Zimní pohádka (Garrick Theatre, 2015) | Kenneth Branagh Theatre Company


Další dny v Londýně, další divadlo. Tentokrát volba padla na Zimní pohádku, protože Shakespeare v podání Kennetha Branagha mě prostě baví. A taky proto, že Zimní pohádku jako takovou jsem z nějakého neznámého důvodu ještě nikdy neviděla, přestože jinak se mi na divadelních prknech podařila odchytit více než polovina z 38 her, které Shakespeare napsal.

© Johan Persson

Musím tedy hned na úvod říct, že Zimní pohádka je asi první Shakespearovou hrou, kterou bych od první do poslední scény nejradši docela intenzivně přepsala. V úvodu se například seznamujeme se sicilským králem Leontem (Kenneth Branagh), který se snaží přemluvit českého krále Polixena (Hadley Fraser), aby se o něco déle zdržel na jeho dvoře. Když ve svém snažení selže, zatímco jeho žena Hermiona (Miranda Raison) o několik minut Polixena přesvědčí, aby zůstal, pojme Leontes okamžitě podezření, že by mu žena mohla být s Polixenem nevěrná a že by dítě, které čeká, nemuselo být jeho. Zatímco Jago tedy potřebuje prakticky celou hru, aby v Othella přesvědčil o vztahu Desdemony s Cassiem, v Zimní pohádce Leontes do stavu nepříčetné žárlivosti dospěje za pět minut navzdory tomu, že až do onoho momentu Hermionu bezmezně miloval a neměl o její věrnosti sebemenší pochyby.

Toto je pak jen první z mnoha uspěchaných zvratů, které narozdíl od těch v Macbethovi, Richardu III. nebo Hamletovi vypovídají málo o lidské povaze a spíše slouží jako pomocné berle pro autora, který se během tří hodin rozhodl dostat z bodu A do bodu B a který naprosto ignoruje, že si vybral látku, která se by si kvůli své komplikovanosti zasloužila spíše seriál než celovečerní film. Postavy se chovají iracionálně, zvraty přicházejí bez předchozích varování a Leontes, který je ústřední postavou první poloviny hry, v druhé polovině téměř naprosto vymizí. Vůbec nejhorší je přitom moment, kdy si Shakespeare zjevně uvědomil, že nemá čas dát tomu pořádný závěr, a dospěl k rozhodnutí, že bude naprosto v pořádku, když divákům několik vedlejších postav ve zkratce řekne, jak to celé skončilo. Že hra, jejíž nejslavnějším bodem není nějaký skvostný monolog, ale instrukce pro režiséra ("odchází, následován medvědem") asi nebude tím nejlepším, co Shakespeare napsal, mi bylo jasné, stejně jsem ale doufala ve víc. 

Král Leontes (Branagh) se svou ženou Herminou (Miranda Raison) v úvodu hry | © Johan Persson

I proto mě poměrně mrzí, že Kennethova produkce není odvážnější v adaptaci hry a že se tolik snaží být věrná originálnímu textu. A vychází z toho i můj malý problém s Kennethovým herectvím. Leontes prochází emocionálním a názorovým zvratem prakticky pokaždé, kdy je na scéně a Ken hraje tyto afekty ve svém extrému, což místy může působit docela rušivě. Když má herec za méně než půl minuty přejít od agrese a žárlivosti k beznaději a zoufalství, vlastně by stačilo být minimalistický, protože onen kontrast mezi dvěma tak odlišnými stavy vyplyne sám. Branagh šel přesně opačnou cestou, takže v jedné minutě křičí na ty, co neuposlechnou jeho pokynů, a v další klečí na zemi se zarudlýma očima a neschopen slova mlátí hlavou do země. A vy si říkáte, že takhle by se přece nikdo nechoval, že takhle lidé nereagují. Když se však snažíte logicky analyzovat, kde je problém, těžko dospějete k závěru, jestli hlavní problém s Leontovou postavou spočívá v iracionalitě hry samotné nebo jestli by se měl Kenneth výrazově více krotit.

Onen kontrast mezi jednotlivými dějstvími, scénami i momenty je navíc tak typický pro celou hru, že je o něj možná i Branaghovi jako režisérovi v konečném důsledku šlo. Zatímco sicilské scény se odehrávají v napětí a nekonečné zimě ("zimě našich chmur," jak by řekl Richard III.), české scény jsou protkány letní bezstarostností a energií, která docela notně připomíná Branaghovu filmovou adaptaci Shakespearova Mnoho povyku pro nic. Sicilské kostýmy jsou velmi tmavé, českým dominuje světle hnědá. Dramatická hudební složka, která doprovází Sicílii, se v Čechách mění na radostné, lidově znějící písně. A kontrastně působí i Sicílie samotná: když se s králem seznamujeme v naprostém úvodu hry, kdy ještě netuší, že brzy svou ženu zavrhne, je vše nasvětleno teplými barvami a sicilské kostýmy obohacuje vznešeně působící červěná. Když se do Sicílie dostáváme o 15 let později, kdy sicilský král přišel o ženu i dědice, Leontovi dříve zrzavé vlasy jsou naprosto šedé, jeho oděv je až na bílou košili černý a scéna je nasvícena modro-šedě.

 
Paulina (Judi Dench) a Leontes (Ken Branagh) o 15 let později | © Johan Persson

Proč na Zimní pohádku tedy jít? Protože je vizuálně a hudebně krásná. (Patrick Doyle, který s Kennethem pracuje od 80. let, se znovu vyznamenal.) Protože Judi Dench je opět famózní, přičemž vzhledem k jejímu věku (80 let!) se nabízí otázka, jak dlouho bude mít ještě nutkání stoupat si na divadelní prkna před diváky. Protože má nádhernou vánoční atmosféru, která z celé produkce tryská v úvodu a pak zase na samotném konci. A taky protože je krásné vidět Kennetha znovu ve svém živlu − zrekontruoval jedno londýnské divadlo, založil si vlastní divadelní společnost, vytvořil repertoár na třináct měsíců a upsal se tomu, že bude během osmi z oněch třinácti měsíců stát osmkrát týdně na jevišti před diváky a tu hru, co poběží od května do srpna 2016 a ve které nevystupuje (Romeo a Julie), bude alespoň režírovat.

Jinak ale musím přiznat, že Macbeth, kterého si Ken zahrál a zrežíroval před dvěma lety v Manchesteru mi seděl o něco víc. A seděla mi víc i Harlequinade, která je do programu zařazena na přeskáčku se Zimní pohádkou a kde Branagh s obrovským nadhledem hraje úspěšného, byť do sebe ponořeného herce, který se mimo jiným připravuje na roli sicilského krále Leonta v Zimní pohádce (ta schopnost sebeironie, která vedla k vybrání této Rattiganovy hry do repertoáru, je kouzelná).

Možná jsou ale moje prvotní limitace způsobené tím, že jsem Zimní pohádku donedávna neznala. Když jsem na ni totiž dorazila před pár dny podruhé, přišla mi dějově mnohem plynulejší a pospolitější. Ostatně to, zda se mnou souhlasíte nebo ne, budete mít možnost za pár dnů posoudit sami: ve čtvrtek 26. listopadu 2015 se bude produkce přenášet živě do kin po celém světě včetně minimálně dvou kin v České republice. A budete-li na onom přenosu nebo viděli-li jste Zimní pohádku jako já v londýnském Garrick Theatre, ráda od vás uslyším, co jste si o ní mysleli.

Hra: Zimní pohádka (The Winter's Tale)
Autor: William Shakespeare
Režie: Kenneth Branagh a Rob Ashford
Divadlo: The Garrick Theatre, Londýn
Hrají: Kenneth Branagh (Leontes), Hadley Fraser (Polixenes), Judi Dench (Paulina), Miranda Raison (Hermione), Tom Bateman (Florizel), Jessie Buckley (Perdita) a další
V programu: od 17. října 2015 do 16. ledna 2016 (51 představení)
Viděná představení: 31. října 2015 (19:30), 20. listopadu 2015 (19:30)

- - - 

Jelikož Kennethova osobní asistentka, která je naší nejlepší šancí, jak se dostat do zákulisí, toho dne v divadle není, usoudíme, že jediný způsob, jak Kennetha vidět, je postavit se na ulici před divadlem a prostě ho odchytit, až bude odcházet. Ne, že bychom nějak věřily, že se naše teorie setká s úspěchem − Garrick má vícero východů a navíc si dobře uvědomujeme, že to může trvat poměrně dlouho, než se Ken rozhodne jeho prostory opustit. Přičemž postávat o Halloweenu desítky minut na ulici skutečně není náš cíl. 

Asi dvě minuty poté, co však naše pětičlenná skupinka svou pozici zaujme, se Ken překvapivě objeví. Nese nějakých osm tašek a má viditelně naspěch, sotva si nás ale všimne, zastaví se a dává se s námi do řeči. Vypadá šťastně, že nás po delší době zas vidí, takže hned začneme rozebírat Shakespeara a Kennethovu novou divadelní společnost. Dvě slečny, které v tu chvíli náhodou prochází náhodou kolem a které − jak později zjistím − studují divadelní školu, se k nám iniciativně připojí.

Nemuset se o jeho pozornost dělit s řadou dalších lidí je příjemné, po deseti minutách ale tak nějak usoudíme, že bychom ho měli nechat jít. Což o to, Kenneth vypadá, že na čas úplně zapomněl, ale už jen ten fakt, že je po jedenácté večer a že na něj celou dobu čeká auto s osobním řidičem, nás přesvědčí, že bychom ho neměly zdržovat.

Kamarádka ze Španělska, kterou Kenneth před pár lety na jednom filmovém festivalu protáhl na uzavřenou afterparty, Kena během rozloučení obejme a políbí ho na tváře, jak ostatně s ohledem na její zemi původu a na to, že se přece jen trochu znají, není zas až tak divné. Její gesto však spontánně zopakuje první ze slečen, které se k nám náhodou připojily, a pak i ta druhá. Fakt, že mu za posledních 30 vteřin nečekaně kolem krku padly tři ženy, Kennetha zjevně pobaví a se smíchem poznamená, že se zjevně bude muset rozloučit s každou z nás osobně. Pak se otočí na mě a s předstíranou vážností mi oznámí: "You're going to get a kiss if you like it or not."

Ken Branagh, I love you.

1 komentář:

  1. Ty tvoje divadelní zážitky ti závidím. :)

    OdpovědětVymazat