Paul Kagame prezidentem na doživotí – a možná to odnese Rwanda


Když jsme v březnu 2015 pobývali ve Rwandě, ozvala se nám nečekaně kancelář prezidenta Paula Kagameho s tím, že by se s námi rwandský prezident chtěl setkat. Předpokládali jsme, že mu v jeho rezidenci jen potřeseme rukou a budeme zas vykázáni do reality, Paul Kagame však onoho úterního odpoledne trval na tom, že máme zůstat, jak dlouho jen budeme chtít, a že bude rád, když se ho zeptáme na cokoliv, co nás zajímá. Netrvalo to dlouho a někdo nadhodil diskutovanou změnu ústavy.

Abyste tomu rozuměli, Paulu Kagamemu mělo v roce 2017 končit druhé funkční období, přičemž podle rwandské ústavy mohl být jedinec zvolen prezidentem maximálně dvakrát. Znamenalo to tedy, že by si Rwanďané v nejbližších měsících museli vybrat nového prezidenta, a to se málokomu, s kým jsem v tehdy ve Rwandě bavila, líbilo. Kagame byl nesmírně populární, takže občané většinou byli toho názoru, že by bylo lepší změnit ústavu, jen aby mohl být Kagame zvolen potřetí a ve funkci setrvat.

Když tedy onoho březnového dne Paul Kagame nadhodil, ať mu klademe otázky na jakékoliv téma, bylo prakticky nemyslitelné vyhnout se právě té nejdůležitější – chtěl by změnu ústavy, aby mohl kandidovat znovu? Odpovědí nám nebylo prosté "ani" ani "ne", ale delší řeč, ve které Kagame zdůrazňoval nutnost ptát se obyvatel, zda si ho jako prezidenta vidět přejí, protože to, zda by se měla ústava měnit, nezáleží na něm, ale především na nich. Poznamenala jsem si jeho odpověď do poznámkového bloku a pod ni připsala svůj tehdejší dojem:
   což je to samé jako říct, že kandidovat bude

Představa, že by Paul Kagame zůstal v úřadu dalších několik let, se mi tehdy moc nezamlouvala a dlouho jsem přemýšlela, že bych o tom zkusila něco napsat. Mísily se ve mně dost protichůdné pocity: na jednu stranu jsem měla pocit, že důvodům, proč je Kagame tak oblíbený, rozumím lépe než většina Evropanů – byla jsem si vědoma toho, že Kagame byl jako prezident nesmírně efektivní, a dokázala jsem pochopit, že evropský pohled na to, co je správné a špatné, nemusí nutně reflektovat africké kulturní zvyklosti. Na druhou stranu mě vize prezidenta – a to prezidenta nesmírně mocného – který zůstane v úřadu přes dvacet let, trochu děsila. I lidé, kteří začali s těmi nejlepšími úmysly, mohou jednou podlehnout moci a představě, že mají právo udělat naprosto cokoliv.

Rozhodla jsem se tedy skloubit téma, která by normálně vydalo na několik článků, do jediného. Pokud se přenesete přes to, že následující text bude nejspíš poměrně dlouhý, pokusím se vám vysvětlit, proč si Paula Kagameho cením více než řada evropských a amerických komentátorů africké politiky, proč si myslím, že řada věcí, kvůli kterým se na něj v liberálních demokraciích strhla kritika, je v africkém kontextu ospravedlnitelná a proč i přesto vše docházím k závěru, že změna ústavy, ke které – jak jsem předpokládala – před měsícem došlo, je přece jen přes čáru.

Naše skupinka s prezidentem Paulem Kagamem

Nehodí se tedy asi začít ničím jiným než ukázkou toho, co Paul Kagame v posledních letech dokázal, a jaký vliv měl na Rwandu.

Bezpečnost. Kagame a lidé kolem něj jsou přímo odpovědní za to, že je dnes Rwanda jednou z nejbezpečnějších zemí Afriky. V praxi to znamená například to, že se po jejím území můžete i po západu slunce pohybovat beze strachu, že vás někdo přepadne. A znamená to i to, že hranice s Kongem jsou dostatečně chráněné na to, aby rebelské skupiny jako FDLR, které na Rwandu od 90. let útočí, pro zemi nepředstavovali prakticky žádnou hrozbu.

Soběstačnost. Paul Kagame zapříčinil, že se Rwanda postupně stává soběstačnou, ale zároveň mezinárodně angažovanou zemí. Pokud si přečtete pár prezidentových rozhovorů, zjistíte, že se klade velký důraz na "home-grown solutions" – řešení, která vycházejí z Rwandy a nespoléhají na pomoc vyspělých zemí. Konkrétní příklady? Nedlouho po genocidě převzala vláda kontrolu nad většinou bezpečnostních programů (ozbrojení, demobilizace, reintegrace), které by v jiných zemích prováděla OSN. Řada rozvojových projektů v posledních letech byla financována primárně z domácích zdrojů. A v neposlední řadě Kagame zavedl umugandu, tradici z předkoloniální doby, podle které by se měl každý, komu je mezi 18 a 65 lety, poslední sobotu v měsíci podílet na rozvoji komunity. Přes 80 % těch, kteří do této věkové kategorie patří, tak činí, díky čemuž Rwanďané ročně vybudují školy, nemocnice, domy pro chudé nebo zavlažovací systémy v hodnotě kolem $25 milionů, aniž by stát musel něco z toho platit.

Jak je však důležité podotknout, navzdory stále se zvyšující samostatnosti se Rwanda nestává zemí izolovanou od zbytku světa. Spíše naopak. Angažuje se na rozvoji East African Community, společenství pěti afrických států, které mírně připomíná Evropskou unii, a významně se podílí také na mírových misích OSN – jen na konci minulého roku sloužilo pod vlajkou OSN přes pět tisíc rwandských vojáků, čímž se Rwanda stala pátým největším přispěvatelem peacekeeperů na světě. Pro srovnání: ve stejném období vyslala Česká republika na zahraniční mise OSN vojáků dvanáct.

Rozvoj. Zahraniční pozorovatelé většinou hodnotí kladně hlavně vzdělání a zdravotnictví a činí tak naprosto oprávněně. Rwandská vláda zavedla povinnou školní docházku, která stejně jako v České republice trvá devět let, a podíváte-li se na výroční zprávy rwandského Ministerstva školství, zjistíte, že se země také docela úspěšně snaží zvýšit vzdělanost dospělého, částečně negramotného obyvatelstva. Krom toho Rwanda nabízí všem občanům zdravotní péči, díky které se délka života jen za posledních deset let prodloužila o deset let, zatímco úmrtnost dětí do pěti let klesla na polovinu. Pro jiné africké státy je povinná školní docházka a zdravotní pojištění pro všechny stále vzdálenou utopií, ve Rwandě je však součástí Vize 2020, prezidentova programu představeného v roce 2000. Podle tohoto programu se Rwanda do roku 2020 měla stát zemí, kde prakticky vymizí chudoba, kde dojde k rozvoji demokracie a kde se vláda nebude muset spoléhat na pomoc ze zahraničí. Což zase cyklicky vede k důrazu na "home-grown solutions", ke snaze pozvednout životní úroveň těch nejchudších a k úsilí zapojit ženy co nejvíce do ekonomického a politického rozvoje. Před pár dny se mi ostatně na twitteru náhodou objevil výzkum Světového ekonomického fóra, podle kterého je Rwanda jednou z genderově nejrovnějších zemí světa. V žebříčku zaujala šesté místo: za Islandem, Norskem, Finskem, Švédskem a Irskem.

Usmíření. Kagame se po genocidě snažil prosadit programy, které by lidem pomohly překonat nedůvěru a strach zakořeněný na konci občanské války. Ptát se na etnicitu jedince tedy bylo zakázáno; umuganda zas byla využita jako prostředek, jak přesvědčit lidi, aby spolupracovali s ostatními. (Troufám si tvrdit, že donutit lidi, aby se společně podíleli na rozvoji komunity a naučili se spolu vycházet, bylo pro Kagameho důležitější než jakékoliv ekonomické benefity.) V rámci politiky usmíření byly také zavedeny soudy zvané gacaca, které se měly vypořádat s více než milionem obžalovaných. Jejich velkou výhodou bylo, že narozdíl od mezinárodních tribunálů byla jejich přelíčení přístupná všem a že ti, jejichž přátelé nebo rodinní příslušníci během genocidy zemřeli, během nich hráli mnohem významnější roli – dostali možnost vypovědět před soudem svůj příběh, přičemž případný rozsudek následně odrážel to, zda se proviněný pokusil svůj zločin alespoň nějak napravit.

Stejného dne spadlo letadlo Germanwings, ale naše setkání s prezidentem se nějakým zázračným způsobem stalo hlavní informací dne a objevilo se jak ve večerním zpravodajství, tak i v tisku.

Afričtí prezidenti mají větší moc než ti evropští, a tak zatímco Miloš Zeman může způsobovat kontroverze maximálně svými projevy a nepříliš významnými činy jako je nejmenování profesorů nebo nepovolení studentům vstup k památníku, Paul Kagame jakožto vedoucí představitel jediné rwandské politické strany zemi de facto řídí. On rozhoduje, kam se země bude ubírat, na jaké projekty půjdou peníze, jakými způsoby Rwanda svých cílů dosáhne. On je ten, kdo má největší podíl na tom, že se Rwanda za posledních dvacet let dostala tak daleko, a ne nadarmo tedy bývá nazýván jedním z nejefektivnějších prezidentů na světě. To však není jediný důvod, proč jsem zde jím prosazované programy vypisovala. Chtěla jsem, abyste si z toho výčtu odnesli i něco jiného – to, že africké tradice jsou odlišné než ty evropské a že posuzovat Rwandu z českého, britského nebo amerického úhlu pohledu nemusí být vždy správné.

Zaprvé evropské a africké chápání konceptů se liší. Vezměme v úvahu například spravedlnost. My jakožto občané demokratických zřízení věříme, že spravedlnost spočívá v zajištění nestrannosti a v úměrnosti mezi zločinem a trestem; subsaharská Afrika vnímá spravedlnost ve smyslu nápravy škody. Pro Rwanďany je tedy důležité, aby se zločinec pokusil svůj čin nějak napravit, aby se oběť dokázala s tím, co se stalo, nějak smířit, a aby se komunita navzdory rozporům, které se tu v důsledku onoho činu mohly objevovat, dokázala znovu stmelit. Západ tedy mohl kritizovat gacacu za to, se obžalovaným nedostalo nezávislé právní pomoci a že soudci neměli dostatečné vzdělání, upřímně si ale myslím, že tyto lokální soudy vycházející z kulturní tradice udělaly pro nastolení míru mnohem více, než by kdy zmohl jakýkoliv nezávislý, mezinárodní tribunál. (Nehledě na to, že byly mnohem rychlejší a dokázaly za několik let vynést více než milion rozsudků, což by žádné západní soudnictví nezvládlo.)

Zadruhé evropská společnost je více individualistická a liberální, africká více komunitaristická. Zatímco my věříme, že nejdůležitější je vždy chránit jednotlivce, podle afrických názorů jsou zákony, kde přínos společnosti trumfuje zájmy jednotlivce, legitimní. Kdekoliv v Evropě by tedy byl částečně povinný program jako umuganda – povinný z toho hlediska, že všichni, kteří jsou spatřeni venku, se musí zapojit, nepovinný z toho hlediska, že zůstanete-li doma, nikdo vás k ničemu nutit nebude – nejspíš soudně napadnutelný, ve Rwandě nicméně téměř nikoho ani nenapadne, že by na zákonu, podle kterého se máte bez nároku na jakoukoliv odměnu podílet na rozvoji komunity, vůbec mohlo být něco špatného.

Zatřetí, a tady se budu opírat trochu o morální filosofii, pokud Evropa je vyznavačem kantovské deontologie, pak Rwanda zastává millovský konsekvencialismus. Zatímco naše společnost zkrátka stojí na přesně definovaných zákonech, které určují, co člověk za žádných okolností nesmí udělat, Rwanďané věří, že je potřeba hledět na to, co bude pro zemi nejlepší – co povede k pozitivním důsledkům. To, co by vás tedy v Evropě nebo Spojených státech mohlo přivést do vězení, jelikož je to protizákonné, může být v Africe přehlédnuto, pokud je to ve veřejném zájmu.

I proto ostatně Paul Kagame a jeho Rwandská vlastenecká fronta (anglicky: Rwandan Patriotic Front, zkratka RPF) nikdy nestanuli před soudem. Všeobecně se sice ví, že i oni se během genocidy dopustili nějakých válečných zločinů, s ohledem na to, že v porovnání s genocidní vládou byly jejich prohřešky minimální a že pro Rwandu byla důležitější poválečná rekonstrukce státu, kterou nemohl vést prakticky nikdo jiný než RPF, jim nicméně bylo, mírně řečeno, odpuštěno. Zase a znovu je to něco, co nám z evropského pohledu může připadat špatné, nicméně aniž bych se snažila cokoliv, co Kagameho lidé udělali nebo neudělali, ospravedlnit, je onen pohled, že důležitější je vybudovat stabilní stát než tahat jeho představitele po mezinárodních tribunálech, alespoň částečně pochopitelný. Nemusí se nám líbit, ale věříme-li, že je potřeba dívat se do budoucnosti spíše než do minulosti, dává smysl.

Což nás přivádí zpět k ústavní změně, kterou jsem zmiňovala v úvodu článku.

18. prosince 2015 dostali občané Rwandy příležitost, aby v referendu vyjádřili svůj názor na to, zda by se měl ústavní článek 101, článek, podle kterého může být jedinec zvolen maximálně dvakrát za život, změnit. Přes 98 % těch, kteří k referendu dorazili, zaškrtlo možnost "ano" a omezení počtu volebních období tak bylo zrušeno. Paul Kagame dostal možnost kandidovat potřetí. Počtvrté. Popáté.

Z evropského úhlu pohledu je něco takového samozřejmě neospravedlnitelné. Navzdory tomu, že jsem v posledních dnech často slyšela, že i Američané několikrát změnili svou ústavu a že tedy to, k čemu došlo ve Rwandě, není ničím výjimečné, zastávám názor, že se zrušení limitu z článku 101 se změnami americké ústavy nedá porovnávat. Žádný z oněch dvaceti sedmi dodatků, které jsou dnes součástí Ústavy Spojených států, nebyl prosazen proto, aby z nich benefitoval určitý člověk. Jednalo se o klauzule, které vyjadřovaly, že člověk nesmí být diskriminován na základě svého náboženství, pohlaví nebo barvy kůže, případně o dodatky omezující pravomoci veřejných činitelů. Rwanda se vydala přesně opačným směrem a namísto zajištění větší rovnoprávnosti občanů nebo a přijetí opatření, která by zabránila zneužití státní moci, jde cestou, kdy svou ústavu změní čistě proto, aby jednomu konkrétnímu člověku dovolila svou moc ještě navýšit.

Co je však pro Rwandu horší, myslím si, že změna ústavy neuspěje ani z jejich konsekvencialistického přístupu. Rwanda už není v období poválečného přechodu, kdy jde především o stabilizaci země a kdy si vláda porušení principů může dovolit. Je ve fázi, kdy se snaží naplnit program Vize 2020, program, v jehož textu stojí, že vláda státu má být charakterizovatelná "svou zodpovědností, transparentností a efektivitou" a že bude "respektovat demokratické struktury a procesy."

A pokud chcete být demokratickou zemí, nemůžete demokratickou strukturu podrývat tím, že jedinci dáte do rukou prostředky, jak se stát diktátorem.

Nechci rozhodně tvrdit, že Paul Kagame je tím typem člověka, který by měl moci podlehnout. Přiznávám, že si ho do jisté míry vážím a že bych ho jako svého prezidenta respektovala více než toho, který momentálně zasedá na Pražském hradě. Subsaharská Afrika ale bohužel disponuje až mnoha příklady prezidentů, kteří svého dlouhodobého setrvání v úřadu začali v průběhu let stále více zneužívat. Robert Mugabe v Zimbabwe. Paul Biya v Kamerunu. Charles Taylor v Libérii.

Omezení maximálního počtu funkčních období nebylo v demokratických zemích rozhodně přijato náhodou. Už Benjamin Franklin tvrdil, že politikům prospěje, když ví, že se jednou budou muset vrátit do společnosti a stát se zase řadovými občany. Čím déle má člověk moc ve svých rukou, tím více je odloučený od života běžného obyvatelstva a tím snazší je pro něj uzurpovat si moc a potlačovat mínění druhé strany. Přičemž u afrických prezidentů, kteří jsou již sami o sobě mnohem mocnější než jejich evropští kolegové, je tento fakt ještě výraznější a tím pádem i nebezpečnější.

I proto by podle mě Paul Kagame udělal nejlépe, kdyby se navzdory výsledkům referenda rozhodl v roce 2017 nekandidovat.

Před několika dny bohužel oznámil, že se třetího funkčního období dosáhnout pokusí.

2 komentáře:

  1. Velmi zajímavý článek.
    Musím říct, že o africké politice vůbec nic nevím (všeobecně jsem zaostalá ve znalostech ne-britské a ne-americké politiky), ale tohle mě zaujalo.
    Líbí se mi, že se nesnažíš koukat na Rwandu evropskýma očima, ale snažíš se přizpůsobit kulturnímu kontextu. To oceňuji, protože to málokdo dělá (třeba v literatuře na kterou se pro změnu zaměřuji já).
    Taky bych byla opatrná s Kagameho třetím volebním obdobím. Pokud zemi dokázal vyvést z chaosu po genocidě a nastavit fungující systém, je to opravdu obdivuhodné. Problém je pak to prodlužování úspěšné vlády v době, kdy je země stabilní. Je celkem jasné, že je na vrcholu popularity, ale myslím, že i z historických zkušeností vyplývá, že málokterý vládce dokáže být dobrým či vhodným neomezeně dlouhou dobu. Nebylo to tak v Athénách? Tyranie fungující jen omezený čas velice úspěšně, aby pak zase krachla na lidech.
    Škoda, že si tě ještě nevšiml nějaký časopis jako Respekt, mohla bys jim těmito články přispívat, úplně by ses tam hodila :)

    Alžběta (Elyssea)

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuju. :-) Podle mě je chápání politiky v kulturním kontextu důležité, tudíž mě místy až rozčilují někteří autoři, kteří ve Rwandě za posledních 20 let nebyli a jen z pohledu evropských norem kritizují Kagameho vládu. Je to podle mě stejně chybné jako myslet si, že existuje nějaký "ikea peace" (což je označení, který se skutečně používá) a že když zkrátka zřídíme v jakékoliv rozvojové zemi stejné instituce, jaké tu máme my, a donutíme je přijmout stejné principy, jaké jsme si vybrali my, vyřešíme tím jejich problémy.

    S tím, že moc člověka dokáže zkorumpovat, souhlasím. A v Africe, kde někteří prezidenti vydrželi u moci třicet a více let, je to vidět především. Možná se neproměnili z neviňátek v tyrany, ale to, že po mnoha letech ve funkci začínají potírat opozici a stále svíce využívají svého postavení pro soukromé účely, je v mnoha případech nezpochybnitelné.

    OdpovědětSmazat