Kenneth Waltz a neorealismus

(Tento článek jsem napsala v květnu minulého roku, z nějakého důvodu jsem ho ale nikdy nepublikovala. Dávám ho sem tedy alespoň teď v rámci prvního výročí Waltzovy smrti.)

Zemřel Kenneth Waltz. Lidé zajímající se o mezinárodní vztahy smutní. Ostatní nejspíš netuší, že někdo toho jména vůbec kdy existoval.

Kenneth Waltz je duchovním otcem neorealismu, nejspíše nejvýznamnější, nejdiskutovanější a nejpopulárnější teorie mezinárodních vztahů za posledních padesát let. A mám-li být upřímná, mé nejoblíbenější teorie od té doby, co jsem zjistila, že nějaké teorie mezinárodních vztahů vůbec existují.



Trochu historie

Za dobu vzniku mezinárodních vztahů jako samostatné disciplíny se dá počítat konec první světové války, kdy si řada politiků a politologů kladla otázku, jak zabránit dalšímu podobnému konfliktu. Dominantní teorií, podporovanou i americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, se stal liberalismus (dnes nazývaný také liberální idealismus) vycházející z myšlenky, že pomocí diplomacie lze zajistit mír. Liberalisti věřili, že pokud spolu státy budou vzájemně komunikovat, války ustanou. A tak roku 1920 vznikla Společnost národů, která měla zajistit, že proti sobě evropské státy do války už nikdy nepůjdou.

Druhá světová válka zapříčinila pád liberalismu a vynesla do popředí realismus. Realisté vedení Hansem Morgenthauem, který roku 1948 vydal knihu Politics Among Nations, tvrdí, že chceme-li zabránit válce, musíme se nejdřív ptát, proč válka vzniká. A tím důvodem je moc.

Podle realismu jsme všichni egoisti toužící po nadvládě nad ostatními a celá mezinárodní politika je jen o neustálých přesunech moci z jednoho subjektu na druhý. Věčný mír je utopie, protože jediné, o co se můžeme pokusit, je vytvořit taková spojenectví, aby současné rozložení moci učinilo válku iracionální. Proto ostatně Společnost národů neuspěla; jelikož jejím členem nebyly Spojené státy, nebyla dostatečně silná na to, aby mohla zastrašit Hitlera. 


Neorealismus

V roce 1979 vydává Kenneth Waltz, profesor University of California, Berkeley, knihu Theory of International Politics, ve které představuje svou úpravu klasického realismu. Tvrdí, že realismus správně pochopil, jak politika funguje, dodává ale, že Morgenthauova teorie nemá dostatečně vědecký základ na podložení svých hypotéz. A tak vzniká strukturální realismus známý také jako neorealismus.

Zatímco Morgenthau tvrdí, že konflikt mezi státy vychází z lidské povahy a že mezinárodní systém pouze válku umožňuje, Waltz pořadí důležitosti převrací, když za hlavní problém považuje strukturu systému. Tím je realismus oproštěn od premisy, že příčinou válek je lidská touha po moci. Podle neorealismu je totiž naším primárním cílem bezpečnost a moc je pouze prostředkem k jejímu dosažení.

Abychom pochopili, proč Waltz něco podobného tvrdí, musíme si nejdřív uvědomit, že mezinárodní systém je anarchický. Anarchie neznamená chaos; je to pouze vyjádření toho, že státy jsou nejvyšší autoritou a že neexistuje žádný subjekt, který by dohlížel na jejich jednání. 

(V tomto případě se samozřejmě nabízí otázka, zda nad státy nemají moc mezinárodní organizace jako OSN a zda tedy mezinárodní systém není přece jen hierarchický. Waltz by nejspíše odpověděl, že i mezinárodní organizace jsou ovládány státy a že ta jediná, která má moc něco státům nařídit (Rada bezpečnosti OSN) je v područí 5 významných států, které mohou cokoliv vetovat.)

Pokud vám myšlenka anarchie činí problémy, porovnejte si třeba postavení občana vyspělého státu a státu jako takového. Nad občanem stojí stát, který reguluje jeho chování a který dohlíží, že ti, kteří se nějak proviní proti zákonům, budou potrestáni. Dotyčný se tedy nemusí nijak přehnaně obávat o svou bezpečnost; ví, že mu ji zajistí stát.

Na mezinárodní scéně však podle Waltze nic takového neexistuje. Stát se jako subjekt pohybující se v anarchii může spoléhat pouze sám na sebe. Pokud chce přežít, potřebuje moc. A bohužel čím silnější (a bezpečnější) se určitý stát stává, tím ohroženější se ostatní státy cítí. Celá situace tak vede k bezpečnostnímu dilema, kdy všechny státy neustále zbrojí v očekávání potenciálního útoku od jiného státu. Nikdo si totiž není jistý, zda ostatní vyvíjí zbraně čistě pro svou ochranu, nebo proto, že nás chtějí zničit.

Jako příklad vyobrazení Morgenthauova realismu se často uvádí Hobbesův přirozený stav (state of nature) v Leviathanu, podle mého názoru k němu má ale neorealismus v některých ohledech blíže. Podle Hobbese totiž hlavním důvodem konfliktů v anarchii není egoismus člověka (ačkoliv i ten tu hraje svou roli), ale nejistota. I když nemáme sebemenší zájem bojovat, můžeme zkrátka napadnout potenciálního oponenta čistě jen proto, že nechceme žít v napětí z toho, kdy on napadne nás. A někdy dokonce raději zlikvidujeme slabého soupeře jen proto, abychom ostatním ukázali, že začínat si s námi je riskantní.

Waltz se dále zaměřuje na polaritu, neboli kolik mocností v systému existuje. Nejstabilnější a nejbezpečnější je dle něj bipolarita, tedy systém se dvěma velmi silnými státy, ve kterém se všechny ostatní (slabší) země připojí k jedné straně. Více mocností na scéně totiž vede k situaci, kdy státy nebudou stíhat kontrolovat vývoj ostatních a mohou tak situaci špatně vyhodnotit. A naopak unipolarita (= jedna mocnost) často skončí tak, že mocnost přecení své schopnosti a nevšimne si vzestupu nového konkurenta. Ostatně právě na základě této myšlenky Waltz už na počátku devadesátých let předpověděl vzestup Číny, která se podle něj měla stát hlavním konkurentem USA.


Problémy neorealismu

Neorealismus si okamžitě získal oblibu a nedlouho po vydání Waltzovy knihy se stal nejpopulárnější teorií mezinárodních vztahů na anglosaských univerzitách. Jenže pak přišel rozpad Sovětského svazu a mnoho lidí se začalo ptát: Pokud je bipolarita nejstabilnějším systémem, pak proč Sovětský svaz tak nečekaně zanikl?

Waltz o několik let později našel odpověď. Je na vašem posouzení, jestli vám přijde uspokojivá, ale odpověď to je. Waltz tvrdí, že studená válka prakticky od svého počátku nebyla o bipolaritě, ale o unipolaritě. Sovětský svaz nestíhal držet krok se Spojenými státy, což ale akademici, nemající přístup ke všem informacím, netušili. Teprve v devadesátých letech odtajněné dokumenty ukázaly, že Spojené státy měly dlouhodobě převahu. A také to, že si jí byly vědomy.

Počet nukleárních zbraní v době studené války:
V době největšího napětí v 50.- 70. letech mělo USA před SSSR značný náskok

Z dnešního pohledu čelí neorealismus dvěma dalším problémům. Zaprvé Waltzova teorie nebere ohled na tzv. soft power, neboli moc ve formě diplomacie, myšlenek a ideologie. (Joseph Nye, Clintonův poradce a duchovní otec termínu 'soft power', ji vysvětluje jako schopnost "přinutit ostatní, aby chtěli to, co chceme my.") Staromilsky tíhne k tradiční vizi, že moc vychází z vojenské techniky a armády, jenže to v jednadvacátém století tak docela neplatí. I proto se řada akademiků obrací ke konstruktivismu, zabývajícímu se identitou národa a sílou myšlenek.

Zadruhé Waltz je obviňován ze state-centrismu, tedy toho, že celou svou teorii staví na systému okupovaném výhradně státy. Současná doba však ukazuje, že nestátní subjekty (gangy, teroristické organizace, soukromé společnosti atp.) mohou mít nejen stejnou moc jako státy, ale může se od nich požadovat to samé jako od států. Vezměte si třeba tlak vyvíjený na společnost Apple v Číně, kde se od Applu očekává, že se zasadí o dodržování lidských práv.


Řešení?

Proti neorealismu se vymezovaly prakticky všechny teorie mezinárodních vztahů, které za posledních pár desetiletí vznikly. Objevil se neoliberalismus věřící, že mezinárodní organizace mohou přinést mír, anglická škola prosazující, že je nutné brát v potaz normy mezinárodní společnosti, nebo třeba poststrukturalismus zabývající se tím, jak jazyk ovlivňuje náš pohled na problematiku.

Ne všechny teorie jsou ale tak vzdálené neorealismu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud byl klasický realismus protipólem liberalismu, pak se to samé nedá říct o neorealismu a neoliberalismu. Neorealismus říká, že anarchická struktura je příčinou konfliktu. Neoliberalismus zas tvrdí, že vytvořením organizací, které by změnily mezinárodní systém na hierarchii, lze zajistit mír. 

Konstruktivismus jsme zas před lety s jedním kamarádem překřtili na neoneorealismus. Pokud totiž přijmete myšlenku, že šíření myšlenek je jen nový způsob, jak získat moc, není jeho podstata neorealismu zas tak vzdálená.

Padl se Sovětským svazem i neorealismus? Ano, i ne. Osobně pořád věřím, že hlavní kostra Waltzovy teorie, totiž že všem subjektům jde primárně o přežití a že moc je prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout, je pravdivá. Problémem je však ten zbytek, ty detaily, které jasně ukazují, že Waltzova teorie popisuje 20. století, a ne současnost. Pokud chceme neorealismus aplikovat do dnešní doby, musíme zkrátka rozšířit Waltzovu teorii tak, aby zahrnovala i nestátní subjekty, aby brala v potaz, že anarchie se dá postupně překonat, a aby neviděla moc jen z pohledu armády a vojenských technologií. 

Tolik ke Kennethu Waltzovi a jeho neorealismu.

1 komentář:

  1. Na tvůj článek jsem narazila zcela náhodou při doplňování učiva. Jednoduše a přitom tak věcně napsané, skvělé! (:

    OdpovědětVymazat