Putování po Rwandě, část druhá: muslimská čtvrť, škola, Kirimonko, Nyamata, Ntamara


Den pátý: 19. března 2015, čtvrtek

Dopolední zastávka v 1930 Prison, známém také jako Gikondo Prison, nevychází úplně podle plánu: měli jsme se setkat s jedním vysoce postaveným představitelem bývalé rwandské vlády, na kterého si můžete docela spolehlivě ukázat jako na toho, který je částečně zodpovědný za genocidu − jeho vystoupení v rádiu, kde Tutsi označoval za šváby a nabádal občany, aby je vyvraždili, je totiž dobře zaznamenané. Bohužel pro nás nicméně ředitel vězení, se kterým byla ona návštěva domluvena, v Kigali toho dne není a lidé, kteří přebrali vedení, nás za vězněm i přes námi předložená povolení odmítají pustit.

Po krátké prezentaci ředitelova dočasného zástupce, se tedy přesouváme na nádvoří, kde se schází "běžní" vězni. Jsou tu ženy odsouzené za to, že šly na potrat − jediná významnější ukázka toho, že Rwanda ještě ve všech oblastech nedosáhla stejné osobní svobody jako evropské země. Dáváme se s nimi do řeči, když za námi dorazí jedna se zaměstnankyň vězení a zeptá se nás, jestli bychom jako jistou kompenzaci brali alespoň rozhovor několika vězni, kteří si odpykávají trest za činy spojené s genocidou. Nabídku přijímáme. 

To, co následuje, mi podobně jako naše předchozí návštěva vězení, přijde ve zpětném kontextu zvláštně bizardní. Zaměstanci pro nás připravili malou kancelářskou místnost, dali židličky do kroužku a nechali nás, ať si s těmi několika pány v oranžových a růžových trestaneckých uniformách povídáme. 

Tři vězni si sednou přímo po mé levici, toho nejbližšího se téměř dotýkám rameny, a můj mozek má zpočátku problém celou situaci nějak zpracovat. Ti lidé strávili ve vězení už dvacet let a nebyli tedy rozhodně odsouzeni za nějaké banální prohřešky jako rabování. Na druhou stranu se zdá, že je rwandský reintegrační systém za ty roky dokázal zpracovat, a my se mezi nimi tak cítíme bezpečněji než v demobilizačním kempu Muboto, kam se dostaneme o týden později. Když nic jiného, alespoň tak očividně nepředstírají nevědomost jako bývalí vojáci v Mutobo. 

Posloucháme tedy, že většina těch největších zločinců nesedí ve vězení, ale utekla po genocidě ze země díky Francouzům. Že si uvědomují, jak je vedení země dokázalo manipulovat. Že podle toho, co viděli, muselo být prezidentovo letadlo sestřeleno prezidentovou armádou.

Žádný z těch výroků mě nepřekvapuje. Že Francie odmítá vydat lidi zodpovědné za rwandskou genocidu je veřejně známé (vyhledejte se třeba na případ kněze Wenceslase Munyeshyaky) a že desítkám až stovkám dalších možná pomohla po vítězství RPF utéct ze země se nějak předpokládá také. Že si rwandská genocidní vláda vymýšlela důkazy svědčíci proti Tutsi a skrz média šíříla strach a nenávist, aby mezi lidmi vyvolala hysterii, je dobře zdokumentované. A že prezidentovo letadlo možná nesestřelili Tutsi, ale prezidentova ochranka také. 

Po odchodu z vězení zajdeme na oběď do byznysového centra a tam si nás o hodinu později vyzvedává Rwanďan Patrick, který má být naším dočasným průvodcem po městě. Dostáváme se tak poprvé do muslimské čtvrti, kde má být naší hlavní zastávkou malé tržiště a pracovní dílna. Náhodou však procházíme kolem základní školy zrovna v době, kdy končí výuka, a asi čtyřicet dětí ve věku šesti až desíti let se na nás okamžitě vrhne. Jeden profesor nastalou situací začne iniciativně dokumentovat; já chvíli váhám. Před odletem jsem si dávala předsevzetí, že žádné děti ve Rwandě fotit nebudu, když na mě nicméně před školou doléhá skupinka školáků a když mi jejich rodiče i učitelé řeknou, že je vyfotit můžu, nakonec zrcadlovku do ruky vezmu. Před školou se tak zdržíme asi půl hodiny, protože nevynechat nikoho, kdo si fotku přeje, a pak si s nimi všemi ještě plácnout nebo podat ruku, zabere víc času, než se zdá. 

Na druhou stranu mě po dopoledni stráveném ve vězení tato malá zastávka nabije neočekávaným optimismem. A pozitivní dojem z ní ještě podtrhují učitelé, kteří nám neustále děkují, že jsme se u školy zastavili, a nabízí nám, abychom se dalšího dne zašli podívat přímo na výuku.

V muslimské čtvrti

Když se s Patrickems kolem čtvrté odpoledne v muslimské čtvrti rozloučíme, pokračujeme už sami do Ivuka Arts Gallery. Ivuka je primárně umělecká galerie, docela sympaticky jsou ale její prostory využívány i jako jakási umělecká škola a místo, kde se talentovaní lidé mohou potkávat. Řada malířů, kteří v Ivuce vystavují, své obrazy tvoří přímo tady a jiní zde zas učí kreslit děti. A z toho tak nějak vyplývá, že když se vám něco zalíbí, není nic snazšího, než nechat si ze zahrady nebo zadní místnosti přivést autora, který vám k vystavenému obrazu nabídne doprovodný komentář.

Hned toho odpoledne mě zaujme dílo jednoho dvacetiletého kluka, který se jmenuje Bruce, a dám si závazek, že pokud v příštích dnech usoudím, že mi cesta přes město stojí za to, abych se do Ivuka Arts vrátila, koupím ten obraz a odvezu ho s sebou do Evropy. O dva dny později se tak stane.

Před Ivuka Arts Gallery

Večer se ještě na hodinu zastavujeme na trhu v Kirimonko, kde byste mohli strávit klidně týden a stejně byste neviděli vše, co tu lokální prodavači nabízí. Můžete si tu pořídit oblečení, hodinky, kufříky, naušnice, pánve, hračky, sluneční brýle, ryby, sýry, ovoce, zeleninu; prakticky cokoliv vás napadne. Řada prodejců je tu sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně.

Téměř celá naše skupinka podléhá možnosti nechat si ušít na míru košili nebo kalhoty nebo sukni. Stačí jen ukázat na jakoukoliv z těch stovek extrémně barevných látek, které tu všude visí, a prodavač okamžitě přivede lokálního krejčího, který si vás přeměří, ujistí se, jak dlouhé chcete rukávy nebo délku košile, a slíbí vám, že následujícího dne si svůj výrobek budete moci vyzvednout. Já nakonec skončím se dvěma košilemi: jednou zeleno-žluto-modrou, která na sobě má ornamenty rybích šupin, a jednou více umírněnou černo-žlutou se sluníčky, hvězdičkami a tečkami. Pro Evropana jsou obě poměrně výrazné a v konzervativní České republice jednoznačně přitahují pohledy cizích lidi, ale i tak je od návratu z Rwandy ráda nosím.

Nakupujeme

Jen nepatrné procento z těch stovek látek, které si v Kirimonko můžete koupit

Nabídka ovoce u jednoho z prodejců

Po večeři, kterou si uvaříme v apartmánech, se rozhodneme prozkoumat město. Nejprve se snažíme moto taxikáře přesvědčit, aby nás odvezli do klubu, o jehož existenci jsme se dozvěděli od několika vyučujících, motorkáři se ale po cestě ztratí, pak se ukáže, že vlastně neví, kde to je, a nakonec nám nabízí, že nás vezmou do jiného karaoke klubu někde ve městě. Končíme tedy v Rosti, kde se jako jediní běloši stáváme celebritami večera, tudíž zpíváme nejen Angels od Robbieho Williamse a Country Roads, Take Me Home, ale skončíme i na hlavním pódiu, kde jako bonus někteří z nás přidají ještě třetí píseň. A zaměstnanci klubu si nás při tom všem samozřejmě fotí, takže má-li Rosti nějaké oficiální facebookové nebo internetové stránky, pravděpodobně nás na nich najdete také.

Karaoke klub

Den šestý: 20. března 2015, pátek

Ráno se zastavujeme v National Heroes' Mausoleum, kde můžete vidět památníky mrtvých hrdinů včetně premiérky Madame Agathe, která se do poslední chvíle snažila genocidě zabránit, brzy se ale přesouváme do muslimské školy, kam jsme byli o den dříve pozváni. Shodujeme se přitom, že je to tak nějak náš nejpozitivnější zážitek od příjezdu do Rwandy, protože všichni jsou nesmírně dobře naladění − děti, které se učí krom rodné kinyarwandštiny ještě angličtinu, francouzštinu, swahilštinu a arabštinu, nám neustále chtějí ukázat, co umí (čtyřletí caparti nám zazpívají v angličtině!), zatímco učitelé nám každých pět minut děkují, že jsme si našli čas a přijeli se k nim podívat.

Ačkoliv "nefotit se s dětmi" pro mě bylo před odjezdem ještě silnější zásadou než "nefotit děti," nakonec na pamětové kartě mé zrcadlovky skončí i několik obrázků, kde se kolem nás tlačí spousta dětí předškolního věku. Ano, uvědomuju si, že i já jsem propadla prakticky těm nejhorším návykům bělochů z vyspělých zemí, kteří se jednou dostali do rovníkové Afriky, jenže když jsou všechny děti tak roztomilé a berou vás automaticky za ruce a chtějí se s vámi bavit, je těžké nepodlehnout.

Zatímco se procházíme po škole a nahlížíme do tříd, jeden sedmiletý kluk prohlásí, že jsme na studenty moc staří, zatímco jiný se nás zeptá, jestli ho nemůžeme vzít s sebou.

Jedna ze tříd

Fotíme se s dětmi

Po návštěvě školy míříme k památníku belgických vojáků, tedy na místo, kde bylo v dubnu 1994 deset belgických vojáků zabito rwandskou armádou. Když totiž genocida začala, měla ve Rwandě ze všech zahraničních států nejvíce vojáků Belgie (Rwanda byla původně belgickou kolonií), přičemž rwandská armáda učinila poměrně pochopitelný závěr, že by bylo fajn donutit Belgičany, aby se z oblasti stáhli a nepřekáželi tak jejím genocidním plánům. Dospěla tehdy k jednoduchému řešení své situace: deset belgických vojáků, kteří měli chránit Madame Agathe, díky přesile zajala a pod slibem, že je odveze na základnu OSN, kde budou propuštěni, je donutila, aby se vzdali zbraní. Belgičtí vojáci zbraně odevzdali, namísto do sídla OSN však byli převezeni na základnu rwandské armády, kde je napadla stovka místních vojáků. Belgičanům se podařilo utéct do jedné z budov v kempu, kde se zabednili a snažili se jedinou zbraní, která jim zůstala, uchránit, zatímco byli zvenku odstřelováni. A jak dodává nápis poblíž památníku: "Bojovali až do smrti, zatímco doufali v pomoc, která nikdy nepřišla."

Když se dalšího dne belgická vláda dozvědělo o smrti svých vojáků, nařídila na nátlak svého obyvatelstva stažení z Rwandy a učinila tak přesně to, co po ní rwandské genocidní vedení chtělo. Generálporučík Roméo Dallaire, který misi OSN ve Rwandě vedl, zase vraždu belgických vojáků líčí jako své největší pochybení a dá se předpokládat, že to byl také jeden z hlavních důvodů, proč se po návratu z Rwandy pokusil spáchat sebevraždu. Dallaire o zajetí Belgičanů totiž věděl, namísto toho, aby však se svými jednotkami vnikl na základnu a vyvedl je pryč, se rozhodl vyjednávat jejich propuštění s plukovníkem Bagosorou, se kterým měl toho dne domluvenou schůzku.

Belgian Peacekeepers Memorial

Budova, kde belgičtí vojáci zemřeli

Naší poslední vzdělávací zastávkou toho dne je Akilah Institute for Women, který se docela sympaticky snaží zvýšit vzdělanost žen v zemi a dostat je na vedoucí pozice v politice a soukromých firmách, a pak už míříme na večeři do vyhlášené restaurace Heaven. O Heaven si dočtete prakticky v každém rwandském průvodci a mají tam většinou tak narváno, že asi není na škodu zamluvit si stůl dopředu, na můj vkus je však ona restaurace až moc "imigrantská". Ceny jsou nastaveny pro návštěvníky z evropských zemí, prakticky všechny stoly zde obsadili běloši − výjimečně turisti, ve většině případů zjevně byznysmeni a politici, kteří ve Rwandě dočasně pobývají. Jako  doprovodný program je během večera dokonce zařazeno tradiční vystoupení nějakého rwandského tanečního souboru, což je rozhodně faktor, kterého se v běžné, lokální restauraci nedočkáte. Nicméně prostory jsou krásné a jídlo i koktejly tu mají skvělé, takže té jedné návštěvy nelituju.

Heaven

Den sedmý: 21. března 2015, sobota

Oficiální program tentokrát nemáme, takže je na nás, abychom se během dne nějak zabavili. Jeden člověk z naší skupiny se chystá na severozápad země za gorilami, což by byl také můj ideální výlet, pokud by to nebylo tak extrémně drahé. (Rwanda je jednou ze tří zemí na světě, kde můžete ve volné přírodě vidět horské gorily, přičemž za každou gorilí rodinou může denně přijít maximálně osm lidí, kteří u nich nemohou zůstat déle než hodinu. Pro gorily totiž běžné lidské choroby jako chřipka mohou být smrtelné, takže v rámci jejich ochrany musí být přístup lidí do parku co nejvíce omezen. A z toho nakonec vyplývá, že každý, kdo chce do parku dostat, za výšlap ke gorilám zaplatí 750 dolarů. A k tomu si připočtěte pronájem auta s řidičem, bez něhož se do oblasti dostanete jen stěží, a noc v hotelu poblíž parku, protože výpravy začínají brzy ráno.)

Jako reálnější plán se tedy jeví strávit den u hotelového bazénu, Jørgena zase napadne, že by se mohl jít podívat na fotbalový zápas mezi dvěma lokálními týmy. Koupí si kvůli tomu i rwandský národní dres, a když já po ranní návštěvě Ivuka Arts Gallery, usoudím, že válet se celý den na lehátku není můj cíl, zdá se, že přidat se k Jørgenovi doprovázenému jedním profesorem a doktorandem je nejlepší volbou. A to navzdory tomu, že jinak mi fotbal vlastně vůbec nic neříká.

Bruce a obraz, který je už dnes se mnou v Evropě

Končím tedy na malém fotbalovém stadionu, kde toho dne hraje policejní tým proti soupeři, jehož jméno jsem už dávno zapomněla. U vstupu si naše čtveřice kupuje VIP vstupenky, které stojí asi 50 Kč, a dostáváme se tak na hlavní tribunu, kde jsou mimo nás pouze manažeři klubů, někdo, kdo vypadá jako policejní prezident, a asi dvacet diváků.

Naše přítomnost přitom zase vyvolává nesmírný zájem. Už během první poloviny zápasu nás místní fotografové fotí více než dění na trávníku. Během přestávky po prvních 45 minutách je nám nabídnuto občerstvení zdarma − privilegium, jakého se dočkají kromě nás jen manažeři a "policejní prezident". Těžko říct, jestli si myslí, že jsme skauti zahraničních týmů, kteří přijeli do Rwandy hledat posily, nebo jestli je přítomnost bělochů na rwandské nejvyšší lize tak výjimečná, že se nám rozhodli poskytnout ten nejlepší servis. V každém případě s ohledem na to, kolik fotek naší čtveřice na profesionálních zrcadlovkách místních fotografů utkví, mám pocit, že následujícího dne možná dostaneme své malé okénko v místním tisku nebo alespoň někde na internetu.

Během druhé poloviny zápasu se začne poprvé projevovat fakt, že Rwandu čeká období dešťů, a silný liják tak na naši tribunu vyžene nejen některé diváky z vedlejších tribun, ale i náhradníky na lavičce. To, že vítr povalil přímo za hřištěm strom, však nikoho krom nás nepřekvapí a zápas pokračuje, jako by podmínky byly naprosto ideální. Fotbalista z nepolicejního týmu v závěru střílí z více než třiceti metrů gól, který nadchne můj doprovod a který by dotyčnému, byli-li bychom skutečně skauti, dozajista vysloužil naši pozornost. Namísto toho pouze oslavujeme s místními a já fotbalové fanoušky na jejich žádost zase fotím, protože být ve fotogalerii zahraničního návštěvníka je zjevně snem každého správného Rwanďana.

Překvapení způsobené jediným gólem zápasu


Den osmý: 22. března 2015, neděle

Zase jeden z volnějších dnů. Odpoledne máme naplánovaný výlet do Nyamaty a Ntamary ležících asi půl hodiny cesty od Kigali, dopoledne máme nicméně volné. Někteří se chopí příležitosti, že mohou jednou zase vstávat až kolem desáté, já se připojím ke skupince, která se rozhodne vydat na křesťanskou mši do místního kostela. A ačkoliv jako ateista nemám srovnání s podobnými bohoslužbami v České republice, myslím, že centrální Evropa by se od Rwandy mohla mnohé naučit.

Ještě před samotným kázáním hraje na pódiu pop-rocková skupina docela chytlavé písně o Bohu. Pro malé děti je tu připraven koutek, kde je náboženský program připraven pro ně stravitelnou, hravou formou. Na pódiu se mění řečníci a kázání je doprovázeno PowerPointovou prezentací. Zkrátka a dobře, rwandská církev, zdá se, pochopila, že chcete-li lidi přesvědčit, aby do kostela chodili pravidelně, mělo by je to bavit. Přičemž i z pozice nevěřícího musím říct, že těch devadesát minut, co jsem pod střechou onoho kostela strávila, uteklo překvapivě rychle.

Nedělní bohoslužba

Odpoledne nás jako první čeká návštěva kostela Nyamata, který je celosvětově docela známý. Před rwandskou armádou se tu totiž v dubnu 1994 ukrylo přibližně deset tisíc lidí, kteří věřili, že jim zdi kostela nabídnou ochranu − zdá se, že nepředpokládali, že by se křesťansky založení vojáci byli schopní dopustit tak hrůzného činu právě v kostele.

Interahamwe nicméně slitování s civilisty rozhodně nemělo a během tří dnů zabilo nejen všech 10,000 civilistů, kteří se v kostele ukrývali, ale i dalších 35,000, kteří se pohybovali v okolí. Na připomínku tohoto hrůzného činu na lavicích v kostele dodnes najdete oblečení obětí, rozstřílená střecha nebyla nikdy opravena a v podzemním památníku jsou vystaveny stovky lebek.

Nyamata

Podzemní hrobka v Nyamatě, kde jsou v několika řadách nad sebou uloženy stovky až tisíce lebek

Z Nyamaty se přesouváme do o něco méně významné, ale podobně působivé Ntamary. Ntamara je katolický kostel, který patřil pod Nyamatu a v jehož prostorách se odehrál podobný příběh jako v Nyamatě: v dubnu 1994 sem uteklo několik tisíc civilistů, kteří věřili, že se zde před Interahamwe skryjí, jenže vojenské organizace je tu našly a všechny povraždily. Vystavené lebky tu najdete podobně jako v Nyamatě, přičemž mezi nimi docela rychle objevíte ty dětské, které jsou často rozdrcené. (Oblíbenou praktikou pro zabíjení dětí bylo třísknutí s nimi o zeď.) Venku před kostelem pak stojí další památník obětem, kde je snaha sepsat jména všech obětí podobně neúspěšná jako kdekoliv jinde ve Rwandě.

Ntamara

Všimněte si dětských lebek nalevo

Večer míříme do čínské restaurace Zen, kde jsou hlavní klientelou zase běloši. (Zatímco při procházení Kigali byste pomalu získali dojem, že jste jediní Evropané v celé zemi, sotva jdete do nějaké lepší restaurace nebo do hotelu, hned vás tato myšlenka opustí.) Jak už tehdy víme, v dalších dnech nás čeká setkání s významnými představiteli země; jak ještě netušíme, staneme se o pár dní později i hlavní zprávou ve večerním zpravodajství nejvýznamnějšího rwandského televizního kanálu. Ale o tom zas příště.

- - - 

Předchozí článek:
Putování po Rwandě, část první: Kigali, Kibuye, Nyanza, Murambi

Následující článek:
Putování po Rwandě, část třetí: ministerstva, prezident Paul Kagame, demobilizační kemp, Gisenyi

2 komentáře:

  1. Hezké fotky! Čím fotíš?

    OdpovědětSmazat
  2. Díky. :-) Mám Canon 550D a k němu 4 objektivy: Tokina 11-16mm f/2.8, Sigma 30mm f/1.4, Canon 50mm f/1.8 a Canon 18-55mm f/3.5-5.6 (tzv. kit lens).

    Nejradši fotím Sigmou, protože má krásně jasný obraz a dobře chytá světlo, takže ta je zodpovědná také za většinu fotek, co jsem pořídila ve Rwandě. Párkrát jsem ji tedy vyměnila za Tokinu, pokud jsem zrovna potřebovala něco víc širokoúhlého. (Viz fotka z křídla Golf v předchozím článku.) A jednou nebo dvakrát jsem si vzala kit lens, protože se mi nechtělo tahat víc než jeden objektiv. (Třeba ta fotka s Brucem nebo ta z fotbalu. A musím říct, že ta nižší kvalita obrazu je tam podle mě celkem vidět.)

    OdpovědětSmazat