Sekuritizace během rwandské genocidy

Došlo mi, že jsem už dlouho nenapsala nic o politice, tudíž jsem se rozhodla, že to napravím takovým krátkým, nevýznamným článkem o tom, k jakým důsledkům může vést špatná sekuritizace v mezinárodních vztazích.

Ale začněme od začátku. Sekuritizace je termín, který se poprvé objevil na konci 20. století a nejčastěji bývá spojován s Kodaňskou školou. Zatímco tradiční bezpečností studia rozebírají hrozby z pohledu rozložení moci nebo vojenských schopností jednotlivých subjektů, sekuritizace se zabývá tím, jak dojde k tomu, že nějaké určité X začne být považováno za hrozbu. Vezměme si jako příklad třeba britské zapojení do války v Iráku. Jak došlo k tomu, že režim Saddama Husseina začal být rázem považován za hrozbu pro Velkou Británii? Kdo invazi do Iráku prosazoval? Koho musela Blairova vláda přesvědčit, aby mohla proti bezpečnostnímu problému spolehlivě zasáhnout? Bylo přesvědčení těchto subjektů důležité pouze proto, aby bezpečnostní opatření získala morální legitimitu, nebo byl jejich souhlas nezbytně nutný k tomu, aby šlo tato opatření provést? Jaké prostředky (rétorika, propojení s historickými událostmi atp.) byly použity, aby bylo obecenstvo přesvědčeno, že Saddam Hussein skutečně hrozbou je?

Jinými slovy sekuritizace se nezabývá tím, zda je něco objektivně hrozbou. Zabývá se procesem, který vede k tomu, že něco je za hrozbu považováno.

Sekuritizace má tu úžasnou (nebo spíše hrozivou) vlastnost, že jejím objektem může být naprosto cokoliv. Nejrůznější skupiny pohybující se na mezinárodní scéně už se pokoušely za hrozbu pro bezpečnost prohlásit vše od nemocí, přirodních katastrof a migrace až po takové bezvýznamné události jako spory rybářských unií o to, kdo má právo v dané lokaci lovit. 

Ve většině případů končí špatná sekuritizace pouze vynaložením času a finančních prostředků na zbytečný problém; existují ale i případy, kde špatná sekuritizace vedla k tragickým následkům. A k těm patří Rwanda.

Rwanda je původně belgická kolonie, ve které vedle sebe v průběhu dvacátého století žily dvě etnické skupiny: Tutsiové a Hutuové. Tutsiové byli ti, které preferovali Belgičani, Hutuové zas ti, kteří se dostali k moci, když Rwanda roku 1961 získala nezávislost. Protože Rwanda je malá a možnosti vlastnit půdu nebo získat práci jsou omezené, uchýlila se řada Tutsiů po politické změně do okolních zemí, především do Burundi a Ugandy. V zahraničí pak tito emigranti začali formovat tzv. Rwandskou vlasteneckou frontu, jejímž cílem bylo zastavit útlak Tutsiů ve Rwandě a získat zpátky moc, o kterou byli připraveni.

A v tuto chvíli začíná rwandská lekce ze sekuritizace č. 1: Prezident Habyarimana začne zveličovat hrozbu, kterou Tutsiové pro Rwandu představují. Vznikají falešné zprávy o tom, jak Tutsiové vraždí nevinné a jak shromažďují zbraně. Velkou roli hraje také propaganda v médiích, skrz která jsou Hutuové přesvědčováni, že musí zasáhnout proti Tutsiům dříve, než Tutsiové vyvraždí je.

Stačí čtyři roky podobné rétoriky a propast mezi dvěma etnickými skupinami, které donedávna bezproblémově uzavíraly smíšená manželství, je prohloubena. Tutsiové se v očích Hutuů stávají bezpečnostním rizikem. A Hutuové se od své vlády dozvídají, že budou bohatě odměněni, pokud se tomuto riziku postaví.

Výsledek? V dubnu 1994 se konflikt vyostří a Tutsiové začínají být masově vražděni. Podle oficiálních statistik rwandské vlády umírá během genocidy za 100 dní téměř 1,2 milionu lidí. To je ve státě velkém přibližně jako Morava více než 10,000 mrtvých každý den.

Co je však horší, je fakt, že genocidě se dalo nejspíše předejít. A tady přichází lekce ze špatné sekurizitace č. 2. Podle dostupných záznamů vědělo OSN už dlouho před započetím genocidy, že se k ní rwandská vláda chystá. Prezident Habyarimana se svými cíli zmasakrovat menšiny nijak netajil.

Vlády vyspělých zemí se nicméně rozhodly neangažovat. Na vině byla vidina ekonomické zátěže, kterou by pro stát zapojení do konfliktu znamenalo, i neochota riskovat životy vlastních občanů. Belgie například z oblasti naprosto stáhla všechny své vojáky poté, co jich deset v rámci peacekeepingové mise OSN přišlo o život.

Snaha nesekuritizovat konflikt samozřejmě ovlivnila i rétoriku. Spojené státy nikdy nenazvaly konflikt ve Rwandě genocidou; snad i z obavy, že by je použití podobného slova morálně zavázalo nějak se mu postavit. Generální tajemník OSN zas popisoval celou situaci, jako by šlo o zvláštní druh přírodní katastrofy, proti kterému se nedá nijak zasáhnout, když zmínil, že Rwanďané "spadli do víru hrozných událostí." Fakt, že se jedná o masové vyvražďování jednoho etnika etnikem jiným, na mezinárodní půdě také zmiňován nebyl. Namísto toho padala slova jako "chaos", "anarchie" a "zmatečná situace".

A nejen to. Vyspělé státy týdny nenapadly legitimitu rwandské vlády. Odmítly prohlásit, že se vláda, která vraždí své občany, nikdy nedočká mezinárodní pomoci. Nepokusili se ani utišit rwandské rádio, které k nenávisti vůči Tutsiům každodenně vybízelo.

Přitom na zastavení genocidy prý zpočátku nebyla potřeba ani velká vojenská síla. Generál Dallaire, kterého do Rwandy vyslalo OSN, aby vyjednával s Habyarimanou, oznámil svým nadřízeným tři měsíce před započetím genocidy, že rwandské vládě hodlá zabavit vojenskou techniku. Už tehdy byl totiž informován, že ve vládních kempech trénuje 1,700 vojáků pověřených vyvražděním Tutsiů.

OSN mu odpovědělo, že daná akce nespadá do jeho mandátu.

Mandáty určují v podobných situacích vše a Dallaire dostal jen ten nazývaný peacekeeping. Narozdíl od peaceforcingu, který OSN vypisuje se znatelně menší ochotou, v rámci peacekeepingu nesmíte použít zbraně, pokud není v ohrožení život vašich vojáků. Pokud tedy vidíte, jak jedna skupina vraždí jinou, nesmíte vojensky zasáhnout, protože teoreticky se vás celá situace nijak netýká.

A aby toho nebylo málo, zatímco v Iráku bylo po roce 2003 nasazeno téměř 180,000 vojáků NATO, do Rwandy jich OSN vyslalo jen 2,548, přičemž v průběhu genocidy byl jejich počet dokonce snížen na pouhých 270. Pár stovek vojáků se špatným vybavením a slabým mandátem. A i tak tato skupina vedená generálem Dallairem, který neustále OSN vyzýval k většímu zapojení, zachránila životy přibližně 30,000 lidí.

Rwandská genocida tedy ukazuje dva příklady špatné sekuritizace. V tom prvním bylo s vidinou osobního zisku za bezpečnostní hrozbu prohlášeno něco, co jí nebylo. V tom druhém nebylo kvůli vidině finanční zátěže za hrozbu prohlášeno něco, co jí bylo. Kdyby alespoň jeden ze dvou příkladů dopadl jinak, mohly být uchráněny statistíce lidských životů.

- - -
Poznámka na okraj: Generál Roméo Dallaire se v roce 2000 pokusil spáchat sebevraždu. Podle svých výroků si nikdy neodpustil, že nedostal povolení zasáhnout.

5 komentářů:

  1. Zajímavý článek, nikdy jsem o tom neslyšela. Na střední (protože můj obor na vysoké o takové téma ani nezakopne) jsme Rwandu samozřejmě probírali, ale jen jako suchá fakta. Konflikt mezi oběma skupinami ám byl popisován jako "závist" Hutuů vůči preferovaným a více evropsky vypadajícím Tutsiům. O propagandě a záměrné štvavé kampani jsem nikdy neslyšela.
    Ubohý generál. Sledovat jak se děje něco, čemu mohl zabránit, to by mohlo zlomit každého.
    Zajímavé téma, doufám, že články budou přibývat zase o trochu častěji.
    P.S. vím, že je to citace, ale Rwanďané "spadly" mi prostě trhá oči :D
    - Elyss

    OdpovědětVymazat
  2. Uvazuju, ze si otevru takove "africke" okenko. :-) Posledni dva roky se zabyvam prevazne bezpecnosti z nejruznejsich uhlu pohledu a tam "case studies" z africkeho kontinentu padaji jeden za druhym. Ropne spolecnosti v Nigerii, ktere si najimaji vlastni "policii"; soukroma vojenska a bezpecnosti spolecnost Executive Outcomes, ktera se pokusila dat dohromady Sierru Leone; kenska vlada vs. gang Mungiki a otazky, kdo toho vlastne pro bezpecnost tamnich obyvatel dela vic...

    Pohledu na Rwandu samozrejme existuje vic; akademici se napriklad celkem hodne prou o tom, jaky vliv melo zpravodajstvi v radiu na jednani obyvatel. Tenhle clanek prevazne vychazi z 555 strankove studie, kterou publikovala organizace Human Rights Watch.

    Romeo Dallaire napsal o svem pusobeni ve Rwande knihu Shake Hands With The Devil. Uz jsem si ji objednala, protoze hodnoceni 4.8/5 se na Amazonu pri 47 hodnoticich moc casto nevidi. (A navic tech 600 stranek textu nestoji ani £8.)

    P.S. Diky moc za opravu. :-) Napsala jsem to rychle, nez jsem musela nekam jit, tak ani nebyl cas na proofreading. A jelikoz za poslednich par let jsem toho v cestine moc nenapsala, moje stylizace a gramatika zacina zaostavat. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Podobné situace pro mě celkem vystihuje tenhle obrázek:
    http://farm3.static.flickr.com/2135/2223479501_847538c827.jpg
    Jinak nedodokáži posoudit věrohodnost, ale v povědomí to mám pravděpodobně hlavně kvůli filmu Hotel Rwanda, což je docela ostuda...

    OdpovědětVymazat
  4. Vzhledem k clanku vystizna fotka. ;-)

    Jinak to, co jsem popsala, je samozrejme jen jeden z mnoha pohledu na otazku. Zrovna ted o vikendu jsem potkala cloveka, ktery na tema "selhani mezinarodni spolecnosti behem rwandske genocidy" pise svou zaverecnou praci, tak jsme se spolu nejakou dobu bavili o Romeu Dallairovi. Celkem zajimave, ze OSN pry zas obvinuje (castecne) jeho a tvrdi, ze kdyby dodrzoval prikazy sveho vedeni, mohl zachranit vice lidi.

    Vykladu toho, proc ke genocide doslo, je zkratka obrovska rada. A tech par odstavcu nahore je jen jeden z nich.

    A diky za komentar. ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Vynikající článek! - Moc se přimlouvám za uskutečnění výše zmíněného nápadu s "africkým okénkem". Pro nás v ČR je Afrika přece jen trochu "z ruky" a pohled z Commonwealthu od někoho, kdo se zabývá politologií a dokáže navíc věc tak dobře popsat, je úžasně prospěšný.
    TG

    OdpovědětVymazat