Slavnosti svobody podruhé

Po mém pondělním krásně egocentrickém a narcistickém článku o setkání s americkými veterány jsem se rozhodla napsat tu o slavnostech svobody ještě jednou, tentokrát takovou obecnější cestou. Více méně se pokusím shrnout vše, co se v Plzni za poslední týden dělo.

Den první - 1. 5. 2009, pátek
Odpoledne skládám IQ testy od Mensy. Je to vlastně obrovská náhoda, že jsem si jejich konání všimla ve statusu na facebooku u jednoho ze svých přátel. Z nějakého nepochopitelného důvodu se konají u nás a gymplu, takže cestou potkávám ještě tři učitele, kteří okamžitě ví, že jsem ta, co si tam jde měřit své IQ. Mám fakt obrovskou radost. Předběžný výsledek mě překvapuje. Tentokrát mám radost neironickou.

Plzeň se na slavnosti svobody teprve připravuje. Na náměstí se staví podium, všude je zatím klid. Večer s Martinkou trochu vyrážíme do města. Je zvláštní, kolik se po Plzni pohybuje cizinců, na náměstí nás zastavují dva Portugalci a angličtinou se silným přízvukem se ptají na něco, z čeho zaslechnu jen slovo "mess". Snažíme se jim vysvětlit, že nejsme úklidová četa, ale oni pořád něco opakují, až se začínám pomalu chytat. Naprosto nechápu, jak k tomu dospěli, ale jsou skálopevně přesvědčení, že zítra ráno na tom pódiu vystoupí papež a bude tam mít mši (tedy ne "mess", ale "mass").

Dle jejich pohledu na svět zřejmě vypadáme jako správní katoličtí fanatici, kteří jsou ochotní strávit před tím podiem celou noc, aby zabrali nejlepší místa. Vysvětlujeme jim, že nás žádný papež nezajímá, protože v boha nevěříme, a oni na to něco ve smyslu, že "máme následovat cestu boží" (znělo to tedy jako "fall the path of God", ale pochybuju, že máme někam padat, takže to bude asi follow).

Na těch chlapech je něco strašně zvláštního. Něco, kvůli čemu mám hrozně ráda všechny tyhle jihoevropský národy. Jsou nesmírně příjemní a i sofistikovaní; byť s tím papežem byli silně mimo, ovládali portugalštinu, španělštinu, angličtinu, němčinu a češtinu a v iPhonu měli vše od Bacha až po Wagnera. Asi deset minut průběžně v konverzaci opakovali, že jsme "sinners" a "I'll shoot you," až se ukázalo, že to shoot nemá nic společného se zbraněmi, ale s naprostým záchvatem focení na iPhonu, který vlastnil každý z nás. Až na Martinu :-))

Nedlouho na to nás Portugalci opuštějí. S Martinkou se dohadujeme, že ráno na to náměstí musíme zajít.

Takhle onoho Portugalce (bez blesku) vyfotil můj iPhone. Je to důkaz. Je to boží posel.

Den druhý - 2. 5. 2009, sobota
V devět ráno píšu Martince SMS.
Já: Skutecne jdeme "na papeze"? Mam pocit, ze jsem mrtva...
Ona: Mam stejnej pocit, sereme na to??
Já: Jo. Spim.
Ona: Ok ;-) dobrou :-*

Kolem dvanácté navštěvuji na náměstí sestřičku, která slavnosti svobody moderuje. Jen mezi řečí se ptám, co se na náměstí dělo ráno; prý dělala rozhovory s vojáky. Že by to byla ta papežova mše?

Během odpoledne si procházím výstavy kolem náměstí. U Pekla potkávám Blanku a Daniela. Ještě zajdu na oběd k dědovi a pak už se s Martinou jdeme podívat na simulaci nějaké bitvy. Vojáčci přijížději na lodičce, přepadávají tábor, horda chlapů v zelených uniformách střílí na jinou hordu chlapů v dalších zelených uniformách. Vždycky nějaká skupina někam odběhne a odněkud odjinud se zas jiná vyřítí. Nemám naprosto ponětí, kdo je kdo, chvílemi se mi zdá, že už to snad nemůžou být jen Němci a Američani, ale nejspíš ještě Rusové, Belgičani a Italové. Tolik zvratů není ani v průměrné (tzn. 150-dílné) telenovele. Vybuchuje to hezky. Vojáčci pěkně padají. Vzadu to hoří. Nemám vůbec představu, kdo vyhrál.

Na chvíli si jdeme sednout do bufetu v Komorním divadle. Holt výhoda toho, když tam někdo pracuje. Mluvíme potichu, celkem jasně slyšíme hru zevnitř. Hrajou Limonádovýho Joea. Zrovna koušu sušenku, když do bufetu přijde Vondráček hrající hlavní postavu. Chci ho pozdravit, ale s pusou plnou čokolády a kokosu by to nepůsobilo moc inteligentně. Aspoň, že ta kofola na stole působí stylově.



Den třetí - 3. 5. 2009, neděle
Tvrdím sestřičce, že tentokrát přijdu dřív a stihnu ten swingovej koncert od desíti ráno. A skutečně ho slyším, i když větší polovina je už za mnou. Odpoledne si s Martinou ležíme na trávníku ve špek parku. Čtu si knížku Behind the Lines, kterou jsem si přivezla z Imperial War Musea v Londýně. Je složená jen z dopisů, které psali vojáci domů nebo rodinní příslušníci mužům na frontu. Nad vynalézavostí některých se neuvěřitelně bavím.

Den čtvrtý - 4. 5. 2009, pondělí
Po škole se jdu podívat na setkání s americkými veterány. To už jsem tu ale jednou popisovala, tak ho pro tentokrát vynechám.

Earl (Ingram) a George (Patton Waters). Ten druhý má za hlavou sochu svého dědečka.

Den pátý - 5. 5. 2009, úterý
Spím. Ve městě se stejně nic zajímavého neděje.


Den šestý - 6. 5. 2009
Jdu na "Díky, Ameriko!", prý hlavní akci slavností. Jsem zklamaná. Celá dvouhodinová přehlídka je složená jen z proslovů politiků (zabírajících jednu hodinu) a pokládání věnců (zabírajích druhou hodinu). Vidím George (Pattona Waterse), ale mačkám se kdesi ve třetí řadě, takže ani nemám šanci zkusit ho pozdravit. A stejně je od zátarasů pro diváky pěkně daleko.

Prostě taková nabubřelá komerční akce. Lidi se rozcházejí domů a někteří jsou hrozně šťastní, že viděli Earla (Ingrama) ze vzdálenosti dvaceti metrů a slyšeli ho říct deset vět. Asi je to ve mně, ale po pondělku, kdy jsem v jejich společnosti strávila desítky minut a mohla se s nimi bavit osobně o čemkoliv mě napadlo, mi tohle jaksi nestačí...


1 komentář: