7 statečných Republikánů

Aneb příběh sedmi mužů, kteří na konci 19. století zachránili USA před rozpadem, ale jejichž jména v učebnicích dějepisu nenajdete.

Říct o Andrewu Johnsonovi, že nebyl zrovna populární, je jako říct o Adolfu Hitlerovi, že neměl příliš v lásce Židy. Johnson nastoupil jako prezident po smrti Abrahama Lincolna a zbyla na něj nepříjemná povinnost urovnání vztahů mezi znepřáteleným Severem a Jihem po občanské válce. A Johnson se striktně držel politiky nastavené Lincolnem; místo velkých reparací mu šlo o začlenění Jihu znovu do USA. To však radikálním Republikánům v senátu nestačilo, jejich cílem bylo nastavit Jihu podmínky svou tvrdostí podobné těm, které si Francie o padesát let později prosadila ve Versailles proti Německu na konci první světové.

Avšak prezident Johnson trpělivě vetoval každý zákon či vyhlášku, kterou radikální Republikáni v Kongressu prosadili. Americká veřejnost znechucená válečným konfliktem ho kvůli jeho činům nenáviděla. A pak najednou několik chytrých politiků napadlo, jak Johnsona odstavit na vedlejší kolej.

Jediná možnost zbavení amerického prezidenta úřadu je impeachment, prokázání vlastizrady. Jen tři prezidenti v historii (z 43 celkových) se mu přiblížili.

Bill Clinton kvůli lhaní soudu o aféře s Monicou Lewinskou byl nakonec osvobozen.

Richard Nixon se po Watergate rozhodl rezignovat sám a vyšetřování bylo ukončeno.

Andrew Johnson impeachmentu čelil jako první a jeho pozice byla z celé trojice nejhorší. Přitom jako jediný z trojice nespáchal nic, za co by mohl být odsouzen; pokud nepočítáme jako zradu to, že měl vlastní názor.


Impeachment prezidenta Johnsona na dobové kresbě


K odsouzení prezidenta je třeba dvoutřetinové většiny v senátu, ten měl tehdy 54 členů. 12 senátorů bylo z Demokratické strany, bylo jasné, že proti mírnému Johnsonovi nevystoupí, jejich hlasy byly tedy ztraceny. Zbývalo 42 Republikánů, z nichž se maximálně 6 mohlo odklonit od kurzu strany.

35 okamžitě prohlásilo, že bude hlasovat pro odvolání, 6 přiznalo, že bude proti němu. Jediný muž oznámil, že zatím neví. Jmenoval se Edmund G. Ross a pocházel z radikálního Kansasu silně postiženého válkou. Ross patřil k největším kritikům Johnsona a zdálo se, že nemůže existovat lepší osoba, kterou k obvinění prezidenta přinutit.

Rossovi bylo vyhrožováno, aby hlasoval pro odsouzení, jeho jméno bylo vláčeno tiskem. Večer před hlasováním obdržel telegram:

Kansas vyslechl důkazy a požaduje odsouzení prezidenta.
R. Anthony a 1000 dalších


Onoho osudného rána Ross odpověděl:

R. Anthonymu a 1000 dalších: Neuznávám vaše právo domáhat se, abych hlasoval pro, či proti odsouzení. Přísahal jsem, že budu soudit nestranně podle ústavy a zákonů. A věřím, že budu mít odvahu hlasovat tak podle svého uvážení pro nejvyšší dobro vlasti.

Hodinu před hlasováním byl Ross varován, že pokud bude hlasovat proti názoru strany a voličů, bude to jeho politická smrt. Přesto Ross rozhodným, jasným hlasem během hlasování potvrdil prezidentovu nevinu.

Proč Ross, který s prezidentem bytostně nesouhlasil, hlasoval pro jeho osvobození? Nejlepší bude použít jeho vlastní slova:

"V nejširším smyslu slova byla v sázce nezávislost výkonné moci jako paralelní složky státní moci... Kdyby prezident musel odejít ... zneuctěn jako politický psanec ... při nedostatečných důkazech a v zájmu stranických záměrů, byl by úřad prezidenta degradován, přestal by být paralelní složkou státní moci a napříště by byl navždy podřízen zákonodárné vůli. Naše politická stavba by byla prakticky změněna v autokracii Kongresu."


Edmund G. Ross


Ross prohlásil, že svým rozhodnutím stojí nad vlastním hrobem, a nebyl daleko od pravdy. Soudce kansaského Nejvyššího soudu mu telegrafoval, že: "provaz, na kterém se oběsil Jidáš Iškariotský, se ztratil. Ale pistole Jima Lamea je vám k dispozici."

Úvodníky všech novin ho nazývali zrádcem, který nemůže očekávat žádnou milost. Ross už nikdy nebyl do senátu znovu zvolen a po návratu do Kansasu trpěl násilnými útoky, ostrakismem a žil na pokraji chudoby.

A oněch šest mužů, kteří hlasovali stejně? Ross pykal nejvíc, přesto i jejich kariéry byly tímto rozhodnutím navždy zničeny, ani jeden nebyl opětovně zvolen.

William Pitt Fessenden, jeden z nejvýznamnějších senátorů a právníků své doby, neměl Johnsona v lásce podobně jako Ross. A podobně jako Ross, i on byl všemožně přesvědčován, aby hlasoval za odsouzení. Fessenden tehdy prohlásil:

"Jednám jako soudce ... Jakým právem se může opovažovat radit mi někdo, kdo nemá žádnou odpovědnost a neslyšel důkazy, jak bych se měl na věc dívat, nebo dokonce, jaký by měl být rozsudek. Přeji si, aby všichni mí přátelé a voliči pochopili, že prezidenta soudím já a ne oni. Já a ne oni jsem přisahal, že budu volit nestranně. Já a ne oni zodpovídám Bohu a lidu za své jednání a za jeho následky."

První republikánský senátor, který zvolal: "Nevinen," a který měl být do konce života stíhán svým rozhodnutím, byl právě Fessenden.


William Pitt Fessenden


Joseph Smith Fowler byl nováčkem v senátu, který byl zděšen proti-Johnsonovskou náladou v senátu a do poslední chvíle si nebyl jistý, zda se proti straně postavit.


Joseph Smith Fowler


James W. Grimes, jeden z nejzapřísáhlejších Johnsonových nepřátel, čelil pro svůj názor výhrůžkám, které mu dva dny před hlasováním přivodily záchvat mrtvice. Grimes byl připoután na lůžko a davy jásaly: "Starý Grimes je mrtev, ten zlý dědek, už ho více nespatříme."

Grimes se nicméně onoho osudného dne nechal do svého křesla čtyřmi muži přinést. Později napsal, že se ho Fessenden uchopil za ruku a slavnostně se na něj usmál, což by nevyměnil "za nejvyšší vyznamenání v životě".

Při hlasování se Grimes s pomocí svých přátel postavil a překvapivě pevným hlasem zvolal: "Nevinen." jeho podobizny byly páleny, v tisku byl obviněn z idiotství, přáteli byl zavržen. Už se nikdy neuzdravil, před smrtí ale prohlásil:

"Navždy budu děkovat Bohu, že jsem měl odvahu zůstat věrný přísaze a svědomí v oné pohnuté době procesu, kdy se mi mnozí soukromě přiznali, že obětovali svůj úsudek a svědomí příkazům stranických novin a stranické nenávisti... Snad jsem jednal nesprávně, že jsem podle příkazu strany nesložil křivou přísahu. Nemohu to však takto chápat... Stal jsem se soudcem jednajícím z vlastní odpovědnosti a zodpovědným pouze svému svědomí a svému Stvořiteli."


James W. Grimes


John Brooks Henderson, jeden z nejmladších členů senátu, prokázal už dříve velkou odvahu, když přednesl návrh 13. dodatku rušícího otroctví. Původně chtěl z hlasování odstroupit, když mu ale bylo vyhrožováno, rozhodl se hlasovat pro nevinu, což byl jeho poslední důležitý čin v senátě. Byl osočován, bylo mu vyhrožováno, symbolicky byly páleny jeho podobizny.


John B. Henderson


Veterán Lyman Trumbull, který porazil v senátních volbách Lincolna, navrhl mnoho zákonů, které Johnson vetoval. Po svém činu byl známým varován, aby "se neukazoval v ulicích Chicaga, protože je obava, že ho zástupci pohoršeného lidu pověsí na nejbližší lucerně."

Trumbull o svém rozhodnutí napsal:

"Nemá se rozhodnout, zda je Andrew Johnson vhodná osoba na úřad prezidenta, ani zda je vhodné, aby v něm zůstal ... Ale byl-li do něj jednou dosazen, potom příklad tohoto obžalování prezidenta z něčeho, co nebude považováno za dostatečně zdůvodněné, až pomine pobouření sněmovny, způsobí, že si nebude jist úřadem žadný prezident, který se náhodou dostane do sporu s většinou ve sněmovně a dvěma třetinami v senátě ... Co se pak stane s onou ústavní kontrolou a rovnováhou, jež ústava tak pečlivě vypracovala a jež jsou pro životnost ústavy tak životně důležité? Ty jsou pak ztraceny."


Lyman Trumbull


Poslední ze sedmi republikánských senátorů Peter Van Winkle byl až do hlasování "nikdo". Za svou odvahu byl však označen tiskem za zrádce a do světa se hlásalo, že neexistuje jediný věrný občan, kterého by svým hlasováním zastupoval. I on tímto činem nadobro opustil vody politiky.


Peter G. Van Winkle


Trvalo to více než dvacet let, ale lidé nakonec potvrdili Rossovu víru, kterou krátce po procesu přiznal své ženě: "Miliony lidí, které mě dnes proklínají, mi budou zítra žehnat za to, že jsem zachránil vlast před největším nebezpečím, jakým kdy země prošla." Těsně před Rossovou smrtí se v kansaském tisku, který ho dříve zatracoval, objevilo: "Země byla zachráněna díky pevnosti a odvaze senátora Rosse před katastrofou větší než válka, kdežto jemu bylo souzeno nejkrutější politické strádání v našich dějinách. Byl obětí prudkého vzplanutí vše zachvacující nesnášenlivosti. Konal svou povinnost, ačkoliv věděl, že to znamená jeho politickou smrt."

Někteří historici jeho jednání nazývají "nejhrdinnějším činem v amerických dějinách, nesrovnatelně obtížnějším než jakýkoli velký čin na bitevním poli," i tak ale Rossovo jméno ani dnes nikdo nezná. Snad aspoň tuhle malou vzpomínku si ale s šesti dalšími Republikány zaslouží.

2 komentáře:

  1. Děkuju za tento článek, mohla jsem si zase trochu rozšířit vědomosti o americké historii :)

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj, díky, vždy jsem ráda, když to aspoň někdo čte ;-)

    OdpovědětSmazat