to vubec nekomu bude chtit cist. ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Musím říct, že nesouhlasím prakticky s většinou jeho zmíněních tvrzení. Obecně je to pro mě asi nevětší problém s filozofií – baví mě o tom diskutovat, ale rozčiluje mě, když si musím si pamatovat zástupy filozofů se kterými s téměř na ničem neshodnu. Ale absolutně chápu to nadšení, když člověk „objeví“ někoho s podobnými názory.

    OdpovědětVymazat
  6. Lukas: V tom se asi bude rozchazet nas pohled na filosofii, protoze podle me neni o tom umet v peti minutach shrnout myslenky stovek filosofu, ale spise si precist dila nekolika z nich a premyslet nad nimi. Pamet tu neni moc dulezita; narozdil od romanu, jejich vyvoj neni vzdy logicky, si podle me ve filosofii staci, precte-li clovek skutecne dilo nejakeho vyznamnejsiho myslitele, uvedomit prvni premisu a zbytek mu uz v hlave automaticky naskoci. Pokud si treba vzpomenu na Russellovu uvodni myslenku se stolem, dokazu dat logicky dohromady cele jeho Problems of Philosophy i bez biflovani. Navic si pak clovek uvedomi, ze i kdyz se zavery nekterych nesouhlasi, uz polozene otazky nebo premisy myslenek jsou casto zajimave.

    OdpovědětVymazat
  7. Narážel jsem spíš na to, že tak vypadá filozofie (a školství obecně) v Čechách (před nějakou dobou jsi právě v kontrastu s tím vychvalovala britské školství). Jako příklad bych uvedl učitele dějepisu, kde jeden prostě přišel, odvykládal a odešel, kdežto druhý chtěl slyšet co si o tom tématu myslíme, což bylo opravdu na místě, protože o druhé světové válce se člověk učí za život několikrát, ale kolikrát má možnost diskutovat o problematice appeasementu a Mnichovské dohody.

    Jinak osobně mě zaujaly některé myšlenky od B. Franklina, Maxe Webera, Karla Marxe, Anthony Giddense, Jana Kellera nebo osobností okolo teorie elit. Jinými slovy baví mě se o tom bavit, ale štve mě ten přístup kdy člověk musí dokazovat znalost fakt, ačkoliv řada těch myšlenek, které chce zkoušející slyšet, jsou hlouposti. Což mi připomíná jedno rčení, že dospělost člověka se dá měřit konformitou s pravidly společnosti – asi jsem pořád duchem vzpurný puberťák ^_^

    OdpovědětVymazat
  8. Ano, tomuhle rozumim. Na jednu stranu si rikam, ze je dobre mit nejaky zaklad v historii filosofie, aby se dokazal orientovat, na tu druhou je pravda, ze pamatovat si myslenky stvek filosofu bez znalosti kontextu je zbytecne. Hodne casto to totiz pripomina pouhe hazeni pojmu bez pochopeni skutecnosti; nejsem si treba jista, ze by treba prumerny stredoskolsky student filosofie dokazal svymi slovy vysvetlit, cimz se lisi empirici od racionalistu, i kdyz se tato oznaceni v hodinach bezne pouzivaji.

    Navic mi prijde, ze kdyz zna clovek kontext, dokaze ony myslenky i vice ocenit. Ja treba pred prectenim 'Meditaci' nemela prilis rada Descartese, protoze mi nesedela jeho obhajoba boha. A teprve po precteni jeho dila jsem pochopila, jak je treba jeho 'Cogito ergo sum' dulezite a ze boha ve svem dile rozhodne nezminuje proto, ze by byl nabozensky fanatik.

    OdpovědětVymazat
  9. Super článok....

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju mnohokrát za příspěvek! Mám Milla v okruhu ke státnicím a nikde po něm ani zmínky. Jinak krásně čtivý článek, zpříjemnila jsi mi alespoň na čtvrt hodinky učení:)

    OdpovědětVymazat
  11. Diky vam obema za komentar. Je hezke videt, ze se tech nekolik odstavcu nekomu muze hodit.

    OdpovědětVymazat
  12. Malý pokus s "Millovým prasetem": http://desirabilia.blogspot.com/2013/10/pokus-s-millem-jeho-spokojenym-prasetem.html

    OdpovědětVymazat
  13. V komentáři pod Tvým článkem "Pět filosofických knih,které stojí za to znát", jsem slíbil dodat doušku o své seminární zkušenosti s úryvkem J. St. Milla. Vzpomněl jsem si na ni v souvislosti s naší rozpravou o důvodech, proč jej do takového seznamu zařadit či nezařadit.

    Jednalo se o seminář z morální filosofie, který vedl Erazim Kohák a jehož náměty se až na mírné úpravy shodují s těmi, které jsou k nalezení v jeho později vydané knize "Svoboda, svědomí, soužití. Kapitoly z mezilidské etiky." (SLON, 2004 a 2010). Shodou okolností (přišel jsem na to teprve teď, když jsem pátral po roce vydání) autorova úvodní slova z předmluvy ke 2. vyd. výborně vystihují jak mou OBAVU, která mne vedla k předložení "alternativního seznamu", tak DŮVODY mého uznání pro anglosaský (analytický a systematický) přístup. Neplánovaně je uvedu, protože se hodí k vícero zdejším námětům, soudím.

    Cituji: "Chtěl jsem připravit nové vydání. Opravdu chtěl. Tuto knihu jsem přece jen psal na koleně, po návratu ze čtyřicetiletého vyhnanství. Ještě ve mně dozníval anglosaský přístup k filosofické etice. Ten je převážně taxonomický a polemický. Etické teorie roztřídí do úhledných škatulek, opatří jmény, pak vytvoří obvykle vysoce nepravděpodobná dilemata a řadí argumenty pro a proti tomu či onomu řešení. - No, nic proti tomu. Student se tak seznámí s možnými přístupy k etice a procvičí se v kritickém rozumu. To filosof potřebuje. Adept filosofie, který by se nevybavil studiem myšlenkové pokladnice filosofického myšlení a neprocvičil si schopnost kritického rozboru, by se rychle stal bavičem a jeho 'filosofie' plytkým pábením, jak tomu obvykle bývá u filosofických samouků. V tom smyslu jsem přesvědčen, že i 1. vydání 'Svodody, svědomí, soužití' představuje přínos k filosofickému studiu otázek dobra a zla. Jenže ..." - a obsah toho JENŽE nechť si zvídavý čtenář přečte v knize sám, dodávám poťouchle.

    Musím říct, že Kohákův seminář vedený oním anglosaským způsobem byl pro mne nesmírně přínosný a rozhodně bych jej nevyměnil za jakýkoli jiný přístup. (A o svých spolužácích jsem si myslel, že to rovněž potřebují "jak prase drbání".) V semináři jsme dostali na výběr přeložit a poreferovat o některém ze seznamu úryvků z děl význačných moralistů. Díky své pohotovosti jsem pro sebe urval J. St. Milla a byla to nejspíš právě ta pasáž z eseje "O svobodě", z níž svůj zlomek cituješ, Kristýno.

    Důvodem mé volby, pokud si dobře vzpomínám, bylo tušení, že se mi (i následně ostatním) budou velmi dobře hledat a formulovat námitky pro i proti. Rozhodně v tom nebyly žádné mé (neexistující) sympatie ke konsekvencionalismu. Autor se mi jevil jako sympaťák, což ovšem, musím podotknout, nebylo zas až tak obtížné, když se vyskytoval vedle takových postav jako např. Ayn Randová nebo Emil Brunner, které jsem rozhodně pojednávat netoužil. Správnost mé volby se svrchovaně potvrdila, proto bych pokládal dílo J. St. Milla za přijatelného kandidáta do seznamu oné pětice: Jeví se mi jako skvělé "KONDENZAČNÍ JÁDRO" morálně a politickofilosofické debaty. Se sílou jeho argumentace či věhlasem myšlenek to nemá mnoho společného (ani v dobrém ani ve zlém). Tane mi při tom na mysl, jak prof. Petr Vopěnka kdysi (žertem) pravil (i když to asi říkal o někom, nepamatuji se přesně), že "správná učebnice by měla obsahovat pár - nikoli příliš - dobře zvolených chyb, aby podněcovala studenty k samostatnému myšlení, nutnosti pravdu odhalovat a nikoli prostě přejímat, a znesnadnila jim případné biflování a memorování". Řeč šla ovšem o učebnici matematiky; filosofové se možná o zařazení vhodných chyb až tolik snažit nemusí, nevím. :-)
    TG

    OdpovědětVymazat
  14. Mimochodem, Kristýno, pokud se v budoucnu rozhodneš pro studium na University of St Andrews, nechtěla bys jako poctu jejímu dávnému rektorovi nově přeložit do češtiny jeho dílo "O svobodě"? - První překlad byl pořízen, nepletu-li se 1891, druhý 1913, a od té doby nic. To je hanba. (Neklame-li mne paměť, nedostal jsem se tehdy v Národní knihovně k těm starým překladům, a protože jsem chtěl, aby můj převod úryvku byl dokonalý, ale nebyl si v angličině dostatečně jist, vypomáhal jsem si lépe dostupným překladem polským.)

    Potěšilo mne, že překládáš "pain" jako "utrpení" a nikoli "bolest". Tohle totiž bylo to úplně první, co jsem si úvodem svého referátu rázně obhajoval, a nemínil z toho bez boje ustoupit, ačkoli jsem se o širší souvislosti eseje "O svobodě" nemohl, neznaje je, opřít. Pojem "bolesti" v českém jazyce budí představu něčeho především či dokonce výlučně tělesného a navíc spíše okamžitého, než setrvalého, a to podle mého mínění J. St. Mill na mysli neměl, takto se omezovat nezamýšlel. Takže jsem jej o své vůli upravil, i když na žádné "suffering" jsem v textu nenarazil. - Pokud si vzpomínám, obhájil jsem to, na žádný větší odpor jsem ovšem nenarazil.
    TG

    OdpovědětVymazat
  15. S konsekvencialismem mam sama jiste problemy; ciste intuitivne je mi Millova teorie blizsi nez treba Kantova deontologie, nicmene existuji jiste otazky, na ktere konsekvencialismus nenabizi uspokojivou odpoved. Napriklad otazky tykajici se toho, jak daleke dusledky mame brat v potaz; to, co udelam dnes, totiz muze (a nejakym zpusobem bude) ovlivnovat to, k cemu dojde za desitky let.

    O svobode mam podstatne radsi. Sama se v politicke filosofii radim mezi liberaly a libi se mi, ze Mill svobodu obhajuje jako - a ted nevim, jak to prelozit do cestiny - instrumental a zaroven i intrinsic value. Jinymi slovy jako hodnotu samu o sobe a hodnotu pro zisk neceho jineho. Myslim, ze jeho argumentace prave v On Liberty je nesmirne presvedciva; ostatne uz jen to, ze vsichni soucasni angloamericti politicti filosofove (Raz, Dworkin, Kymlicka, Hurka, Sandel a dalsi) na toto 150 let stare dilo odkazuji, podle me o necem svedci.

    O prekladu do cestiny asi zatim neuvazuju. :-) Myslim, ze by to bylo nad me sily. Filosoficke pojmy mam zazite v anglictine; v cestine jsem snad nikdy zadne filosoficke dilo necetla. Tudiz mi chybi nejen jakekoliv prekladatelske zkusenosti, ale i "odborna" ceska slovni zasoba.

    OdpovědětVymazat
  16. Ad §1) Kdybych se měl pokusit říci, jaké obtíže na konsekvencionalismu shledávám, pak by to bylo asi něco, co by souviselo jednak s hodnocením úmyslu (i oni se koneckonců musí vyrovnat přinejmenším s rozlišením užitku rozumně předpokládaného a skutečně dosaženého), jednak se spravedlivým posouzením lidských možností (např. jaká nevědomost je již mým vlastním proviněním a jakou počítat prostě k výchozím podmínkám rozhodování, a s tím související rozlišení unáhlenosti a otálení). Zdá se mi, že mají sklon zaměňovat správnost za užitek, oboje však závisí na konání druhých jiným způsobem.

    Ad §2) Nerozumím - radši než co? ... "Instrumental value" se v češtině ponechává jako "hodnota instrumentální", ale kdybych byl nucen použít nějaký ryze český výraz, zvolil bych pravděpodobně "prostředečná". ... "Intrinsic value" bych přeložil jako "vlastní hodnota", tj. hodnota, kterou má věc sama o sobě (= je jí vlastní) a ne vzhledem k něčemu jinému (jako cíli), tedy nemá ji jako prostředek, nýbrž jako Kantův "účel o sobě".
    Nejsem si jist, jestli jsem se vyslovil dostatečně nematoucím způsobem. Chtěl jsem jen říci, že v mém rozhodování pro ten úryvek nehrálo žádnou roli hodnocení síly použité argumentace nebo vlivnost jeho myšlenek. Žádné hodnocení J. St. Milla v jakémkoli směru jsem však do té věty vkládat nemínil. Možná se mi to nepovedlo vyjádřit jasně a srozumitelně.

    Ad §3) No tak až ve Svatém Ondřeji začne pršet, tak třeba změníš názor. - Určitě bys to zvládla. A krom toho tu jsou ty staré překlady, takže se nejedná jen o výkon, nýbrž o "dialog" s nimi. - Pojmy si zažiješ i v češtině a obohatíš tak své pojmosloví o možnost duálního, leč nepřekrývajícího se pohledu. (Pojmy politické filosofie nejsou - narozdíl od matematických - zcela neutrální vůči použitému jazyku.) - Opravdu? No tak to je nejvyšší čas začít, ne? - Tím zkušenosti nabudeš a ta odbornost výraziva nebude u J. St. Milla nijak závratná, řekl bych. To míním jako pochvalu a klad - blízkost běžné řeči.
    TG

    OdpovědětVymazat
  17. 1) Pokud se nepletu, tak i z toho duvodu, ze clovek nemuze znat nasledky svych cinu, Mill utilitarismus jako teorii, podle ktere bychom se meli ridit ve svych zivotech, nedoporucuje. Uz nevim, jestli to pise v Utilitarismu samotnem nebo v jine knize, ale sam rika, ze kdyby lide dennodenne jednali podle toho, ze maji predvidat nasledky svych cinu, prineslo by to vice zla nez uzitku. Tudiz v podstate navrhuje, aby se radeji ridili podle jasne stanovenych pravidel a aby konsekvencialismus byl spise teoretickym meritkem na porovnavani nasich cinu.

    2) V tom pripade se omlouvam ja; asi jsem onu cast spatne pochopila. Chtela jsem jen rict, ze mi On Liberty prijde nesmirne argumentacne zdarile i kvuli tomu, kolik duvodu pro autonomii Mill predklada. Libi se mi, ze se zameril jak na "instrumentalni" duvody; kuprikladu nutnost autonomie pro pokrok. Jeste vice mi je ale blizke, ze presvedcive ukazuje, proc je autonomie dobrem sama o sobe. Jelikoz kdyby byla pouze prostredkem k cili, ztratila by svou hodnotu v momentu, kdy by se nam podarilo objevit jinou cestu, jak se k onomu cili dostat.

    3) S tim "nikdy" jsem to asi prehnala: na gymnaziu jsem par filosofickych knih v cestine precetla. Nicmene od te doby, co jsem ve Skotsku, se zameruji vyhradne na anglictinu. Rada filosofu, kterymi jsem se behem studia zabyvala, psala v anglictine (Mill, Hobbes, Locke, Rawls, Nozick a dalsi), takze jejich preklad do jineho jazyka by pro me byl zbytecny. A ti, co anglicky nepsali (Platon, Aristoteles, Machiavelli, Kant a dalsi), zas vetsinou byvaji skvele prelozeni nejakym soucasnym akademikem. (Setkala jsem se dokonce i s Nemci, kteri cetli Kanta radeji v anglictine, protoze jim v prekladu prisel srozumitelnejsi. :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Ad §1) Já už si přesně nepamatuju, co jsem tehdy o J. St. Millovi věděl před seminářem a co zjistil teprve díky němu. Nadto: část zjištěného jsem, bohužel, zapomněl. Zůstal dojem, který je ovšem nějak podložený tehdejší zkušeností a vzájemnou argumentací. Jenže zpětně rekonstruovat se mi to daří jen postupně a díky Tvým poznámkám. To, co uvádíš, patřlo pravděpodobně k důvodům, proč se mi jevil jako sympaťák - byla v tom jednak ta jeho reakce na J. Benthama (kterého jsem pokládal za politováníhodně nedůsledného, a tudíž neschopného nahlédnout své omyly), jednak praktické problémy, jimž v životě věnoval své teoretické úsilí.

    Ad §2) Neomlouvej se, to byla moje chyba. Ve snaze o stručnost jsem se vyjádřil neobratně. Chtěl jsem říci, že ta tehdejší seminární zkušenost mi poskytuje dobré a dostatečné důvody pro přijetí J. St. Milla coby rovnocenného kandidáta na zařazení do seznamu. A že ta jeho schopnost být KONDENZAČNÍM JÁDREM debat nesouvisela s žádným (ani kladným ani záporným) mým hodnocením síly jeho argumentace a vlivu na druhé, odděleným od oné seminární zkušenosti. I to je však matoucí vyjádření, protože tato schopnost i pozdější vliv jsou pochopitelně důsledkem nějakých jeho argumentačních kvalit.

    Nepamatuješ si čirou náhodou, na kterých místech (kapitolách) v dotyčném díle se pro ty dvě teze - "nutnost autonomie pro pokrok" a "autonomie je dobrem o sobě" - argumentuje? Rád bych se na to příležitostně podíval. (Proti Tvé formulaci druhého případu mne napadají určité výhrady a námitky, potřeboval bych proto přečíst si původní znění.)

    Ad §3) No tak si na ten překlad vzpomeň, až budeš mít nutkání provést naléhavě nějaký dobrý skutek. :-) ... To chápu, ale vezmi v úvahu, že bys dobro, které Ti přináší znalost angličtiny v podobě hojnosti studijního materiálu, mohla rozšířit o dar, jenž by Tvému duševnímu zraku přineslo osvojení jiného, nikoli zcela homomorfního sémantického pole. Dokážeš si to vůbec představit? Uvaž, že bys třeba jako geometr zvládala pojmosloví a měla představu nejen eukleidovského, ale i hyperbolického prostoru Lobačevského. (U eliptického Riemannova prostoru je prý možné jen to prvé, naší představivosti se principiálně vymyká.) Nebylo by to úžasné? ... To je jen analogie, jelikož příklady z přirozených jazyků mne hned nenapadají. :-)
    TG

    OdpovědětVymazat
  19. Co si tak pamatuju, tak jeho duvody pro prosazovani autonomie jsou v textu hodne rozhazene; nikdy se jim primo nevenuje, ale vzdy je zminuje v ramci nejake vetsi teorie. (A je take nutne dodat, ze on sam slovo autonomie nepouziva; vetsinou mluvi o svobode nebo o individualite.) V kazdem pripade ta hlavni myslenka s rozvojem vypada asi tak, ze se Mill zameruje na rozvoj spolecnosti i rozvoj jednotlivce zvlast. Co se tyka toho prvniho, ma za to, ze je pro pokrok nutne, aby byli lide, kteri budou delat neco, co nikdo pred nimi nezkusil. I proto v ramci autoritarske spolecnosti, ktera lidem neda svobodu, dojde k rozvoji jen stezi. Jeste dulezitejsi je pro Milla ale osobnosti rozvoj. Hodnota lidskeho zivota vychazi castecne i z toho, ze se muzeme sami rozhodnout, co chceme delat, ze zapojujeme nas rozum a smysly, ze vyuzivame "lidske" schopnosti, ze jen slepe nekopirujeme ostatni. Kdyz pouziju vetu meho profesora, kterou on pouzil jako definici autonomie, ze "se muzeme rozhodnout, co pro nas ma hodnotu, a zit zivot na zaklade tohoto rozhodnuti."

    Srandovni je, ze prave kolem hodnoty autonomie se tocila castecne ma zaverecna prace. Prokazovat, ze neco je hodnotou samo o sobe, byl jeden z nejvetsich orisku, na jaky jsem kdy behem studia filosofie narazila, a mam-li byt uprimna, je to asi i jedna z nejslabsich casti cele me prace. :-)

    Cim vice nad tim prekladem premyslim, tim vice jako dobry napad mi to prijde. :-) Porad se desim toho, kolik casu by to asi zabralo a kdo by neco takoveho vydal, nicmene fakt, ze ta kniha byla naposledy prelozena do cestiny pred 101 lety, je desivy. Tak trochu porad snim o tom, ze treba v budoucnu budeme mit politickou stranu, ve ktere si budou predsedove jako "znak" sveho uradu predavat kopii On Liberty. Jak tomu ostatne v Britanii je u Liberalnich demokratu.

    OdpovědětVymazat
  20. Ad §1) Díky!

    Ad §2) Pobídlo mne to podívat se, co o J. St. Millovi píše B. Komárková v tom díle, které jsem zařadil do svého alternativního seznamu "pěti filosofických knih, které stojí za to znát" pod Tvou statí, protože už jsem si nic nepamatoval - četl jsem ji dávno. Věnuje mu poměrně rozsáhlou pasáž (ss. 120-129) a hovoří o něm, dá se říci, příznivě. Docela mne to svádí několik zlomků tu citovat.

    Ad §3) Pomysli však, kolik zoufale nudných, deštivých neděl Tě v Británii ještě čeká! (Předpokládám, že při své úctě k tradici nezměnili ani podnebí ani způsob trávení svátku.) ... Obávám se ovšem, že šanci uskutečnit svůj sen jsi již propásla a vzhledem k politickému vývoji v ČR se další hned tak nenaskytne. :-) Řekl bych, že nejblíže takovému počínání mohla být počátkem 90. let Liberálně demokratická strana Emanuela Mandlera, i když bych odhadoval, že by dali přednost spisu nějakého českého liberála, nejspíš Karla Havlíčka Borovského. ... Ostatní se zde odvolávají na ekonomický liberalismus spíše než politický, mám dojem.
    TG

    OdpovědětVymazat
  21. Vážně moc pěkný článek, díky za něj ! :-) Při seminární práci o lichvě, a snaze najít něco o Benthamově pohledu na ekonomii, mě to přimělo přečíst si několikrát zmíněnou 'On Liberty' :-)

    OdpovědětVymazat