Road to Dissertation

Nemohla jsem si přát lepšího vedoucího závěrečné práce. Vážně. 

Pokud byste chtěli nějaké všeobecně akceptovatelné důvody, mohla bych vám dát přečíst jeho životopis nebo pozvat vás na některou z jeho přednášek, protože na inteligentnějšího člověka se širší slovní zásobou jen tak nenarazíte. Jenže tyhle akademické důvody jsou docela nudné, takže namísto nich vybírám několik konkrétních situací, které snad alespoň trochu ilustrují jeho charakterové kvality. 

Naším hlavním hrdinou bude muž, něco málo přes 30 let, absolvent Cambridge, kde také nějakou dobu učil. Hezký, charismatický, sportovní postavy, se všeobecným přehledem. Pro potřeby tohoto článku mu říkejme třeba Ethan. 

Říjen 2012 

Nedělní odpoledne. Sedím ve frontě před Shakespeare's Globe, když si všimnu, že se muž kousek přede mnou nápadně podobá jednomu mému profesorovi. Ten samý obličej, ten samý věk, ty samé brýle. Své zjištění sdělím Evě, která se na představení chystá se mnou, člověka ve frontě se ale rozhodnu neoslovovat. Jaká náhoda by musela být potkat ho zrovna tady, stovky kilometrů od Glasgow? Navíc - v případě, že by to skutečně byl on - kdo ví, zda by mě vůbec poznal. Nikdy jsem se s ním osobně nebavila, a jelikož je teprve začátek října, měla jsem s ním všehovšudy šest přednášek. A na ty nás chodí možná padesát. První seminář v komornější atmosféře čtyř lidí mě s ním teprve čekal. 

Můj jediný osobnější kontakt k Ethanem spočíval doposud v tom, že jsem mu na počátku léta odpovídala na e-mail, když se jako koordinátor ročníku zajímal, kolik lidí hodlá s filosofií pokračovat i ve třetím roce. "Díky za zprávu! Užij si léto a uvidíme se v září," odpověděl mi tehdy. 

Asi o hodinu později se ke mně, tentokrát již v divadle, přitočí dotyčný sám. "Kristýna?" zeptá se. 

Následuje omluva, že mě neoslovil již dříve. Prý si nebyl jistý, zda jsem to já. A jedním dechem doplňuje, že na jeho přednáškách sedím vždy uprostřed třetí až páté řady. Jeho všímavost mě zarazí. Už jen ten fakt, že zná mé jméno, je pro mě nepochopitelný. 

Asi deset minut se bavíme o divadle, Shakespearovi, Marku Rylancovi. Ethan mi představí své rodiče. Jakékoliv formální zábrany jsou už zbořeny, tak se ptám, jestli svou zítřejší přednášku v Glasgow zrušil tomu, že chtěl vidět Večer tříkrálový v londýnském divadle. S úsměvem mě ujišťuje, že ne. Prý má v hlavním městě Velké Británie v pondělí nějaké jednání. 


 = Bez časového určení = 

Ethan má takovou sympatickou vlastnost: když na přednášce nebo semináři rozebíráme nějaké nejednoznačné téma, vždy nás nechá hlasovat, aby zjistil, k jaké možnosti se přiklání kolik lidí. Pak si vybere dobrovolníky ze všech názorových kempů a nechá je vysvětlit, proč si myslí, že zrovna jejich pohled na danou otázku je ten správný. Na závěr, když už všichni dostali svou příležitost něco říct, nikdy neopomene zmínit proč a čemu věří on. 

Srandovní na tom je, že za celý semestr jsme se my dva názorově nelišili ani jednou a naše důvody k prosazování určitého názoru byly v naprosté většině případů podobné, ne-li totožné. A nejen to: témata, kterým se věnuje ve své akademické dráze, fascinují i mě, kdežto ta, u kterých tvrdí, že k nim blízko nemá, nezajímají moc ani mě. 


Prosinec 2012 

Těsně před Vánoci. Dostávám od Ethana e-mail rozeslaný všem studentům našeho ročníku, že v departmentu organizují toho večera menší párty a že se můžeme připojit. Prý to mělo být původně pouze pro profesory a doktorandy, ale na poslední chvíli se rozhodli počet pozvaných rozšířit. 

Většina mých známých už je mimo Glasgow, jeden další student filosofie, Matthew, mi ale napíše, že chce jít taky. Vyrážím tedy s tím, že se tam snad potkáme. Matthewovi do toho nicméně něco vleze a nedorazí. A jak se situace vyvine, strávím následujících několik hodin s 35 dalšími lidmi, kteří buď titul Ph.D. za jménem už mají, nebo ho tak do dvou let plánují získat. Jsem jediný člověk v místnosti bez magisterského titulu. Jediný člověk bez jakéhokoliv univerzitního titulu. 

Dokážu si snadno představit možnost, kdy by se taková situace proměnila ve studentskou noční můru. Ne však v tomto případě. Ačkoliv mám v plánu zdržet se jen dvě hodiny a pak přejít na narozeninovou oslavu, kam jsem byla toho večera také pozvaná, nakonec s akademickými filosofy zůstanu od šesti večer do pěti ráno. 

Většinu večera nakonec strávím ve společnosti jiného profesora, je to ale právě Ethan, kdo se mě ujme jako první a dobrou hodinu mě představuje ostatním lidem v místnosti. Je to také on, kdo se u mě po půlnoci, když už se dávno bavím s někým jiným, znovu zastaví, aby se se mnou před svým odchodem rozloučil, objal mě, popřál mi hezké Vánoce a zmínil, že se těší, až se zas uvidíme v lednu. 


= Bez časového určení =

Když Ethana dobře neznáte, je vysoce pravděpodobné, že se v jeho přítomnosti budete cítit nejistě. Má hluboký hlas a nesmírně precizní vyjadřování, které umocňuje časté používání nejrůznějších mnohoslabičných slov tam, kde by většina populace vystačila s čtyřpísmennými synonymy. Když se s ním dáte do řeči, zjistíte, že i o nefilosofických oblastech toho ví více než vy, a když mu položíte nějakou otázku týkající se jeho oboru, nestane se, že by vám nedokázal odpovědět.

Pár lidí se mi zmínilo, že k němu cítí respekt, a proto jdou občas se všeobecnými otázkami raději za někým, kdo kolem sebe nemá takovou auru neomylnosti. Mě naopak jeho inteligence fascinuje.

Navíc mám podezření, že on sám se tak vážně nebere. Ostatně který jiný profesor ilustruje politickou filosofii tak, že vám na tabuli nakreslí dinosaury?



Únor 2013 

Nils mi vypráví, jak se na počátku druhého semestru vypravil za Ethanem, protože se s ním potřeboval o něčem poradit. Nikdy ho neměl na žádný předmět, nicméně Ethan okamžitě věděl, jak se Nils jmenuje i jaké předměty studuje. Když se Nils zajímal, jak zná jeho jméno, Ethan mu prozradil, že má od léta vylepeny fotky všech studentů našeho ročníku na zdi ve své pracovně. Přibližně osmdesát fotek a pod nimi jména a studijní plány každého z nás. 

To vše jen proto, aby se s kýmkoliv mohl dát do nenucené konverzace a umožnil dotyčnému cítit se více součástí celého departmentu. 


Březen 2013 

Ethan v úvodu semináře zmiňuje svůj hlavní argument v článku, který hodlá zanedlouho vydat. Chce na něj znát náš názor; vědět, zda si myslíme, že to, co se snaží říct, dává smysl. 

Stěží si vybavuji jiný vysokoškolský obor, ve kterém by měli vyučující tolik důvěry ke studentům třetího ročníku. 


= Bez časového určení = 

Na konci školního roku je vždy zvykem psát hodnocení lidem, kteří vás učili. Já si začínám uvědomovat, že mám na Ethanovi ráda především jednu vlastnost: schopnost nepovyšovat se nad nikoho, kdo se s ním baví, vyjádřenou třeba už jen tím, že se nikdy od nikoho nenechá oslovovat jinak než křestním jménem. Dovedu si představit desítky momentů, kdy mohl můj nebo cizí názor na semináři zavrhnout jako nerelevantní. Namísto toho si vždy dal tu práci člověka vyslechnout a pomohl dotyčnému jeho připomínku přetvořit tak, aby její podstata zůstala zachována a aby byla argumentačně co nejsilnější. 


Červenec 2013 

Dostávám od departmentu e-mail, že jsem jako supervisora dostala Ethana. Před rokem jsem k němu měla poměrně neutrální postoj, teď nicméně skáču nadšením. 


Září 2013 

Neformální rozhovor mezi Ethanem, mnou a dvěma dalšími studenty. Ethan se mezi řečí zmiňuje, že ve svém posledním článku odkazuje na Ailsu, slečnu, která se mnou poslední rok chodila na seminář z politické filosofie. Prý se mu líbila nějaká poznámka, kterou k jeho připravovanému článku v březnu pronesla, a tak se jí rozhodl citovat a uvést jako zdroj. 

"Ani nevím, jestli jsem jí o tom řekl," přiznává nakonec. Okamžitě ho všichni přemlouváme, aby jí napsal e-mail. Kolika lidem se stane, že je v jednadvaceti, v době, kdy ještě nemají žádný titul, cituje akademik ve své práci? 


= Bez časového určení = 

Pokud máte Ethana jako supervisora, zjistíte, že má jednu úžasnou vlastnost: za jakoukoliv snahu vás pochválí. Ačkoliv vám pokaždé napíše desítky poznámek o tom, co by se dalo vylepšit, primárně se vás vždy snaží povzbudit. 





Říjen 2013 

Naše setkání s Ethanem v jeho pracovně vypadají pokaždé dost podobně. Hned po vzájemném pozdravu následuje otázka, zda by mi vadilo, kdyby ještě rychle něco dopsal. "Samozřejmě, že ne," odpovídám vždy. 

Zatímco on rychle naťukává dva odstavce textu, rozhlížím se já po jeho pracovně. Stěna polepená něčím, co připomíná desítky vězeňských portrétů. Nils měl tedy pravdu; Ethan se skutečně snaží zapamatovat si jména všech studentů Honours. Druhá stěna s knihovnou táhnoucí se přes celou její délku. Jména na vazbách knih napovídají, že se jedná o díla politologů, filosofů a ekonomů. Snažím přibližně spočítat, kolik jich je, tak, že počet knih v mně nejbližší polici vynásobím počtem polic. Dostávám se k přibližnému číslu 800. 

Ethan se obrací ke mně. "Ze všeho nejdřív: Jak se máš?" začne se vyptávat. S tradiční odpovědí, že je vše v pořádku, se ale nespokojí. Upřímně se zajímá, jaký jsem měla víkend nebo jestli třeba neexistuje něco, s čím by mi mohl jako koordinátor ročníku pomoci. Když toto téma uzavřeme, přesune se k mé práci. 

Zmiňuju argumenty, které bych chtěla použít, a on odpovídá s rychlostí a precizností, jako by týden nepřemýšlel o ničem jiném. Bez dlouhého přemýšlení vytahuje pár knih ze své sbírky. "Možná si budeš chtít přečíst 12. a 14. kapitolu v Razovi. Taky Kramer od strany 420. A mohl by ti pomoct i Dworkin, 2. kapitola." 

Fajn. Takže zatímco já ani svou nejoblíbenější filosofickou knihu neznám tak dobře, abych při hledání konkrétní myšlenky nestrávila čtvrt hodiny listováním sem a tam, on ví, která kapitola mi pomůže, ještě dříve, než jednu z těch 800 knih otevře? 

V mezičase přihazuje několik svých poznatků ohledně toho, jakou cestou bych se mohla vydat. Vždy neopomene zmínit, že je to vlastně to, co jsem říkala už dříve já, nicméně pravda je taková, v jeho podání moje myšlenky konečně získávají strukturu a řád. Okouzlující. 

Po necelé hodině nastává čas loučení. Klidně bych zůstala déle, ale za pět minut mi začíná seminář. Ethan se ještě rychle zajímá, čím konkrétním se v mezinárodní bezpečnosti zrovna zabýváme. Pak prohodí jednu ze svých roztomilých frází jako: "Rád jsem tě zas viděl," a poznamená, do kdy se mu mám zase ozvat. 


Listopad 2013 

Poslala jsem Ethanovi pracovní verzi své závěrečné práce, přičemž jeden ze svých argumentů jsem se rozhodla doplnit krátkým komiksem. V e-mailu, ke kterému jsem tuto pracovní verzi přiložila jako přílohu, jsem Ethanovi napsala, že ona ilustrace je tam jen pro pobavení a konečná verze samozřejmě žádné obrázky obsahovat nebude. 

O pět dní později sedím v Ethanově pracovně a procházím s ním stránku po stránce celou prací. Po necelé hodině se dostáváme do druhé poloviny, kde je i onen komiks. 

"Ta ilustrace se mi líbí," slyším znenadání. "Dobře to vystihuje to, co se snažíš říct, a je příjemné mít v dlouhém textu nějaké odlehčení. Takže za sebe říkám, abys ji tam nechala." 

Mám pocit, že i kdyby všechno ostatní strhal, má akademická kariéra právě dosáhla svého vrcholu. Po několika větách, které Ethan pronese na téma výstižnosti onoho komiksu vzhledem k mému argumentu, se ptám, zda bych mohla nakreslit ještě jeden nebo dva navíc. "Klidně," odpovídá mi, "pokud budou podobně relevantní." 



Listopad 2013 (o den později) 

Jsme domluvení, že Ethan s námi zajde po své dobrovolné večerní přednášce do baru. Čekám tedy se čtyřmi dalšími lidmi u východu z budovy, když se Ethan objeví na schodech následován dalším člověkem, kterému může být něco málo přes 25 let. "Asi bych vás měl představit," začne bezprostředně Ethan. "To je James, můj partner. Jamesi, to je..." 

Jak se zanedlouho dozvídáme, James je herec. A také nesmírně otevřený a upřímný člověk, který je schopný prozradit na sebe a lidi ve svém okolí naprosto cokoliv. Ethan musel vědět, že přivést mezi nás Jamese může mít jediný důsledek: do půlnoci toho o něm budeme vědět víc, než by nám on kdy řekl. Nechat svého přítele vyprávět vašim studentům, jak nemáte rádi horory a jak jste nedávno po zhlédnutí jednoho povedeného snímku tohoto žánru chodili po bytě s baseballovou pálkou, asi není snem každého akademika. A o nic více takový běžný profesor asi nedocení ani to, když jeho drahá polovička vykládá o tom, jak se seznámili. 

A přesto vše mezi námi Jamese nechal sedět, zatímco on u vedlejšího stolu s jinými studenty pokračoval v akademické debatě týkající se jeho právě skončené přednášky.


Prosinec 2013

Teprve přijde. Práci mám odevzdat těsně před Vánoci.

Nicméně ať už dopadne jakkoliv, mám dojem, že lepšího vedoucího jsem si skutečně nemohla přát.

 - - -

Dodatek: Pár lidí se v komentáři pozastavilo nad oním komiksem, tak přikládám jeho celou verzi. Aby vám nicméně dával alespoň trochu smysl, musím krátce vysvětlit, o čem moje práce vlastně je.

Reaguju v ní na filosofa Harryho Brighouse, který ve své knize propaguje tzv. autonomy-facilitating education. Je to typ vzdělání, který má vás má vybavit schopnostmi nutnými pro autonomii, ale nenutit vás, abyste autonomii používali v běžném životě. Já namísto toho tvrdím, že bychom měli zavést autonomy-promoting education; typ vzdělání, který vás naučí, jak být autonomní, a zároveň vás bez výjimky učiní autonomními.

Ve své práci tedy představuju tři na sobě nezávislé argumenty, z nichž každý by měl sám o sobě dokázat, že mám pravdu já, a ne Brighouse. Ten poslední, jehož součástí je i onen komiks, se týká toho, že je podle mě nesmyslné, aby někdo měl nějaké schopnosti a nevyužíval je.

Brighouse autonomy-facilitating education ilustruje na příkladu latiny: studenti, kteří se učí latinsky nejsou nuceni, aby latinu používali ve svém životě. Já odpovídám, že tenhle příklad je nesmyslný, protože jediný důvod, proč daní studenti nemusí za celý život použít latinu, je ten, že s latinou nepřijdou do styku. Autonomie se nicméně týká celého našeho života, prakticky každého našeho rozhodnutí, takže vyvarovat se situací, kde by se dala použít, nemůžeme.

Pokud by Brighouse zkrátka chtěl tvrdit, že se můžeme naučit autonomii, ale nemusíme ony schopnosti využívat, musel by tvrdit, že se můžeme svobodně rozhodnout v určité situaci naše schopnosti zapomenout. A to je podle mě nesmyslné.


Tolik zjednodušeně a zkráceně k onomu komiksu, ale snad to dává alespoň trochu smysl.

6 komentářů:

  1. tyjo, wow! Zní jako skvělý učitel, a úžasný člověk! To je super, že jsi ho dostala jako vedoucího práce. Člověk bych hned šel do Glasgow studovat ;)

    OdpovědětSmazat
  2. Hodně dobrý! Absolutně si nedokážu představit, že by se aspoň z části takhle choval nějaký vyučující v Čechách...
    Prosím Tě jak si udělala ten komiks? To je nakreslené v nějakém speciálním programu? Díky

    OdpovědětSmazat
  3. On je skutecne tak hodny, ze bych si ho nejradeji zabalila do batuzku a vzala s sebou na Vanoce do Ceske republiky. :-))

    Ten komiks je kresleny rucne. Protoze je cernobily, byl jeho prevod do digitalni podoby snadny; kdyz jsem ho naskenovala do pocitace, tak ho pouze desaturovala a nastavila jsem 100% kontrast, aby byl skutecne tvoren jen cernou a bilou. A to, co je videt vyse, je produkt teto rychle upravy. ;-)

    OdpovědětSmazat
  4. Aha, tak v tom případě umíš perfektně kreslit komiksy! Jsem si totiž říkala, že to muselo být pomocí nějaké aplikace, že by to takhle suprově "normální" člověk rukou nenakreslil :)

    OdpovědětSmazat
  5. No páni. Skoro ti někoho takhle zažraného závidím.Obdivuju lidi, kteří se v něčem takhle vyznají, ale taky si vedle nich připadám jak blbec. Bohužel u nás jsem si nikoho takového nevšimla, kdo by se snažil podpořit tvůj názor. V mém případě to většinou dopadne tak, že řeknu svou myšlenku k dílu a následují tři věty reakce a jede se dál, případně takovéto ehm... Povzbudivé to moc není. Ale je pravda, že někteří lidé toho dokáží v knize objevit tolik (probíráme Woolfovou) a já zas tak moc ne :D
    Nicméně takovýhle učitel se nedá vyvážit zlatem. Jsi opravdu šťastlivec. A komiks je hezký, zajímalo by mě, co se řeší v pokračování :D
    Měj se :)
    Elyssea

    OdpovědětSmazat
  6. Dekuju za pochvalu komiksu!

    Jinak prave ona schopnost vyvazit inteligenci skromnosti je mi u nej sympaticka. Kdyz se bavis s nekym, kdo je podobne jako on vysoce inteligentni, je snadne citit se menecenne. Nicmene on se neustale snazi cloveka povzbudit, a kdyz neci nazor svymi racionalnimi pripominkami strha, pomalu by se dotycnemu omlouval, ze byl tak kriticky.

    Mimochodem komiks je ve sve plne delce nyni soucasti clanku. :-)

    OdpovědětSmazat