Čemu věří filosofové?

Aneb o jednom průzkumu, který byl nedávno proveden na 99 nejlepších filosofických katedrách.

Profesoři David Bourget a David J. Chalmers v roce 2009 kontaktovali 99 univerzit, jejichž katedry filosofie patří mezi ty nejlepší na světě. 62 jich bylo ze Spojených států, 18 z Velké Británie, 10 z Evropy mimo Velkou Británii, 7 z Kanady a 5 z Austrálie a Oceánie. Na každé z těchto kateder požádali všechny vyučující (celkem se jednalo o 1,972 "akademických filosofů"), aby vyplnili dotazník týkající se jejich vlastního postoje k některým filosofickým otázkám. Přibližně polovina akademiků tak učinila a na základě jejich odpovědí byl na konci dubna 2013 publikován článek "What Do Philosophers Believe?", který si můžete přečíst tady.

Pokud nemáte chuť prohrabávat se odstavci o metodologii, nebo vám filosofické pojmy moc neříkají, dala jsem dohromady několik zajímavých výsledků i s krátkým (a snad výstižným) vysvětlením, co která teorie říká. So here we go:

71 % filosofů věří v existenci a priori znalostí. Tedy takových znalostí, ke kterým nepotřebujete žádné zkušenosti. Představte si, že byste neměli žádné smysly a nedokázali byste nijak vnímat okolní svět. Věděli byste, že 2 + 2 = 4? Nebo že pokud je A > B a B > C, musí být A > C? Zastánci a priori znalostí většinou tvrdí, že ano.

V otázce boží existence se 73 % filosofů považuje za ateisty. 15 % uvedlo, že se řadí mezi teisty, zbytek zaškrtl kolonku jiný.

Když došlo na problematiku existence svobodné vůle, 59 % filosofů uvedlo, že patří mezi kompatibilisty. Kompatibilisti věří, že je člověk svobodný, pokud jedná tak, jak jednat chce. Podle kompatibilistů nezáleží na tom, jak byla volba daného člověka ovlivněna nebo zda se vůbec jedinec mohl rozhodnout jinak. Kombatibilisti se tak snaží vypořádat s problémem determinismu, podle kterého je veškeré naše jednání podmíněno okolnostmi a naprogramováním našeho mozku, které jsme si nevybrali, ani ho nemůžeme změnit. Naproti tomu libertariáni, mezi které se řadí 14 % respondentů, věří, že k tomu, aby byl člověk svobodný, musí být schopný udělat v určité situaci X, ale i opak X. A konečně 12 % filosofů uvedlo, že svobodnou vůlí podle nich člověk nedisponuje.

82 % respondendů dále uvedlo, že jsou realisti, co se týká existence okolního světa. Realismus tvrdí, že to, co vnímáme jako okolní svět, ve skutečnosti je okolní svět. V minulosti se proti této pozici vymezoval idealismus (4 %), podle kterého je externí svět pouze idea; podle Berkeleyho například vše, co vidíme kolem nás, existuje jen v mysli boha. O něco málo více než idealistů je dnes skeptiků (5 %), tedy těch, kteří nevěří, že můžeme o externím světě cokoliv vědět.

V otázce znalostí se 35 % respondentů řadí mezi empiriky a 28 % mezi racionalisty. Tyto dvě skupiny se proti sobě navzájem vymezují v otázce, nakolik máme v poznání věřit našim zkušenostem. Empirici většinou považují zkušenosti za hlavní zdroj poznání, protože si myslí, že bez nich bychom se daleko nedostali. Naopak racionalisti často tvrdí, že smyslům bychom věřit neměli a že pravé poznání vychází z rozumu. Není na škodu říci, že zrovna v této kategorii 37 % filosofů zaškrtlo kolonku jiný, což by korespondovalo s mou osobní teorií, že dnes už tyto dva kempy nejsou tak striktně oddělené jako v minulosti a že se mnozí nacházejí kdesi uprostřed mezi oběma pozicemi.

V meta-etice 56 % zaškrtlo kolonku realistů a vyjádřilo tedy, že věří v existenci nějakých objektivních morálních pravd, které nezáleží na našich subjektivních názorech. 26 % se naopak zařadilo mezi anti-realisty; tedy ty, kteří buď nevěří, že cokoliv jako morálka existuje, nebo si nemyslí, že může být nezávislá na nás.

Zajímavá je i normativní etika. Evropská morální filosofie bývá tradičně rozdělována na tři hlavní proudy: etiku ctností (Aristoteles), deontologii (Immanuel Kant) a konsekvencialismus (J. S. Mill). Etika ctností (18 %) tvrdí, že pouhé logické uvažování nám neřekne, co je morálně správné. Abychom dokázali správně určit, jak se v určité situaci zachovat, potřebujeme ctnosti jako je třeba statečnost, inteligence, rozvážnost nebo štědrost. Jen jejich praktická aplikace v souladu s rozumem nám může ukázat, co je morální. Deontologie (26 %) naopak věří, že morálka má jasně určená pravidla. Podobá se tak vlastně zákonům, se kterými může člověk poměřit každý svůj čin. Jako příklad si vezměte Kantův kategorický imperativ, podle kterého nemáme používat jiné jen jako prostředky k dosažení našich cílů. A konečně konsekvencialismus (24 %), který jsem už rozebírala dříve, vychází z myšlenky, že to, zda jsme se zachovali správně, záleží na důsledku našich činů.

V politické filosofii se 35 % respondentů postavilo za egalitářství; teorii založenou na nutnosti přerozdělování majetku, aby se ve společnosti dosáhlo rovnosti. Jakkoliv to neznalému člověku zavání komunismem, egalitářská vize je často vysoce umírněná; nejvýznamnější větec zvaná luck egalitarianism například tvrdí, že nerovnosti vycházející ze svobodné volby jednotlivce nejsou špatné a neměly by se nijak kompenzovat. Tedy bankrot na základě špatné investice by kompenzován nebyl, vrozený handicap nicméně ano. 14 % se zařadilo mezi komunitaristy; tedy ty, kteří zdůrazňují význam společnosti a staví ji nad zájmy jednotlivce. (Komunitarismus není to samé jako komunismus.) 10 % uvedlo, že jsou libertariány a že tedy podporují politickou společnost vycházející ze svobody a práv jedince. Tato teorie je často protipólem egalitáštví, jelikož její zástupci prosazují, že zdaňování příjmů je zásahem do práv člověka a žádné přerozdělování majetku tedy není správné. 41 % se zařadilo pod škatulku jiný.

V otázce vědy se 75 % považuje za realisty. Podle realistů můžeme věřit, že svět kolem nás funguje tak, jak ho popisují naše teorie. Naopak anti-realisti (12 %) často poukazují na to, že všechny naše teorie v minulosti selhaly (proč by ty současné měly být lepší?) a že tedy jediné, co by nás mělo zajímat, je, zda teorie popisují věrně to, co můžeme pozorovat.

A na závěr dva myšlenkové experimenty. Jako první si vezměme tzv. trolley experiment, který spočívá v tom, že mám možnost zachránit několik lidí za cenu obětování jednotlivce. Představte si, že přijíždí vlak a že nedaleko před ním je ke kolejnicím přivázáno několik lidí. Vlak nemůže zastavit, lidé nemohou být osvobozeni, já ale můžu přehodit výhybku a nechat vlak vjet na vedlejší kolej, kde je připoután pouze jeden člověk. Nechali byste zemřít pět lidí, nebo byste na sebe vzali zodpovědnost za smrt nevinného? 68 % filosofů by výhybku přehodilo, 8 % by ji nepřehodilo, 24 % uvedlo, že neví.

Jako druhý tu máme Newcombův paradox. (Jeho autorem je fyzik William Newcomb, nicméně první a dodnes nejznámější analýzu paradoxu publikoval profesor politické filosofie Robert Nozick.) Představte si, že máte dvě krabice: A a B. A obsahuje vždy $1,000. B je buď prázdné, nebo je v něm $1,000,000. Vy hrajete hru, ve které se můžete rozhodnout, zda si domů odnesete pouze B, nebo zda chcete obě dvě krabice. Nyní si představte, že existuje počítač, který je s téměř jistotou schopný předpovědět, jak se vy rozhodnete. Tento počítač před započetím hry vyhodnotí vaše budoucí rozhodnutí a podle své předpovědi nechá krabici B buď prázdnou (pokud si myslí, že budete chtít obě krabice), nebo do ní vloží $1,000,000 (pokud předpokládá, že budete chtít jen B). 
Podle Nozicka stojí člověk, který se má rozhodnout, zda chce pouze jednu krabici, nebo obě, před zvláštním paradoxem. Ten vychází z dvou protichůdných, jinak ale zdánlivě správných argumentů:
1) Vzít obě krabice je vždy lepší než vzít jen jednu. Počítač učinil rozhodnutí o tom, kolik vloží do B, před započetím hry a já toto rozhodnutí tedy nemohu nijak ovlivnit. Nehledě na to, zda si tedy domů odnesu v B jeden milion nebo nic, v A budu mít jistých $1,000.
2) Počítač má téměř 100% schopnost předpovědět mé jednání. Pokud si tedy vezmu jen B, téměř určitě v něm bude milion. Je tedy lepší A nechtít.

(Je zajímavé, že argument č. 2 je založen na předpokladu, že budoucnost může nějak ovlivnit minulost. Pro člověka, který si chce vzít jen B, je zkrátka jeho budoucí rozhodnutí důvodem, proč se v minulosti počítač rozhodl tak, jak se rozhodl.) 

Nozick v roce 1969, kdy svou analýzu publikoval, uvedl, že lidé se dělí na dvě skupiny o přibližně stejném počtu lidí a že vysoké procento lidí má velmi vyhraněný postoj k tomu, který postup je správný. A jak se k Newcombově paradoxu staví filosofové? 32 % akademiků uvedlo, že by volili dvě krabice, kdežto 21 % by si vzalo jen jednu. 47 % se nevyjádřilo.

2 komentáře:

  1. Trochu mne překvapil vysoký počet kompatibilistů v opozici vůči inkompatibilistickým determinismům. A také bych čekal větší podíl antirealistů v otázce vědy.

    OdpovědětSmazat
  2. Spustil jsem podobnou, a přesto docela odlišnou anketu, tak kdyby se ji někomu chtělo vyplnit:
    https://docs.google.com/forms/d/1UGvcZ9crsQ0MQTck8XhtWMhYRYgJACr6elhO5qOF0PM/viewform

    OdpovědětSmazat