Sobota, 10. ledna 2009
Náhodou zjišťuji, že Jana Kaplického mají v přátelích na facebooku dva mí přátelé. Říkám si, že mu asi tolik nevadí širší veřejnost a po chvíli rozhodování klikám na "přidat mezi prátele". V nejhorším mě odmítne.
Neděle, 11. ledna 2009
Je večer a do mé schránky dochází e-mail s předmětem "Jan Kaplicky vás potvrdil(a) jako přítele na Facebook". Cítím se fajn.
Pondělí, 12. ledna 2009
Procházím si Kaplického profil. V přátelích ho má asi 1000 lidí. To není zas tak vysoké číslo, osobně se blížím k stovce a Kaplický je přece jen světoznámý architekt. Má na internetu několik fotek, kromě těch s Eliškou i jednu poměrně hezkou s dortem, na kterém je namalována (možná budoucí pražská) knihovna. Chvíli uvažuju, jestli mu mám poslat nějaký vzkaz o tom, že ho podporuju, ale nakonec si říkám, že podobné zprávy mu asi chodí denně a možná na ně ani nemá náladu. "Až (jestli) se začne v Praze stavět jeho knihovna, budu mu moct aspoň poblahopřát," uzavírám nakonec svoji úvahu.
Středa, 14. ledna 2009
Architekt Jan Kaplický večer umírá. Jen o několik hodin dříve se narodila jeho dcera. O ani jedné ze dvou událostí dosud nevím.
Čtvrtek, 15. ledna 2009
Ráno čtu na internetu o jeho smrti, nechce se mi věřit, že by to mohla být pravda. Večer vidím v televizi nějaký záběr starý pár týdnů, kde Kaplický říká, že si nejvíce cení podpory od obyčejných lidí. A tak tu sedím u počítače a říkám mu, že jsem mu před pár dny mohla taky něco napsat. Místo toho mu na profilu zanechávám vzkaz až dnes. Ostatně, nejsem jediná. Vzkazy obsahující slova "upřímnou soustrast" by se daly počítat na desítky. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že napsat mu před třemi dny něco ve stylu: "Přála bych si, aby v Praze stála Vaše knihovna," by mělo mnohem větší smysl.
Náhodou zjišťuji, že Jana Kaplického mají v přátelích na facebooku dva mí přátelé. Říkám si, že mu asi tolik nevadí širší veřejnost a po chvíli rozhodování klikám na "přidat mezi prátele". V nejhorším mě odmítne.
Neděle, 11. ledna 2009
Je večer a do mé schránky dochází e-mail s předmětem "Jan Kaplicky vás potvrdil(a) jako přítele na Facebook". Cítím se fajn.
Pondělí, 12. ledna 2009
Procházím si Kaplického profil. V přátelích ho má asi 1000 lidí. To není zas tak vysoké číslo, osobně se blížím k stovce a Kaplický je přece jen světoznámý architekt. Má na internetu několik fotek, kromě těch s Eliškou i jednu poměrně hezkou s dortem, na kterém je namalována (možná budoucí pražská) knihovna. Chvíli uvažuju, jestli mu mám poslat nějaký vzkaz o tom, že ho podporuju, ale nakonec si říkám, že podobné zprávy mu asi chodí denně a možná na ně ani nemá náladu. "Až (jestli) se začne v Praze stavět jeho knihovna, budu mu moct aspoň poblahopřát," uzavírám nakonec svoji úvahu.
Středa, 14. ledna 2009
Architekt Jan Kaplický večer umírá. Jen o několik hodin dříve se narodila jeho dcera. O ani jedné ze dvou událostí dosud nevím.
Čtvrtek, 15. ledna 2009
Ráno čtu na internetu o jeho smrti, nechce se mi věřit, že by to mohla být pravda. Večer vidím v televizi nějaký záběr starý pár týdnů, kde Kaplický říká, že si nejvíce cení podpory od obyčejných lidí. A tak tu sedím u počítače a říkám mu, že jsem mu před pár dny mohla taky něco napsat. Místo toho mu na profilu zanechávám vzkaz až dnes. Ostatně, nejsem jediná. Vzkazy obsahující slova "upřímnou soustrast" by se daly počítat na desítky. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že napsat mu před třemi dny něco ve stylu: "Přála bych si, aby v Praze stála Vaše knihovna," by mělo mnohem větší smysl.
křupan
OdpovědětVymazat