John Rawls a jeho závoj nevědění

O prvních třech kapitolách Teorie spravedlnosti, které částečně vysvětlují, proč je John Rawls mnohými považován za nejvýznamnějšího politického filosofa 20. století.


Představte si, že máte navrhnout podobu ideální politické společnosti. Chcete, aby taková společnost byla spravedlivá. Chcete, aby s vámi navrženými politickými institucemi souhlasili všichni bez výjimky. Jenže lidé mají rozdílné sociální postavení, rozdílné preference, rozdílné zájmy, rozdílné vize toho, jak by měl ideální stát vypadat. Jak můžete jejich názory, i kdyby jen v povrchních obrysech, sloučit tak, aby byly všechny strany spokojené a všichni s vámi navržené principy přijali?

Filosofové v minulosti se podobné otázky snažili řešit primárně přes tzv. state of nature (přirozený stav). Řekli: Zkuste si představit, že neexistují žádné politické instituce, žádné orgány, ke kterým byste se mohli obrátit při vymáhání práva. Představte si, že lidé žijí v anarchii, čímž není zákonitě myšlen chaos, ale pouze systém, ve kterém nikdo nad nikým nemá suverénní moc. Jak by takový přirozený stav vypadal? Pokud jako Hobbes věříte, že lidé bez politické autority nedokáží civilizovaně fungovat, že budou žít v neustálém konfliktu a že jejich život bude "osamělý, bídný, brutální a krátký", má pro vás smysl tvrdit, že prakticky jakékoliv státní zřízení je legitimní. I absolutistická monarchie, za předpokladu, že její vladař dokáže svým poddaným zaručit bezpečnost, je naprosto ospravedlnitelná, protože lidem nabízí více než přirozený stav. Pokud jste jako Locke názoru, že by přirozený stav zas tak hrozný nebyl, můžete klást na stát větší požadavky; můžete například tvrdit, že jelikož v přirozeném stavu existoval soukromý majetek, musí legitimní státní zřízení dát lidem právo vlastnit majetek také.

Když se tedy filosofové 17. až 18. století zamýšleli nad tím, jak by měl vypadat stát a jaké požadavky na něj můžeme mít, vycházeli z podoby přirozeného stavu. Protože jen stát, který je lepší než přirozený stav, může být legitimní. Všemu tomuhle se v politické filosofii říká hypotetický kontrakt. I když jste se státem, ve kterém žijete, nikdy nevyslovili svůj souhlas, i když se vás nikdo nikdy nezeptal, zda chcete být jeho součástí, je-li lepší než přirozený stav, pak byste si v hypotetickém případě, měli-li byste na výběr mezi státem a přirozeným stavem, tedy mezi existencí státu a jeho neexistencí, stát vybrali. A to k jeho ospravedlnění stačí.

John Rawls (1921 - 2002) sám sebe považuje za pokračovatele této tradice, přirozeným stavem se nicméně zabývat nehodlá. Namísto něj navrhuje nový postup, který nazývá "original position" (původní postavení).

Premisa jeho myšlenky je jednoduchá: Představte si, že máte vytvořit politickou společnost, která by vám vyhovovala. O sobě víte, že budete součástí této společnosti, nemáte však přístup k tomu, jaké v dané společnosti budete mít konkrétní preference. Nemáte žádné ponětí o tom, zda a na co budete mít nadání, jaká bude vaše inteligence, kdo budou vaši rodiče, do jaké sociální vrstvy budete patřit. Nevíte, jaké budete rasy, jakého pohlaví, jestli budete mít nějaké postižení. Vaše osobní zájmy jsou zakryty závojem nevědění (v angličtině veil of ignorance).

Jakou politickou společnost byste ve svém vlastním zájmu navrhli? Rawls poměrně oprávněně tvrdí, že byste třeba asi nechtěli, aby byla nějaká menšina utlačovaná na úkor většiny; nemůžete přece vědět, že sami nebudete patřit mezi onu menšinu. Tvrdí, že byste chtěli, aby všichni lidé v dané společnosti měli stejná práva a svobody. Tvrdí, že byste i nepřáli velké sociální rozdíly a že byste si vybrali společnost, která by pomáhala těm, kteří jsou na tom nejhůře.

Na základě těchto úvah pak Rawls v 11. kapitole tvrdí, že lidé by si za závojem nevědění vybrali politickou společnost, která dodržuje dva principy:
1) Každá osoba má stejná práva na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s podobnými svobodami ostatních;
2) společenské a ekonomické nerovnosti jsou přijatelné, pokud (a) se dá racionálně předpokládat, že budou ke prospěchu všech (a to primárně těch, kteří jsou na tom nejhůře), a (b) jsou spojeny s úřady a pozicemi, k nimž mají všichni přístup.

Genialita Rawlsova původního postavení nicméně nespočívá ani tak v tom vědět, že by vámi navržený stát splňovat zrovna tato hlediska, ale v té krásné schopnosti dokázat čtenáři, že je toto zřízení v jeho vlastním zájmu. Když si totiž za závojem nevědění vybíráte, jaký stát by se vám líbil, nikdo neočekává, že budete pomýšlet na své spoluobčany; čeká se od vás, že budete egoista a vyberete si, co by se hodilo vám.

A z toho plyne následující: Jelikož jste si daný systém vybrali sami a pro své vlastní dobro, nemůžete se, když jsou vám vaše preference známy, odvolávat, že nesplňuje vaše požadavky. Není to jako narodit se do státu, který vznikl před mnoha generacemi, a vy jste s ním nikdy nevyslovili svůj souhlas; toto státní zřízení je produktem vašeho racionálního uvažování o tom, jak by ideální stát měl vypadat. A kdybyste se za závojem nevědění měli rozhodovat znovu, znovu byste si ho vybrali.

Navíc se dá očekávat, že všichni lidé ve společnosti jsou na tom stejně jako vy. Pro všechny je stát řídící se dvěma výše vyjmenovanými principy ten, ve kterém by žít chtěli.

Stvořili jste spravedlivou politickou společnost.

- - -

Poznámka: A Theory of Justice je rozdělena na 87. kapitol, takže těch pár odstavců výše rozebírá tak 2 % Rawlsovy knihy, která rozhodně nejsou tím jediným, co Rawlse proslavilo. Krom tohoto nejznámějšího díla má tento politický filosof navíc na kontě ještě pozdější Political Liberalism a The Law of Peoples, dvě dodnes velmi citované knihy, které Teorii spravedlnosti částečně doplňují a částečně vyvracejí.

4 komentáře:

  1. Tohle je jeden z příkladů, proč mě většina filozofických teorií vytáčí. Platí to jen pokud ignorujeme spoustu důležitých faktorů. Řada lidí by klidně riskovala, s tím že je šance, že si „vylosují“ preference a vlastnosti do té které společnosti dobré. Dále to ignoruje jakýkoliv druh mobility za účelem osobního zisku, což zase souvisí s riskem – absolutní rovnost je stabilita, ale nerovná společnost je dobrá pro lidi s ambicemi. No a celé to selhává na premise, že nevíme, kdo nebo co vlastně budeme. Pro mě je takové zobecnění k ničemu a nejde na naší realitu aplikovat.

    Na spoustu věcí mám více názorů, vždycky záleží na tom, jestli jsou z pohledu jednotlivce, průměrného občana, státu, organizace atd. Tím nechci říct, že jsem absolutně proti všem aspektům „rovného státu“, ale rozhodně bych netvrdil, že by ho za stejných podmínek chtěl každý. A i za předpokladu, že by takový nereálný stát šel utvořit tak vlivem lidské povahy dojde k přetváření společnosti, pořád by byly revoluce atd. Pro srovnání v společnostech počítačových her se inflace, přesycený trh, třídní rozdíly a stagnace dění řeší wipem, čili kompletním výmazem a návratu k původnímu stavu. Samozřejmě to ale jen dočasně danou společnost provětrá – odstraňujeme symptomy, protože neumíme upravit společenský systém tak, aby k problémům nedocházelo.

    OdpovědětSmazat
  2. Z toho, jak jsem tu dva odstavce pochopila, za nejvetsi problem Rawlsovy teorie povazujes to, ze by si vsichni lide podobne principy nevybrali, protoze by radeji riskovali, ze nachytaji takove vlastnosti, aby z nich byli milionari. To je samozrejme naprosto opravnena namitka a jedna z nejcastejsich, ktere byly proti Rawlsovi vysloveny.

    Neco podobneho zminuje treba Harsanyi, ktery tvrdi, ze je dulezite znat pravdepodobnost urcite situace. Napriklad pokud vime, ze mame

    a) 50% sanci zisku 90 a 50% sanci zisku 85
    b) 99% sanci zisku 100 a 1% sanci zisku 50

    vybereme si pravdepodobne moznost b).

    Nicmene pokud bychom neznali pravdepodobnost a videli jen

    a) 90 / 85
    b) 100 / 50

    sahneme pravdepodobne radsi po a).

    Vezmeme-li tedy v uvahu, ze nektere neprijemne faktory (napriklad postizeni) muzou byt vyjimecne a ze lide tyto pravdepodobnosti znaji, da se predpokladat, ze by mohli riskovat a racionalne si zvolit nerovnou spolecnost. Rawls by samozrejme nesouhlasil. Zaprve proto, ze nezna rozlozeni spolecnosti (jiste muze existovat i spolecnost s mnoha postizenymi), zadruhe proto, ze pro Rawlse se jedna o vzajemny kontrakt, kdezto pro Harsanyiho o vyber jednotlivce.

    Co se tyka druhe namitky, ktere jsem si vsimla: Rozhodne bych netvrdila, ze je Rawls proti osobnimu zisku. Jeho teorie neni tak egalitaristicka, aby veskery majetek prerozdelovala. V prvnim principu vyslovne zminuje, ze lide maji pravo vlastnit majetek, a v druhem se zajima, jak k nerovnostem doslo a kdo z nich profituje. Pokud nerovnosti nevznikly z diskriminace a jsou ku prospechu spolecnosti, jsou podle Ralwse naprosto opravnene. Takze kdybychom si meli vybrat mezi extremne nerovnymi Spojenymi staty a nejakou rovnou, ale nesmirne chudou zemi tretiho sveta, bude Rawls tvrdit, ze USA je na tom lepe.

    Zatreti, a to je jen takova poznamka na konec, Rawls rozhodne netvrdi, ze spravedlnost je jedina hodnota. The Theory of Justice se zabyva vyhradne spravdlivou spolecnosti; to ale neznamena, ze spravedlnost je hodnota, ktera by mela zakonite trumfovat vsechny ostatni hodnoty, ktere od politicke spolecnosti vyzadujeme.

    A jeste takovy maly prakticky dodatek: Jeden z lidi, kteri s Rawlsem a jeho nazory v mnoha ohledech souhlasil, byl (paradoxne) treba ekonom a kritik socialismu Friedrich Hayek. V dobe, kdy Teorie spravedlnosti vysla, byl Hayek uz davno uznavanou autoritou a vlastne, co tak vim, byl jeden z prvnich akademiku, kteri Rawlsovu teorii podporili.

    OdpovědětSmazat
  3. Díky za odpověd. Docela mi to přijde podobné mojemu přístupu k víře. Protože neznáme jednotlivé pravděpodobnosti tak osobně bych očekával, že bude každý člověk agnostik, cokoliv jiného je irracionální. Samozřejmě takových lidí je daleko více než těch, kteří by irracionálně riskovali zisk bez znalosti pravděpodobnosti, jen jsem chtěl říct, že lidská povaha je taková, že i v situacích s jasně viditělným logickým východiskem lidé dokážou zvolit pravý opak.

    O této teorii toho samozřejmě vím málo a nemohu ti nabídnout plnohodnotnou diskuzi na základě stručného příspěvku, ale podobnou teorii bych as konstruoval trochu jinak.

    Jako první věc bych se kompletně ze společnosti vyjmul a tím se více přiblížil rozhodovací pozici státníka. Sám tedy nic nemohu získat, ale jsem zodpovědný za osud množiny lidí (mezi nimi i moji přátelé a potenciální přátelé), kteří nemají vědomí o tom, do jaké pozice se dostanou a jaké budou mít aspirace. Je to hodně podobné mé představě ideálního státu, kterým je autokracie jediného génia. Což mě vede k druhé úpravě a to je časový rámec.

    Je důležité úpozornit na to, že se bavíme čistě o počátečním stavu. Co se s takovou společností stane vlivem běhu času je pro mě daleko důležitější debata, je to problematika velice blízká realitě. Demonstrace, korupci, kulturní střety, puče, na to jsem se znažil poukázat v analogii k počítačovým hrám a vůbec hraním na hrdiny (DM může mít připravený dokonalý děj, ale hráči mohou děj svést úplně jiným směrem). Proto mi příjde podstatnější řešit jak naší realitu, naše existující splečnosti přetvořit v něco lepšího.

    V tomhle ohledu je třeba zajímavý seriál Continuum. Ze sociologického hlediska je hodně nedomyšlený, ale děj se točí kolem budoucnosti kde společnost řídí megakorporace, které mají potenciál se o všechny občany dostatečně postarat Postupně se dozvídáme o korupci a to je jeden z důvodů, proč se skupina "teroristů" přemístila do minulosti a chce společnost změnit. Samozřejmě nelze brát jejich pojetí cestování času moc vážně, Dvanáct Opic je jeden z hrstky filmů, co k tomuto tématu přistupuje správně, ale jinak má Continuum zajímavou zápletku.

    Mysím si, že vlastníci bohatství tak jako tak řídí svět, tak proč si nalhávat, že v politice mohou existoval lidé, kteří nejsou pod vlivem koroporací. Proto mě právě fascinuje představa společnosti, kterou bych charakterizoval jako "postmoderní otroctví", kdy je o každého postaráno, každý ale musí nějak přispět a na korporacích stojí zodpovědnost občany nevykořisťovat. Asi si dokážeme v rámci Rawlsovy teorie představit ideální společnost, problém je ale jak k ní v rámci naší reality dospět. :)

    OdpovědětSmazat
  4. Rawls se do pozice panovnika, ktery by mel vytvorit idealni stav nestavi zamerne; pocita totiz s tim, ze lidem jde primarne o ne same, ze jsou egoisti. I kdyz ti mozna bude zalezet na pratelich a rodine, nemas duvod starat se o lidi, ktere jsi nikdy nepotkal. Tim nechci rict, ze se o ne vubec nebudes zajimat; z hlediska lidske prirozenosti ti nicmene vice pujde o prospech tvuj a tvych blizkych.

    I proto je Rawls mnohymi tak oblibeny: dokazal totiz vizi spravedliveho statu vytvorit na necem pro cloveka tak centralnim jako je self-interest.

    Rawlse nezajima to, jak takovou spolecnost uvest do praxe; to je otazka pro jine. Jen se snazi ukazat, jak by takova spolecnost vypadala. Nabizi tedy nejaky ideal, se kterym muzeme nasi spolecnost pomerovat a ke kteremu bychom se meli snazit dospet.

    (Samostatnou otazkou je samozrejme to, zda tento ideal sdilime, zda se da nejak racionalne vyvratit. Jednim z vyznamnych kritiku Johna Rawlse byl treba Robert Nozick.)

    OdpovědětSmazat