Macbeth (Manchester International Festival, 2013)


Hra: Macbeth (William Shakespeare) 
Divadlo: St. Peter's Church, Manchester 
Režie: Rob Ashford a Kenneth Branagh 
Hrají: Kenneth Branagh (Macbeth), Alex Kingston (Lady Macbeth), Jimmy Yuill (Banquo), Ray Fearon (Macduff) a další 
V programu: od 5. července 2013 do 20. července 2013 (16 představení) 
Viděná představení: 10. července 2013 (19.30), 11. července 2013 (19.30)

Autorem všech fotografií doprovázejících tento článek je Johan Persson.

Když Kenneth Branagh oznámil, že si v červenci zahraje na Mezinárodním festivalu v Manchesteru hlavní roli v Macbethovi, stala se z toho pomalu britská divadelní událost sezóny. Branagh, kterého provází pověst jednoho z nejvýznamnějších Shakespearovců své generace, totiž na divadelních prknech v žádné Bardově hře neúčinkoval od roku 2002, kdy si v Sheffieldu zahrál Richarda III. Atraktivitu Macbetha ještě zvyšovalo, že se Branagh ujal i režie, že se ho namísto v divadle rozhodl hrát v kostele a že ho kvůli vysoce limitovanému počtu 16 představení a ještě limitovanější kapacitě 280 míst mělo vidět živě méně než 5,000 diváků.

Lístky na všechna představení se vyprodaly za pouhých devět minut a ti, kterým se nějaký podařilo ukořistit, od festivalu v dostávali až do samotného představení poměrně netradiční informace. Například přesná lokace, kde se má představení hrát, byla držena v tajnosti a diváci se ji měli dozvědět teprve v den představení při vyzvednutí vstupenek. Jindy jsme zas byli varováni, abychom si neoblékali nic světlého, nebo co se nedá vyprat.

Když jsem ve středu v nově rekonstruovaném kostelu, který si Branagh pro konání hry vybral, zabrala své místo, pochopila jsem, proč byly instrukce týkající se oblečení tak důležité. Představení se totiž odehrávalo v uličce obklopené z obou stran diváky, kteří měli herce doslova na dosah ruky. Namísto prken nebo dlaždic byl tento dlouhý koridor pokrytý bahnem, zatímco u stropu kostela přímo nad ním visely sprchové hlavy, ze kterých během úvodní bitevní scény začaly padat litry vody. Herci tak prvních několik minut hry strávili v čemsi, co bylo prakticky nerozeznatelné od hustého lijáku, a vy, seděli-li jste v první řadě, jste svůj podíl bahna, vody a umělé krve pravděpodobně dostali také. Když jsem ostatně Kennetha viděla ve čtvrtek odpoledne, přihodil hned na úvod setkání historku o tom, jak se mu během premiéry podařilo ohodit umělou krví ředitele festivalu.


Právě svou "špinavostí" mi Macbeth nejednou připomněl Kennethova Jindřicha V. Bitevní scény byly nepřehledné, neidealizované a narozdíl od jiných divadelních produkcí neminimalizované. Úvodní souboj v dešti trval asi dvě minuty a účastnilo se ho více než dvacet mužů vybavených skutečnými meči. Při střetu zbraní létaly vzduchem jiskry a kdyby kdokoliv z obsazení popletl přesně nacvičenou choreografii, mohli se diváci krom umělé krve dočkat i té skutečné. Nehody se ostatně produkci nevyhnuly; a to navzdory tomu, že souboje byly opětovně nacvičovány před každým představením. Zrovna ve středu, kdy jsem se zašla na představení já, museli jednoho z herců po střetu s Kennethovým mečem odvézt do nemocnice. A Ken sám nám o den později ukazoval několik malých sečných ran a modřin, které za necelý týden hraní utržil.

Ne nadarmo je Macbeth nazýván "prokletou hrou". Bohužel málokteré zpracování má takovou atmosféru, abyste ono prokletí doslova cítili, i když ho sledujete. I proto musím jen tleskat Branaghovi a Ashfordovi k jejich odvážnému a netradičnímu rozhodnutí zasadit hru do kostela, kde je napětí mezi posvátnou budovou a děsivými událostmi doslova hmatatelné. A platí to obzvlášť, když je tento kontrast ještě zdůrazněn úchvatným audiovizuálním provedením, ve kterém i obyčejné nasvícení scény barvou, intenzitou, úhlem a případným stínem odráží atmosféru Shakespearova textu.

   

Bláto, déšť, oheň. Promoklí herci v kïltech. Vůně dřeva. Řinčení mečů. Soundtrack Patricka Doyla. Ničeho takového se v běžném divadle nedočkáte a za sebe musím říct, že si jen stěží vybavuji, že bych kdy viděla vizuálně poutavější divadelní představení. Když zkrátka hra odehrávající se před vašima očima působí po stránce obrazové stejně úchvatně jako film, je to jen důkaz toho, že někdo odvedl svou práci nesmírně dobře.

Malcolm (Alexander Vlahos) v úvodním souboji.

Pojetí hry nicméně není odlišné jen kvůli lokaci, ale i kvůli celkové interpretaci Shakespearova textu. Macbeth tentokrát není líčen jako ryzí zápoták, ale jako muž, který se dostal do víru událostí a který by se, kdyby měl čas vše si promyslet, možná zachoval jinak.

Jak může být člověk, který se dopustí tolika vražd, vykreslen jako někdo, kdo byl částečně obětí osudu? Ken Branagh na to měl lepší odpověď, než jakou bych kdy vymyslela já, tak použiju jeho slova: Celé první dějství (od úvodní bitvy, přes předpověď čarodějnic, až po zabití krále) se odehrává v časovém horizontu kratším než 24 hodin. V tomto období před námi stojí voják, který právě vyhrál bitvu, voják, který byl v posledních týdnech zvyklý zabíjet, ne dlouze přemýšlet, voják, který je kvůli událostem posledních hodin nadopovaný adrenalinem. Tento muž se zničehonic dozví proroctví o své budoucnosti a uvědomí si, že má jedinečnou možnost zmocnit se trůnu, protože král Duncan hodlá strávit noc na jeho hradě. Podobná příležitost se Macbethovi nemusí už jen tak naskytnout; král má následujícího rána odjet a skotského šlechtice svou návštěvou nemusí poctít několik příštích let. Macbeth se tedy ocitá v situaci, kdy se během několika málo hodin musí rozhodnout, co udělá. A možná i vlivem svého současného rozpoložení se rozhodne špatně.

Ken Branagh zkrátka nehraje Macbetha jako zločinecké eso podobné Richardovi III., ale spíše jako člověka, který nejdříve jedná a pak teprve přemítá o tom, co udělal. Hned po Duncanově vraždě divák sleduje muže zděšeného činem, kterého se dopustil, a každá další scéna jen ukazuje, jak se z kdysi vyrovnaného, úspěšného šlechtice stává troska. Po setkání s nájemnými vrahy, u kterých si objednal vraždu svého nejlepšího přítele Banqua, se Macbeth schoulí na trůn a přikryje se dekou, jako by se snažil schovat sám před sebou. A když o několik scén později během korunovační hostiny vidí ducha mrtvého Banqua, aby si vzápětí racionálně odvodil, že to musel být jen přelud v jeho mysli, vidíte mu v obličeji obrovské zklamání z toho, kým se stal.


Navíc se zdá, že je to i Lady Macbeth, kdo obrovsky trpí přeměnou skotského šlechtice. Zatímco v některých produkcích je vztah mezi hlavním hrdinou a jeho ženou držen v pozadí, Branagh se jej rozhodl vložit do centra zájmu a hlavní dvojici zobrazil jako nesmírně silný pár, který všechna rozhodnutí činí společně. I proto se tato adaptace Macbetha rozhodla vyhnout otázkám ohledně toho, kdo s Duncanovou vraždou přišel jako první. Namísto toho divákovi ukazuje, že králova smrt je něco, z čeho profitují oba manželé, a že se jí oba dopouštějí nejen ve svém vlastním zájmu, ale i v zájmu toho druhého. 

Ve vzduchu je navíc cítit obrovské sexuální napětí, které v divákovi nepřímo umocňuje vědomí, že pár nemá žádného potomka. Macbeth a jeho žena jsou cílevědomí lidé s touhou zapsat se do dějin a možná i onen fakt, že nemají následovníka, který by mohl šířit slávu rodu dál, je důvodem, proč tolik touži dosáhnout během života něčeho velkolepého.

Některé páry těžká situace stmelí, v tomto případě je ale králova vražda počátkem rozpadu silného vztahu. Macbeth touží svou ženu uchránit před následky svých činů, což ho dovede k rozhodnutí, aby před ní tajil další vraždy, ke kterým se chystá. Bez opory své ženy ale nastalou situaci přestává po psychické stránce zvládat. A když Lady Macbeth vidí, jaké následky na kdysi vyrovnaném, inteligentním, statečném muži události posledních dnů zanechaly, přichází o duševní klid také.

Že by za sebevraždu Lady Macbeth mohla krom černého svědomí také ztráta životního partnera, ke kterému ji pojilo velmi silné pouto? Režisérské duo Rob Ashford a Ken Branagh to tak vidí a dle mého názoru to není interpretace nesmyslná.

Macbeth (Sir Kenneth Branagh) a Lady Macbeth (Alex Kingston)

Recenze Branaghova Macbetha byly v posledních dnech publikovány ve významných novinách od Velké Británie přes Spojené státy až po Německo a hra schytala snad všude nesmírnou chválu. Sama jsem kritik po návratu z Manchesteru nemálo přečetla a zaujal mě jeden z poznatků jistého Matta Wolfa píšícího pro thenewsdesk.com. Wolf píše, že zatímco v na počátku své kariéry byl Branagh výborný rétor proslavený schopností pronášet monumentální proslovy, hry jako Richard III. a Macbeth by se daly považovat za nástup jiného Kennetha Branagha. Toho, jehož herectví je více introspektivní, existenciální a okořeněné životními zkušenostmi. Toho, který už nemá světu co dokázat a který nepotřebuje své Shakespearovské adaptace tahat do těch největších divadel na West Endu. Stejně jako Richard III. nikdy neopustil stěny divadla v Sheffieldu, ani Macbeth nejspíše neopustí zdi jednoho malého kostela v Manchesteru.

A na té myšlence je cosi nesmírně kouzelného.



Poznámka: Nedávno bylo oznámeno, že se poslední představení Macbetha bude v rámci National Theatre Live vysílat v kinech. Velká Británie se dočká přímého přenosu již zítra, 20. července 2013, zbytek světa si bude muset počkat na záznam do října. V době publikování tohoto článku Česká republika na seznamu zemí, ve kterých se bude Macbeth promítat, není, existuje ale jistá pravděpodobnost, že na něj bude v následujících týdnech doplněna.

- - -

Dodatek týkající se záznamu NT Live: Měla jsem příležitost vidět záznam, který se v těchto dnech promítá v britských kinech, a byť je na twitteru hodnocen vysoce kladně, musím k němu vyjádřit několik výhrad.

Zaprvé atmosféra hry je skrz plátno přenesena ani ne z poloviny. (Mnoho lidí například své pocity ze ztemnělého kostela a prokleté hry přirovnávalo ke klaustrofobii.) Postavy umíraly přímo před vašima očima, více jste vnímali kontrast mezi světlem a stínem. Také momenty, kdy jste sledovali dění v jedné části kostela a byli jste zničehonic vyrušeni čarodějnicemi, kterého proběhly na druhém konci, měly své "prokleté" kouzlo.

Zadruhé herectví zúčastněných je uzpůsobeno divadelním podmínkám, které vyžadují výraznější gesta a větší řvaní. Naživo tedy produkce působí přirozeněji než na kameře, která se při monolozích vyžívala v close-upech. Také fakt, že se hra odehrává v dlouhém koridoru, vede postavy k neustálému přebíhání sem a tam, což v kostele dodávalo hře na dynamice, na plátně to nicméne vyznívá nadbytečně.

Zatřetí ne vždy danou scénu zabírá ideální kamera. Hodně zajímavých momentů (Macbethův výraz ve tváří, když přikrytý pláštěm sedí na trůně; Macbethovo překvapení mísené se vztekem, když král prohlásí, že jeho následníkem bude Malcolm; Banquovo a Macbethovo překvapení, když poprvé slyší proroctví čarodějnic) kamera divákovi neukáže vůbec, jiné (úvodní bitva; čarodějnice ukazující Macbethovi Banquovy potomky) nepůsobí na kameře zdaleka tak dobře jako naživo. Souboje vypadaly určitě zajímavěji z pozice diváka sedícího půl metru od herců než při pohledu ze stropu. A druhé setkání s čarodějnicemi bylo naživo jednou z vizuálně nejúchvatnějších scén, na plátně nicméně zdaleka tak nevyniklo. (Nasvícení hry, které na mě udělalo v kostele obrovský dojem a které se měnilo s každou scénou, si divák sledující záznam zdaleka tolik neužije.)

Záznam, ač v mnoha ohledech docela povedený, se zkrátka dle mého skromného názoru původní produkci nemůže plně rovnat. Není se ale čemu divit, jelikož tato adaptace byla tvořena primárně a především pro oči diváků, ne pro kamery.

14 komentářů:

  1. Podle tvého popisu to musel být úžasný zážitek. Docela ti závidím, že jsi měla možnost to vidět - sice jsem v divadle byla už hodněkrát, ale navštívit představení Macbetha a navíc s takovýmto obsazením by bylo zcela jistě nezapomenutelné. Snad se mi poštěstí vidět alespoň záznam z hry :-) Mimochodem, snad nevadí, že se zeptám, ale teď mě tak napadá - za jakou cenu se v Británii dá pořídit lístek na podobné představení?

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuju za komentář. Netuším, jak bude představení vypadat na velkém plátně, ale naživo bylo úžasné. Zasadit podobnou hru do kostela byl skutečně geniální nápad.

    Ptát se na ceny lístků je samozřejmě naprosto legitimní. Odpověď je ale složitější, protože se to hodně liší divadlo od divadla. O Londýně se dá obecně říct, že do £90 seženeš cokoliv, za £60 máš obrovskou šanci získat výborná místa a za £30 budeš sedět na balkóně.

    (Výjimkou potvrzující pravidlo je Shakespeare's Globe, jehož produkce podle mě patří k tomu nejlepšímu, co lze v Londýně vidět, a kde jsem za lístek nikdy nezaplatila víc jak £5.)

    Mimo West End jsou lístky všeobecně tak o polovinu levnější. I proto mi vůbec nevadí, když se nějaká špičková produkce namísto v Londýně rozhodne vystupovat v Belfastu, v Glasgow nebo právě v Manchesteru.

    OdpovědětSmazat
  3. Ach! Tak hrozně ti závidím všechny ty produkce, co jsi viděla. A Macbeth! ach ach
    Jenom jsem ti konečně chtěla vyjádřit můj obdiv, poněvadž tvoje články (zvlášť reportáže z divadel a kuriozní zážitky z uni)fakt hltám, každopádně do této doby jsem jaksi zůstala jen creepy stalker (hah ne uplně).
    Achjo a Kenníček nepřestává udivovat.

    OdpovědětSmazat
  4. Diky, diky! Creepy stalkery mam rada. :-)

    A vzhledem k tomu, ze mam v pameti jeste tri hry, o kterych bych sem chtela neco hodit, je hezke videt, ze to taky nekoho bavi cist.

    OdpovědětSmazat
  5. Páni. Zní to úžasně už jen podle tvého popisu. Nebudu se připojovat k všeobecné závisti, přeju ti to. Snad se k nám ten "sestřih" taky dostane, stejně jako Coriolanus a Frankenstein (ten u nás sice být má nebo už byl, ale není čas jezdit do Prahy).
    Divadlo v kostele s vodou, blátem, krví a řinčením mečů. Ještě jednou, páni!
    Elyssea
    P.S. vypadá to dementně, když se tu stále podepisuju, ale nechci být anonymní :)

    OdpovědětSmazat
  6. Podobné hry by se v kostelech měly hrát častěji! Neskutečně jim to dodá na atmosféře. (Mimochodem Kenneth se zmínil, že nezavrhuje natočení filmové verze Macbetha, kterou poprvé připravoval už asi před patnácti lety. Celkem bych si přála, aby se mu na ni ty peníze podařilo sehnat. Už jen proto, že by mě zajímalo, nakolik se jeho filmová a divadelní vize budou lišit.)

    Na Coriolana s Tomem Hiddlestonem bych chtěla v zimě zajít, ale ještě nemám lístky, tak kdo ví, zda už není vyprodáno. Na Frankensteina se těším v listopadu alespoň do kina; shodou okolností jsem si nedávno všimla, že záznam bude v mém oblíbeném kině v Glasgow opětovně uveden. A to dokonce dvakrát: nejdříve s Benedictem Cumberbatchem v roli Frankensteina a s Johnny Lee Millerem v roli monstra a následně ve verzi, kdy si role prohodí. :-)

    P.S. Podpis vypadá dobře! :-)

    OdpovědětSmazat
  7. Tak se ještě před filmovým Macbethem diváci jednou dočkají toho divadelního. Kenneth přijal nabídku zopakovat si v červnu 2014 Macbetha v New Yorku v rámci Park Avenue Armory.
    http://www.armoryonpark.org/programs_events/detail/macbeth

    OdpovědětSmazat
  8. Ačkoliv se záznam určitě nemohl vyrovnat živému představení, zažitek to byl fantastický. Osobně jsem moc ráda, že v rámci NTL byla šance toto provedení Macbetha vidět.

    OdpovědětSmazat
  9. Taky jsem na tom včera byla a bylo to vážně skvělé. Teď se těším na Frankensteina a v lednu na Coriolana. :))
    Elyssea

    OdpovědětSmazat
  10. Takze Macbeth nakonec v ceskych kinech bezel? Hezke. :-)

    Jinak moc dekuju za zpetnou vazbu; je prijemne slyset, ze se vam zaznam libil. Jelikoz je me vnimani ovlivneno srovnavanim zive verze a te natocene, nejsem asi clovek, ktery je pro posuzovani kvality zaznamu idealni.

    Btw na Coriolana se tesim taky. Doufam, ze se mi podari ukoristit jeden z listku za £10 do prvni rady, ktere jdou do prodeje vzdy tyden az dva pred predstavenim. :-)

    OdpovědětSmazat
  11. Ty půjdeš přímo na představení? To se máš, ale kino mi bude muset stačit. Jsem ráda, že to vůbec bude v Brně a nebudu kvůli tomu Tomu (:D) jezdit do Prahy.
    Macbeth běžel, poběží i Frankenstein s Cumberbatchem, tak jsem zvědavá.
    Záznam byl skvělý, vážně. Jen mi část trochu devalvoval divák, který uprostřed jednoho monologu začal šustit s igelitovým obalem a normálně začal jíst bagetu. Už dlouho jsem neměla chuť dát někomu pěstí jako na Macbethovi :D
    Elyss

    OdpovědětSmazat
  12. Jestli sezenu listek, tak ano. Predstaveni Donmar Warehouse jsou vetsinou celkem draha (dobre listky stoji tak £60 - £90), nicmene pokud se mi podari ukoristit jeden z tech (na jejich pomery) extremne levnych listku, zajedu si do Londyna s radosti. Pokud budu mit takove stesti jako obvykle, pravdepodobne zas obrovskou nahodou v divadle narazim na nejakeho znameho. (Uz se mi v Londyne podarilo narazit na me zname z CR i zabrat misto v divadle hned vedle meho vyucujiciho z Glasgow. :-))

    Na Frankensteina se take tesim; snad ho v kine neprosvihnu. Celkem me zaujalo, ze nam tu bezi verze z Cumberbatchem jako monstrem i Cumberbatchem jako Victorem Frankensteinem. Bylo by hezke, kdyby se mi podarilo odchytit oboji.

    Bagety v divadle / kine jsou zlo. :-))

    OdpovědětSmazat
  13. Nám tu také běží a běžely obě verze. Mnohokrát. :-)
    Těším se na pondělí, kdy jdu do kina Aero na druhou alternaci a na úterý, to mě čeká v Oku první alternace. Kolikrát jsem obě verze viděla tu raději psát nebudu...prostě všechny, které běžely, krom jedné, kdy jsem absentovala a užívala si hvězdárny v Brně. No, kdyby opakovali i jiná představení, než Frankensteina, jdu také.
    Ceny vstupenek na činohru v Londýně moc neznám, ale na muzikály, které mám nakoukané víc, také nejsou z nejlevnějších...ale co, stojí to za to!

    OdpovědětSmazat
  14. Muzikaly jsou drazsi, ale Shakespeare neni take zrovna levny. Z mych zkusenosti muze jit cena az ke £100. Nicmene rada divadel ma take akce, kdy nektere vstupenky (treba do prvni rady, ktera z mne neznameho duvodu neni moc oblibena) prodava za vyrazne nizsi cenu. Treba na Coriolana s Tomem Hiddlestonem nebo Jindricha V. s Judem Lawem ma stat prvni rada £10. A to jsou presne ty vstupenky, ktere se pokusim ukoristit. ;-)

    OdpovědětSmazat