Aneb o netradičním turné Robbieho Williamse, které sympatickým způsobem spojovalo největší hity jeho kariéry s novinkami z alba Take The Crown.
Na konci srpna mi přišel z oficiálních stránek Robbieho Williamse jednoduchý e-mail: Rob se rozhodl, že za dva až tři týdny odehraje koncerty ve třech britských městech. V Leeds, v Glasgow, v Southend-on-Sea. (Že jste o posledním městě nikdy neslyšeli? Nevadí, já také ne.) Vybrány jsou haly, kam Rob zavítal během své první sólové tour v roce 1997. Do každé se přitom vejde jen +/- 2,000 lidí, takže lístky nepůjdou do běžného prodeje. Místo toho se potenciální zájemci musí zaregistrovat na stránkách, kde si rovnou vyberou, který z koncertů by případně chtěli navštívit. Z těchto lidí pak budou náhodně vylosováni ti, kteří lístky obdrží. Jak snadné.
V praxi to vypadalo tak, že se na koncert v Leeds přihlásilo půl milionu lidí a 1,250 z nich společnost Ticketmaster oznámila, že mají právo vyzvednout si dva lístky. Vezměte si kalkulačky: To je pravděpodobnost 0,25 %, že jste lístky vyhráli, a pravděpodobnost 99,75 %, že ne.
Já se zaregistrovala jako zájemce o glasgowský koncert, který se měl odehrát 12. září 2012 a který měl kapacitu pouhých 1,900 lidí.
O pár dní později jsem obdržela e-mail, že patřím mezi ty šťastné, kteří se na koncert dostanou.
Rob se rozhodl udělat na pódiu 61 kliků, aby porazil Ollyho Murse a Ushera, kteří jich o několik dní dříve na svých koncertech udělali 41 a 51
Přípravy na nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byla, mohly začít. Pokud jsem loni uvažovala, že bych letos mohla jet na výměnný studijní pobyt do Kalifornie, tak už jen tahle jedna večerní akce je důkazem toho, že mé rozhodnutí nejezdit nikam bylo správné.
Rob(bie) Williams je totiž můj nejoblíbenější zpěvák od mých dvanácti let. Mám všechna jeho alba, jeho písně znám zpaměti, koncerty v Knebworthu nebo v Royal Albert Hall si pouštím každou chvíli, jeho biografii Feel považuji za jednu z nejzajímavějších knih o životě celebrity, jakou jsem kdy četla. A hlavně: Vždy jsem byla fanouškem jeho starších písní. Těch jako je Karma Killer, Life Thru a Lens, The Road to Mandalay, Monsoon. Těch, které na dnešních koncertech zaměřených na propagaci nového alba už dávno nehraje.
Před halou jsem tedy byla už pěkných pár hodin před začátkem koncertu. A vyplatilo se; i když mě hned u vchodu zdržela ochranka, která mi zabavila mou zrcadlovku (o den dřive v Leeds s nimi přitom nikdo problém neměl), a i když se tak několik lidí stojících ve frontě za mnou dostalo přede mě, v konečném důsledku jsem stála v druhé řadě přímo na pravém kraji pódia.
A to se na podobně malém koncertu ukázalo být jako snad ještě větší výhoda než u těch masových, které hraje pro desetitisíce lidí. (Progress Live loni přitáhla v průměru na každý z 35 koncertů více jak 50,000 diváků, na koncerty v Knebworthu před několika lety dokonce zašlo během tří večerů 375,000 lidí.) Rob byl totiž tentokrát ještě osobnější a ukecanější než kdy jindy. Po každé písni si našel někoho, s kým se dal do řeči, neuniklo mu nic, co se dělo poblíž pódia. Když budu mluvit jen za sebe, tak musím říct, že mi krom několika pohledů přímo do očí a úsměvů párkrát také zapózoval přímo do objektivu (což mohly být docela hezké momentky, kdybych měla svůj foťák a ne pět let starý telefon), zamával mi zpět a zeptal se mě, jak se mám. U slečny stojící vedle si zas všiml, že během písně She's The One zpívá s ukazováčkem namířeným na něj 'you're the one' a okamžitě reagoval rychlým 'thank you'.
Rob je za všech okolností výborný bavič, ale tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla přistupovat k publiku spíše jako k jednotlivcům než jako k mase lidí. Samozřejmě si nějaké ty poznámky mířené ke všem v sále si neodpustil, nicméně většinu času se věnoval individuálně těm, na které ze své pozice dobře viděl.
Když například jeden německý fanoušek strávil píseň s očima zabořenýma do země, Rob okamžitě po závěrečných tónech s vtipem poznamenal, že onen člověk ujel celkem slušnou dálku na to, aby se na něj ani nepodíval. Když se jeden pán nenechával strhnout hudbou tolik jako všichni kolem něj, dal se s ním Rob hned do řeči o tom, zda ho jeho manželka donutila, aby jí dělal doprovod, a jestli by neexistuje alespoň nějaká píseň, která by ho rozveselila. Když za jednou z dívek přišel v polovině písně lékař, dalo se Robovi o pár vteřin později odezírat ze rtů: "Is she alright?"
Tohle byl zkrátka ten Rob, kterého jsem si vždy přála vidět. Ten, který zcela ignoruje alba Intensive Care (2005), Rudebox (2008) a Reality Killed the Video Star (2009) a zpívá jen to, co složil na přelomu milénia s Guyem Chambersem. Ten, který se přitom všem snaží publikum za všech okolností bavit, je upřímný ohledně svého osobního života a nebojí se kritizovat sám sebe. Krásným potvrzením poslední věty byl třeba sympatický moment, kdy za první verš své písně Monsoon, který zní "I've sung some songs that were lame" (Zpíval jsem pár písní, které byly hloupé), přidal okamžitě dovětek "Jako Radio nebo Rudebox. Co jsem si tehdy sakra myslel?"
Zvláštní výjimečnost tohoto koncertu také znamenala, že se na eBay lístky prodávaly za více jak tisíc liber za kus. Myšlenka, kolik jsem si mohla vydělat, kdybych svůj druhý lístek hodila do aukce a nedala ho někomu "jen tak", mi od té doby samozřejmě čas od času naskočí, na druhou stranu jsem ale ráda, že jsem s sebou vzala někoho, kdo má Roba skutečně rád, a ne někoho, kdo si chce svou účastí jen odškrtnout políčko na seznamu účastníků.
A pravých fanoušků kolem mě bylo požehnaně. Pro většinu těch, se kterými jsem se bavila, bylo Robovo vystoupení v Barrowlands už třeba osmým nebo dvanáctým koncertem tohoto zpěváka, na který zavítali. O to větší radost jsem pak i měla, když mi tvrdili, že se jim ze všech, které absolvovali, líbil možná nejvíce.
I proto je nakonec škoda, že celá tahle minimalistická tour byla jen jednorázová záležitost (od roku 1997 pro tak málo lidí nehrál) a že Robovo další veřejné vystoupení nejspíš bude zase na nějakém stadionu pro šedesát tisíc lidí. Po tomto koncertu, kdy jsem ho měla doslova "na dosah ruky" a kdy jsem si mohla užívat jeho pozornosti, se mi totiž bude na jeho dalším případném turné stýskat.
Když například jeden německý fanoušek strávil píseň s očima zabořenýma do země, Rob okamžitě po závěrečných tónech s vtipem poznamenal, že onen člověk ujel celkem slušnou dálku na to, aby se na něj ani nepodíval. Když se jeden pán nenechával strhnout hudbou tolik jako všichni kolem něj, dal se s ním Rob hned do řeči o tom, zda ho jeho manželka donutila, aby jí dělal doprovod, a jestli by neexistuje alespoň nějaká píseň, která by ho rozveselila. Když za jednou z dívek přišel v polovině písně lékař, dalo se Robovi o pár vteřin později odezírat ze rtů: "Is she alright?"
Tohle byl zkrátka ten Rob, kterého jsem si vždy přála vidět. Ten, který zcela ignoruje alba Intensive Care (2005), Rudebox (2008) a Reality Killed the Video Star (2009) a zpívá jen to, co složil na přelomu milénia s Guyem Chambersem. Ten, který se přitom všem snaží publikum za všech okolností bavit, je upřímný ohledně svého osobního života a nebojí se kritizovat sám sebe. Krásným potvrzením poslední věty byl třeba sympatický moment, kdy za první verš své písně Monsoon, který zní "I've sung some songs that were lame" (Zpíval jsem pár písní, které byly hloupé), přidal okamžitě dovětek "Jako Radio nebo Rudebox. Co jsem si tehdy sakra myslel?"
Zvláštní výjimečnost tohoto koncertu také znamenala, že se na eBay lístky prodávaly za více jak tisíc liber za kus. Myšlenka, kolik jsem si mohla vydělat, kdybych svůj druhý lístek hodila do aukce a nedala ho někomu "jen tak", mi od té doby samozřejmě čas od času naskočí, na druhou stranu jsem ale ráda, že jsem s sebou vzala někoho, kdo má Roba skutečně rád, a ne někoho, kdo si chce svou účastí jen odškrtnout políčko na seznamu účastníků.
A pravých fanoušků kolem mě bylo požehnaně. Pro většinu těch, se kterými jsem se bavila, bylo Robovo vystoupení v Barrowlands už třeba osmým nebo dvanáctým koncertem tohoto zpěváka, na který zavítali. O to větší radost jsem pak i měla, když mi tvrdili, že se jim ze všech, které absolvovali, líbil možná nejvíce.
I proto je nakonec škoda, že celá tahle minimalistická tour byla jen jednorázová záležitost (od roku 1997 pro tak málo lidí nehrál) a že Robovo další veřejné vystoupení nejspíš bude zase na nějakém stadionu pro šedesát tisíc lidí. Po tomto koncertu, kdy jsem ho měla doslova "na dosah ruky" a kdy jsem si mohla užívat jeho pozornosti, se mi totiž bude na jeho dalším případném turné stýskat.
Žádné komentáře:
Okomentovat