Hamlet (Almeida Theatre, 2017)

Na širokoúhlé obrazovce, která je sestavena z dvanácti samostatných monitorů, běží zpravodajství o smrti dánského krále, které svou profesionalitou a stylem notně připomíná přímý přenos z pohřbu princezny Diany, jež mohli britští a američtí občané sledovat před dvaceti lety na BBC nebo CNN. Pak se scéna náhle změní a diváci se nachází v kanceláři bezpečnostní agentury, kde ochranka sleduje na dvanácti kamerách chodby hradu Elsinore. Bezpečnostní kamery nefungují tak, jak by měly, obraz zamrzá, šumí a znovu se načte, když se na jednom z monitorů náhle objeví starší muž. Jde směrem ke kameře, přenos vypadne, obnoví se, chodba je prázdná. Byl to král, jehož pohřeb před několika dny sledoval celý národ? Možná ne – mohl to být kdokoliv, kdo je králi podobný, a jeho náhlé zmizení mohlo být způsobené špatnou technikou, ne nějakými nadpřirozenými schopnostmi dané osoby. Jako divák však chápete, že rozrušený člověk v depresi, který se s nečekanou smrtí rodiče nemůže vyrovnat, by v neznámé postavě mohl svého pohřbeného otce vidět. 


Přesvědčit obecenstvo, že dospělý muž ve 21. století uvěří v existenci duchů, je úspěch sám o sobě, a Hamlet, kterého uvedlo londýnské divadlo Almeida, hned v první scéně dává najevo, že přesunutí děje do současnosti zvládá bez sebemenších zádrhelů.

A pak pochmurnost a temnotu kanceláře nahradí veselí a luxus. Divák se nachází na svatebním večírku, na němž Claudius, nový dánský král, a Getruda, Hamletova matka, něžně tančí. Věřila jsem někdy v minulosti, že vztah Gentrudy a Claudia nebyl pouhou vypočítavostí na straně obou zúčastněných? Myslím, že ne. Viděla jsem několik zpracování Hamleta, některá divadelní, jiná filmová, ale toto je poprvé, co z jejich vztahu necítím žádnou přetvářku.


Hamlet v produkci Almeida Theatre je studií kontrastu a příběhu uvnitř příběhu. Pomalé, až meditativní momenty, ve kterých je Shakespearův text protkán dlouhými pauzami, se tu mísí s energickými pasážemi doprovázenými hudbou a připomínajícími hudební video. Skrz nápaditou scénu, která v některých momentech rozděluje jeviště na dvě paralelní části – přední, ve které se odehrává hlavná dějová linka, a zadní, ve které můžeme sledovat, co v daném momentu prožívají jiné postavy – zdůrazňuje rozpor mezi depresí, do které upadá hlavní hrdina, a schopností zbylých postav přenést se před události posledních týdnů. Hamletova osamělost je v kontrastu se souzněním Gertrudy a Claudia; nepochopení toho, čím si Hamlet prochází, je v jasném protikladu s porozuměním, důvěrou a empatií, která vyzařuje z Poloniovy rodiny a kterou režisér Robert Icke zdůraznil šťastnými rodinnými scénami a momenty, kdy Laertes a Ofélie dokáží se smíchem doříct věty svého otce, jako by je slyšeli stokrát předtím.

Vize příběhu uvnitř příběhu je umocněna častou přítomností kamer a televizními přenosy. Pohyb Fortynbrasových vojsk k Dánskému království je zobrazen v rámci televizního zpravodajství, které postavy sledují. Dánská královská rodina neustále vystupuje před kamerami televizních stanic a Hamlet je nucen předstírat, že je vše v pořádku. A pak je tu fenomenální divadelní scéna, kdy Hamlet partu herců přesvědčí, aby Claudiovi zahráli hru, jež dějem silně připomíná realitu a která má být testem toho, zda Claudius skutečně Hamletova otce zabil.

Claudius, Gertruda, Ofélie a Hamlet se posadí přímo mezi reálné diváky v hledišti (v první řadě pro ně zůstala volná místa), čímž se rázem smyje rozdíl mezi skutečným obecenstvem, které sleduje Hamleta, a divadelním obecenstvem, které v Hamletovi sleduje divadelní hru. Kamera, která na Hamletův povel natáčí krále a má zachytit jeho reakce, zabírá i reálné diváky v okolí, kteří se díky živému přenosu v onom okamžiku sami stávají součástí hry. Pak – jak popisuje Shakespearův text – se Claudius náhle zvedne a odejde. Skutečná uvaděčka divadla v onen moment vyjde na scénu a zahlásí: "Teď bude patnáctiminutová pauza." Její oznámení, zdá se, platí stejně tak pro diváky Hamleta, tak i diváky uvnitř Hamleta.


Když se po patnáctiminutové přestávce k příběhu vracíme, nacházíme dánského prince, jak posedle přetáčí pořízený záznam, až najde moment, který zjevně hledal – Claudiův rýchlý pohled Hamletovým směrem v momentu, kdy divadelníci hrají otravu krále. Hamlet má důkaz, který hledal. Jenže ani ten ho nepřesvědčí, aby jednal. Polonia si možná s Claudiem spletl, jenže nic v produkci nenasvědčuje tomu, že ho chtěl zabít.

Pokud si Shakespearův text otevřete, zjistíte, že Poloniova smrt, která je příčinou sebevraždy Poloniovy dcery Ofélie, je popsána prostými slovy: "Hamlet probodne závěs a zabije Polonia." Způsobů, jak si tuto jednoduchou instrukci vyložit, je řada, ve většině adaptací však režisér vsadí na zuřivost, která Hamleta k vytasení meče a vraždě nevinného člověka dovede. Ne však v produkci Roberta Icka. Tenhle Hamlet je zdrcený, zničený, na dně. Když vytáhne nabitou zbraň (jsme v jednadvacátém století) a mává s ní kolem sebe, nemá v plánu kohokoliv zranit, snad ani Claudia, kterého bytostně nenávidí, a vypálí prakticky omylem. Tragédie dánského prince tak ztrácí jakoukoliv promyšlenost a stává se pouhou nešťastnou souhrou okolností. Hamlet v podání skvělého Andrew Scotta je zde osamělým mužem, jehož postupný duševní úpadek ostatní postavy přehlíží tak dlouho, až jeho neschopnost kontrolovat své jednání spustí nezastavitelné domino, jež vyústí v smrt většiny postav.


Kontrolu nad svými činy však neztrácí jen Hamlet. Neznat předlohu, mohli byste věřit, že závěrečné krveprolití se hře vyhne, protože Laertes, Othellin bratr, který Hamletovi přísahal pomstu, chce na poslední chvíli vyměnit svůj otrávený kord za jiný. Jenže televizní přenos šermířského souboje mezi Laertem a Hamletem nelze zastavit a žádný jiný kord v dosahu není, kvůli čemuž je Laertes donucen pokračovat v souboji prakticky proti své vůli.

Za posledních patnáct let jsem viděla mnoho produkcí Hamleta, žádná však nebyla jako tato. Adaptace Roberta Icka nikam nespěchá a ve čtyřech hodinách (ano, tento Hamlet má včetně dvou patnáctiminutových přestávek nějakých 240 minut) zobrazuje příběh dánského prince v detailech, jaké jsem doposud v žádném jiném provedení neviděla. A abyste sledovali příběh, který dokážete citovat zpaměti, a přesto měli pocit, že ho vidíte poprvé – to se moc často nestává.

Nejlepší Hamlet poslední dekády? Pravděpodobně. Nejlepší Hamlet, jakého jsem kdy viděla? Zcela určitě.

Hra: Hamlet
Autor: William Shakespeare
Režie: Robert Icke
Divadlo: Almeida Theatre, Londýn
Hrají: Andrew Scott (Hamlet), Juliet Stevenson (Gertrude), Angus Wright (Claudius), Peter Wight (Polonius) a další
Viděné představení: 16. března 2017

- - -

Po vyprodané sezóně Almeida Theatre produkci odkoupilo Harold Pinter Theatre, kde se Hamlet bude hrát až do 2. září. Zda se jim atmosféru komorního Almeida Theatre podařilo na West End přenést, soudit nemůžu, i kdyby však kvůli nové lokaci produkce ztratila polovinu svého kouzla, pořád by si udržela statut adaptace, o které se bude mluvit ještě roky.

1 komentář: