O Marku Rylancovi | Farinelli and the King (Duke of York's Theatre, 2015)


Mark Rylance mě už delší dobu fascinuje. Když ho vidíte na jevišti nebo v televizi, řekli byste si, že mu nečiní problém být středem pozornosti, protože komunikovat s publikem, hrát ženské role (Kleopatru v Antoniovi a Kleopatře, Olivii ve Večeru tříkrálovém) nebo svléknout se před cizími lidmi donaha je pro něj zjevně stejně přirozené jako pamatovat si text. Jenže sotva sejde z divadelních prken, přemění se v nesmělého, zranitelně působícího introverta a vy si s překvapením uvědomíte, že ho i docela obyčejná situace, kdy se s ním fanoušci chtějí vyfotit po představení, docela znejistí. Dáte si tedy předsevzetí, že ho raději na veřejnosti nebudete oslovovat a že mu dopřejete anonymitu, po které zjevně touží, když on za vámi o několik dní později zničehonic na ulici před divadlem sám přijde, prohodí, že si vás pamatuje z obecenstva, a zeptá se, jestli se na ono představení chystáte znovu. Taky má při přebírání cen ty nejdivnější projevy, nevěří, že Shakespearova díla napsal William Shakespeare, několikrát zmínil, že by v divadlech nejradši vytrhal sedačky v předních řadách a udělal hry více interaktivní, a svou cenu Tony, kterou dostal za postavu Roostera z Jerusalema, poslal stavaři, se kterým strávil pár hodin v hospodě a který ho inspiroval, jak danou roli hrát.

A samozřejmě je tak nějak považován za možná nejlepšího divadelního herce, kterým anglicky mluvící svět posledních deset let disponuje.

Mark Rylance si přebírá svou první Tony Award za svůj debut na Broadwayi

Takže když jsem jednoho říjnového večera v Londýně usoudila, že bych se mohla zajít na něco podívat, padla má volba právě na Marka Rylance v nové hře Farinelli and the King. Jak mám Marka ráda, tak ono představení původně mou první volbou nebylo: než se přesunulo do Duke of York's Theatre, odbylo si svou premiéru v komorním Sam Wanamaker Playhouse u Shakespeare's Globe a to z mých zkušeností dělá spíš recitály než hry. Výborné recitály, to ano, ale já měla toho večera chuť na něco, kde bude víc jak pět herců a kde bude celistvý příběh a kde nebudou všichni na jevišti ve smokingu. Jenže Zimní pohádka s Kenem Branaghem a Judi Dench se měla hrát až za týden a The Moderate Soprano s mým oblíbeným Rogerem Allamem toho večera v programu také nebylo. Farinelli and the King se tak zdálo být tou nejlepší možností – a aniž jsem to v tu chvíli tušila, mělo mi splnit vše, co jsem od divadla kdy chtěla.

Jelikož v Británii se dobrá divadelní představení vyprodávají poměrně rychle, lístky na hru, která se v Duke of York hraje 8x týdně, byly už dávno pryč. Postavila jsem se tedy hodinu a půl před začátkem představení před divadlo s tím, že snad někdo nějakou vstupenku na poslední chvíli vrátí. Tato praktika se mi osvědčila už mnohokrát v minulosti − když sem například před lety jela z Glasgow do Londýna na Večer tříkrálový (shodou okolností taky s Markem Rylancem), spoléhala jsem čistě na to, že někdo nebude moci jít a zavolá do divadla, aby lístek, který měl zamluvený, (pro)dali někomu jinému. Tehdy se mi ta důvěra vyplatila a tentokrát také. Ve čtvrtek večer jsem skončila na balkóně a v pátek večer, kdy jsem usoudila, že by nebylo od věci vidět celé představení ještě jednou, mi sympatický manželský pár nabídl, jestli bych se nechtěla posadit vedle nich do první řady na jevišti (asi třicet lidí sedělo po stranách přímo na pódiu), protože jejich známá, pro kterou lístek v březnu koupili, musela na poslední chvíli odletět na služební cestu do USA.

Farinelli and the King © Marc Brenner

Farinelli and the King je, jak už název napovídá, příběhem kastráta Farinelliho, který v 18. století opustil operní síně, aby mohl zpívat pro španělského krále Filipa V. Farinelli byl ve své době oslavovanou hvězdou, jeho rozhodnutí odejít ve 32 letech z Londýna do Madridu a vyměnit tisíce diváků za jediného tak působilo podobně překvapivě, jako kdyby se na vrcholu své slávy rozhodl vzdát koncertování Michael Jackson. Ve hře Claire van Kampen, která se dříve proslavila především tím, že pro Shakespeare's Globe skládala renesanční hudbu, jste však Farinelliho rozhodnutí docela chápali: Farinelli tu byl vylíčen jako muž, který po slávě nijak netoužil a vlastně se mu jí nechtěně dostalo, když se ho jeho starší bratr rozhodl v 10 letech vykastrovat.

Claire van Kampen tak docela sympaticky postavila celý příběh kolem paralely mezi králem a operním zpěvákem. Na jedné straně jste měli panovníka, kterého vládnutí přivázelo k šílenství a který by honosný palác a služebnictvo nejraději vyměnil za samotu uprostřed lesů; na druhé straně umělce, kterého potlesk a nadšené davy nijak nenaplňovaly. V centru toho všeho pak zůstala docela obyčejná myšlenka o léčebných účincích hudby, když Filip V., který se v úvodu hry snažil chytit rybářským prutem zlatou rybku z akvária a který nástěnným hodinám nakázal, aby si šly odpočinout, protože celý den pilně pracovaly, dokázal pod Farinelliho dohledem alespoň částečně plnit povinnosti, které z jeho role vyvstávaly. 

A jakkoliv zní fráze o "léčebných účincích hudby" otřepaně, když jste slyšeli zpěv Iestyna Daviese nebo Ruperta Enticknapa, kteří v pěveckých momentech nahrazovali herce Sama Crana, naprosto jste té kouzelné schopnosti něčího hlasu rozuměli.



Pokud bych si zkrátka měla Farinelli and the King spojit s jediným přídomkem, bude to "beautiful". Přestavěné Duke of York's vypadalo honosně. Kostýmy byly nádherné. Pěvecké pasáže, které protnuly příběh čtyřikrát nebo pětkrát, byly magické. A Rylancova schopnost pohybovat se v průběhu celého představení někde na pomezí vtipné komedie a dojímavého dramatu byla svým způsobem až nadpozemská. 

Závěrečná děkovačka onoho čtvrtečního večera tak byla jedna z nejvřelejších, jaké jsem v divadle doposud viděla. Asi tucet diváků v prvních řadách dostal během jednoho hudebního vystoupení od Farinelliho karafiáty a během potlesku se tyto květiny zase nečekaně ze všech stran snesly zpět na herce. Což snad do jisté míry vypovídá o tom, že nejsem jediným divákem, který byl z této hry unešený.

Mark Rylance jako král Filip V. © Marc Brenner

Hra: Farinelli and the King
Autor: Claire van Kampen
Režie: John Dove
Divadlo: Duke of York's Theatre, Londýn
Hrají: Mark Rylance (Filip V.), Sam Crane (Farinelli), Melody Grove (Isabella) a další
V programu: od 14. září 2015 do 5. prosince 2015 (96 představení)
Viděná představení: 22. října 2015 (19:30), 23. října 2015 (19:30)

★★★★

- - -

Farinelli and the King, které se z Sam Wanamaker Playhouse přesunulo po skončení sezóny do Duke of York's Theatre, by vzhledem k nadšeným reakcím a vyprodaným představením mohl příští rok čekat transfer na Broadway, kterého se ostatně dočkaly i Večer tříkrálový a Richarda III., poslední dvě hry, ve kterých Mark Rylance vystupoval.

A samotný Rylance? Toho si po mnoha letech v divadle poprvé přivlastnil film, takže se do konce tohoto roku objeví v Bridge of Spies pod vedením Stevena Spielberga. A bude-li ve filmu alespoň z poloviny tak dobrý, jak je běžně na jevišti, nedivila bych se, kdyby jeho první významná filmová role proměnila na jaře příštího roku i v jeho prvního Oscara. 

Ačkoliv si však Mark veškeré uznání zaslouží, trochu egoisticky musím říct, že se na moment, kdy ho budou poznávat miliony lidí, zas až tolik netěším. V posledních letech jsem ho vídala v Londýně poměrně často − nejednou jsem na něj třeba narazila v Shakespeare's Globe, kde byl kdysi uměleckým ředitelem. A na tom kontrastu mezi tím, jak geniálním je hercem a jaké anonymity se mu dostávalo, bylo cosi zvláštně kouzelného.

2 komentáře:

  1. Zajímavý článek! Rylance jsem poprvé viděl v Mostu špiónů a byl geniální.. divím se, že nedostal prostor ve filmu už dřív.

    OdpovědětSmazat
  2. Diky. :-) Osobne si myslim, ze Rudolf Abel byl jednou z Markovych mene vyraznych roli: Abel je vysoce stoicka postava, ktera neprochazi velkym vyvojem, tudiz Mark nemel v Bridge of Spies moc co hrat.

    Takze ve vyse zminenem Farinellim, kde dostal moznost ukazat lepe sve schopnosti, mi prisel osobne lepsi. Ale tesi me, ze toho Oscara ziskal, i kdyz mu ho asi preju vic proto, ze je fenomenalni herec, nez proto, ze bych mela tak vysoke mineni zrovna o Bridge of Spies.

    OdpovědětSmazat