Pět filosofických knih, které stojí za to znát (a jejichž přečtení vám nezabere moc času)


Čas od času se mě někdo zeptá, jaké filosofické knihy jsou mé nejoblíbenější. Nebo jaké bych doporučila někomu, kdo filosofii nestuduje. Zkusila jsem tedy dát dohromady vysoce krátký seznam vysoce krátkých knih, které mám subjektivně ráda a které podle mě mohou zaujmout i někoho, kdo se filosofií nehodlá jinak zabývat.

Nečekejte tedy, že budu doporučovat Platóna, Aristotela nebo stoiky, protože ačkoliv mám osobně jejich díla ráda, filosofie od dob antiky přece jen urazila jistou cestu. Nebudu zmiňovat ani Wittgensteinův Tractatus Logico-Philosophicus nebo Russellovy Principy matematiky, protože ač obě knihy patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli filosofie ve 20. století urodilo, pochopit je vyžaduje větší úsilí a není asi vhodné s nimi začínat.

I tak ale cítím povinnost dodat, že se filosofie nedá číst jako běžná kniha a že po vás vyžaduje, abyste myšlenky autora před bezmyšlenkovitým přijetím zkusili racionálně vyvrátit. Máte-li na to náladu, tady je oněch pět knih v abecedním (a shodou okolností i chronologickém) pořadí:


René Descartes - Meditace o první filosofii (1641)

Pokud jste nikdy nečetli žádné filosofické dílo a netušíte, kde začít, zkuste Meditace o první filosofii. Mé anglické vydání má bez předmluvy a dodatků pouhých 52 stran, přičemž pokud se zaměříte jen na první dvě meditace (po nich kvalita upadá), dostanete se na pouhých 12 stran textu. To není špatné, ne?

V čem jsou nicméně Meditace tak zajímavé? Bez velkého nadnesení by se dalo říci, že se jedná o první dílo moderní filosofie. Zatímco v antice a středověku považovali autoři některé věci za předem dané, Descartes je při hledání pravdy a znalostí ochotný zavrhnout vše, čemu doposud věřil. A když říkám, vše, tak skutečně myslím naprosto vše; je ochotný přijmout i to, že on sám neexistuje.

Descartes přitom v Meditacích reaguje na skeptiky (= filosofy, kteří nevěří, že je jakékoliv poznání možné) a snaží se dokázat, že máme právo věřit v existenci alespoň nějakých základních pravd. Jakožto správný "moderní" filosof přitom postupuje tak, že se snaží představit argumenty skeptiků v té nejlepší možné podobě, a pak je racionálně vyvrátit. Paradoxně ale v první meditaci vytvoří tak inteligentní a mocnou námitku proti vědomostem, že skeptici budou silnější než kdy dříve a Descartes se z pasti už nevymotá. (V meditacích č. 3 - 6 to sice přivedením boha na scénu zdánlivě dokáže, logicky je ale snadné jeho argument zavrhnout.)

Ukázka:
Již před několika lety jsem si povšiml, kolik nepravdivého jsem v dětství připustil jako pravdivé a jak pochybné je cokoli, co jsem na tom poté vystavěl, a že tudíž, pokud bych si přál stanovit ve vědách někdy něco pevného a stálého, je třeba jednou za život vše zbořit a započít nanovo od prvních základů; ale vypadalo to jako  ohromný úkol a vyčkával jsem na tak zralý věk, že by pro dosažení hledaného poučení již nemohl přijít vhodnější. Proto jsem otálel tak dlouho, že bych se nakonec provinil, kdybych čas zbývající k jednání strávil váháním. Dnes jsem tedy náležitě oprostil mysl od všech starostí, zajistil si nerušený klid, jsem sám a konečně se budu vážně a svobodně věnovat všeobecnému bourání svých názorů. 
(překlad Petr Glombíček, Tomáš Marvan a Pavel Zavadil) 


Thomas Hobbes - Leviathan (1651)

Politické názory Johna Locka jsou v kontextu současné liberální společnosti jednoznačně populárnější, jelikož byly základním stavebním kamenem pro ústavu Spojených států, akademičtí filosofé a politologové však jednoznačně preferují Thomase Hobbese. Locke totiž působí dojmem, že si předem stanovil závěr své teze (soukromý majetek existuje, všichni lidé mají přirozená práva) a pak se snažil splácat dohromady nějaký text, aby ji podpořil. (Můj profesor politické filosofie například jednoho večera, kdy jsme s ním byli v baru, žertoval, že kdybychom si do googlu zadali frázi "John Locke argument", vyjede nám nula odkazů.)

S Hobbesovým závěrem, podle kterého je absolutistická monarchie naprosto legitimní způsob vlády, naopak souhlasit nemusíme, jeho argumentace je ale tak přesvědčivá, že Leviathan patří dodnes mezi jednu z nejcitovanějších knih politické filosofie. Bývá zmiňován například v mezinárodních vztazích, kde se Hobbesova vize přirozeného stavu (anglicky: state of nature) používá jako popis anarchie. Ostatně například nejvýznamnější teorie mezinárodních vztahů 20. století zvaná realismus (a později s úpravami pozměněná na neorealismus) na Hobbesovi víceméně staví.

Leviathan je o něco delším dílkem než jiná zmíněná v tomto seznamu; kniha rozdělená na 4 části má kolem 450 stran. Nejvýznamnější, nejcitovanější a nejdůležitější pro pochopení Hobbesova argumentu je nicméně 13. kapitola (cca 4 strany rozebírající lidskou povahu). Když od třinácté kapitoly dočtete zbytek první části a přidáte si k tomu ještě druhou část, kde Hobbes líčí svou představu státu (dohromady přibližně 160 stran), budete znát Leviathan dostatečně dobře na to, abyste mu plně porozuměli a mohli se zapojit do prakticky jakékoliv diskuze, která se ho nějak týká. (Třetí a čtvrtou částí Leviathanu se dnes stejně nikdo nezabývá.)

Ukázka:
Všechno to, co je tedy důsledkem válečné doby, kdy je každý člověk nepřítelem každého člověka, je rovněž důsledkem časů, kdy lidé nemají žádnou jinou jistotu, než tu, kterou jim skýtá jejich vlastní síla a invence. Za takové situace není místa pro píli, protože její plody jsou nejisté; a tedy neexistuje ani obdělávání půdy, žádná lodní doprava, žádná doprava zboží po moři, žádné pohodlné budovy, žádné nástroje pro dopravu a přepravu věcí, které vyžadují velkou sílu, žádné poznatky o povrchu Země, žádné výpočty času, žádná umění, žádné písemnosti, žádné společenské vztahy, ale co je ze všeho nejhorší, neustálý strach a hrozba násilné smrti. A lidský život je osamělý, ubohý, ohavný, zvířecí a krátký.


David Hume - Pojednání o lidské přirozenosti (1739)Zkoumání lidského rozumu (1748)

David Hume, který se společně s J. S. Millem řadí mezi skotské zástupce na tomto seznamu, byl přesně tím typem filosofa, proti kterému Descartes se svými Meditacemi vystupoval. Byl totiž skeptik. A to skeptik tak přesvědčivě argumentující, že se mu nejednou podařilo vyvrátit myšlenky, které lidé před ním nekriticky přijímali dvě tisíciletí.

Hume je mnohými akademiky, které osobně znám, považován za nejlepšího filosofa všech dob, což mě snad ospravedlňuje k tomu, že zde zmíním dvě díla; ani kdyby mi někdo přiložil zbraň k hlavě, nedokázala bych se asi rozhodnout, které je lepší, významnější a působivější.

Pojednání o lidské přirozenosti začal Hume psát jako šestnáctiletý a všeobecně by se dalo říct, že je to dílo radikálnější. V nejrůznějších jeho částech však naleznete myšlenky, které doslova převrátily filosofii a které jsou dnes přijímány prakticky všemi. Kniha II, část III, sekce III například krátce vysvětluje, proč antický ideál, podle kterého by jednání člověka mělo být motivováno rozumem, může být zahozen. Rozum nemůže být motivátorem činů a nemůže nás přesvědčit, abychom něco udělali, tvrdí Hume a argumentuje tak přesvědčivě, že dodnes nikdo nedokázal opak.

Kniha III, část I, sekce I pak zas představuje is-ought fallacy, tedy příklad špatné argumentace, kdy autor nečiní rozdíl mezi deskriptivním tvrzením (A je B) a normativním tvrzením (A by mělo být B) a od jednoho přechází plynule k druhému. Z osobní zkušenosti musím říct, že je to vůbec jedna z nejčastějších argumentačních chyb, kterou v běžném životě zaznamenávám; nebudu radši ani počítat, kolikrát měsíčně třeba narazím na někoho, kdo si myslí, že pokud v zákoně stojí X, vyplývá z toho, že X je správné, nebo že pokud všichni dělají Y, měl bych i já mít právo udělat Y. Hume je první, kdo na tento přechod mezi tím, co je, a tím, co by mělo být, upozorňuje a také první, kdo vysvětluje, proč nám to, jaký svět je, nemůže říct nic o tom, jaký by svět měl být.

Zkoumání lidského rozumu se za Humova života setkalo s mnohem větší popularitou než Pojednání a bylo například Kantem označeno za dílo, které ho donutilo přehodnotit pohled na svět a zahodit zažité názory. Kniha přitom staví přitom na řadě myšlenek, které Hume představil už v Pojednání; zaměřuje se však na to nejdůležitější a snaží se vše představit ve srozumitelnější a jasnější podobě. Hned v první části tedy Hume poukazuje na rozdíl mezi jakousi pseudo-filosofií, která sděluje zřejmé a je populární mezi širokou veřejností, a skutečnou filosofií, která touží svět pochopit. Pokud tedy třeba napíšete, že by se k sobě lidé měli chovat hezky, nemůžete být považován za filosofa: to, co zmiňujete, je naprosto jasné a banální; nikdo nebude tvrdit, že k sobě lidé mají být zlí. Skutečný filosof je ten, kdo jde po abstraktních myšlenkách; kdo se snaží odhalit principy, proč tomu tak je. Jeho dílo si možná obyčejný člověk nepřečte, pomáhá nám ale rozumět světu. Je to asi jako rozdíl mezi tím, že napíšete, jak slunce vychází každý den, a tím, že dáte dohromady fyzikální teorii vysvětlující pohyb Země po elipse kolem Slunce.

Hume se na tuto "správnou" filosofii zaměřuje a několik abstraktních myšlenek představuje. Vysvětluje například, co znamená naše víra, že X způsobuje Y, nebo že z racionálního hlediska nemáme právo předpokládat budoucí události na základě našich zkušeností z dob minulých. Zaměřuje se také na svobodnou vůli a na nemožnost racionálního obhájení zázraků. A v úplném závěru se vrací i ke svému skepticismu; ač se považuje za umírněného skeptika, přiznává, že absolutním skeptikem pochybujícím o existenci všeho nemůže být nikdo, protože lidské bytosti prostě nedokáží fungovat pod představou, že nic kolem nich nemusí existovat.

 Ukázka:
Všechny předměty lidského rozumu či zkoumání mohou být přirozeně rozděleny na dva druhy, totiž na vztahy idejí a faktické okolnosti. Prvnímu druhu přísluší vědy jako geometrie, algebra a aritmetika a krátce všechna tvrzení, jež jsou jistá na základě nahlédnutí nebo důrazu. Že čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad odvěsnami, to je věta, která vyjadřuje vztah mezi těmito obrazci. Že třikrát pět rovná se polovině z třiceti vyjadřuje vztah mezi těmito čísly. K větám tohoto druhu lze dospět pouhým myšlenkovým výkonem bez závislosti na tom, zda cokoliv ve vesmíru vůbec existuje. I kdyby v přírodě nebyl žádný kruh nebo trojúhelník, pravdy dokázané Euklidem by navždy podržely svou jistotu a zřejmost.
(překlad Josef Moural)


Immanuel Kant - Základy metafyziky mravů (1785)

Immanuel Kant nepíše jednoduše, jeho dílo patří ale k tomu nejlepšímu, co se na poli filosofie za tři tisíciletí urodilo. Základy metafyziky mravů jsou vysoce technickou knihou, ve které Kant vysvětluje morální filosofii ne skrz pocity nebo zkoumáním příkladů z praxe, ale pouze použitím rozumu. I proto ostatně v knize obhajuje tezi, že morální jednání nespočívá v jednání ze soucitu nebo na základě jiných emocionálních stavů, ale v racionalitě.

Základy jsou rozděleny na tři sekce: první se zabývá tím, proč je jednání z motivu povinnosti morální; v druhé představuje kategorický imperativ (nejvyšší zákon morálky) a snaží se dokázat, proč je platný pro všechny racionální bytosti; ve třetí vysvěluje, proč jsou lidé racionální bytosti a proč svoboda, autonomie a racionalita jsou vlastně jedno a to samé. Třetí část prý bývá některými profesory v rámci bakalářského studia vynechávána, protože je považována za příliš náročný komponent; mně však paradoxně přišla nejjednodušší, jelikož logicky vyplývala ze všeho, co Kant napsal do té doby.

V každém případě Základy metafyziky mravů vysvětlující podstatu Kantových myšlenek patří mezi to nejkratší, co tento známý filosof napsal, a jsou čtenářsky přístupnější, v čemž podle mě spočívá jejich obrovská výhoda nad známějšími, složitějšími a delšími Kritikami. Moje anglické vydání má méně než 100 stran, což zní hodně příznivě. Nicméně připravte se, že Kant se nedá číst rychle a že se napoprvé můžete v textu lehce ztrácet.

Ukázka:
Jestliže myslím hypotetický imperativ, nevím nic předem o tom, co bude obsahovat, pokud není dána podmínka. Jestliže však myslím kategorický imperativ, vím ihned, co obsahuje. Neboť ježto imperativ obsahuje kromě zákona pouze nutnost, aby maxima byla tomuto zákonu přiměřená, ale zákon neobsahuje žádnou podmínku, jíž by byl omezen, pak nezbývá nic než obecnost zákona vůbec, jemuž má být maxima jednání přiměřená, a jedině tuto přiměřenost předvádí imperativ vlastně jako nutnou. 
Kategorický imperativ je tedy pouze jediný, a to tento: jednej jen podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.
(překlad Ladislav Menzel)


John Stuart Mill - O svobodě (1859)

Vysoce subjektivní položka na tomto seznamu, ale zajímá-li vás politický liberalismus, na lepší knihu asi jen tak nenarazíte. Na O svobodě mám osobně nicméně ráda nejen to, že se jedná o lehce čtivou, argumentačně zdařilou knihu, ale i to, že je to dílo, které ovlivnilo politiku; Millův pohled na osobní svobodu jednotlivce se například více než 100 let po vydání On Liberty použil jako jeden z hlavních argumentů pro dekriminalizaci homosexuality ve Velké Británii a dodnes je to kniha, kterou citují snad všichni liberálně orientovaní filosofové, politologové a politici. Ostatně kopii O svobodě prý při nástupu do funkce dostane každý předseda Liberálních demokratů, třetí nejsilnější britské politické strany, aby si pamatoval, jaké hodnoty má ze svého postu zastávat.

Prakticky orientované O svobodě ukazuje, jaká nebezpečí s sebou nese demokracie i proč je důležité, aby společnost dovolila lidem rozhodovat nad svým životem. Mill ve svém díle obhajuje individualismus, který dnes bývá nazýván osobní autonomií a v posledních padesáti letech se stal snad nejčastěji prosazovanou hodnotou všech anglo-amerických politických filosofů. Jde o myšlenku, že by lidé měli mít právo rozhodnout se sami, co považují v životě za hodnotné, a žít svůj život na základě tohoto rozhodnutí. Autonomie je pro Milla prostředkem k dosažení jiných hodnot i cílem sama o sobě; třeba rozvoj by byl nemožný, pokud by neexistovali lidé, co se nějakým způsobem liší. Co je ale důležitější, schopnost rozhodovat nad svým životem, je to, co je pro člověka specifické a kvůli čemu má náš život nějakou cenu.

I proto Mill obhajuje myšlenku, že zákony společnosti tu nejsou proto, aby vás chránily před vámi samotnými. Pokud jste dospělí a neohrožujete svým jednáním ostatní, nemají vám jiní (ani stát) právo rozkázat, abyste za určité situace jednali tak, jak si přejí oni.

Jako jiné knihy na tomto seznamu i O svobodě se řadí mezi kratší díla filosofie; moje vydání má méně než 150 stran. Většinu těch nejznámějších, nejzajímavějších myšlenek přitom čtenář nalezne v první třetině knihy; zbytek se spíše věnuje detailům, příkladům a aplikací Millových názorů do praxe.

Ukázka:
Ten, kdo nechává svět nebo nějakou jeho část, aby mu určoval cestu životem, nepotřebuje žádné lepší schopnosti než umění imitace. Naopak ten, kdo si vybírá svou cestu sám, zapojuje všechny své dovednosti. Potřebuje umět pozorovat, aby viděl, uvažovat a posuzovat, aby předvídal, sbírat informace, aby si utvořil názor, rozlišovat, aby se rozhodl, a pevnost a sebekontrolu, aby si svůj názor udržel. (...) Je jistě možné, že člověk může být jinými veden tou správnou cestou a může se vyvarovat jakékoliv bolesti, aniž by potřeboval kteroukoli z těchto dovedností. Ale jaká bude hodnota jeho života jakožto lidské bytosti?
(vlastní překlad)

19 komentářů:

  1. Přiznám se, že bych na to šel úplně jinak, přestože proti výběru bych neměl příliš námitek. - Vůbec bych začátečníkům nedoporučil číst původní díla, nýbrž nejprve (spolu s nimi) spíše nějakou dobře vybranou interpretaci, tj. sekundární literaturu. Důvody by bylo třeba rozebrat, ale v té největší stručnosti se dá říci, že se – na základě zkušeností se sebou samým i s jinými – obávám, že bez dostatečné znalosti dobové reality a mentality i smýšlení autora, by prostou četbou bez přípravy vzniknul mylný obraz – strašák, nebo modla.

    Navrhoval bych kupř. tyto:
    (1) KOMÁRKOVÁ, Božena: Obec Platonova a Augustinova. SPN, 1990 (in: Původ a význam lidských práv, což lze následně s výhodou konfrontovat s odlišným přístupem Stanislava SOUSEDÍKA v „Svoboda a lidská práva“)
    (2) KOUBA, Pavel: Nietzsche. Filosofická interpretace. Český spisovatel, 1995.
    (3) NEUBAUER, Zdeněk: Zamyšlení na vědou a filosofií. (In: Cesta za smyslem bytí a poznání; nebo in: Od smyslu vědeckého poznání k vědě jako poznávání smyslu.) Pro ty, kteří dávají přednost umění před vědou, pak raději: „Faustova tajemná milenka. K Faustovskému mýtu nad Havlovým Pokoušením.“
    Viz http://www.vhled.cz/Archiv/Casopis_Vhled%28cislo3%29/Vstupni_stranka/Uplna_bibliografie/Uplna_bibliografie.html
    (4) PATOČKA, Jan: Sokrates. SPN, 1991. (Interpretace dialogů, zejména však pasáže o rozdílech a shodách různých pojetí řeči, potažmo skutečnosti.)
    (5) VOPĚNKA, Petr: Meditace o základech vědy. Práh, 2001.

    Záměrem by bylo vstoupit do polemiky buď s interpretem či soupeřícími interprety, anebo do polemiky v nadhozeném námětu (zdůvodnění lidských práv, založení vědy či morálky, pojetí řeči a skutečnosti atp.).

    Pokusím se alespoň odstavečkem naznačit důvody u každé položky zvlášť. Prosím o shovívavost, návrh samozřejmě není nestranný – např. je asi patrné, že poněkud upřednostňuji filosofii praktickou (morální, politickou) před ryze teoretickou. Je v tom i ohled na běžného čtenáře, který se možná nechce zabývat filosofií samotnou, ale zajímal by ho její možný přínos pro vlastní život a obcování.

    TG

    OdpovědětVymazat
  2. Je mozna pravda, ze pro zacatecnika bez jakychkoliv skutecnosti muze byt bezne psana filosofie obtizna. Snazila jsem se sice vybirat knihy, se kterymi jsem ja sama zacinala, naicmene musim souhlasit, ze tehdy jsem k nim mela doprovodny vyklad profesora, ktery nam vzdy nastinil, na co se zamerit nebo kde jsou hlavni problemy.

    Na druhou stranu chtela jsem dat dohromady skutecna filosoficka dila a ne pouze shrnuti literatury, pricemz myslim, ze onech pet knih na seznamu je - snad s vyjimkou Kanta - docela jasnych a snadno pochopitelnych. A co je mozna jeste dulezitejsi, lide jako Descartes nebo Mill umi ctenare docela sympaticky provazet celym textem: vysvetli mu v uvodu, proc se zabyvaji danou otazkou a jake jsou jejich obavy.

    Coz je mozna duvod, proc mam skutecnou filosofii radeji nez tu prevypravenou. Nemyslim si, ze by snaha zabyvat se primarnim textem mela byt videna jako inklinace k teoreticke filosofii; spise mi prijde, ze pri cteni nejruznejsich sborniku toho clovek hodne "ztrati v prekladu." Kdyz si vezmu treba sebe, tak ze stredni skoly jsem mela Descartese zafixovaneho jako zvlastniho filosofa, ktery pochybuje o vsem, ale ne o existenci boha. Snad i proto jsem si tehdy myslela, ze musel byt zaryty krestan, jehoz dilo by mi blizke nebylo. Kdyz jsem pak dosla k jeho Meditacim, doslo mi, jak pokrokovy na svou dobu vlastne byl a ze jeho jediny duvod pro dokazani bozi existence je snaha uniknout desivym silam skepticismu.

    A vezmeme-li to obracene, ony vyse zminene knihy mohou byt prakticke. Treba Hobbes krasne ukazuje, jak dnes mnoho politiku vnima mezinarodni scenu. Naproti tomu Mill zas nesmirne ovlivnil me samotnou; od te doby, co jsem si O svobode pred lety precetla, mam treba tendence porovnavat realne zakony s Millovym harm principle.

    O ceske literature na dane tema moc nevim, ale mela-li bych dat dohromady nekolik knih o filosofii, muj vyber by byl asi nasledujici:

    Simon Blackburn - Think: A Compelling Introduction to Philosophy
    (Krasny uvod do analyticke filosofie v knize, ktera je rozdelena podle temat (Znalosti, Mysl, Svobodna vule atp.). Blackburn pise jasne, srozumitelne a misty i docela vtipne, takze je radost ho cist.)

    Nigel Warburton - Philosophy: The Basics
    (Mnohymi ocenovane dilo, ktere ma podobny cil jako vyse zminena Blackburnova kniha. Osobne mam radsi Blackburna, protoze je zabavnejsi a docela sympaticky ukazuje, jak jsou jednotliva temata propojena, nicmene chapu Warburtonovu popularitu, protoze jeho kniha je mnohem ucelenejsi. Vlastne mi v mnohem pripomina takovou filosofickou encyklopedii: Spousta filosofickych myslenek je tu kratce vysvetlena i s hlavnimi argumenty sympatizantu a kritiku.)

    Robert R. Martin - There Are Two Errors In The The Title Of This Book
    (Celkem zajimave a zabavne filosoficke paradoxy, ktere ctenare donuti premyslet. Nektere jsou skvele, nektere dobre, nektere si podle me misto v knize nezaslouzi, nicmene celkove te investice nekolika liber rozhodne nelituji.)

    Stephen Law - The Philosophy Gym
    (Dalsi pomerne zabavna kniha, ktera se nesnazi zodpovedne obsahnout vsechna temata. Law si vybral nekolik ctenarsky pristupnych otazek: "Je cestovani casem mozne?" nebo "Proc ocekavame, ze slunce zitra rano vyjde znovu?" a pokusil se jednoduse nastinit, jak na ne filosofove mohou odpovedet. Cele je to psane jednoduse pochopitelnou formou, na druhou stranu je treba brat v potaz jistou zaujatost autora.)

    OdpovědětVymazat
  3. Jakmile bychom měli ku pomoci nějakého "mentora", např. v úloze vedoucího semináře, pak by situace byla pochopitelně jiná. V takovém případě bych se s Tebou v mnohém shodnul - nejen ve výsledku výběru, ale pravděpodobně i v jeho důvodech. (Ve třech bodech určitě, jen J. St. Mill spolu s T. Hobbesem by mi asi přišli dohromady nadbyteční - ponechal bych buď jen jednoho z nich, anebo je oba nahradil "Druhým pojednáním o vládě" Johna Locka, přičemž uvolněné místo v pětici doplnil někým jiným. Rád bych, kdyby to mohl být Leibniz, jenomže nikoli z důvodu jeho metafyziky, nýbrž z důvodu ideje kalkulu, a tady narážím na překážku, že nevím o žádném jeho stručném a výstižném díle, které by se mohlo stát postačujícím zdrojem. Problém to je opravdu velký, poněvadž je pro mne velmi nesnadné se jej vzdát - pokládám ho totiž za kohosi jako "otce analytické filosofie". Tradičním pojmoslovím: kde on je FUNDATOR, jsou ostatní, např. Frege, Russell či Wittgenstein, "pouze" AUCTORES. Míním to z hlediska zrodu ideje a jejího pozdějšího, byť i svébytného uskutečňování.)

    Myslím, že Tvé důvody vcelku chápu a i přijímám. Oceňuji, že se výběr zaměřil na počátky novověku. Mám totiž za to, že to je doba zrodu současného myšlení, kdy na jedné straně dobře rozpoznáváme zárodky našeho dnešního způsobu (či způsobů) pojímání a uvažování a současně jim na druhé straně občas správně nerozumíme kvůli přílišné kulturní vzdálenosti. Nedomnívám se, že by četba prvotních děl byla sklonem k teorii, to by bylo nedorozumění. Podstatná byla ta má obava, že bez možnosti rozpravy s někým poučenějším hrozí velké nebezpečí vzniku "strašáka" či "modly". V našem "pevninském prostředí", kdy je kladen poměrně větší důraz na výklad než na zdůvodňování, je to - řekl bych - ještě naléhavější než na "Ostrově". Jednoduše mám obavu z obdivu nebo zavržení toho či onoho směru nebo osobnosti, které povstává z nedostatečné obeznámenosti nebo z neopatrnosti. Seminář či mentor samozřejmě nejsou žádnou zárukou (ba mohou působit i opačně), ale jsou přinejmenším příležitostí k dialogu, debatě, polemice, což může být protilátka k zmiňované převaze interpretace nad argumentací.

    Dík za tipy! - Posledně jmenovaná vyšla i v českém překladu a mám ji ve své knihovně. Dosud jsem ji prolistoval jen letmo a odložil, takže se k ní prozatím nebudu vyjadřovat. Pokud jde o popularizaci, obdivuji R. A. Smullyna, jak vtipně dokáže od logických hádanek dojít postupně až ke Gödelovým větám, aniž by si toho čtenář vůbec povšimnul (případně omdlel hrůzou).

    Je příšerné, jak ke všemu co jsme tady Ty nebo já napsali, cítím potřebu něco dalšího připodotknout, takže by se text rozrůstal geometrickou řadou. Snad aspoň něco se stane zřejmějším, až připojím po odstavečku vysvětlení k těm svým prve uvedeným pěti položkám. Bez objasnění ten můj seznam nemá smysl a snadno může svést i k nějakému omylu.
    TG

    OdpovědětVymazat
  4. A.S.: Omlouvám se Smullyanovi za to vynechané "a" ve jméně - překlep.
    Začnu položkou, která je z mé pětice v jistém smyslu překvapivá (námětem) i příznačná (důvody) současně. Tedy napřeskáčku:

    Ad 2) Můj dojem z (navýsost sporé) četby Nietzscheho (spíše listování) před tou KOUBOVOU interpretací by se dal vyjádřit slovy: "Co to je proboha za namyšleného magora vyjadřujícího se tak nabubřele?" A mám-li být upřímný, nic moc pěkného jsem si nepomyslel ani o jeho případných obdivovatelích, i když jsem to z pouhé zdvořilosti nikdy nedal najevo. Aby nedošlo k omylu: ta Koubova interpretace ze mne žádného přívržence Nietzscheho neudělala, ale podařilo se jí něco jiného, co bylo předtím naprosto za obzorem mých představ: Vyložila jeho názory způsobem, který z něj učinil docela rozumného a pozoruhodného partnera do diskuse. Tohle bych nikdy sám nedokázal. Navíc mi ukázala, jak jsem se (možná) mohl ve svém odsudku v někom mýlit. Uvědomil jsem si, v jaké míře bylo v mém dřívějším smýšlení skryto též pohrdání, a tohle byla pro mne dost tvrdá lekce. Díky za ni! - Nejde ani tak o to, že by se pro mne od té doby Nietzsche partnerem v dialogu skutečně stal, na to se většinou zabývám příliš odlišnými náměty a pohybuju na jiném poli, ale o tu zkušenost, že a jakým způsobem jsem byl zaslepený a mohl někomu třeba i křivdit.

    Víc se o tom rozepisovat, myslím, není třeba. Bohužel se ta interpretace vymyká popisu "čas nezabírajícího díla" - má přibližně 280 stran. Na omluvu uvádím: četla se jedním dechem. Budeme-li tudíž brát čas jaksi více "bergsonovsky", tak to ani moc dlouhé nebylo.
    TG

    OdpovědětVymazat
  5. Ad 4) Ty PATOČKOVY interpretace Platonových sokratovských dialogů je podobný případ, i když o trošku méně vyhrocený. Zatímco u Nietzscheho jsem měl dojem, že to je prostě "pako", u Sokrata jsem narazil na potíž jednak s aktualizací jeho tázání pro svou osobní zkušenost či naše současné obcování, a pak na mne také působilo jako silně neférový trik označovat onen styl pojmem dialog. (Samé "ano Sokrate, podobá se, a pravdu díš" - co to má být, na co si ti chlapi sakra hrají, rozčiloval jsem se. Navíc ta nemožná mluva!) ... Kromě toho, nemám dosud příliš důvěry ve středoškolské (a často ani vysokoškolské) učitele, že dokážou ty Sokratovy náměty i jeho osobu učinit skutečně živoucími a neudělají z něj nějakého "Rychlého šípa, Mirka Dušína filosofie". Rád bych se v tom mýlil.

    Těmi pasážemi týkajícími se pojetí řeči a skutečnosti jsem měl na mysli ss. 110-117 a 132n začínající křesťanskou námitkou (vůči Sokratovu způsobu počínání) Christopha Schrempfa a pokračující výkladem rozdílů a shod pojetí archaického (Herakleitos, Parmenides), sofistického (Protagoras) a sokratického, který teprve dává jeho způsobu tázání smysl - a toto je také ten můj podstatný důvod zařazení, a doplňuje jej protikladem pojetí "tragického" (představovaného Nietzschem, klasickou řeckou tragedií, ale asi i obecným smýšlením soudobého, antického Řecka) a "harmonického" (představovaného tu Sokratem v Platonově literární režii).

    Osobně bych k tomu připojil i námitku Hannah Arendtové z její přednášky "Filosofie a politika", týkající se otázky, co vlastně vzniká na místě vyvráceného mínění, zničené doxa. (K nalezení in: Social Research, Vol. 57, No. 1, Spring 1990; čes překl. M. Petříček v: Česká mysl, XLIII, 3/1993.)

    Celému námětu (pojetí řeči a skutečnosti) přikládám prvořadou důležitost, neboť se v principu neomezuje jen na výše vyjmenovaná pojetí. Zde se nacházejí důvody, proč představitelé různých filosofických směrů k sobě obtížně hledají cestu, navzájem si v mnohém nesprávně rozumějí a pohlíží na sebe často svrchu. Porozumění pro cizí východiska je přitom předpokladem smysluplného dialogu. Aktuálně to však mnohdy vypadá: "jeden o koze a druhý o voze" a navíc si to účastníci ani neuvědomují. Spadnout do toho je velmi snadné a nebezpečné.
    TG

    OdpovědětVymazat
  6. Tím mám odbytu dvojici, která by Tě - soudě podle Tvého zaměření - asi až tolik nezajímala, a dostávám se k trojici, o níž by - doufám - mohl platit opak.

    Ad 5) Toho VOPĚNKU jsem tam zařadil jako náhradu za Descarta. Jeví se mi totiž jako jeho možná dnešní obdoba (tím nemyslím blízkost či příbuznost úvah), není-li toto mé tvrzení příliš troufalé. Ačkoli uznávám přelomový význam Descartova myšlení, můj vztah k němu je dosud velice vnějškový, snad i povrchní. Vždy mi připadl zoufale nudný a argumentačně velmi nepřesvědčivý. Čili v tomto ohledu pravý Vopěnkův opak, mimochodem řečeno. (Příkladem: Když už by někdo přistoupil na předpoklad všemocného Boha, proč by tento musel být dobrý? Záměrem Zlého by zajisté mohlo být jevit se dobrým, to - zdá se mi - není vůbec bráno v potaz. Přitom jeho dobrota je předpokladem a zárukou jeho neklamavosti, a ta zase skutečnosti, takže průšvih až na půdu. A když už jsem na to narazil, argument stavějící na možnosti trvalé (!!) záměny snu a skutečnosti natolik odporuje jakékoli zkušenosti, že mi to připadne jako záměna "prasátka", záblesku hozeného zrcátkem za samotné Slunce. O jeho přitakání ontologickému argumentu pro boží existenci raději pomlčím.) Paradoxně jediná místa, kde Descartovo myšlení je (pro mne) poutavým námětem, se nacházejí též u Vopěnky - v jeho Druhých a Třetích rozpravách s geometrií ("Prosvětlení cesty k nekonečnu" a "Geometrizace reálného světa") zahrnutých později do knihy "Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci", v nichž sleduje ustavení skutečnosti, jak jí rozumí novověká přírodověda. A do třetice: Nevadí mi pojednávání Boha jako takové - např. jeho využití pro předpoklad a vylíčení prvotní majetkové rovnosti v Lockově úvaze ospravedlňující soukromé vlastnictví se mi nijak nepříčilo - ale konkrétně to Descartovo.

    O té Vopěnkově knize (i dalších) by se dalo povídat dlouze. Obsahuje několik matematických intermezz, která se však dají přeskočit bez ztráty rozumění. Je obtížné vystihnout srozumitelně to podstatné. Z mého pohledu jde mimo jiné o náhled skutečnosti podložený jednak alternativní teorií množin, jednak určitou fenomenologickou inspirací. Byl bych však nerad, kdyby to druhé byl pro někoho důvod odrazující, jelikož pro mne to byl naopak první případ, kdy na fenomenologii takto nepřímo skrze matematiku (což pro mne bylo ohromným překvapením) padl paprsek úcty, který jsem mohl opřít o vlastní zkušenost a nebyl tedy nějak pouze odvozený. (To není záležitost mé nevraživosti vůči fenomenologii, nýbrž obtíží opřít své porozumění pro ni o vlastní zkušenost a náhled.) Dodávám, že stěžejním námětem alternativní teorie množin je pojmové zachycení neurčitosti jevů. (Dejme tomu, určitá konkurence fuzzy množin.) ... No, s tímhle svým výkladem tedy moc spokojený nejsem. :-(
    TG

    OdpovědětVymazat
  7. Ad 1) Určitě by mělo být jmenováno něco z praktické (tedy politické, popř. morální) filosofie, říkal jsem si. - Božena KOMÁRKOVÁ bývá označována za "českou Hannah Arendtovou" a Hannah Arendtová je má oblíbenkyně, ale to není důvod, proč jsem dotyčnou studii zařadil. Velmi jsem váhal mezi její prací disertační "Obec Platonova a Augustinova" a habilitační "Lidská práva ve filosofii 19. století". (V uvedené publikaci jsou právě ony dvě.) Pro první, která zpřítomňuje problematiku Augustinova spisu "O obci" a Platonových "Zákonů" a "Ústavy" hovoří užší záběr ve smyslu děl a osob, jež jsou předmětem zájmu, pro druhou zase sevřenější vymezení námětu: pojem a odůvodnění lidských práv (a povinností). Výhodou prvé je vyložení něčeho, co by jinak bylo vystaveno nebezpečí mylného porozumění vinou odlišného pohledu na svět a skutečnost, a zakotvení člověka v nich - studie začíná kapitolou "Vesmír Platonův a Augustinův", tedy souvislostí pojetí lidského obcování s pohledem na postavení člověka ve světě a v obci. Výhodou druhé je - domnívám se - snadnější možnost konfrontace s přístupy jinými (jmenoval jsem např. Stanislava Sousedíka a jeho spis "Svoboda a lidská práva", v němž ospravedlňuje svůj příklon k argumentaci z pozice scholastického pojetí "přirozeného rozumu" mimo jiné poukazem na naprosto nedostatečné argumentační založení pojmu přirozeného práva v současném myšlení) a významnost námětu. Nakonec bych dal s těžkým srdcem asi přednost první, poněvadž četnost postav a jejich děl bývá v ČR větší překážka než šíře námětu.

    Mimochodem, autorčiny vlastní výklady (tedy nikoli jen interpretace cizích postojů), včetně pozoruhodného příspěvku k polemice Masaryk vs. Pekař ve věci vztahu filosofie a historie, idejí a skutečností ("Česká otázka v průběhu století"), lze najít v její knize (souboru článků) "Sekularizovaný svět a evangelium". ... Pro mne coby praktického bezbožníka (ateistu) a teoretického pochybovače (skeptika) jsou tyto statě, jimž mohu dobře porozumět a současně si autorka stojí pevně na svém, nesmírně cenné. (Srozumitelnost a přívětivost, ale žádné vytáčky, žádné "uhejbáctví" či "mlžení".)
    TG

    OdpovědětVymazat
  8. Ano, kontinentalni prostredi, ktere klade vetsi duraz na emoce a interpretaci, je oproti tomu angloamerickemu, ktere se snazi o argumentaci, pomerne odlisne. Ale asi proto tihnu k te ostrovske verzi filosofie, ktera nebere nazory pocitove, ale spise se snazi argumenty oponenta predstavit v te nejsilnejsi podobe a nasledne ukazat, proc nefunguji.

    Locka jsem kratce zminila v textu. Chapu jeho vliv na evropske a americke mysleni, ale argumentacne na Hobbese rozhodne nema. Navic Hobbes vyznamne ovlivnil mezinarodni vztahy; ne svymi zavery, ale prave argumenty, ktere pouziva. Cimz je v porovnani s Lockem, ze ktereho radeji cerpame zaver nez argumentaci, pomerne zajimavy. A Mill, jak jsem poznamenala, je vysoce subjektivni polozka. Mam ho rada a snad zadna kniha me politicky tak neolivnila jako ta jeho.

    Musim rict, ze sama jsem tak trochu uvazovala nad Bertrandem Russellem, ale nevedela jsem presne, ktere dilo by se na onen seznam hodilo. Principy matematiky jsou slozite a pomerne uzce zamerene, Problems of Philosophy relativne jednoduche a kratke, ale zas se toci kolem vztahu mezi clovekem a okolnim svetem, cimz jsou podobne Meditacim. Take Karl Popper a filosofie vedy by na seznamu asi mohli byt, ale od nej jsem zas necetla zadne celistve dilo; vzdy jen nejakou kapitolu. Proto vlastne nemam moc poneti, co presne od nej doporucit, i kdyz mi jeho pohled na vedu prijde velmi zajimavy a presvedcivy.

    Co se prave Meditaci tyka, tak Descartes samozrejme od treti meditace *je* nepresvedcivy. Jeho argumentace, kdy A dokazuje B, aby B dokazalo A, samozrejme dnes nikoho neprimeje verit, ze A a B skutecne existuji. Nicmene prave v tom je podle me zajimavy; ukazuje totiz, jak silne argumenty skeptiku jsou.

    Sam vlastne vytvoril ten nejsilnejsi argument skeptiku, jaky do te doby existoval: existenci Boha, ktery cloveka o vsem klame. Osobne jeho prinos vidim tedy nejvice v tom, ze se pokusil postupovat tak, jak by podle me filosofove postupovat meli: snazil se predstavit argument opozice v te nejlepsi mozne podobe a pak ho vyvratit. To, ze se mu to nepodarilo, mu nemam za zle a vubec to nezmensuje jeho prinos filosofii.

    OdpovědětVymazat
  9. Jinak co se tyka tech ctyr knih, co jsem zminovala ve svem prvnim komentari, bezvyhradne bych doporucila asi jen Blackburna. Cetla jsem ho tedy pred mnoha lety, takze nevim, jaky bych na nej mela pohled dnes, nicmene co si pamatuju, tak sekce Free Will nebo Knowledge byly zajimave, srozumitelne a pritom pomerne obsahle.

    Warburton rozhodne neni spatny, ale myslim, ze muze pusobit lehce nezazivne. Jeho dilo mi spise nez celistvy text skutecne pripominalo encyklopedii, kde si clovek muze najit urcity argument, precist si, co je jeho podstatou, a nasledne se dozvedet, jake existuji protiargumenty. Jako vzdelavaci kniha ucelne, ale chybi mi tam ctivost a ctenarska privetivost.

    Martinovy parasoxy jsou fajn, ale ne vsechny jsou tak dobre, aby si zaslouzily byt v knize, a hlavne to take neni neco, co by se dalo precist od zacatku do konce.

    Law pise pro "obycejneho" ctenare a zamerne si vybira temata, ktera by verejnost mohla zaujmout. Jenze kvuli tomu se jeho kniha od bezne filosofie prece jen podstatne lisi a treba o tom, cim se zabyvaji dnesni filosofove, se z ni clovek zas az tolik nedozvi.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za upřesnění, Kristýno! (Tuším, že vůči Lawovi bych určité výhrady - jiné než uvádíš - měl, ale vyjádřit je v nějakém stručném shrnutí bych dokázal teprve s odstupem, po přečtení, takže se toho vzdávám.) Dříve než dokončím objasnění své páté položky (NEUBAUER), připojuji reakci na Tvůj předposlední příspěvek:

    Ad §1) Měl bych jisté námitky proti přívlastkům "důraz na emoce" a "bere názory pocitově", které kontinentální filosofii přisuzuješ. Bude však lépe, když je vyslovím později pod Tvým článkem "O rozdílu mezi filosofií analytickou a kontinentální", poněvadž souvisí s mou chystanou kritikou popisu obou směrů v tam již ohlášené části (3a).

    Ad §2) Pro mne byl spíš problém onen výběr dvou (T. Hobbese i J. St. Milla) než volba toho či onoho. Příliš mnoho politických filosofů, říkal jsem si. Dobré a dostatečné důvody bych našel pro kohokoli z oné trojice.
    O úryvku z díla J. St. Milla jsem měl kdysi dávno referát na semináři morální filosofie. Vybral jsem si ho. Je to taková poněkud anekdotická, leč rozsáhlejší záležitost, tak si ji nechám na později do komentáře pod Tvůj článek o něm, který jsem tu rovněž zahlédl. Pokud jde o Hobbese, mám dojem a obávám se, že ta přesvědčivost argumentů souvisí s tím, do jaké míry v současnosti souzníme s některými jeho východisky, a není tudíž v jeho úsudcích tolik záležitostí vyplývání jako premis, čili předpokladů jeho úvah spíše než samotné argumentace.

    Ad §3) Jak už jsem napsal, já si toho - lhostejno zda záměrného či bezděčného - soustředění na novověk cením. Lze jej velmi dobře odůvodnit a rozšíření na modernu by jen vyvolalo otázku: proč ne též na antiku nebo středověk. A konkrétně K. R. Popper zase pochybnost: proč ne spíše T. S. Kuhn. Ale že jsi pomyslela zrovna na Poppera má svou logiku - uvědomil jsem si, že není náhoda, že jsem po omezení počtu položek týkajících se politické filosofie (u mne tomu odpovídá jen ta B. Komárková) přistoupil k zařazení položky k námětu vztahu filosofie a vědy, té v seznamu odpovídá onen Z. Neubauer ...

    Ad §3) ... podobně jako Tvému Descartovi odpovídá, jak jsem výše uvedl, můj Vopěnka. Ono vůbec těch strukturálních shod je ve Tvém a mém seznamu podezřele mnoho, zdá se mi. Pokusím se náznakem vyložit, jak se mi jeví. Tedy jak a proč jsou ony dva seznamy podobné.
    TG

    OdpovědětVymazat
  11. Dopovím tu nakousnutou shodu raději hned. Něco jde možná na vrub mého bezděčného bijektivního kopírování, ale přesto se mi to zdá pozoruhodné. Nutno však přeuspořádat, protože můj původní seznam byl prostě abecední.

    Povím, jak bych pojmenoval náměty Tvého seznamu, záměrně vstřícně k mému. Doufám, že to nevyzní příliš násilně a svévolně.

    (1) Heslem: METAFYZIKA, SKUTEČNOST. Descartes: námětem nové pojímání skutečnosti, popř. nový druh počátku (již ne starý "údiv", nýbrž "pochybnost", ale ještě ne moderní "nejasnost" ve významu nesmyslnosti, spíše než mlhavosti, neurčitosti či neostrosti) - (A) Vopěnka: námětem je jiné porozumění skutečnosti (kupř. neurčitost je vlastní skutečnosti samé, nikoli až výsledkům či nástrojům našeho poznávání coby důsledku naší bytostné nedostatečnosti či selhávání) a následně nové pojmové uchopení.

    (2) Heslem: ŘEČ, ARGUMENT. Hume: nový pohled na uvažování a pojetí rozumu, dejme tomu - (B) Patočka: námětem vztah pojetí skutečnosti a pojetí "správné řeči", potažmo usilování člověka ve světě a obci.

    (3) Heslem: JEDINEC, MRAVNOST. Kant: námětem nové založení mravnosti - (C) Kouba: výklad jednoho ze soupeřících pohledů na lidskou mravnost a postavení člověka ve světě.

    (4) Heslem: OBEC, SPRAVEDLNOST. T. Hobbes, J. St. Mill, či J. Locke: námětem nová politická filosofie - (D) Komárková: námětem buď srovnání dvou pohledů na postavení člověka ve světě a obci, anebo soupeření a vývoj pohledů na podstatu práv a povinností.

    (5) Heslem: PRAVDA, ZKUŠENOST. (...) - (E) Neubauer: vztah vědy a filosofie k pravdě a ověřování, skutečnosti a zkušenosti.
    TG

    OdpovědětVymazat
  12. Toto vse se poji k tomu, jak filosofii jako takovou rozdelujeme. Moje deleni ovlivnene analytickym myslenim by bylo lehce odlisne, pod filosofii radim obory jako:

    Metafyzika
    Epistemologie
    Moralni filosofie (normativni filosofie, metaetika, aplikovana etika)
    Filosofie mysli
    Filosofie jazyka
    Politicka filosofie
    Filosofie vedy
    Logika
    (A pravdepodobne dalsi, na ktere si ted nevzpomenu.)

    To, na co chci poukazat, je, ze onech oboru je obrovska rada. I kdyby byl muj seznam dvojnasobne dlouhy, pravdepodobne by mi na nem nejaka dulezita vetev filosofie chybela. Coz ale nevidim jako problem; obsahnout celou analytickou filosofii nebylo mym cilem a pokud mi dve knihy z oblasti politicke filosofie prijdou zajimave, klidne je na seznam zaradim obe, i kdyz tim vezmu misto pro knihu z jineho oboru.

    A v tomto pripade si skutecne za kazdou z onech peti polozek stojim.

    OdpovědětVymazat
  13. Vždyť jo, Kristýno. Já to nemyslel jako nějakou kritiku. :-) Prostě mne (posléze) zaujalo, že v těch seznamech lze vidět - při dobré vůli - jakousi podobnost. Těmi hesly jsem si pomáhal při pokusu vystihnout povahu odpovídajících položek. Že poukazují též k jednotlivým filosofickým oborům je takové přilepšení navíc.

    Asi takto: Kdybys prohlásila, že si jednoduše přeješ mít na seznamu aspoň nebo právě jedno dílo, které je Tvou "srdeční záležitostí", bez ohledu na jakékoli jiné znaky, vzal bych to jako naprosto postačující a dobré zdůvodnění. :-)
    TG

    OdpovědětVymazat
  14. :-) Ta zaujatost je tam znatelna; sla jsem proste po knihach, ktere ovlivnily me a ktere by bezneho ctenare nemely uvrhnout do deprese z toho, jak slozite napsane jsou. Nicmene to, ze ovlivnili me, samozrejme souvisi s tim, jake jsou me zajmy. Takze ten seznam je do jiste miry jiste subjektivni. :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Myslím, že ten seznam se Ti moc povedl. - Dokladem toho mimo jiné je, že mne zaujal a vyvolal otázku, jak by asi vypadal můj vlastní. (Následný rozdíl jde víceméně na účet mého odlišného pojetí výchozích podmínek.) Případná "subjektivita" je v celém podniku kladem, nikoli záporem, jelikož značí osobní svědectví a ručení, že dotyčná kniha je s to někoho zaujmout a přivést k filosofii, čili stojí za přečtení. Pokud je snad zaměřený tím či oním směrem, jedná se o "zaujetí pro něco" a nikoli "zaujatost proti něčemu", odtud také jeho možná prospěšnost pro čtenáře. Jestliže jsem měl nějaké pochybnosti (vpravdě pouze dvě: 1) zda volit spíše díla primární či sekundární, 2) zda se nepokusit navíc o nějaké rozložení po oborech, poněvadž se mi zdál stát už jen jeden krok od tohoto cíle), pak byly podnětem k zamyšlení a sehrály pozitivní úlohu.
    TG

    OdpovědětVymazat
  16. Ad 5) Tak konečně se dostávám k poslední položce ze svého seznamu, k NEUBAUEROVI. Je to věc či autor nejkontroverznější, ale právě proto - řekl bych - nejzajímavější. (Možná, že mé důvody tohoto tvrzení budou zřejmější, porovnají-li se později mé komentáře k Tvému článku "O rozdílu mezi analytickou a kontinentální filosofií" s chystaným komentářem k diskusi "Kristýna vs. Trpiš" pod článkem o Richardu Dawkinsovi.) Je proto užitečné - aby nedošlo k nekritickému obdivu či nekritickému odsudku - vzít v úvahu též kritiku Neubauerova filosofování např. z pera Petra Rezka (článek "O Ricoerovi u nás" a pasáž o ZN ve stati "Havlova filosofická hostina", oboje ve sborníčku "Filosofie a politika kýče", Oikoymenh 1991 - ss. 27nn a 34nn.)

    V případě díla "Zamyšlení nad vědou a filosofií" (rigorosní práce 1971, publ. "polosamizdatově" 1979 a 1988) jde o námět vztahu (přírodo)vědy a filosofie ke skutečnosti a zkušenosti, a jejich odlišného pojetí pravdy a ověřitelnosti. Připomíná v některých směrech T. S. Kuhna, ale liší se v jednom velmi podstatném ohledu. Kuhn není ani tak filosofem vědy, jako spíše historikem vědy - otázku po pravdivosti vědeckého poznání vykazuje mimo rámec svého tázání; řeč je o jeho "Struktuře vědeckých revolucí". Naproti tomu u ZN je toto otázka výchozí a ústřední - pokud se věda vyvíjí ve skocích, kde jednotlivá paradigmata mají své vlastní pojmosloví a kriteria, jak lze bezrozporně a přitom jim všem adekvátně myslet jejich podíl na odhalování pravdy?

    Velmi oceňuji, že začíná převyprávěním toho, co si myslí "protivníci", lépe řečeno, jaké je běžné mínění v těchto věcech. Je stručné a výstižné, takže čtenář ví, že je mu rozuměno, to on je totiž oním nositelem běžného mínění, kdežto z vědců a filosofů jen někteří.

    Začátečníka nebo vyznavače jiného filosofického obyčeje bych ovšem varoval a doporučil mu pouze některé Neubauerovy články. Napadají mne dva: "Vzdělání vědecké versus humanitní: Aneb o entropii a Shakespearovi" a "Pluralita světů a jednota vědění: O universitě, přírodovědě a evoluci", oboje např. ve sborníku Smysl a svět, Knihovna Nadace Dagmar a Václava Havlových, Vize 97, sv. 3, nebo ve sborníku Obnova ideje university, ss. 131-155 a 155-168, který vyšel i anglicky jako "Rethinking the University. A Collection of Texts on the Idea of University, with Reference to the Present Time. Assembled and edited by J. Fiala. Karolinum, Charles University Press, 1995."
    TG

    OdpovědětVymazat
  17. P.S.: Hernajs, mělo tam stát samozřejmě "Ad 3)"

    Ale když už píšu, dodám zároveň na ukázku úryvek od zmíněného Petra Rezka: "Z. Neubauer se snaží ve svém článku (O povaze bytí) podat sumu svého vědění, ale vlastně jen pracně sestavuje teze spolu nesouvisející, některé myšlenky přímo variuje, aniž by je řádně objasnil. (...) Bohužel jsou Neubauerovy teze pouhým tvrzením, a nikoli 'návodem ke vhledu do povahy bytí', jak si slibuje. I když dáme za pravdu autoru tohoto traktátu, nesourodého v celé své stavbě, ale i v jednotlivých odstavcích, že vědění, základní vědění, nelze předat, méně nahlížíme, že o něm nelze nikoho přesvědčit - jak se s těmito tvrzeními srovnává myšlenka návodu? A zbývá vskutku jen to, co Neubauer provádí, totiž výčet nejasně formulovaných tezí?" (cit. op., p. 27)

    Podobnou zdrcující kritiku adresuje P. Rezek Neubauerovu filosofování jako celku. Ačkoli s ním v mnoha ohledech souhlasím, to, co bych z ní vyjmul, se mi jeví natolik pozoruhodným a závažným, že převáží ostatní.
    Pokud by si někdo zatoužil pokazit mínění kompletně o téměř celém současném českém filosofování a nejen o Neubauerově, pak doporučuji Rezkovu knihu Démanty české filosofie. (nakl. Petr Rezek, 2011)
    TG

    OdpovědětVymazat
  18. Establishing C&C communications is an important step for attackers to maneuver laterally inside a network. C&C servers function command facilities that malware related to focused attacks use to retailer stolen knowledge or obtain instructions from. Table 1 reveals outcomes from exams Cogsdill has carried out burnishing EN32 case-hardened steel, aluminum and 316 and 410 chrome steel. Tools can be found in diameters of sixty three, 80, a hundred and a hundred twenty five mm, and their number of nibs are 5, 7, 9 and 11, respectively. The instruments are provided in high precision machining normal face mill arbor sizes. While the software should be used with coolant, no particular coolant is required.

    OdpovědětVymazat